Indiáni Jižní Ameriky/U divokých Boróro v Matto Grosso

Indiáni Jižní Ameriky
U Čamakoků	U divokých Boróro v Matto Grosso	Kuvade

Údaje o textu
Titulek:	U divokých Boróro v Matto Grosso
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Indiáni Jižní Ameriky, S. 39-52, 2. vydání Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943, nakladatelství Novina, Praha
Licence:	PD old 70

V Jižní Americe žije nebo žilo skoro půl tisíce indiánských národů, z nichž každý měl svou řeč, odlišnou od druhých. Jen já sám jsem udělal 36 slovníků. Právě tak jsou odlišné jejich zvyky, i když často žijí v těsném sousedství. Také svými fysickými vlastnostmi se od sebe tak liší, že mnozí ethnografové se přikláněli k názoru, že původ lidských ras vznikl na různých místech zeměkoule samostatně a považovali některé indiánské kmeny za autochtonní — čili pravé Jihoamerikány, vzniklé tam z nějakého prapředka, odlišného od prapředků bělochů, negrů, mongolů atd.

I mně samému se tato hypothesa zdála pravděpodobnou, když jsem pozoroval nesmírné rozdíly ve vzhledu, postavě, formě lebky, způsobu myšlení a jednání, zvycích, krátce ve všem. Mnohé indiánské kmeny se mi zdály těžko zařaditelné do rodu Homo. (Teprve nedávno jsem pochopil nesmyslnost těchto theorií, když jsem si uvědomil, že všechny řeči na světě jsou sestaveny ze stejné abecedy, s nepatrnými výjimkami: Tak Číňan nedovede vyslovit „r“, a mluví-li jinou řečí, nahradí je „l“, právě jako indián Sanapaná nedovede říci „l“ a nahrazuje je „d“. Zato mají mnohé národy hlásky, pro které nemáme písmen a při sepisování slovníku je velká potíž s vynalézáním nových značek. Není však žádná řeč, která by měla méně než 80% písmen společné abecedy. Právě tak jako slepice kvokají a kohouti kokrhají stejně na celém světě — pokud to dovede náš sluch postřehnout — a jsou jistě jednotného původu, tak také lidstvo se z jednoho původu rozlezlo po celém světě. Pakli byly některé rasy jiného původu v dobách, dokud lidstvo neznalo řeč, pak jistě vymřely už před mnoha miliony let.

Mohl bych popisovat svatební zvyky indiánských kmenů do nekonečna a popsat celé knihy, kdybych chtěl — opisovat. Omezuji se však pouze na svá vlastní pozorování a z těch vybírám jen taková, která jsou nová nebo velmi málo známá. (Pithecanthrop atd.)

Prožil jsem sice pár desítiletí v divočině mezi volnými kmeny, ale ne vždy jsem měl příležitost být přítomen některým ceremoniím — mnohdy nebývají ani cizincům přístupné. O zajímavém způsobu svatby u Kaduveů jsem se zmínil ve své knížce, zbývá mi tedy už jen národ „divokých“ Boróro, Boróro Brabo v hlubokých pralesích kolem Rio San Lourenzo. Dnes už pravděpodobně vymřeli, právě jako jiné indiánské národy, mezi kterými jsem žil, kde jsem byl pohostinně přijat a našel mnoho dobrých přátel. Ale tehdy, skoro před čtyřiceti lety, tam všude byla divočina a v částech obydlených „civilisací“ vše kvasilo, vybíjelo se revolucemi, boji mezi sousedy; zákon nosil každý s sebou za pasem nebo na hrušce sedla, nabitý šesti nebo dvanácti paragrafy kahbru 38 nebo 44, takže cesta do Matto Grossa byla tehdy velice dobrodružná.

Proto také o tom, jak jsem se dostal k Borórům, budu raději psát ve formě povídky v příští knize — byla to nejdobrodružnější část mého života.

