Humoresky (Štolba)/Inu, mělo to být!

Humoresky Josef Štolba
Který as?	Inu, mělo to být!	Koketa

Údaje o textu
Titulek:	Inu, mělo to být!
Podtitulek:	Skutečná událost
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 197–218. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Osm hodin ráno, a v pokoji pana Nedělky bylo posud jako o půlnoci. Pravímli o půlnoci, neřekl jsem tím vlastně nic, aspoň nic, co by poskytlo světu — a náčrtek tento stojí za to, aby ho svět četl, věřte mi — jakéhos měřítka. Panovaltě tam ve dne v noci stejný nepořádek; světlá noc byla tam jako temný den; sluníčko tam nemohlo, protože malý dvoreček, do něhož jediné okno vyhlíželo, obehnán byl vysokými staveními, a kdo jej měl jiný budit, když pan Nedělka, opovrhuje veškerou obsluhou, nenajal si žádné posluhovačky, poněvadž byl toho náhledu, že nikdo člověka tak neobslouží, jako on sám sebe?

Obsluhovati sama sebe! Pan Nedělka sice pravíval, že tomu tak je, ale já mohu s dobrým svědomím vyznati, že mluvě takto vlastně lhal. A to je zcela přirozené, neboť jak by byl mohl pohodlný pan Nedělka od pohodlného pana Nedělky žádati, aby pohodlný pan Nedělka obsluhoval pohodlného pana Nedělku? Toť holá nemožnost, ale arci nemožnost zcela přirozená. A poněvadž jest to přirozená nemožnost, následuje z toho druhá přirozená nemožnost, totiž aby byl pokoj jeho v dobrém pořádku, kterýžto dobrý pořádek arci zas může býti rozličný dle rozličných požadavků lidí pořádku milovných.

Poněvadž tedy byl v pokoji věčně nepořádek a věčné v něm panovalo šero i ve dne, poznati možno dobu jen dle postele. Opakuji ještě jednou: jen dle postele, poněvadž tu si pan Nedělka vždy ustlal sám, když nezapomněl. A nebylali ustlána, záleželo pouze na tom, bylali prázna neb leželli v ní člověk. V posledním případu bylo to jistým znamením, že jest ještě noc aneb aspoň čas, jenž nejdříve následuje na dobu noční; v prvním případu musila se postel ze vší časomíry vypustiti.

Ale co byl platen případ onen? Podle pana Nedělky byly všechny hodiny až do dvanácté v poledne v bezprostředném následování hodin nočních, a proto ať vstal v osm nebo ve dvanáct, vždy říkal: „Dnes jsem vstal brzy — noc sotva minula — bylo ještě šero.“

A vlastně měl pravdu.

Osm hodin a ještě spal, a přece se byl učil v mládí přísloví, že „ranní hodina má zlato v hubě“ — od jeho babičky pocházel tento patrně příliš věrný překlad německého pořekadla — kteréžto přísloví zdá se mi arci trochu povážlivým, neboť se nepamatuji, že by někdo, jenž míval na mne hubu, tam byl měl zlato, leda moje nebožka teta, jež měla několik zlatem plombovaných zubů.

Osm hodin ráno, a mladý člověk, asi sedmadvacetiletý, válí se posud v posteli — neníliž to skoro hříchem? Mám chuť při této příležitosti světu kázati o následcích dlouhého spaní, ale bude lépe, nechámli toho; neboť předně by mohl leckterý šíp vrátiti se na mne, za druhé neslyšela by to osoba, k vůli níž bych hlavně k tomu se mohl odhodlati, totiž pan Nedělka, protože spí, a za třetí, probudíli se, nezbývá k tomu času, poněvadž musím pak ihned dále vypravovati.

Konečně se začal probouzeti. Postel počala praskati, což mohlo být i slepému neomylným znamením, že se v ní někdo obrací; vousatá tvář pana Nedělky obrátila se k oknu, a zase bylo v pokoji ticho.

