Humoresky (Štolba)/Který as?
Humoresky Josef Štolba | ||
Jak Anče ztratila bolení zubů | Který as? | Inu, mělo to být! |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Který as? |
Podtitulek: | Skoro pravdivá historie |
Autor: | Josef Štolba |
Zdroj: | ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 153–196. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Ve svém pokoji seděl pan Nicefor Zvoníček. Že seděl, není nic divného. Vždyť byl pensinovaný rada zemského co trestního soudu, a měl tudíž zajisté dosti příležitosti, přiučiti se sedění v této své vlastnosti co nejdůkladněji.
Pan rada seděl tedy a četl psaní, což také není nic divného, neboť snadno psaní čísti, když člověk nějaké dostane.
Naproti němu hovila si v lenošce paní radová, a to není též nic divného, když je člověk tělnatý a miluje pohodlí. Ale paní radová, pohlížejíc napnutě na svého milovaného chotě, mlčela — a to jest velmi divné. Asi pět minut uplynulo, co pan rada neustále do psaní hleděl, a paní radová nepromluvila. Bylo to něco vskutku neobyčejného, a obsah listu byl zajisté velmi důležitý, že si toho pan rada nevšimnul. Vždyť i ten křiklavý kanárek, jenž své paní tak rád a tak pronikavě vždy přizvukoval, umlkl a povážlivě kroutil hlavičkou, zdali se snad nestalo milostpaní nějaké neštěstí.
A proč mlčela paní radová? Čekala, a to jest opět velmi divné, až pan rada sám začne, neboť začínal vždy velmi rád, ať to bylo v tom nebo v onom. Čekala, ale nadarmo, a proto přešla ji posléz trpělivost, což zase není nic divného.
„Copak píše?“ tázala se konečně.
Kdo píše, to již věděla, neboť pan rada, pohlédnuv na adresu, vykřiknul radostně: „Ah, od přítele Šrouba!“
Pan rada neodpovídal.
„Copak píše přece ten tvůj přítel, již se tě podruhé ptám,“ tázala se ostřejším hlasem paní radová ještě jednou.
Ale pan rada ani teď neodpověděl, ano zamyslil se a zabručel: „Hm, z toho by mohlo něco býti.“
To bylo pro paní radovou trochu mnoho; již se začala rozpalovati, což opět není nic divného, a spustila:
„Zvoníčku, nezlob mne. Jest to velmi smutné, když tě musí manželka, povídám, vlastní manželka napomínati, abys jí přečetl psaní, které patrně zdá se býti důležitým.“
Kanárek přestal kroutiti hlavou a počal paní radové z plných plic pomáhati.
„Ano, ano, z toho něco bude,“ vyrazil ze sebe rada, nevšímaje si ani kanárka ani své paní.
„Ale u všech všudy, z čehopak?“ zavznělo z úst této tónem tak přísným, že se pan rada konečně vzpamatoval.
„Ty jsi zde, Leokádie? Dobrá!“ zvolal vesele. „Slyš; co bys tomu řekla, kdybych ti pověděl, že se naše Julinka brzy snad provdá?“
Leokádie vyskočila, jako by ji bylo něco píchlo. A to není též nic divného; neboť i méně starostlivá matinka než paní radová by byla tak učinila, odhodivši své šití, a totéž překvapení by bylo opanovalo zajisté i každé jiné mateřské srdce.
„Cože,“ vzkřikla, „naše Julinka vdávat?! — A to stojí v tom psaní?“
Pan rada se zchytrale, ba řekl bych diplomaticky usmál — a v tom se znal, nu vždyť byl pensinovaný c. k. rada — a odpověděl vážně hlasem, v němž jevila se jeho tak často již osvědčená duševní převaha:
„Přímo to tam nestojí, ale kdo má tuhle“— pan rada ukázal na své čelo, neboť paní radová měla čelo neobyčejně nízké — „a kdo umí kombinovat, a sice dobře kombinovat, ten může mluviti tak, jako jsem mluvil právě já.“
„Tedy čti.“
Že paní radová nejala se sama čísti, toho příčinou bylo, že neměla při ruce brejle. Mimo to čtla jen tištěný švabach.
„Leokádie,“ chopil se pan rada místo listu opět slova, „ty znáš přece z mého vypravování starého mého přítele Jeremiáše Šrouba?“
„Znám, znám; vždyť jsem ti musela zapovědít, abys vypravoval o jeho vydařených kouscích před Julinkou,“ odpovídala netrpělivě Leokádie.
„Ale vidíš,“ vytýkal pan rada, „tehdá jsi chybila. Nebylo to tak zlé, neboť —“
„Už zas o tom začínáš? Mlč a čti.“
„Nu dobrá.“ Pan rada se usmál. „Dávej dobře pozor,“ pravil, ale mohl si to uspořiti, neboť paní radová byla zosobněná pozornost, což arci není zase nic divného.
Pan rada četl:
„Milý Františku! Nejmilejší druhu z mládí mého! S velikou prosbou obracím se k Tobě. Mám jak víš syna Karlíčka, hocha to hezounkého, tichého, ale trochu přihlouplého. Ano, Tobě se přiznám, bůh sám ví, po kom ten kluk jest — on je trochu přihlouplý. To mne trápí. A proto ustanovil jsem se na tom, poslati jej na nějaký čas do Prahy, aby se trochu obrousil, není-li již pozdě. Tebe pak prosím, abys jej přijal do domu svého. Přijede téhož dne, kdy psaní toto obdržíš, a já doufám, že starati se o něj budeš jako otec. Výloh nešetři žádných, nechť mi pošleš sebe větší účet, zaplatím vše s radostí.
Roztomilé Své choti vyřiď mou úctu. Tebe pak líbá Tvůj upřímný přítel Jeremiáš Šroub.“
Dočetl a vítězoslavně doložil: „Nu, co tomu říkáš?“
„Jen dále,“ nutila nedočkavě paní radová.
„Co dále?“
„Abys četl.“
„Copak mám dále čísti?“
„To psaní.“
„Vždyť jsem již dočetl.“
„Dočetl?“ divila se Leokádie. „A kdepak jest psáno, že se Julinka brzy snad provdá?“
„Psáno?“ vysvětloval pan rada. „Nikde! — Leokádie, cožpak nepochopuješ?“
„Aha, ty chceš snad ty dva mladé lidi —“
Pan rada zamhouřil oči, sešpoulil pysky a vztyčil ukazováček pravé ruky. To dělával vždy, když chtěl říci: „to se rozumí.“
Paní radová se zamyslela, kdežto pan manžel vítězoslavně se usmíval.
„Ale Zvoníčku,“ prohodila posléz, „jaký je to asi člověk, když vlastní otec o něm řekne, že je přihlouplý? Neškodí sice, když je manžel trochu hloupý“ — doložila, pohlížejíc na pana radu, jenž si toho však ani nevšimnul, z čehož možno souditi, že Leokádie nechválila z vlastní zkušenosti.
„Copak ti napadá,“ přerušil jí řeč, „on není přihlouplý. Otec jeho jest moudrý, rozumný člověk, a dítě jest co do ducha vždy po otci; to vidíš na naší chytré a čiperné Julince.“
Důvod tento nepůsobil na paní radovou nikterak, pročež nemožno mi říci, měla-li jej za pravdu čili nic.
„Ale což,“ pravila po chvíli, „nebude-li Julinka chtíti? Mně se zdá, že jí onen mladík z ledu posud v mozku jezdí.“
„Jakýpak mladík?“ tázal se udiven pan Zvoníček. Pan rada snadno zapomínal, což není ostatně u takového starého pána opět nic divného.