Zvyky Boróro bychom nejspíše mohli přirovnat k obyčejům starých Řeků z doby Iliady. Je to kmen usedlý, žijící ve vesnicích, obklopených políčky. Ovšem políčka v pralese s primitivními nástroji není možno udělat dostatečně velká, aby uživila svým výnosem obyvatele vesnice. Boj s pralesem je těžký i Evropanu s jeho ocelí, což teprve indiánu, jehož nejtvrdšími surovinami pro výrobu nástrojů jsou kosti, říční škeble a kámen, více méně opracovaný. Proto hlavním zdrojem výživy je lov. A to je také důvodem, proč jsou vesnice od sebe vzdáleny několik dnů cesty. Hustší obydlení by nedovolil stav zvěře v menších loveckých revírech.

Ještě daleko, než se přiblížíme k borórské Vesnici, nás uvítá množství ptáků a zvířat, o nichž na prvý pohled pochybujeme, že by to byla divoká zvířata. Jsou sice plachá, objeví se a zmizí, ale hned se zase vrátí. Bylo by neopatrné po nich střelit. Nejprve nás uvítá houf maličkých papoušků „pirikito“. Zakrouží nad námi a odletí s velikým hlukem. Slyšíme, že tam někde v pralese krouží a křičí a již se k nám vracejí. Podle nich možno odhadnout, jak je ještě daleko do vesnice. Ovšem jen ve vzdušné linii, zatím co se cesta klikatí lesem tak, že vidíme jen několik kroků před sebe. Pak se v korunách stromů objeví několik opiček — ne v houfu, ale jednotlivě, pokukují zvědavě za stálého vřískání, někdy zvednou obě přední ručky, jako by prosily, jindy z rozpustilosti po vás hodí ořechem a utekou. V tom hluku ani nepozorujeme na větvích mývala-kvatiho, který se zlobí a hrabe capkama do kůry. Pod nohama nám proběhne akutí, vedle cesty nás provází houštím největší hlodavec kapibara. To už jsme jisti, že tu nejde o volné zvíře, protože kapibara žije ve vodě a mimo ni je velice plachá a tak hbitá, že málokterému lovci se podaří ulovit ji na souši. Ale ta, která nás provází, je zřejmě ochočená a zvyklá na lidi. V jedné vesnici se nám dokonce postavil do cesty dosti vyrostlý tapír.

Všechna ta zvířata jsou výzvědné hlídky. Dávno již ohlásila náš příchod a ve vesnici jsme očekáváni.

Najednou les končí a začínají políčka džapají, banánů a mandioky, ale přece nemáme rozhled. Zato tušíme, že nás už pozorují lidé. My je ale nevidíme.

Pojednou se v křoví vyjasní a vystoupíme na „náměstí“. Možno je tak nazvat. Je to kruhové místo, asi sto metrů v průměru, s hladce vyčištěnou půdou. Uprostřed je veliký „dům mužů“, „baito“, a kolem dokola jsou přitisknuty k pralesu jednotlivé domky rodinné. Vše je tiché, nehybné, jakoby vymřelé.

Z Colonha Cristina na Rio Sao Lourenzo, kde jsem se po prvé setkal s t. zv. „krotkými“ Boróro a kde jsem dostal průvodčí, bylo do Kadžáry, vesnice Borórů volných, hezky daleko. Vyšli jsme před východem slunce a druhého dne před západem nás pozdravily první zvířecí hlídky. A nebyla to cesta, ale klikatá stezička plná překážek, místy tunel v pralesní vegetaci, jinde bylo nutno přelézt padlý kmen, jinde zas pod ním podlézt po čtyřech, uhýbat se všemi směry kroutícím se lianám a při tom nést kromě zbraní těžce naložený panakú (košík ve formě batohu, zavěšený na ramenou a připevněný na čele) s výměnným zbožím, fotoaparát s posledními (pravděpodobně zmáčenými) třemi deskami a podobnými věcmi, které cestovatel musí nést a nemůže svěřit průvodcům. Byl jsem tehdy řádně unaven, když jsem stanul před ohromným „baitem“. Ale překvapením, že po dlouhé cestě jsem našel neobydlenou vesnici, spadla se mne veškerá únava. Co je „dům mužů“, jsem už věděl z vypravování svých průvodců — ale že bude tak veliký a tak provedený, mne přece jen překvapilo. Byla to budova asi 30 metrů dlouhá a víc než 10 metrů široká a skoro tak vysoká, celá neprůhledně uzavřená z jemného pletiva palmových listů, tak hustého jako hrubší druh panamských klobouků. Nikde nebylo vidět něco, co by se podobalo oknu nebo nějakému vchodu. Střecha přes pletivo byla kryta trávou.