Z ticha toho bude snad leckdos souditi, že pan Nedělka znova usnul. Nikoliv, bylo to ticho klamné a jen přirozený následek namáhavého obrácení se. Neboť netrvalo to dlouho, a pootevřel pravé oko, zavřel je opět rychle, otevřel zase — chvíli zůstalo pootevřeno, pak skrylo se opětně. Nyní však rozevřela se víčka úplně, a pravé oko zůstalo otevřeno. Celý tento proces vypadal, jako vypadá někdy východ měsíce na divadle: vystrčí se ho kousek, ale to nebeské těleso mívá také někdy tvrdou hlavu — nechce dále; vtáhnou ho zpět a povystrčí silněji — obecenstvo vidí větší již část; však již zase vězí, opět se vezme zpět a pak teprv při líbezné hudbě vyplove v plné své kráse, uvítán posměchem zkaženého světa.

Scházela při tom sice hudba i posměch, ale obému nedostatku mohl odpomoci flašinetář, kdyby, hraje u jeho okna, se byl koukal na probouzejícího se pana Nedělku. Bylo to v skutku k smíchu a to tím více, když levé oko za chvíli počalo to právě tak dělati jako prvé pravé a sice s takovým úspěchem, že netrvalo dlouho, kdy plným zrakem hleděl pan Nedělka rovně před sebe. Ale z počátku bylo lze na očích těch pozorovati, že ani nejsou si vědomy toho, že vůbec koukají — teprv znenáhla oživovaly se, znenáhla bylo teprv na nich znáti, že pan Nedělka přichází k vědomí sebe sama.

Ano, již přicházel k sobě. Včerejší nedělní odpůldne stálo před ním, a spokojený úsměv si zlehounka zahrával s ústy. Vždyť to bylo odpůldne tak příjemné, jež včera byl strávil. Ráno obdržel peníze, pak octnul se u veselé společnosti v kavárně, na to udělal veselou procházku za bránu, a odtud rovnou cestou odebral se na výborné plzeňské, jež napravilo zase zemdlené jeho údy. Pln kuráže a překypující síly šel pak rovnou cestou do „besedy“, a tam našel známou rodinu, k níž si ihned přisedl. A přisedl si rád, neboť se stal sousedem děvčátka v skutku roztomilého, jež pod ochranou rodiny té bylo přišlo do besedy se pobavit. Představili mu ji co slečnu Boženku, on zapředl zajímavý — tak aspoň myslel — hovor, Boženka odpovídala bystře a hleděla na něj svýma černýma očima tak upřímně, že se pan Nedělka počal rozpalovati.

Bavil se výborně; připíjel statně, neboť mu bylo velmi horko, zavadil několikráte nohou svou o nožku její, dotknul se nejednou ruky, jen tak maně, jako náhodou a divil se nesmírně, když bylo najednou dvanáct hodin, a jeho přátelé k odchodu se chystali. Rozumí se, že pan Nedělka se zdvihl také, aby je provodil. Přítel jeho vedl svou paní, nezbývalo tedy, než aby on nabídl Božence rámě, což ihned, trvám, že s radostí učinil, a kráčel takto u veselém hovoru s ní dále. Ale jiná ještě radost jej očekávala. Přátelé jeho právě zastavili se u svého bytu. Boženka bydlela o veliký kus cesty dále, přes mnoho ještě ulic — panička byla již příliš zemdlena, pán neměl také již mnoho chuti k dalšímu provázení — ó, jak byl pan Nedělka potěšen, když jej poprosili, aby ji doprovodil sám. Rozloučili se, a on vedl Boženku, tiskl jí rámě a zpíval milostné písně tak hlasitě, až jej policejní hlídka zakřikla.