Leokádie mu to ihned připomněla.
„Muži, ty máš krátkou paměť. Inu ten, jenž minulou zimu, když ona ve své nerozvážnosti na tenčí led vjela, a tento pod ní — pánbůh s námi — již praskati počal, s rychlostí blesku u ní se octnul a v silné své rámě ji pojav, na bezpečné místo polo odnesl.“
Laskavý můj čtenář snad trne, jaké to neštěstí se mohlo tenkráte přihoditi, kdyby se byla Julinka probořila a utonula. Neštěstí pravím proto, poněvadž bych dnes nemohl toto vypravovati. Nu ale nebylo tehdá tak zle. Pravda, že vjela na tenčí led, ale do proboření se scházelo ještě mnoho. Mladík, jenž tenkráte použil příležitosti, hezkému děvčeti obratným způsobem se přiblížiti, byl též hezký hoch, a Julince se to odpočívalo velmi sladce v jeho mužném náručí, což za takových okolností — není zase nic divného.
Pan rada si vzpomněl.
„Aha ten. Ale to je k smíchu, vždyť ani nevíme, kdo ten člověk je.“
Leokádie se útrpně usmála.
„Nevíme! — Víme to; Julinka to později zvěděla: jest kněhvedoucim v jednom z prvních domů v Praze a velmi spořádaný mladý muž.“
Pan rada pokrčil rameny.
„Ale pročpak ji doprovodil tehdá jenom k domu, pročpak nepřišel s ní nahoru?“ tázal se.
„Poněvadž se chtěl vyhnouti našim díkům,“ tvrdila Leokádie. „Jest příliš jemnocitný. — Milý muži, ještě včera se mi vyznala, že na něj často myslí.“
„I dej mi svatý pokoj,“ odvětil nevrle pan rada. „Lepší vrabec v ruce nežli holub na střeše — já myslím, abychom se teď drželi Karlíčka a nemysleli na člověka, jejž dcera naše od oné doby více nespatřila.“
„Inu, chtěla jsem pouze upozorniti na možné překážky,“ vymlouvala se paní radová. „Ostatně jsem úplně tvého náhledu. Můj bože, teď je o ženichy zle, jako nikdy nebývalo.“
To bylo pole. na kterém se pan rada velmi rád proháněl. I nyní rozběhl se na ty věžovité frisury, na ten aksamit, samet, atlas a hedbáví, za které věci elegantní majitelka často ještě je dlužná, když je už dávno obnosila atd. Nedoprovodíme jej na tomto výletu, mohlo by to býti zdlouhavé, jenom to musím podoknouti, že vzbudily se v něm při tom upomínky na lepší časy.
„Arci,“ doložil ku konci své filipiky proti přepychu nynějších dam, ovšem jen takových, které na to nemají — neboť pan rada byl právě co takový velmi spravedliv, což doufám není také nic divného — „arci, u naší Julinky jest to jiné. Ta je taková, jako bývala děvčata za mých časů, viď stará?“ a vzal za bradu paní radovou, kteráž při tomto zaobaleném komplimentu svého ostatně dosti negalantního pana manžela sladce se usmála.
„To se rozumí,“ odvětila. „Proto ale musíme přece chápati se každé příležitosti, abychom ji dostali pod čepec.“
„A Karlíček — to by byla partie,“ blouznil pan rada, „safraporte, povídám —“
Nedomluvil, neboť v tom se ozvalo klepání na dvéře.
„Mně se zdá, že někdo klepal,“ prohodil, ohlédnuv se.
Klepání se ozvalo silněji.
„To bude on!“ vykřikl náhle pan Zvoníček.
„Probůh, ten nepořádek na stole,“ lamentovala Leokádie, „můj čepec —“ a oba jali se činiti kvapně trochu pořádek, při čemž zavinil ale jen veliký spěch, že se paní radové pošoupnul čepec na křivo — v tom však vrazil rychle do dveří mladý muž. Byl udýchán a měl patrně velmi na spěch.
„Prosím,“ započal trhaně mluviti, „prosím, bydlí zde pan — e — pan —“
Pan rada mu přispěl ku pomoci. „Vy hledáte zajisté mne?“
„Ano vás, pane,“ odvětil mladý muž s chvatem. „Jest mi velikým potěšením, že mi bylo popřáno nalézti vás doma.“
„Směl bych prosit, s kým mám čest mluviti?“ tázal se pan rada zdvořile.
Zdálo se, že mladý muž je v rozpacích.
„Ah prosím,“ pravil, „čest je s mé strany; já jsem — já jsem — jediný syn — svého otce —“
Pan rada vykřikl radostně.
„Tedy jsem se nemýlil? Vy jste opravdu starého Šrouba jedináček, jenž má nalézti u nás druhý domov? — Inu arci, celý otec — jako by mu z oka vypadl. Pojďte na má prsa.“ Sevřel jej ve své náručí, a svírat uměl pan Zvoníček, neboť byl pensinovaný rada zemského co trestního soudu.
Leokádie, jež si jej byla důkladně prohlédla, zašeptala: „O ten se jí bude líbit.“
Mladík ochotně přisvědčil panu radovi. „Ano, ano, já jsem mladý Šroubek. Tatínek vás srdečně pozdravuje a vzkazuje, že nedá na sebe také dlouho čekati.“
„Jakže,“ zvolal překvapen pan rada, „on nás chce též navštívit? Ale vždyť o tom nic nepsal.“
Mladík se zarazil.
„To jest,“ počal se opravovati, „on mi přikázal, abych to vyřídil. Arci teď je trochu churav, avšak —“
„Doufám,“ přerušil mu pan Zvoníček řeč, „že není tak zle. Ale nebude se mu stýskati, když teď tak osamotní? Manželka — dej jí pánbůh nebe, byla to výborná paní — dávno mrtva, syn v Praze, a on není přece již také mlád.“
„O nikoliv,“ jal se host vyprávěti, „on jest tomu zvyklý. Já často vyjíždím na delší dobu do — do — hm, teď si nemohu vzpomenouti —“
„Snad do Jindřichova Hradce?“ pomáhal pan rada.
„Ano, ano, do Jindřichova Hradce, do pivováru, tam jsem znám. Vůbec líbí se mi tam velmi; je tam pěkná kašna na náměstí, nebo ne? — Teď skutečně nevím.“
„Vy čtveráku, mluviti o pivováru a o kašně zároveň,“ smál se pan rada. „Ale ani si nemůžete myslet, jak jste mne svým příchodem potěšil.“
„O prosím — já mám z toho nevyslovitelnou radost, že jsem zde.“
Nyní ale nemožno mi více zapříti, že mladík, s nímž pan Zvoníček takto přátelsky rozmlouval, byl mezi touto rozmluvou v náramném nepokoji. Hleděl chvílemi ulekaně na dvéře, při každém šramotu se zarazil a paní radovou zúmyslně ignoroval. Tato čekala, kdy konečně jí co domácí paní složí svou poklonu, ale pořád nic. Nemohouc se dočkati, což není arci opět nic divného, počala za zády mladíkovými dávati svému manželi znamení tak srozumitelná, že pan rada ihned zvolal: „Ach pravda, odpusťte, samou radostí jsem zapomněl na svou paní. Pane Šroube, zde jest má manželka Leokádie, která se na vás tak jako já těšila.“
Mladík se obrátil k Leokádii a políbil jí uctivě ruku.
„Milostpaní,“ pravil zdvořile, „račte odpustit, že přicházím, abych vás obtěžoval. Musím vám vyřídit od maminky — to jest“ — opravil se rychle — „od tatínka nejuctivější poručení.“
Dojem oslovení toho na Leokádii byl patrný.