Přes všechnu únavu a zklamání jsem se musel dát do nehorázného smíchu. Nikdy v životě jsem neviděl něco, co by působilo komičtěji. Po střeše „baita“ šplhali podivní směšní tvorové: Zná čtenář obrovského papouška araru? Jistě že ho někdy viděl. Ale těžko by si dovedl představit toho nádherně zbarveného a opeřeného ptáka do hola oškubaného! Z celé té nádhery zbude tělíčko sotva větší než naše vrána, místo krásných barev jen světle špinavá, vrásčitá kůže — „husí kůže“, a nad tím, na dvakrát přeloženém krku maličká hlavička se zlýma očkama a s třikrát větším zobákem než hlava. Několik takových ubohých tvorů se v tropickém horku třáslo zimou a pomocí karikaturně velikých zobanů se obtížně a nemotorně šplhalo po strmých stěnách a střeše „baita“. Moji průvodčí se mi snažili vysvětlit podivný vzhled ararů slovem „maridó“, ale to mi neříkalo nic, spíše mne pletlo, protože jsem je považoval za zkomoleninu portugalského marido, které znamená manžela.

Teprve při dělání slovníků jsem se dověděl, že „manó“ a „maridó“ jsou názvy velikých slavností, které bývají každý čtvrtý rok a jsou spojeny s volbou náčelníka a jinými důležitými politickými událostmi. Obě slavnosti splývaly tenkrát v jednu a měly být za tři dny. Přálo mi tedy veliké štěstí. k těmto slavnostem je třeba velikého množství pérových ozdob a ornátů, jejichž hlavní součástí jsou péra ararů, ať už na veliký diadém „parikó“ z per ocasních, tak drobná peříčka z těla na polepení náušnic a ozdobu hudebních nástrojů. Za tím účelem chovají Borórové krotké arary a podškubávají je jako u nás husy.

A byl to právě onen výbuch až chorobného smíchu, který působil jako kouzlem na domorodce. Měli dost příležitosti mne pozorovat cestou, ale přece si nějak nevytvořili představu o účelu mé návštěvy. Měli před sebou nadměrně dlouhého cizince, a o cizincích neměli právě nejlepší mínění — dobře vyzbrojeného — i o zbraních se k nim donesly nepříznivé zprávy — provázeného renegáty kmene, t. zv. civilisovanými krajany, k nimž neměli příliš důvěry — dohromady málo důvodů, aby mne přijali s otevřenou náručí. Že mne nepřijali nepřátelsky, mohl jsem děkovat tomu, že i k nim vnikly pověsti o tom, že Brazilci se zase hodlají prát mezi sebou, že zase se chystá nějaká revoluce, a mysleli, že jsem emisarem jedné nebo druhé strany. V tom případě bylo třeba určité opatrnosti. Ale smích, veselý, skoro dětský smích — u nich rozhodl v můj prospěch.

Přední stěna „baita“ se otevřela a z domu se vyhrnulo asi padesát mužů v plné parádě, celá nahá těla pokryta strakatým peřím s roztodivnými nástroji, o kterých se nedalo soudit, k čemu by mohly sloužit. Mohly to být zbraně, právě tak jako hudební nástroje. (Při pozdějším ohledání jsem zjistil, že to byly hudební nástroje obrovských rozměrů a mně neznámých tvarů.)

