Indiáni Jižní Ameriky/U Čamakoků
| Indiáni Jižní Ameriky Alberto Vojtěch Frič | ||
| Svatba v divočině | U Čamakoků | U divokých Boróro v Matto Grosso |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | U Čamakoků |
| Autor: | Alberto Vojtěch Frič |
| Zdroj: | Indiáni Jižní Ameriky, S. 28-38, 2. vydání Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1943, nakladatelství Novina, Praha |
| Licence: |  PD old 70 |
Hůř jsou na tom mládenci v severním Čaku. Jaguárů je tam stále méně, války skoro nemožné od dob, kdy velký „Napoleon“ Čaka, náčelník Dahgetot, podnikl velikou válku s vnitrozemním kmenem Moró, kdy přešel obrovské slané pouště a vpadl do jejich území, kdy zvítězil a zahnal je navždy daleko od území svého kmene — ale zároveň zdecimoval svůj lid tak, že nikdy už nebude schopen větších podniků. Na severu žijí běloši a na jihu mezi Čamakoky a jejich sousedy Tumrahá se také běloši vetřeli svými dřevorubnami. A běloši? Těch je dost, ale dávají na sebe dobrý pozor, jsou dobře vyzbrojeni, a i kdyby se neodvážili podniknout trestnou expedici do vnitrozemí Čaka, aby ztrestali nějaký „přestupek“, přece jen by dovedli indiánům zakázat přístup k řece. A jen tam možno nadělat velké zásoby uzených ryb a velkých tahů lososů, jen tam je pitná voda i v době největšího sucha a jen tam možno žít v dobách, kdy je vnitrozemí ovládáno mraky komárů, že ani zvěř tam nemůže žít.
Zlé to má takový Čamakoko — tím horší, že děvčata jeho kmene možno počítat mezi nejkrásnější ženy světa. Snaží se právě tak jako mladíci všech primitivních národů, kde žena volí muže — získat jejich náklonnost tím, že se krášlí. Nechá si růst dlouhý vlas a pečlivě si ho hledí. Provrtá si boltce a dá do nich náušnice, do vlasů zatkne okrasná péra nebo vplete ozdoby z pestrých peříček, navěsí na krk náhrdelníky korálků, mezi něž navléká zuby svých loveckých trofejí. I když to nejsou zuby jaguára, které by mu daly právo na založení rodiny, jsou zuby jelenů, prasat, ba i opiček a mývalů jakýmsi důkazem o schopnosti uživit rodinu. Ba i z nutného lovcova nářadí se stávají během času ozdoby. Vezměme jako příklad náramek. Původně je to provaz nebo kus kůže, ovázaný kolem tepen levé ruky, který chrání lučištníka, aby mu tětiva neprosekla ruku. Je samozřejmé, že lovec jaguára ochrání si ruku kusem kůže uloveného dravce. Je to odznak jisté hodnosti a stává se už tím ozdobou, asi jako u nás řád — jenže si ho každý udílí sám a jen za opravdové zásluhy. Ale i mladík, který nemá ještě práva takový odznak nosit, hledí si svůj zápěstní provaz vyzdobit, třeba ještě podřadnější kožešinou, jemnými peříčky nebo všemožnými jinými materiály, až stoupnutím kultury nebo stykem s civilisací nastoupí spirála stočeného drátu a konečně více méně umělecky provedený náramek z drahého kovu. Na této úrovni začíná už přecházet právo volby na muže a všemi původně mužskými ozdobami začnou se zdobit ženy — za týmž účelem, aby byly vyvoleny. Dlouhý vlas, všelijak splétaný, náramky, náhrdelníky — ne už z trofejí, ale z dukátů — jimiž dokazuje zdatnost (ne svou, ale rodičů, opatřit věno), pérové ozdoby, šlechtění nehtů (viditelné znamení, že nemá zapotřebí vykonávat práci) a podobně.
Teprve v hypercivilisovaných kruzích nejvyšších několika tisíc zmocňuje se bohatá nevěsta zapomenutých práv svých primitivních družek a volí si svého muže. A tu vidíme, jak mladí chlapci z jejich okolí začnou pěstovat své vlasy a svou pleť, jak se šminkují, voňavkují, nosí zlaté náramky, prstýnky s „emánky“ a podobné ozdoby mladých mužů, kteří nemohou vyniknout svou zdatností, ale přece by rádi byli vyvolenými.