„Buďte mi vítán, pane,“ odvětila; „děkuji a doufám, že se vám u nás nezasteskne. — Ten přece není přihlouplý,“ myslela si v duchu.
„A teď, Leokádie, ohlédni se, je-li pokoj pro našeho hosta v pořádku,“ napomínal pan Zvoníček.
„Ano, hned se postarám.“ Mladík se poklonil, a Leokádie batolila se do sousedního pokoje. „Ach, to je človíček,“ šeptala pro sebe, a v duchu viděla se již, jak pořádá výbavu pro Julinku, jak jede pyšně do kostela, jak zasedá u svatební tabule na první místo — teď se blaženě usmívá; čtverácká, ta paní radová, právě připadla na vnoučátka.
Pan rada zatím rozmlouval dále se svým hostem.
„Teď si myslete, milý Karlíčku, že jste doma, a já že jsem váš tatínek. S tím jsme bývali od jakživa velmi za dobra. Nepovídal vám nikdy o mně, co?“
Mladík byl patrně stále ještě v rozpacích, přece ale prohodil: „Ó velectěný pane, velmi často. Vy jste ráčil býti šelma, hehehe“ — a hrozil panu radovi prstem.
Tento zacpal mu rychle ústa.
„Pst!“ zvolal, ohlížeje se. „Hm, byli jsme to dva. — Teď ale se posaďte, a já se podívám, jak to stojí s vaším pokojem, neboť jsem zvyklý, přesvědčiti se o všem sám, jelikož se na naše ženské spolehnouti nemohu.“ Obejmul jej a odešel za Leokádií.
„Zaplať pánbůh,“ oddychnul si, když se dvéře zavřely, „že odešel; teď se mohu trochu vzpamatovati. — Zdalipak ten nestydatý chlap ještě čeká?“ Přistoupil opatrně k oknu a hleděl ven. On hleděl úzkostlivě, a laskavý čtenář hledí zajisté udiven, co to as znamená? Musím to objasniti. Řeknu to přímo.
Byl to mladý muž, jenž opomenuv náhodou — arci z nutnosti — zaplatiti směnku, pronásledován byl svým věřitelem, kterýžto se zatýkačem v ruce jej stíhal až do tohoto domu. Jak patrno, přihodil se tento příběh před zrušením uvězňování pro směnkové dluhy, a jelikož pan Jelínek — tak se jmenoval náš hrdina — netoužil po kriminálních slastech zamřížovaného života, utíkal, utíkal, vběhl do nejbližšího domu, a když žid se chystal za ním, do nejbližších dveří, které náhodou vedly do bytu pana Zvoníčka. Jelikož mu pan rada sám napověděl, jak z této situace vyvlíknouti se možno, chopil se toho, co se mu podávalo, neboť musel především získati času. —
Hleděl tedy opatrně oknem.
„Aha,“ pokračoval, „ten nestydatý člověk chodí okolo domu jako čestná stráž. Nu kamaráde, choď jen, choď; uvidíme, neomrzí-li tě to. Já sedím v teple a nehnu se odsud, dokaváde nebudu muset. — Především ale musím se podívat, ke komu jsem vlastně ve své úzkosti vrazil. Kdepak je to psaní od mého neznámého otce.“ Obrátil se od okna. „Zde! — Adresa? Pan Zvoníček, soudní rada na odpočinku; dobrá, a teď rychle, co stojí v psaní“ — a kvapné prolétl list, jehožto obsah ho však nemálo zarazil.
„Tohle je pěkný malheur,“ mluvil zaražen dále, „ten mladík, jenž mě nevědomky z neštěstí vytrhl, přijde dnes. Teď by mi nescházelo, než aby otevřel dvéře, dokaváde zde budu já. To je postavení: pode mnou věřitel, jenž mne chce dáti zavřít, a nade mnou ten zpropadený, mně přece ale tak užitečný host. Ale co, teď jsem v bezpečí, a pak pochází ten člověk“ — při tom „podíval se na psaní — „Postamt Neuhaus — z Jindřichova Hradce, a odtamtud jezdí chvála bohu jen dostavníky; snad se mu zláme náprava, ztratí kolo, padne mu kůň“ — pan Jelínek to mohl očekávat, neboť byl májový. „Pozor, starý vrací se z inšpekce.“
Pan rada objevil se ve dveřích se zářícím obličejem.
„Milý příteli, váš pokoj je v pořádku, má manželka vše jak náleží připravila.“
Mladík děkoval. „Ráčíte býti velmi laskav.“
„Jak se sluší a patří. Syn starého kamaráda! — Ale poslouchejte, až uvidíte mou Julinku —“
„Vaši Julinku, pane rado? Kdopak je to?“
„Kdo to je? — Má dcera.“
„Vaše dcera?“
„Nu ano, cožpak vám otec o ní nikdy nepovídal?“
„Ach ano, již se pamatuji. Nu ano, slečna Julinka, vaše dcera, není-liž pravda?“
„Ano, ano!“
„Ah, tu já znám. Tatínek často vypravoval, jak jest krásná, jak krásné, modré oči má —“
„Černé, chtěl jste říci,“ opravoval radostně pan Zvoníček.
„To jest, černé, nu ano, černé jako uhel —“
„— do hněda —“
„— ano, do hněda — jak krásné to oči a jak je přívětivá. Když jej po Praze prováděla, ohlédl prý se každý za nimi.“
„Vždyť váš otec nebyl dvacet let v Praze.“
Pan Jelínek se zarazil. „On byl zde — asi před — přede dvěma roky,“ vysvětloval nesměle.
„Cože, přede dvěma roky a vodil se s mou dcerou po Praze, aniž bych já o tom věděl?“ vyhrknul pan rada. „Tohle se mi líbí. Což ten starý ferina se ještě nepolepšil?“
Rozpaky mladíkovy rostly.
„To jest, on zde byl, ano — ale — snad, mně se zdá, že jste nebyl tehdá právě doma.“
„Cože?! — Ale počkejte, přede dvěma roky — máte pravdu, tenkráte jsem byl měsíc ve Vídni; ale to by mi byli moji lidé přece řekli?“
„Ano, ano,“ dotvrzoval kvapně Jelínek, jemuž se patrně velmi ulehčilo, „vy jste ráčil býti tehdá ve Vídni, již se pamatuji, tatínek to povídal. Ale vy jste věděl o jeho pobytu v Praze, vždyť jste mu o tom psal.“
„Já psal? — Vskutku, nepamatuji se.“
„Taková věc se snadno zapomene.“
„Hm, jest mi to divné, možné jest to sice, ale —“
Pan rada nedomluvil, neboť právě ozvalo se slabé klepání na dvéře.
„Mně se zdá, že někdo klepal.“
Jelínkem to trhlo. „Já neslyšel nic,“ vyrazil ze sebe.
Avšak klepání ozvalo se silněji, a pan Zvoníček vyslovil již své: „vstupte!“
Dvéře se otevřely do polou, a nesměle všoupl se do pokoje mladík. Jednoduchý letní šat, neobratné pohyby a veliká poníženost jeho byly příčinou, že pan rada, změřiv jej od paty k hlavě, nevrle naň se obořil s otázkou: „Co se líbí?“
„Prosím poníženě,“ tázal se tento ještě více zaražen nevlídným oslovením, „bydlí zde pan Zvoníček, soudní rada na odpočinku?“
Pan Jelínek si oddychnul. „To je divná figura,“ zamumlal usmívaje se.