Stařík s velikým „parikó“ — z něhož se vyklubal čaroděj, šel přímo ke mně, zatím co ostatní mne obklopili v kruhu. Moji průvodci uznali rozumnějším se odstranit a sešel jsem se s nimi až druhého dne. Stařík se postavil přede mne, bacil se pěstí do prsou a řekl: „Boróro boa.“ Chtěl tím asi říci portugalsky, že je dobrý a porozuměl jsem mu, i když o sobě mluvil v ženském rodě. Přizpůsobil jsem se mu tím, že jsem se stejně mohutně uhodil do prsou a řekl mu: „Braide boa.“ (Běloch dobrá.) Nato on „Boróro bári boa“ (borórský čaroděj dobrá) a já: „Bári braide boa“ (bělošský čaroděj dobrá).

Tím se odbylo naše představení vzájemné i moje celému kmenu. Zůstalo mi u nich jméno „Bári braide“ (bílý kouzelník) a byl jsem uveden do domu mužů, kde mi bylo vykázáno místo k bydlení. Přijetí bylo srdečné, ale můj oblek se do toho prostředí rozhodně nehodil. Cítil jsem to. Snad moderní čtenářka porozumí mému pocitu, kdybych ji na přirovnání upomenul, jak by jí asi bylo, kdyby se nenalíčená s nenabarvenými ústy a nehty octla v dámské společnosti, kde všechny ostatní by byly se vzorně upravenou fasádou. Vyzvěděl jsem, který z mých hostitelů je náčelník a tomu jsem odevzdal zbraně do ošetřování. Udělalo to dobrý dojem, ale náčelník je přijal velmi rozpačitě. Snad se jich bál, ale hlavní důvod asi byl, že bylo před volbami a v nejbhžších dnech také novou volbu prohrál. Nebyly z toho ale komplikace, protože už druhého dne jsem se přestěhoval z „baita“, dal si postavit svůj domek a svůj majetek jsem si vzal s sebou.

Stavba privátního domku přivedla nové komplikace a mnohé šuškání, jak čtenář pochopí z pozdějšího — ale o tom jsem zase tehdy neměl zdání já. Pak jsem odložil šaty a protože moje bílá kůže příliš kontrastovala s jejich bronzovou pletí a protože jsem už tušil, že se chystá nějaká slavnost, požádal jsem o šminku z plodů „urukú“ a natřel jsem se celý rudou červení. Věděl jsem, že tak bílý, jak jsem byl, bych nemohl „na ulici“, protože bych budil přílišnou sensaci. Šminkování udělalo na hostitele výborný dojem, ale mělo za následek, že jsem hned ten večer dal stavět „svůj dům“. Všechny kmeny Jižní Ameriky používají šminku „urukú“, jenže kmeny, u kterých jsem byl doposud, rozpouštějí barevnou pokožku plodů Bixie orelacea v medu smíšeném s rybím tukem. Borórové mají jiný způsob přípravy, ti škvaří tuk z kajmanů a jaguárů, notně zežluklý a přimíchávají pižmové žlázy kajmanů. Uznávám, že to má velikou výhodu v tom, že se člověku vyhýbají daleko všichni komáři, ale být v uzavřeném domě v přítomnosti víc než kopy tak „naparfumovaných“ lidí bylo nad mé síly. Protože jsem si hned při příchodu všiml, že rodinné domky jsou otevřené a přístupné průvanu, rozhodl jsem se dáti si takový postavit.