Zakřikla jej — probůh, jaké to mraky povstaly náhle na čele páně Nedělkově? — Co se stalo od onoho zakřiknutí? Horký pot vyvstal mu na čele, vztyčil se na polo v posteli své, chytil se za hlavu, jako by přivolati chtěl vzpomínky — nadarmo; od onoho zakřiknutí byla v paměti jeho mezera, již nikterak nemohl vyplniti, mezera, jež hloubkou a temností svou budila v něm hrůzu. Od doby té nevěděl o sobě ni toho nejmenšího; ale což o sobě, to by neškodilo. Do postele se dostal a na ostatním nezáleželo. Avšak co se stalo s ní, s Boženkou? Dovedl ji domů či nedovedl? Dovedl ji tam pořádně, bez úrazu? — Ó bože, kde bylo odpovědi na otázky tyto? Náhle pan Nedělka vyskočil z postele. Úzkost se zmocnila duše jeho, zimničně projížděly prsty rozcuchanými vlasy a vousy, a stísněným hlasem vyráželo mu z úst: „Ne, ne — to není možné. — Ale jestli přece —?“

Ó, to by bylo strašné! — Jestliže děvče nedovedl až domů; jestliže ji někde ošemetně opustil, po půlnoci, samojedinou —jak proklínal pivo, jež mu bylo včera tak chutnalo. Vždy určitěji a určitěji vystupovala myšlenka ta v něm, že buď ztratil on ji nebo ona jej — ať bylo tomu tak neb tak, nebylo pochybnosti, že se stala kořistí nějaké policejní hlídky. Pot se mu úzkostí řinul s čela, když povážil, že ten andílek, jenž mu včerejší večer tak učinil příjemným, snad strávil noc mezi chátrou na komisariátu, na „špricnách“, kdežto on, ten hanebný barbar, spal v měkké posteli! Tloukl se do hlavy, připomínal si každé slůvko své rozprávky, upomenul se na vše, ale jen až k tomu zakřiknutí. Odtud bylo v hlavě jeho jen pusto, prázno. A to bylo příčinou, že znenáhla se mu to stalo jistotou, a v tom již padaly na něj také hrůzy nové. Nemyslel ani již tak na to, jak to as bude působiti na děvče, na celou jeho budoucnost; před oči stavěly se mu následky činu toho pro osobu jeho. S jedné strany cítil, jak hrne se na něj přítel se svou ženou u spravedlivém hněvu; se strany druhé — ó bože, její otec byl vysloužilý poddůstojník ještě z těch časů, kdy rakouští vojáci dělali před lískovým ořeším křížek; jestliže on bude chtít pomstit pohanění své dcery? Pan Nedělka oddychoval těžce.

Avšak v tak trapném stavu nemohl déle zůstati. Počal se rychle oblékati, brzy byl hotov a již běžel:

„Ale kam?“ zarazil se pojednou, „kde to zvím? K ní nemohu, k příteli jíti se bojím — musím nejdříve pátrati z daleka.“

Odebral se, opatrně na všeckny strany se ohlížeje, do ulice, v níž bydlela Boženka? Vklouzl do protějšího domu, odkudž mohl pozorovati, kdo tam vchází a kdo vychází; ale hodina míjela za hodinou a nespatřil nic, co by jej bylo mohlo upokojiti. Naopak pozoroval, jak několik bab, z domu vystoupivších, o něčem živě rozprávělo. Křižovaly se, a čemu mohly se diviti, nežli té neslýchané příhodě Boženčině? Smály se, patrně škodolibě — komu jinému než Božence?