„To jsem já,“ odvětil nedbale pan Zvoníček, „čeho si přejete?“
„Prosím, vy už budete vědět, že jsem měl dnes přijíti. Už jsem tady.“
Pan Jelínek, jemuž se právě bylo tak ulehčilo, uleknul se k smrti, kdežto pan rada udiveně na nového svého hosta pohlížel.
„Já?“ pravil. „Copak je mi do toho? Kdopak jste?“
„Prosím, vždyť já jsem Karel Šroub.“
Účinek slov těchto na pana radu byl vskutku veliký. Vysoké čelo jeho se svraštilo, oči, před chvílí tak mírné, zaleskly se hněvivě, postava jeho se vztyčila — věru, byl to pěkný pohled; pan rada svého času zajisté obžalovaným imponoval.
„Cože?“ tázal se hromovým hlasem, pokročiv o krok, „vy Karel Šroub? vy?“
„Teď to praskne,“ křižoval se v duchu Jelínek.
„Ano,“ zněla nesmělá odpověď, „Jeremiáše Šrouba jediný syn.“
„Vy?!“
Mladík se usmál nuceně. „Inu toť se rozumí, hehehe!“
Panu radovi, třebas pensinovanému, se smáti do očí! Světe, víš co to znamená?
„Vy nestydatý podvodníku,“ vypravil ze sebe s namáháním pan Zvoníček, „vy se chcete vydávati za Karla Šrouba, jenž tuto stojí?“ Ukázal na Jelínka.
Jelínek měl se za ztracena. Neočekávaný tento obrat ale dodal mu zase kuráže. Pohlédl oknem — tam stál posud věřitel — a již byl odhodlán, že buď jak buď udrží se ve své posici.
„Vy ošemetníku,“ přizvukoval kvapně rozhorlenému panu radovi, „Karel Šroub jsem já; já vás dám zavřít! Pane rado, to je patrně podvodník; račte se podívat, jak se uleknul, an pozoruje, že jsme jej prohlédli.“
Nebohý Karel, pustil leknutím klobouk.
„Jakže,“ vyrazil ze sebe, „já se nejsem Karel Šroub?!“
„Ano, tím nemůžete být, poněvadž jsem to já, vy hanebníku,“ horlil Jelínek. „Pryč odtud a buďte rád, že vás necháme tak zhola odejít.“ A odejíti musel, chtěl-li být Jelínek v bezpečí.
„Ne, ne,“ odporoval pan Zvoníček, „to se nestane, on —“
Jelínkovi počínalo býti horko.
„Pane rado,“ pravil, „mějme s ním útrpnost. — Jděte, jděte, a nutil Karla ke dveřím, jenžto pln úzkosti nevěděl, co se s ním děje.
„Nikoliv, takových šmejdů já co soudní rada trpěti nemohu. Vy zůstanete zde — já pošlu na policii.“
„Pro boha vás prosím,“ vzkřikl ve smrtelných úzkostech Karel, „jenom nic s policií. O té jsem již tolik slyšel, že raděj půjdu, ač nevím kam. Ach, žádný mne tu nechce znáti — ale mně se nechtělo z domu.“
„To je prohnaná šelma,“ šeptal Jelínek panu radovi, „ten to zná.“
„Co je moc, to je moc,“ horlil tento. „To se musí potrestati. Liduško, Marjánko, kde jste kdo!“
„Pro boží smilování, nechte mne, já už jdu,“ prosil Karel.
„Napřed vyznejte, kdo jste.“
„Ale vždyť pořáde říkám: Karel Šroub.“
„Dokažte to.“
„Ale jak?“
„Kde máte svá zavazadla?“
„Ty mi přinese pozejtří Verunka, naše poslice. Dostavník je nemohl s sebou vzít.“
Jelínek dostával znova strach. „Ten se umí přetvařovat,“ prohodil s líčeným hněvem. Ale strach jeho vyrostl ještě více, když pan rada, náhle poněkud zaražen, odpověděl: „Hm, mluví velmi opravdově.“
„Myslím, abychom jej vyndali,“ naléhal Jelínek.
„Ne, ne, počkejte, to se musí proskoumati.“ Pan rada se obrátil. „Kdybych nevěděl jistě,“ přemítal u sebe, „že jest tento Karlem Šroubem, tedy bych tomu člověku skoro uvěřil.“
Jelínek pohlédl oknem, ale marně. Náhle však se zaradoval, neboť právě vešla Leokádie. „Ta tě musí vytrhnouti,“ prolétlo mu mozkem.
„Co se tady děje?“ tázala se paní radová. „Děláte hluk, jako by vás na vidličky bral.“
Jelínek přistoupil k ní. „Jen si račte pomysleti, milostpaní. Vypravujeme zde o mém dobrém otci, tu přijde tento člověk a vydává se za Karla Šrouba.“
Paní radová se zamračila. „Jakže,“ zvolala, „tento člověk?! — Toť nestydaté!“
„Ale paňmaminko, vždyť já jsem —“ tvrdil tento.
„Což jsem nějaká mlíkařka?“ přetrhla mu další výklady na nejvýš uražená Leokádie. „Mně se říká milostpaní.“
Jelínek se toho ihned ujal. „Vy budete i vůči dámám hrubým?! — Ven s vámi!“
Pan rada, jenž byl mezitím přemýšlel, což přece není u takového pána nic divného, postoupil v před.
„Pst, ticho!“ pravil, „on zůstane zde.“
„Jak, tento podvodník?“ zvolal Jelínek pln strachu.
„Ale muži, copak děláš?“ vytýkala Leokádie.
„Soudní rada ví vždycky co dělá,“ odvětil pan Zvoníček tónem, jenž netrpěl odmluvy. „Ženo,“ dodal, přistoupiv k drahé své polovici, „jeden z nich je to, ale který?“
„Který jiný než ten první.“
„Poněvadž ti ruku políbil?“ prohodil uštěpačně pan rada.
„Před čtvrt hodinou jsi mluvil jinak.“
„Nu, nechme toho. — Kdybych jednoho vyhnal, kdo mi ručí za to, že jsem podržel toho pravého?“
„To lze přece poznati.“
„Zde musíme jednati opatrně. Prozatím zůstanou zde oba, až se to vysvětlí,“ rozhodnul pan Zvoníček a obrátil se k oběma svým hostům, kteřížto plni obav, každý arci za jiným důvodem, očekávali rozhodnutí.
„Pánové, každý z vás se vydává za mladého Šrouba.“
„Ten jsem já,“ ozvali se oba zároveň.
„Nahlédnete ale sami, že jím může jen jeden býti.“
„Ten jeden jsem já,“ tvrdili zase oba.
„Zkrátka, přiznejte se, který jest ten pravý?“
„Já, já.“
„Teď jsme zase tam, kde jsme začali.“
„Pane rado,“ pravil Jelínek vážně, „to je podivné chování se k synovi starého přítele.“
„Ale tatínek povídal, že prý mne popsal tak ve svém listu, že mne hned poznáte,“ podotknul Karel.
Pan rada si utíral pot. „O osude, co’s to na mne seslal!“
V tom ozvalo se silné klepání.
Panem radou to trhlo. — „Zase někdo?“ zvolal. „Snad nějaký třetí Šroub.“
Dvéře se rozlétly a vstoupil soudní sluha.
„Ve jménu slavného úřadu,“ pravil, klobouk maje na hlavě, nezdvořile, což není u soudního siuhy také nic divného, „jenž mne sem posýlá, doufám, že mé otázky jak se sluší a patří zodpovídány budou.“
Karel uskočil. „Ach, to je jistě ten policajt,“ zašeptal, strachy již polomrtev.