Z obávaného hosta jsem se stal hostem vítaným a byl mi přinesen nejprve veliký „parikó“ a pak celá výstroj čaroděje, abych se „slušně oblečen“ mohl účastnit příštích slavností. Kromě velikého diadému z arařích ocasních per, ukončených labutěnkou, sestávala kouzelnická výzbroj z dvou pod sebou zavěšených párů drápů velice vzácného a skoro vymřelého pásovce Dasyphus gigas, z páru chřastaček, zhotovených z tykve, a několika náramků z barevných peříček. Později dostal jsem k tomu ještě emblémy náčelnické, a to korunku z jaguářích drápů a na prsou zavěšenou ozdobu z tesáků téhož dravce. Dlouho se debatovalo o tom, jak připevnit „tembetá“. Přinesli mi jich několik na vybranou, jedno krásnější druhých, z rohových kroužků, ve formě řetízku z perletě, i peřím zdobených, ale já neměl proříznutý spodní ret, jehož otvorem se má ozdoba prostrčit, a tak nezbylo, než přilepit ji nahřátou smolou smíchanou s voskem. Na štěstí jsem se tehdy nepotřeboval holit (bylo to v roce 1905) a tak odstranění nedělalo po několika dnech velkých potíží. Trochu obtíží dělalo oblečení „ba“, jediného proužku palmového listu, který Borórové považují za oblek (vše ostatní jsou pro ně jen ozdoby) a který se pohodlně vejde do sirkové krabičky. Nemohu říci, že by „ba“ byl oblek pohodlný, i když chrání, aby klíšťata nevnikla do nejchoulostivějších míst. Snad nebyl na mne dobře „střižen“.

Celá tato moje výzbroj je v museu Náprstkově, kdežto většina ostatní mé ethnografické kořisti je v berlínském Museum für Völkerkunde. Obětoval jsem jednu z posledních tří fotografických desek, ač bylo mnoho zajímavějších a důležitějších objektů, a protože fotografie — povede-li se — byla určena pro Evropu, oblékl jsem se znovu do svých šatů. Obětoval jsem desku, protože to byla pro mne osobně přece jen příliš důležitá upomínka na dobu, kdy jsem získal přátelství oněch volných lidí.

A získal jsem nejen přátelství jednotlivců, ale důvěru všech, a ta mi umožnila účastnit se nejen nábožensko-politických slavností, ale i pozorovat mnohé z intimního života Borórů a vysvětlit do té doby nepochopitelný zvyk: „kuvade“. Protože jsou to věci neznámé, zdržím se u Borórů trochu déle než u jiných indiánských kmenů, abych se později k nim nemusel vracet, až budu psát o jiných úsecích způsobu života různých indiánských kmenů.

Ale vraťme se ke svatebním zvykům, o nichž jsem původně chtěl psát. Každý chlapec, jakmile mu dorostou zuby a není odkázán na mateřskou péči, je odloučen od rodiny, stane se majetkem státu a přestěhuje se do domu mužů. Zde se učí se všemi ostatními dělat luky, šípy a jmé zbraně, s ostatními chlapci chodí na lov a tak se učí mladší od starších. Hlavními předměty vyučování jsou však hudba, zpěv a verše, a to proto, že jen nejlepší zpěvák může být po čtyřleté periodě zvolen náčelníkem. Dokud mluví náčelník v nevázané řeči, mají jeho slova stejnou váhu jako každého jiného. Zpívá-li však svůj rozkaz ve verších — a často bývá třeba verše rychle improvisovat — tu je jeho zpěv náboženským obřadem a jeho slova zákonem, jemuž se musí podrobit i rada starců. Samozřejmě musí být také dokonalým lovcem a bojovníkem. Není myslitelné u Borórů, aby byl náčelníkem nějaký neduživec, a proto do volby náčelníka se dostane jen ten, kdo při velkých hrách, které se opakují každým čtvrtým rokem, byl jedním z vítězů v běhu rychlém i vytrvalostním, ve skoku do výše i přes příkop, ve střelbě lukem i v házení oštěpem. Být náčelníkem — tudíž jak fysicky, tak duševně nejdokonalejším z nejdokonalejších, je samozřejmě nejvyšším ideálem všech hochů, a proto je učení v domě mužů radostné a čilé. Nebýt neschopnosti ke kreslení a sochaření, myslil by člověk, že se octl ve staré Helladě se všemi jejími přednostmi a defekty. Také zde — ač by to u volného přírodního národa nikdo nečekal, přináší soužití mladých mužů odděleně od rodin náchylnost k homosexualitě, alespoň v mladých letech. Ale také u Borórů musí mladík, chce-li se oženit, prokázat, že je dobrým lovcem, to jest, že dovede rodinu uživit.