Vraťme se však k Čamakokům do severního Čaka. Jak má takový mládenec získat právo být vyvolen a oženěn? Proto se ho ujme některá opuštěná stařena, vdova, která ho přestěhuje do svého stanu, vaří mu, přenáší na pochodech své i jeho nářadí, aby on — lovec, měl ruce volné a mohl se kdykoli pustit za zvěří nebo po její stopě. Často by mohla být jeho matkou nebo i babičkou, a také nikdo kromě ní nepovažuje takový sňatek za legální. Děvčata se dívají na takového „gigola“ s opovržením a také on resignuje, přestává o sebe dbát, odloží ozdoby i šminky. Pozvolna, ale jistě upadá, začnou se mu vyhýbat i ostatní mladíci, a také on přestane chodit na jejich shromaždiště — staří bojovníci ženáči vidí neradi, přisedne-li k jejich ohňům a indián nepotřebuje, aby se mu něco říkalo přímo. Vyčte nepřízeň i z nehybných tváří. Stává se samotářem, podniká dlouhé lovecké cesty a stařena je spokojená, chlubí se družkám, jak tloustne, čili jak má zdatného a věrného muže, který ulovenou zvěř donese pouze do vlastního domu.
Ale právě na takových dalekých a osamělých toulkách je možno nejspíše narazit na stopu toulavého samotáře jaguára, dravce mazaného a zkušeného, o něhož se marně pokoušeli ostatní lovci. Narazí na stopu a pustí se v prvém nadšení po ní. Pak zaváhá. Ne ze strachu před dravcem — ale budou z toho jen mrzutosti, jen ho to vykolejí z ustálených zvyků, z navyklého klidu. Na dravce a na nebezpečí sotva myslí — spíše ho láká. A pak mu přijde na mysl, jak by bylo krásné, kdyby byl zase uvítán jako čestný lovec mezi mladíky, jak by mu udělali místo u ohňů staří bojovníci, jak by mohl s prvými hrát „osiutu“, jak se starými rokovat, není-li třeba uspořádat tajemné tance duchů „digilibit“, snad probleskne mu hlavou myšlenka na krásnou, veselou děvušku, na kterou se odvážil podívat jen skrze křoví — ale rychle zahání takovou hříšnou myšlenku, když si představí, s jakým opovržením se na něho podívala, a když při tom vzpomene na svou „stařenku“, která se tak pečlivě o něho stará. Vždyť, když přijde z lovu, najde už plné hrnce vody nasbírané z kalichů divokých ananasů a může se dobře omýt a osvěžit — v kraji, kde je vody víc, je už při jeho návratu vyhlouben v zemi dolík, je vystlán srnčími kožemi a naplněn vodou, že se může i vykoupat; má připravené chutné jídlo, nikdy nechybí v jeho stanu zásoba palmových „duší“, oddenků canny, ani malých rybiček z bařin. Takové pohodlí má jen muž staré, ošklivé ženy. Není rozumné myslet na veselou, nezbednou mládež. Mladé ženě je třeba sloužit, honí ho do války, aby přivedl otrokyně, posílá ho na práci k dřevorubcům, aby přinesl korálky, plátýnka a kdo ví, co všecko — — a někdy se i stává, že je nevěrná, a pak začnou klepat svaly nad žaludkem, nechutná jídlo, hubne a slábne, špatně spí a stává se stále horším lovcem. Zatím jeho sok tloustne a sílí a s ním on se pak má bít, vyhublý, zesláblý. A což když je těch soků víc, což když jejich mnoho. Jsou i takové mezi mladými a lehkomyslnými děvčaty poslední dobou. Jeho „stařenka“ mu nebude nikdy nevěrnou. I kdyby chtěla, nikdo se po ní neohlédne.
Ale přece! Vrátí se na stopu. Snad v něm zvítězil pud lovce. A pak, když už je blízko, když už ve vzduchu cítí pach dravce, propadne lovecké vášni a zapomene všechny úvahy a dobrá i špatná předsevzetí. Ještě ve spěchu přibrousí své kopí z tvrdého dřeva „chakarandá“, pevněji přitáhne držadlo svého nože, levou ruku si omotá provazy, pletenými z lidských vlasů — snad zděděné po předcích z vlasů nepřátel, snad ze stříhaných vlasů vlastních. Dostane-li se příliš blízko, chybí-li ránu kopím, pak nastaví levačku omotanou provazy, aby se do ní dravec zakousl a pravou mu zarazí nůž do hrdla.