„Ten jde pro mne, u všech ďáblů,“ zaklel po tichu Jelínek.
Pan rada pak a paní radová pohlédli na sebe plni úžasu. Zvláště prvější nechtěl věřiti svému sluchu.
„Od slavného úřadu poslán?“ tázal se pln podivení.
Soudní sluha se vztyčil. „Ano, od slavného úřadu poslán. Výslechem a důkladnou poptávkou u všech obyvatelů tohoto domu na jisto postaveno jest a se vší jistotou určiti se dá, že do těchto dveří utekl se člověk, jenž nezaplativ směnku, pronásledován byl svým věřitelem, v jehož rukou tento zatykací rozkaz se nachází, znějící na jmeno Josef Jelínek.“
Kdyby byl hrom do pana rady uhodil, více by se nebyl mohl on a Leokádie leknouti, nežli při těchto slovech. Jak to na ně působilo, toho nejlepší důkaz ten, že žádný nemohl ani promluviti.
Karel se třásl jako list, a Jelínek byl sám žádostiv, jak as teď si pomůže.
Soudní sluha pokračoval: „Ano, zde musí býti. Zmíněný věřitel pronásledoval jej až do tohoto domu a poslal pak na slavný úřad, kterýžto slavný úřad ráčil odeslati mne, Antonína Kroutila, jenžto jsem, směle to mohu říci, postrachem všech nedbalých dlužníků, abych se osoby jeho zmocnil. Po celou minulou hodinu nevešel žádný mladý muž do některého z bytů domu tohoto, vyjímaje obydlí toto. Žádám tedy jmenem zákona, aby mi byl vydán.“
Pan rada se zatím trochu vzpamatoval.
„Toť zpropadená historie,“ pravil. „Tito dva mladíci přišli nedávno k nám, ale musím vám říci, pane, že oba vydávají se za tutéž osobu, syna to mého dávného přítele Šrouba, a že já, ačkoliv jsem soudní rada na odpočinku, přece nemohu poznati, který z nich jest ten pravý. Ale což vám nedal věřitel popis osoby?“
Při zmínce, čím pan Zvoníček je, nastala s Kroutilem náramná změna. Klobouk sletěl s hlavy, přísný výraz hloupého obličeje jeho ustoupil líbeznému úsměvu, následkem čehož vypadal ještě hloupěji, záda se zkřivila, a hlas posud příkrý nabyl zcela jiného zvuku.
„Poníženě prosím, velevážený pane a pane rado,“ odvětil, „toho není u mne třeba. Já znám v Praze mnoho Jelínků, a kdyby i nebyl mezi těmito mně známými ten, jejž hledám, tedy se na oba tyto pány svým zkušeným okem podívám, promluvím s nimi po soudcovsku — nu, pan rada ráčí vědět jak — a mám to hned.“
„Ale muži,“ ozvala se paní radová, „jak jen můžeš býti na rozpacích. Ten druhý jest patrně hledaný podvodník.“
„Ženo, jak to můžeš tvrditi?“
„Podívej se na ně. Kdo má větší strach, co? — A z čeho pochází strach? — Ze špatného svědomí.“
„Pro umučení páně,“ vzdychal Karel, „proč jsem nezůstal doma.“
„To je situace,“ zabručel Jelínek. „Ale jen kuráž.“
Kroutil se opětně vztyčil.
„Dovolte, velectěný pane rado,“ obrátil se k tomuto, „abych se sám přesvědčil. Pánové, přiznejte se,“ tázal se delinquentů, když byl pan rada na znamení souhlasu hlavou kývnul. „Kdo z vás má platit směnku?“
Jelínek nahlédl, že jen největší drzost jej může zachrániti. „Směnku?“ zvolal potupně. „Nemám toho potřebí, abych si vypůjčoval na směnky.“
Leokádie se vítězoslavně usmála. „Neřekla jsem to?“
„A což vy?“ pátral Kroutil dále, hledě na Karla.
„Prosím, copak je to směnka?“ tázal se tento zajíkavě.
Kroutil obrátil se k panu Zvoníčkovi.
„Pane rado, tato otázka je velice podezřelá. Za našich dnů ví každý kluk, co jest směnka. Mně se zdá, že se staví tak nevědomým, aby nás oklamal.“
Jelínek byl zachráněn.
„Pane komisaři,“ zvolal, a Kroutil se při této titulaci líbezně usmál, „teď můžete býti tuším přesvědčen, kdo jest ten, jejž hledáte. Tato otázka jest patrně zúmyslna. Tak velký člověk bude přece věděti, co jest směnka.“
„Ano, máte pravdu. Toho vezmu s sebou.“
Karlíček v největších úzkostech vrhl se k panu radovi.
„Pro boha vás prosím, nedejte mne,“ prosil úpěnlivě, „vždyť já jsem Karel Šroub, což mi nechcete uvěřit?“
Pan rada byl v nesmírných rozpacích.
„Pane Kroutile,“ pravil, „to nestačí k poznání pravého dlužníka.“
„Přesvědčíte se, pane rado,“ namítal Kroutil, „že jsem se nemýlil.“
„Ty přece nebudeš překážeti,“ šeptala mu Leokádie, „aby odvedl takového šibala?“
„Pane Kroutile,“ rozhodl konečně pan Zvoníček, „zůstaňte na nějakou chvíli mým hostem; tito dva pánové vejdou zatím do tohoto pokoje“ — ukázal na pravo — „a my se zde uradíme. Já ručím za oba.“
„O prosím, prosím, pane rado.“
Pan rada odvedl nejprve Karla do sousedního pokoje. Jelínek si ihned předsevzal, že bude u dveří naslouchati, co se bude mluvit.
„Odpusťte, pane Šroube,“ omlouvala se Leokádie, „tuto nemilou příhodu.“
„Prosím, milostpaní, vy za to nemůžete.“
Pan rada se vrátil.
„Račte.“
„Již jdu.“ Jelínek se poklonil a odešel za Karlíčkem.
Pan rada, jeho manželka a Kroutil zůstali o samotě. „Stovku bych raděj neviděl,“ vzdychl prvější; „co si myslí as ten pravý Karel, co bude říkati můj přítel.“
„Nech pana Kroutila jednat,“ naléhala Leokádie. „Žena má bystrý zrak — já pravím, že ten první je ten pravý.“
„Já také,“ tvrdil Kroutil.
„A já také,“ ozvalo se z úst roztomilého děvčete, kteréž právě v tomto okamžiku otevřelo dveře a poslední slova zaslechlo.
Pravili jsme, že to bylo roztomilé děvče, a věru, pan rada mohl býti na svou dcerušku hrdým. Postava nevelká, vzrůst štíhlý, formy plné, malá ručinka a — to nejlepší naposled — ten líbezný obličej. Růžový nádech zdobil tváře, velké oko, ono oko modravo-šedé, jež umí tak se v srdce zabodnouti, jemné obočí, krásný nosejček a ta ústa — ta ústa! Měla-li Eva ústa taková, věděl Adam zajisté ihned, proč jí je pánbůh dal. Okolo celku tohoto krásný, rusý vlas — — ach! Škoda jen, že ten kulatý klobouček nám skoro úplně čelo zakrývá.
„Ale já ne, ty všetečko,“ rozhodnul pan rada; „vždyť ani nevíš, oč se jedná.“
Kroutil se poklonil.
„Zdá se, že je tatínek dnes ve špatném rozmaru,“ pokračovala Julinka. „Vždyť jsem tak mnoho neřekla.“
„Když nevíš, o čem se mluví, tedy drž svůj prostořeký jazejček hezky za zuby.“
„Ale copak se stalo?“
„Ty nám nepomůžeš.“
„Tatínku, kdo ví.“
Leokádie věděla, jaké jest to, když se dámě hned vše nevysvětlí, pročež jala se ochotně dcerušce své vše vyprávěti.