Také zde je ulovení jaguára průkazem způsobilosti.

Kroužek z kůže jaguářího ocasu navlékne na svůj luk a v domě mužů je přivítán s velikou slávou. Již po cestě domů si vymyslí novou melodii a připraví verše, jimiž popisuje svůj velký prvý boj. Kdo má na svém luku pět takových žíhaných prstenců, má právo na dvě ženy, ale právo to je málo používané. Většina dorostlých mužů měla své luky tak ozdobené, ale jen ve dvou případech jsem pozoroval, že toho práva použili. Nevím, zda je to moudrost mužů nebo nedostatek zájemkyň se strany děvčat.

Děvče, kterému se mladík líbí, pošle šťastnému lovci do domu mužů talířek kukuřičné kaše. Také ona musí dokázat, že umí udržovat v pořádku své políčko a že je dobrou kuchařkou. Sní-li mladík nabídnutou kaši, je považován za snoubence. Sní-li polovinu a druhou vrátí, znamená to, že si to ještě chce dobře rozmyslet — ale může také odmítnout. Druhý den začne stavět svůj rodinný domek, a když je hotov, sezve své kamarády a jde navštívit rodinu nevěsty. Tam jsou dobře přivítáni, dobře pohoštěni, ale mluví se o nejobyčejnějších věcech tak dlouho, dokud se v blízkosti domku neobjeví nevěsta. Ze je nevěstou, lze poznat z toho, že má na sobě kromě obvyklého ženského šatu, sestávajícího z široké „šněrovačky“ ze stromové kůry a z miniaturních „plavek“ z jemného lýka, také ozdoby kouzelníka a lovce, které jsou jinak pro ženy „tabu“. Snad je to proto, že dobrá žena musí být opravdu někdy kouzelnicí, ale to je jen moje domněnka. Ženich nechá řečí o počasí, chytí nevěstu, hodí si ji přes rameno a utíká ke svému domku. Rodina nevěsty, která je tak laskavě přijala, chopí se zbraní a žene se za nimi, zatím co přátelé ženichovi všem nastavují nohy a různě je zdržují za velikého veselí celé vesnice. Od těch dob žije novomanžel ve svém soukromém domku. Teprve po delší době, když minulo nebezpečí, že se mu kamarádi budou vysmívat a nejapně vtipkovat, vypraví se do baita (asi jako u nás do mládenecké hospůdky), aby se účastnil kulturního a politického života a vrátil se ke svým aspiracím na náčelnickou funkci.

Ale neodehrává se to vždy podle programu. Přes to, že u volných přírodních národů tropických krajů se žení a vdávají lidé velice mladí, stane se někdy, že ještě mladší je napaden jaguárem a zabije ho v sebeobraně, aniž při tom touží po právech, která mu jeho hrdinný čin dává. Takový mladík bývá velice stydlivý, a vtipy, jimiž je zasypán, nejsou nejjemnější. Ale vrátil se z lovu znavený a hladový — nemluvě ani o rozčilení — a snědl bezmyšlenkovitě podanou mu kaši. Čím více se stydí, tím horší jsou výsměšky a chlapec se nemůže odhodlat ke stavbě svého domku. V takovém případě postaví domek otec nevěsty (tchánové mají u indiánů podobnou pověst jako u nás tchýně) a v noci, když všichni usnou, ho vyvede tajně z „baita“. Dlouho trvá, než otrne a ukáže se mezi svými kamarády.