V takovém souboji zvítězí někdy jaguár, někdy člověk. Obyčejně člověk, a nejčastěji mladík, i když je v takovém boji nezkušený. Starý, mazaný „tigre cebado“ spíš zabije starého zkušeného lovce než odvážného nezralého mladíka. Zdá se to být podivné, ale je to tak.
Teprve, když se vrací utrmácený, zakrvácený a někdy i těžce raněný se staženou kůží domů, začnou se probouzet myšlenky na budoucno. Jak bude doma přijat? Několikrát se mi stalo, že do mého stanu přišel tajně v noci zchvácený mladík a prosil mne, abych mu odkoupil kůži jaguára, ale abych nikomu neříkal, že je od něho. Chtěl svůj životní úspěch utajit. Dravce se nebál — ale jeho „stará“, ta bude vyvádět. Obyčejně byly takové kůže bezcenné: rozbodané, posekané a bez ocasu. Té ozdoby se přece jen nechtěl zříci, aby alespoň mezi starci sejí mohl tajně pochlubit.
Ale šídlo v pytli neukryješ. Přece se to jen prozradí. Marné všecko skrývání, je-li celý děj uveřejněn ve stopových novinách. Stačí kapka krve na pěšině, kde by neměla být, aby se zvědavá mládež pustila do čtení. Stačí šňůrka korálků na hrdle šťastné stařeny a již začnou pátrat všechny ženy, již objeví stopu k mému stanu a najdou tam vypnutou čerstvou kůži. Pak nastanou pro celý klán dny rozruchu a všeobecného zájmu. Pro mladíka začnou chvíle nadšení, ale i domácích hádek a mnohé bolení hlavy. Stařenka nenechá svého mladého „chotě“ ani chvilku o samotě. Ale mladé děvušky přece[1] najdou příležitost, aby po něm hodily koketně očkem, někdy tak, aby to stařenka neviděla, někdy hodně okatě, aby ji dožraly. Někdy dokonce použijí starého mythologického způsobu, jak na sebe nenápadně upozornit. Už dávno, v pradávných dobách čamakokská Venuše Arpelhata si vylezla na strom, a když pod ním kráčel její milý, plivla naň s výše stromu, aby ho upozornila na svou přítomnost a svůj zájem. Podivný způsob vyznání lásky, ale říká se, jiný kraj — jiný zvyk. Zde však toto přísloví neplatí, protože stejným způsobem, plivnutím, vyznává lásku mythologická „Psyche“ ostrovanů polyneských na docela opačné straně jižní polokoule. Mladík dělá, jako by neviděl, ale i kapka vody provrtá kámen, dopadá-li dlouho, a tak konečně, když všechna mladá děvčata mu nadbíhají (ať už z opravdového zájmu, nebo pro zábavu), vybere si jednu a dá dovolení, aby se o něho ucházela.
Celá nedozírná rovina velkého Čaka, od brazilsko-bolivijských hranic na severu, až k argentinské řece Rio Bermejo, je pokryta hustými lesy palmy Copernicia. Palma ta má nejen krásné, rovné kmeny a vějířovité listy, které obojí v mnohém slouží v životě indiánu, ale tam, kde vyrůstají mladé listy, má měkkou dřeň, někdy až velikosti lidské hlavy. U mladých palem chutná vrcholek dřeně podobně jako naše lískové oříšky, spodní část je sice tvrdší, dřevnatější a poněkud natrpklá, ale na ohni opečená je důležitou potravou. Pro indiány znamená totéž jako pro nás chleba. Je velice dobrá jako zákusek k masu zvěřiny, pečené na rožni — není-li náhodou žádný úlovek, také dostačí k nasycení. Opatřování veškeré vegetální potravy má na starosti žena. Muž opatřuje maso, med, větší ryby a jen zřídka kdy přinese také ovoce, připadne-li náhodou cestou na pěkné. Pouze v místech, kde jsou samé vysoké, staré palmy, které je třeba podrazit sekyrou, obstarává také tuto práci muž. Žena musí rozpoltit korunu a vydobýt jedlou dřeň. K tomu používá [2] „šavle“, podle tvaru bychom spíše mohli říci vesla z tvrdého dřeva. Taková šavle je nepostradatelnou zbraní čamakokské ženy. Čím je žena starší, tím je zručnější v jejím užívání. Stalo se jednou, že stará babka utloukla svou šavlí dokonce jaguára — vypravuje se, jak ženy zabily jelena a tak se pletly mužům do řemesla. Stará žena, která nemá, kdo by se o ni staral a kdo by jí porazil velké palmové kmeny sekyrou, pořídí si šavli až tři metry dlouhou a ovládá ji mistrně. Vláčí ji s sebou při každém stěhování, ale má také krátkou pro kraje, kde rostou mladé nízké palmy.