Nyní vystoupil jakýs muž, velký, s dlouhými kníry; toho obklopily baby ihned, a on, patrně nanejvýš rozpálen a házeje rukama vyprávěl cosi — což jiného nežli Boženčinu nehodu? To nebyl zajisté nikdo jiný, nežli její otec; v ruce klátila se mu silná hůl — pan Nedělka nemohl více na svém místě vydržeti. Vyhrnul si límec, narazil klobouk co nejhlouběji do čela, vyběhl z domu a ubíhal pryč — pryč. —

V ulici, kde bydlel přítel jeho, se zastavil. Zalezl opět do nějakého domu, chtěje čekati, až by někoho spatřil — ale ó běda! za nedlouho přikvapil onen muž s holí a zmizel v domě, v němž přítel bydlel. Nejstrašlivější myšlenky křižovaly se mu mozkem; několik okamžiků, jež zdály se mu věčností, minulo; v tom však již vracel se zase onen muž, ne však sám, nýbrž s jeho přítelem, jenž v patrném spěchu nedbale přehozený kabát teprv cestou si urovnával.

Mám teprv vysvětlovati, co as dle přesvědčení našeho hrdiny muž ten chtěl? Patrno, že nešťastný otec běžel na lidi, jimž byl své dítě svěřil, a nyní spěchá přítel jeho k němu, aby se přesvědčil o všem.

„Ó já bídný!“ zasténal pan Nedělka, a jako furiemi štván, běžel nevěda kam.

Běžel, kde doufal že nalezne co možná nejméně lidí: běžel za bránu a chodil tam dlouho přes poledne. Činil si nejtrpčí výčitky, přísahal sám sobě, že nebude nikdy více pivo píti, proklínal nebožtíka Gambrina, že vynalezl tak bídný nápoj — ale co to vše platno, když čin byl spáchán a nedal se více odčiniti? Přemýšlel upřímně, jak by se to dalo napraviti — nadarmo.

Konečně se odhodlal, že se navrátí do města. Žaludek jej upomínal o svou daň, a u placení dani této a jí podobných byl pan Nedělka vždy velmi svědomitým. Vytřel pozorně brejle, bystrým zrakem hleděl před sebe, a vidělli z daleka nějakou známou tvář, běžel ihned na protější stranu, aby se jí vyhnul. A známých měl tak mnoho, že přebíhal koňský trh neustále na příč, tak že to nejen sensaci v kruzích veselé mládeže vzbuditi muselo, nýbrž i pozornost pořádných lidí na pana Nedělku obracelo.

Ale co záleželo panu Nedělkovi na pořádných lidech a na rozpustilé mládeži! Bral se do svého hostince, kdež jej sklepník netrpělivě již očekával.

„Málem by nebylo nic zbylo,“ pravil; „ale já jsem na pana Nedělku nezapomněl.“

Nedělka sedl na své obyčejné místo a počal jísti; ale nevěděl, co jí. Kde byl jeho obyčejný apetýt! Na masné polívce plavaly uplakané oči Boženčiny; na každém knedlíku viděl dlouhé vousy onoho nešťastného otce; to jelítko, vonně páchnoucí, zdálo se mu zobrazovati pruhy té hrozné hole na zádech — nemohl jísti dále a kvapně poručil hlavou vrtícímu sklepníku, aby vše zase odnesl.

Chopil se novin a počal čísti. Ale kde byly jeho myšlenky. Z úvodního článku, jednajícího o vysokém vojenském rozpočtu, cenili na něj zuby samí rozzlobení kaprálové; feuilleton, pojednávající o vousech, zdál se mu býti samou špičkou; domácí zprávy vrážely mu nůž do srdce, neboť se mezi nimi nacházela povídka o neslýchané pomstě jakéhos ve své dceři uraženého otce. Praštil novinami, podepřel hlavu o ruce a přemýšlel, jak s ním naloží as její otec.

„Bit budu,“ vzdychal chvílemi, a pokaždé otřásla se mu záda, z počátku více, později již méně; ano, tak daleko to dovedl, že vyrážel již onen vzdech z prsou se zády úplně pokojnými. Spřátelil se konečně s myšlenkou tou, ano, nebyl ani hodinu po obědě, a již jí úplně přivyknul, tak jí přivyknul, že nepravil sám sobě více „budu bit“, nýbrž že si předkládal otázku: „budu jen bit?“

A tu již opět počaly v něm vystupovati hrůzy.