„Tedy jen si pomysli,“ končila svůj výklad, „oba se vydávají za mladého Šrouba.“
„Snad jsou bratři,“ prohodila Julinka.
„Neskákej matce do řeči,“ zakřikl ji pan rada. „Vždyť má můj přítel jen jediného syna.“
„A nemůžete z psaní poznati, který jest ten pravý?“
„Tam stojí jen, že přijde; to je všechno.“
„Ukažte to psaní, tatínku.“
„Když jsem tam já nic nenašel, nenajdeš ty také nic. Je tamhle na stole,“ odpověděl nevrle pan rada.
Julinka chopila se listu a rychle ho přelétla. „Ale tatínku,“ pravila, „tu to máme. Tady stojí, že jest trochu přihlouplý. Když to řekne otec o svém vlastním synovi, musí býti již notně hloupým, nu a to je přece ihned k poznání.“
Kroutil vážně přisvědčil.
Pan rada pohlédl překvapen na svou dceru, zamhouřil oči, sešpoulil pysky a vztyčil ukazováček, což jak víme znamenalo u něho: „to se rozumí.“
„Holka,“ pronesl radostně, „z tebe by byl jurista. — Mně se zdá, že je ten druhý hloupější.“
„Řekni prohnanější,“ namítla kvapně Leokádie, „neboť tak, jak mluvil ten, mluví jen člověk, jenž mnoho prodělal. Proto ale se nemůže říci, že by byl ten první snad hloupým.“
„Víte co, tatínku,“ zvolala Julinka vesele, „odevzdejte mně celou tu záležitost — já vám za to stojím, že to vypátrám.“
„Ty toho vypátráš. Když já co bývalý soudní rada to nepoznám, což teprv ty.“
„Předveďte mi je a nechte mne s nimi beze svědků porozprávět.“
Leokádie se zhrozila.
„Nechati tě o samotě s člověkem,“ zvolala, „jenž přijde do kriminálu?“
„Vždyť budete vedle v pokoji, můžete poslouchat,“ namítala Julinka, jíž se myšlenka tato právě pro svou zvláštnost velmi zalíbila.
Pan rada byl na rozpacích.
„I v pensi si musím ještě od jiných dávati pomáhat,“ zašeptal. „Nuž tedy, ty’s rozumné děvče, promluv s nimi.“
„Ale Zvoníčku!“ namítala paní radová.
„Ženo,“ zněla chladná odpověď, „doveď pana Kroutila do vedlejšího pokoje a nalej mu sklenku vöslavského.“
Kroutil se oblíznul. „Ah. poníženě děkuji, velevážený pane a pane rado, to jsem již dávno nepil. Milostpaní, prosím račte.“
Dobře že pan rada se obrátil k své dcerušce, neboť pohled, jejž mu vrhla Leokádie, odcházejíc s Kroutilem, by jej byl zničil.
„Julinko, buď opatrná,“ pravil k ní, „a kdyby některý z nich byl nezpůsobný, zavolej nás ihned.“
„Buďte bez starosti, tatínku.“
Julinka svlékla přilehající svůj sametový kožíšek, jenž jí, mimochodem řečeno, překrásně slušel, odložila klobouček, kterýž to roztomilé čelíčko zakrýval — věru, nedivme se, že zraky páně radovy spočívaly na ní s takým zalíbením. Přistoupila k zrcadlu a pořádala si své trochu do čela včesané vlásky, mezi tím co pan rada otevřel dveře svým zajatcům se slovy: „Pánové, prosím.“
Jelínek, jemuž z předcházející rozmluvy nic nebylo ušlo, byl již rozhodnut, jak bude jednati. „Starého jsem ošidil,“ pravil sám k sobě, „teď nastane práce s mladou. Nu počkejte, slečno, budu se tvářiti tak hloupým, že vám vlasy budou vstávat.“
Karlíček strachy umíral, ale nabyl zas trochu kuráže, když soudního sluhu více nespatřil.
„Julinko,“ představoval pan rada své hosty, „zde jest pan Šroub ve dvou osobách, a zde, pánové, má dcera Julinka.“
Julinka se ohlédla — můj bože, jaká to změna se s ní tak náhle stala? Posud tak čtveračivá, veselá a plna smíchu, a pojednou polil ji ohnivý ruměnec, očka se sklopila, a ústa se pootevřela, aby stačila rychlému dechu, jenž jí prsa prudce zdvihati počal — proč to? Povím to krátce. Příčinou toho všeho byl pan Jelínek, v němž poznala onoho ochránce z ledu, o kterémž byla paní radová z počátku tohoto vypravování se zmínila, a na nějž nenadálé toto setkání neméně účinkovalo. Nevím, koho se více dotklo, jen to musím podotknouti, že první myšlenka, jež Jelínkovi přišla, byla, že doufal, že jej více nepozná, ačkoliv by si to byl s druhé strany vroucně přál.
Karlíček poklonil se velmi neohrabaně. „Safraporte, to je holka,“ zašeptal.
Julinka se trochu vzpamatovala. „Mne těší, pánové. Prosím, posaďte se.“
„Ó prosím, slečno,“ odvětil galantně Jelínek — v tom však se zarazil. Vždyť musel si hráti na hloupého, z čehož nutně vyplývalo, že musí chovati se co člověk úplně cizí. „Ano, ano, posaďme se,“ dodal neohrabaným tónem, „beztoho mne nohy bolí,“ a vrhl se do stolice, až pod tíží jeho hlasitě zasténala.
Karlíček se zakoukal do Julinky, a zdálo se, že zapomíná na svůj osud.
„Božínku, ta je hezounká,“ šeptal.
„Což vy se mne bojíte?“ tázala se ho Julinka.
„Hehehe, kdopak by se vás bál.“
„Tedy se posaďte.“
Karel se posadil vedle Jelínka, kterýžto mezitím pozoroval svého vyšetřovacího soudce a k náhledu tomu přišel, že je ještě hezčí než tenkráte na ledě.
Ale ach, jak vedlo se ubohé Julince. Odvaha její byla tatam, účel rozprávky, již byla sama vyvolala, byl dávno zapomenut — nemyslela na nic, než na onen okamžik, kdy se s ním poprvé setkala. Zdaž on také na to vzpomíná? — Byla by to ráda věděla.
„Pane Šroube,“ pronesla po chvíli, „musím vám říci, že jsme se na syna otcova přítele velmi těšili.“
Oba mladí lidé zároveň děkovali.
„Ó prosím,“ pravil Jelínek a „ó prosím“ opakoval po něm Karel, začež ale vrhl mu onen tak krutý pohled, že se až uleknul.
„Já jsem se na vás také velmi těšil,“ prohodil Jelínek neohrabaně. „Tatínek povídal, že jste hezká.“
Julinka pohlédla udiveně na mluvícího.
„A já měl před vámi strach,“ ozval se Karel, „ale vy jste tak laskavá, tak hodná, že jsem ho již ztratil.“
„Těším se tomu velmi,“ odpověděla Julinka. „A jak se vynachází pan otec?“
„Nu odpovězte slečně,“ vybízel Jelínek Karla s drzostí, která měla zakrýti rozpaky jeho, „vy vetřelce; uvidíme, jak si pomůžete.“
„Což ten je zdráv jako ryba,“ zněla odpověď.
„Aha, to je důkaz, že jste lhář. Předevčírem si vyvrknul palec,“ namítal Jelínek.