Takovou šavlí [3] musí si mladé děvče vybojovat na stařeně právo na mladého muže. Není to snadný boj. Pokusí se sice o to, ale bývá odraženo zručnější šermířkou a hezky dlouho musí léčit modřiny a rány. Ale mládí vždycky drží pospolu a tak všechna mladá děvčata se smluví a přepadnou stařenu se všech stran. Babka se zuřivě brání, ale zároveň začne pronikavě ječet, a to je signál všem stařenám, které dbají na dobré mravy a pořádek, aby přispěchaly na pomoc. Se všech stran přispěchají babice čarodějnice se svými kopisty a rozdávají rány, zatím co mužové přihlížejí a baví se pohledem. Mládí bývá odraženo při prvém pokusu a mladík jde poslušně do stanu stařenky. Babice pak po dlouhou dobu dělají čestnou stráž ohrožené stařeně. Není však možno, aby několik starších žen žilo dlouho v klidu pohromadě: pohádají se a tak jedna odpadá po druhé. Stařena pak, když děvčata dala dlouho pokoj, se stává sebevědomou, myslí si, že sokyně si to už rozmyslely, odvažuje se stále dál od vesnice i bez doprovodu, až se děvčatům naskytne příležitost, že ji přepadnou samotnou a tak daleko, že se nemůže dovolat pomoci a zvítězí. Smutná, potlučená doplazí se stařenka do svého stanu, ale najde ho pustý, opuštěný. Její mužíček se zatím odstěhoval k vítězné soupeřce a čaroděj již poskakuje kolem jejího stanu a zpívá svatební píseň.
Večer pak stařena se doplíží k ohni náčelníka a starých bojovníků. Čekají už na její příchod, vědí, že si bude stěžovat a jsou připraveni vyslechnout její žaloby. Už z daleka je slyšet její příchod, jak zpívá svůj smutek. Lesem se rozléhá její srdcervoucí „Otáááj!“, kterým vzývá svou dávno mrtvou matičku. Pak usedne na bobek na vykázané místo a mezi odstavci zpívaného smutku si stěžuje na nynější zvrhlou mládež a úpadek mravů, na nevěru mužskou a žádá, aby jí náčelník vrátil jejího muže, pro něhož, dokud byl bezprávný, tolik a tolik toho vykonala, o něhož se starala, když byl nemocen, a kdož ví, co všecko hází na vážku spravedlnosti.
Náčelník i bojovníci sedí s nehybnou tváří[4], jen supím křídlem nebo vějířem z palmového listu odhánějí komáry a poslouchají. Vydrží poslouchat celé hodiny — a nedivím se jim: bývají krásné ty zpěvy smutku a zoufalství, jen kdyby nebyly rušeny v přestávkách nemístnou výmluvností. Když pak stařena příliš doléhá na radu bojovníků, zeptá se jí náčelník nebo některý stařec-kronikář klánu: „Když jsem byl mladší, bylas ty docela mladá a tehdy sis docela sama vybojovala svého prvého muže proti slavné „tugle“-šermířce. Už mne pamět opouští… jakpak se jmenovala… je to už tak dávno?“
Stařena radostně vykřikne jméno své tehdejší — snad už dávno mrtvé soupeřky, změní rytmus svého smutečního zpěvu ve zpěv bojovný, zpívá slávu svých velkých činů a opíjí se vždy větším a větším nadšením. Zatím už všichni obyvatelé vesnice se přiblížili k ohni, povzbuzují stařenu výkřiky obdivu a babka se, resignovaná, ale spokojená vrací do svého opuštěného stanu. Už druhý den zaučuje svou vnučku šermovat malinkou šavličkou[5], aby až doroste, dovedla si vybojovat svého manžela, aby se stala slavnou „tugle“, dobrou šermířkou.