Po celé Praze rozhlásí se jeho nedbalost. „Jest opilec“ — řeknou jedni; „jest bídný uličník, jenž učinil to naschvál“ — řeknou druzí, a matky budou před ním dělati kříž, dcery budou se mu na sto kroků vyhýbati, otcové dvéře před ním zavírat, dorostlí bratři mu povědí pravdu do očí, mladší budou na potkání vyplazovat na něj jazyk, mužové bez rodin budou jej proklínati, poněvadž škodí takto všem, policie si opatří jeho fotografii pro všechny možné případy — ubohý Nedělko, na jakou cestu zahnala nešťastná událost ta myšlenky tvé!

Zdvihl se a kráčel opatrně domů. Dostal se tam šťastně, nepotkav nikoho; ale jak mu bylo, když mu domácí paní oznamovala, že jej hledal jakýs pán.

„Jak vypadal?“

„Malý, tlustý, s rusým vousem, s tmavým kabátem a s nízkým, kulatým kloboukem. Bydlí v jindřišské ulici — budete prý podle toho hned věděti, kdo to je; máte tam přijíti, musí prý s vámi mluvit.“

„Že musí se mnou mluvit? Dobrá, děkuju,“ vynutil ze sebe ubohý Nedělka a již pádil z domu, ale nikoliv do jindřišské ulice, nýbrž v protivnou stranu. Běžel na Letnou, tam zalezl do hustě zarostlého místečka a oddal se zcela neblahým myšlenkám.

Už si tedy pro něj přišel! Nejdřív si vyleje on na něm zlost se svou manželkou, a pak, pořádně již ztýraného, dostane jej rozvzteklený otec do rukou. Bití, ztráta dobré pověsti, ztráta přítele, opovrhování všech žen — můj bože, jak strašný to trest za vypití několika sklenic plzeňského. Ó, nešťastná Plzni, jak zhořčila tvá slavná hořkost nebohému tomu mladíku několik dní nejkrásnějšího věku!

Všecky ty následky připadaly mu jako žebřík, po němž sestupuje v hlubokou, temnou propast zoufalosti.

Již sestoupil po čtyřech stupátkách jeho — tu napadlo mu něco, co pošouplo jej zase o čtyry najednou doleji — do propasti.

„Což událi tě soudu?“ ozvalo se náhle v něm, a vlasy mu vstávaly hrůzou. Ó jak litoval, že není právníkem; věděl by hned, můželi se to státi, a co by jej mohlo čekati. Uvažoval, do jaké kapitoly by se dal případ jeho vřaditi. Tiskový proces z toho povstati nemohl, ačkoliv Božence — na to se dobře pamatoval — byl tisknul statečně ruku, ba celé rámě; krádež to nemohla též býti, neboť on jí dobrou pověst neukradl, jen nedbalostí jeho byla jí odňata policií. „Policie jest tvá spoluvinnice, tu musí obžalovati také,“ těšil se v prvním okamžiku; ale záhy zase sklopil hlavu; vždyť ta činila jen svou povinnost! Počal uvažovati důkladně. Co učinil jeho přítel? Svěřil mu něco, aby to odevzdal na patřičné místo. On toho neučinil, a že to „něco“ byl člověk, jest ztěžující okolnost. Porovnával se s kasírem, jemuž svěřena kasa. A opět mu bylo volněji. Horší osud čeká kasíra takového, jenž s kasou uteče, než takového, jenž ji ztratí. Ale on ji ztratil svou vlastní nedbalostí a to je zas horší. Kasír musí také nahraditi ztracenou věc — zdaž on by mohl též poskytnouti náhrady? Dobrá pověst se ale nahraditi nedá, a kdyby — musel by nahražovati ze svého, a kde jest jeho dobrá pověst? —

To byl as běh strašných těch myšlenek, jež ubohého Nedělku neopouštěly až do pozdního večera. Teprv když se počalo stmívati, odhodlal se k návratu.