„Ale vždyť to není pravda.“
„Že to není pravda? Já to musím přece vědět, já, jeho syn?“
Rozhorlení Jelínkovo rostlo.
„Ale ten jsem já od svého narození.“
„Vaše štěstí, pane,“ ukončil Jelínek, zapomenuv na svou úlohu, „že v společnosti naší nachází se dáma. Slečno, promiňte laskavě —“ Nyní se vzpamatoval. „Co to dělám?“ pravil sám k sobě; „ale kdo by odolal tak roztomilému stvoření.“
Julince připadal ochrance její dnes zcela jiným než tenkráte.
„A jakou cestu jste měl, pane?“ tázala se.
Jelínek byl již zase ve své koleji neohrabanosti.
„Prosím vás,“ vyprávěl, „jaká může býti cesta v dostavníku, a zvláště ve společnosti, jakou já měl. Seděl se mnou žid, jenž dýmal komisní tabák; pak jakás stará panna, mající na klíně mopsla, jenž patrně cestování nebyl zvyklý; několik malých dětí — ale já vás tu, slečno, nudím vypravováním tak nehezkých věcí,“ ukončil galantně, a nedivme se, že nemohl vůči tak rozkošnému stvoření jeviti způsoby, které se mu příčily již od počátku, co poznal, s kým jest mu jednati. Vždyť ta očka pohlížela naň s tak dětinnou důvěrou a zároveň s takou bázlivostí, že okolo srdce počínalo mu být tak teplounko, ano horko — — tehdá na ledě, tedy v zimě, padlo mu do srdce semínko. Od té doby Julinku nespatřil, ale často na ni myslel, často ji hledal opět na ledě — vždy arci marně. Ono semínko muselo čekati, až přijde jaro, až sešle slunko na ně své paprsky. Dnes nastal první jarní den, slunko objevilo se v plné své kráse — jest to tedy divné, že Jelínek cítil, jak semínko se počíná hýbati, jak počíná klíčiti? —
Takové neočekávané ukončení věty skoro hrubě započaté potěšilo Julinku. Ale což, přec posud nevěděla, zdali se na ni pamatuje.
„Nikoliv, pane,“ odvětila. „Já vás jen lituji, že prodělav tolik nemilého, ještě u cíle své cesty zažíti musíte takovou nehodu.“
Jelínek nemohl se více držeti tónu, jenž jedině jej mohl zachrániti.
„Buďte ubezpečena, slečno,“ pravil, „že bych rád snesl ještě větších nepříjemností, neboť seznámení se s vámi jest mi skvělou náhradou za vše.“
Julinku bodlo u srdce. „On tě více nezná,“ ozývalo se v ní. „Vy mi velmi pochlebujete,“ vynutila ze sebe s namáháním.
Karla nedbal nikdo.
„Já si z těch strachů a úzkostí také nic nedělám,“ podotknul tento nesměle, „když se mnou teď tak přívětivě rozprávíte.“
Nikdo si ho nevšímal.
„Co jsem pravil, jest pravda, a šlo mi od srdce,“ horoval Jelínek.
„On mne opravdu nezná,“ vzdychla Julinka, a pomyšlení to muselo býti pro ni velmi bolestne, vždyť ty krásné oči zvlhly a tvář bledla.
Jelínek to vše pozoroval.
„Nebyla bych,“ odvětila po chvíli, „dle toho, co váš pan otec o vás psal, soudila, že jste tak obratným společníkem dam.“
Věděla, že není on očekávaným hostem, a přece tak mluvila. Podotknutí toto zarazilo Jelínka. Uvedlo mu náhle celý stav věcí na mysl, jen na malý okamžik ozvalo se v něm, aby upadl zase v hrubý tón — ne, ne, on nemohl, a kdyby to stálo cokoliv, nyní nemohl.
„Slečno,“ pravil po chvíli vřele, „vy mne činíte tímto výrokem šťastným.“
„Jste, pane, tak marniv, že výrok nepatrného děvčete může na vás tak účinkovat?“
„Nepatrného děvčete?“ zvolal ohnivě. „Slečno, mám to za zbytečné, abych se ohradil proti tomuto vašemu vyjádření. Váš andělský zjev, jenž každého dojmouti musí, jest nejlepším dokladem k slovům vašim. Nemohu věru pochopiti, že tehdá, když —“ Zarazil se náhle, již se prozradil.
Blesk radosti ozářil Julinčinu tvář. Blažený úsměv pohrál ústy — „on na tebe nezapomněl,“ volalo to v ní — a bylo jí tak volno okolo srdce, tak sladce!
Jelínek tu seděl se sklopenýma zrakoma. Nejednalo se mu nyní více o to, aby byl uznán za Karla, ale jiná věc naplňovala jej zoufalstvím: že musí ona zvěděti, proč vešel do jejich bytu.
Karel chtěl zatím obrátiti na se pozornost.
„Slečinko,“ pravil, „já vám chtěl totéž říci, ale já se neumím tak vyjádřit.“
Byl to hlas volajícího na poušti.
„Slečno,“ započal Jelínek, nevěda nyní vskutku, jak má jednati, „slečno, seznámení se s vámi učiní mne snad nešťastným, a přece musím blahoslaviti okamžiku, kdy vstoupil jsem do tohoto domu.“ Naklonil se k ní. Její ručinka byla mu nyní tak blízka — ta krásná, bělounká ručinka, náhle se jí chopil a přitisknul ji vřele ke rtům.
Jak bylo při tom Julince! Cítila nejprve horký dech jeho na ruce své, palčivé ono ruky políbení projelo jí celým tělem, v hlavě jí vířilo, prsa se jí úžila —
„Proč by vás to mělo činit nešťastným?“ pravila skoro šeptem, všecka zmatena.
Jelínek zapomněl na vše. Viděl jen ji, pozoroval ten blažený úsměv — teď počaly se třásti brvy u těch božských oči, Julinka je zavřela, aby zatlačila zpět — slzu.
„Slečno,“ zvolal vášnivě, „což nevidíte, co jste ve mně způsobila? Pohleďte mi do očí, v nichž zrcadlí se duše má, kterážto od nynějška bude žíti toliko vám.“ Sklesl na kolena a drže ruku její v rukou svých hleděl jí v tvář.
A Julinka? Neřekla nic, ale sklonila se ku klečícímu; dvě slzy, prvé zdržované, splynuly jako dvě perly, prsa se zdvihala, jako by prasknouti chtěla — nemluvila nic, a jak mnoho přece řekla. Nastaltě oběma okamžik, kde srdce lidské jest tak přeplněno, kde člověk jest tak obětí citů svých, že nemožno mu vyjádřiti slovy, co cítí, kde nastoupiti musí němá toliko řeč lásky, jejížto celá abeceda se skládá z tisknutí rukou, oněch pohledů, jež se popsati nedají, z políbení a z objetí.
Karel zatahal Jelínka za kabát.
„Pro Krista pána, copak děláte?“ Ale nadarmo chtěl je vytrhnouti, vždyť nevyrušil je ani příchod pana rady, Leokádie a Kroutila.
Pohled, jenž jevil se tu zrakům jejich, působil na ně tím více, čím méně ho byli očekávali — byli ohromeni. Vešli, poněvadž zdála se jim rozmluva býti dlouhou — a ejhle, co spatřili!
Pan rada se první zpamatoval.
„No, tohle je pěkná zkouška,“ zvolal rozhorleně; „a ona nás nezavolá!“
Teprv tato slova účinkovala. V největším zmatku odskočili od sebe — stáli tu jako dva odsouzenci.
„Děvče, cos to dělalo?“ rozkřikl se zase pan rada.
A Leokádie?
Byla také ohromena, ale radostí. Že by za tak krátkou dobu dospěly věci tak daleko, toho se nenadála. Protož nevmíchala se do toho a nechala prozatím pana manžela jednati. Julinka nemohla odpověděti, pohnutí její bylo příliš velké. Jelínek stál stranou, tvář jeho jevila vnitřní boj.
„Ztratila jsi řeč?“ pokračoval pan rada. „Nuže, vypátrala slečinka, co vypátrati chtěla?“
Julinku obcházely mrákoty. Co měla odvětiti? Jí tanulo na mysli jenom nebezpečí, jaké mu hrozí, jestliže vysloví, kdo on je.
„Co jsem chtěla zvěděti, vím,“ pravila po chvíli s namáháním a tak smutným hlasem, že to až pana radu zarazilo, „ale netažte se,“ doložila tiše, zakrývajíc si obličej.
„Můj bože, co jest ti, dítě?“ zvolala úzkostlivě Leokádie.
Jelínek se rozhodnul. Postoupil v před, a hlasem, v němž rozechvění své potlačiti nemohl, pravil: „Nechť ukončí se vše jakkoliv — nuže vězte, já nejsem Karel Šroub.“
Překvapení, jež následovalo na tato slova, bylo pozoruhodné. Kdežto měl nyní pan Zvoníček radost, byla paní radová, jako by ji opařil.
„Vy že nejste —“ zvolala zděšeně.
„Konečně dostal rozum,“ vykřikl radostně Karel.
„Ó já to tušil, já to tušil,“ ozval se vítězoslavně pan rada.
Kroutil vrtěl hlavou a Jelínek pokračoval: „Jak jsem se dostal k vám, víte. Vešel jsem a přivítán otázkou, jsem-li Karel Šroub, přisvědčil jsem. Odpusťte, pane rado a vy, milostpaní. Chtěl jsem toliko získati času, maje v úmyslu při nejbližší příležitosti zase odejíti. Nešťastnou náhodou setkal jsem se zde s pravým vaším hostem a boje se vyzrazení, musel jsem jednati tak, jak jsem jednal.“
„Pane,“ rozehnal se pan rada, „to přesahuje všechny meze. Syna mého starého přítele tak uraziti. — Karlíčku, pojďte na má prsa!“ Pan rada jej obejmul. „Ó jak jsem vás mohl hned nepoznat — vždyť jste celý otec,“ a obejmul jej znova.
„Nezatracujte mne,“ omlouval se Jelínek, „dokaváde jste mne neslyšeli. Jsem kněhvedoucím v jednom z nejpřednějších obchodů pražských a vedl jsem vždy veselý sice, ale přece spořádaný život. Asi před půl rokem zaručil jsem se za 1000 zl., jež si nejlepší můj přítel na směnku vypůjčil. Leč v určeném čase nemohl tento platit, a mně, jenž spoléhaje na přítele, o vysokou sumu tu se nestaral, hrozilo dnes vězení, právě dnes, kdy čekám s večera otce, jemuž jsem o tom psal. Pane, uznáte, že jsem, jelikož věřitel z osobní msty mne zavřít dáti chtěl, děj se co děj na svobodě zůstati musel, a byl jsem odhodlán, že dám třebas i vašeho hosta odvésti, jen abych se s otcem shledati mohl. Osud tomu chtěl jinak. Já poznal vaši dceru, a více mi nelze pravdu tajiti.“
S rostoucím napnutím naslouchala Julinka.
„Nuže,“ pravila odhodlaně, „nyní i já vám něco povím. Vězte, že tento pán jest loňským mým ochrancem z ledu.“
„Jakže?“
„Pročpak’s to neřekla hned?“ ozvali se zároveň pan rada a paní radová.
„Vy jste mne poznala, slečno?“ tázal se chvějícím se hlasem Jelínek.
„Já bláhová se domýšlela,“ odvětila Julinka, „že, prozradím-li vás, hrozí vám nebezpečí.“
„Slečno, kdybych byl tušil —“
Leokádie nabyla zase své rozvahy.
„Ochrance naší jediné dcery!“ zvolala. „Muži, teď dokaž, že nezachoval dceru lidem nevděčným.“
„Nikoliv, milostpaní,“ omlouval se Jelínek. „Díkův nežádám. Největší odměnou jest mi vědomí, že jsem zachoval zemi anděla. Ale nyní mi záleží na tom, abyste se přesvědčili, že jsem vskutku takovým, jakým se býti pravím.“
„Pane, toho není více třeba,“ namítal pan rada, „my —“
„Nikoliv, pane rado, pošlete prosím k panu Švagerkovi, zdejšímu měšťanu, jenž nedaleko odsud bydlí. Ten jest bratrem mé matky.“
„Jakže, Švagerka?“ zvolal pan rada; „s tím hrajeme denně taroky. Pročpak jste to neřekl hned? — Pane Kroutile,“ obrátil se k tomuto, „na slovíčko,“ a počal s ním po tichu rozprávěti. Jelínek přistoupil zatím ku Karlovi.
„Pane,“ pravil, „odpusťte mé jednání, a rcete upřímně, byl byste na mém místě jinak jednal?“
„Hehehe, já bych to tak netrefil,“ zněla upřímná odpověď.
„Tedy jsem vám to pro budoucnost ukázal — odpusťte mi.“
Karlíček byl dobrák.
„I pročpak ne, jen když nemusím s tím policajtem.“ Podali si ruce.
„A vy, slečno, nezapomněla jste opravdu na onen zimní den?“ tázal se Jelínek Julinky.
„Myslím, že jsem to dokázala.“
„Vy mne činíte přešťastným. Můj dobrý genius mne dnes s vámi podruhé svádí dohromady, směl bych doufati, že to nebylo dnes naposled?“
Leokádie chtěla jí z rozpaků pomoci. „Já vám odpovím za ni.“
„Ale matinko!“
„E co, matinko. Pane, vy smíte doufat. Vždyť ona často na vás myslela.“
„Jakže, milostpaní — slečno.“ Mimovolně rozevřel náruč — malý okamžik jen váhala Julinka, pak sklesla na jeho prsa. — Ach, jak spokojeně a blaženě usmívala se matinka, že — zbavila se dcery.
Pan rada zatím vyjednal vše s Kroutilem.
„Tak tedy půjdete odsud sám,“ končil, „a o ostatní se postarám já.“
Pan Zvoníček byl soudní rada, a proto odešel Kroutil s poklonami.
„Jak, jest to možné, pane rado?“ zvolal Jelínek.
„Ano, já se postarám, abyste se s otcem svým dnes shledati mohl,“ odvětil pan rada. „A vy, Karlíčku, doufám, zapomenete na tuto nemilou příhodu.“
„Já vám budu upřímnou přítelkyní,“ slibovala Julinka.
„Já přítelem,“ doložil Jelínek.
„Děkuji,“ odpověděl Karel škrabaje se za uchem, „ale přece mne to jen mrzí, že jsem nepřišel dřív.“
Co mám ještě dodati? — Milovali se, a to není nic divného; mohli se vzíti — a v tom byli šťastnější, než mnoho jiných milujících; žili blaženě, což opět není nic divného, a Leokádie dočkala se všeho toho, o čem snila, když šla připravovat pokoj pro domnělého Šrouba, a to není zase nic divného.
Zdali se Karlíček v Praze obrousil, nevím a také na tom nezáleží. Byl sice dobrák, ale svět od něho nic neočekával a také na něm ničeho neztratil.