Vrhl se do postele, ale jaký byl jeho spánek! Všechny ty strašné následky skákaly mu před očima, házel sebou s jedné strany na druhou, slyšel bíti každou čtvrť na blízkých hodinách až skoro do rána, pak teprv na chvíli usnul. Smutné usnutí. Nejstrašlivější sny hrozily jeho duchu: viděl vousatého kaprála, an kousá dlouhými, bílými zuby každého na potkání; každý z kousnutých počal také kousati, všichni se pak shrnuli na něj a počali jej kousati, tak bolestně kousati, až se Nedělka pln zoufalosti probudil. Kvapně se počal ohmatávat — bohudík byl to jen sen.

Vstal a pomalu se strojil. Bože, jak vypadal! Oči vpadlé, tvář bledá, vousy v nepořádku — ale co mu bylo teď do toho, jak vypadá! Vždyť měl naději, že bude vypadati za nedlouho ještě hůře.

Nebylo ještě ani sedm hodin a již byl za branou. Představil si vše ještě jednou, uvážil důkladně, a tu mu připadaly jeho úzkosti skoro příliš veliké. „Hlavu ti neutrhne,“ těšil se, „a ostatně ti moc vzíti nemůže.“ „Vzíti“ — zdaž není to k smíchu, mluviti o vzetí v okolnostech, kde měl jen „dostat“.

A počal uvažovati, jak to bude pak, až odbude si to vše, a to mu připadalo tak příjemným naproti nynějšímu stavu, že si pojednou přál, aby to měl již odbyté. A sotva tato myšlenka v něm vznikla, cítil se jako znovu oživen a již spěchal zpátky do města. „Půjdu k svému příteli rovnou cestou a odevzdám se mu na milost a nemilost,“ pravil sám k sobě. Ale čím více se blížil bráně, tím volnější byl krok, tak sice, že konečně se zastavil před branou, usadil se v příkopu před hradbami a počal uvažovati, zda — nebolí ho nohy po dlouhé denní procházce. Chtěl si namluviti, že ano, aby měl sám před sebou jakousi záminku k prodlévání, ale bolesti v nich žádné necítil. „Půjdu dřív k obědu,“ rozhodnul se náhle — „na lačný žaludek by to bylo tím horší.“

Zdvihnul se kvapně a vešel kurážně do města. Ale kdo by si byl pomyslil, že je již tak pozdě. Půl druhé již! — a přece jsou lidé, kteří tvrdí, že strach hodiny prodlužuje.

Snědl něco, ale ne mnoho, a opět upadl ve své trudné myšlenky, z nichž jej probudil po hodné chvíli sklepník slovy: „Žádné noviny?“

Vzal noviny mechanicky, mechanicky do nich pohlížel. Ale náhle se zarazil, tvář zbledla, ruka se počala třásti — bylyť oči jeho utkvěly na této nepatrné lokálce: „V noci s neděle na pondělí bylo policií v ulicích pražských zatknuto 15 osob, mezi nimi čtyry ženské.“ „Čtyry ženské!“ zasténal, „mezi těmi je ona — ó já bídník!“ Úzkost jeho dosáhla v okamžiku tom nejvyššího stupně. Vyskočil a chtěl pádit rovnou cestou k svému příteli — avšak ne, nemohl. Zabočil domů — nové leknutí. Ráno se zde zase ptal po něm přítel jeho z jindřišské ulice.

„Ó bože, ten je asi rozkácen,“ vzdychal, a odhodlal se nyní opravdově do jeho bytu. Šel, ale jak volný byl jeho krok! Srdce mu bilo vždy prudčeji, teď se blížil k domu, nyní překročil práh — studený pot mu stál na čele. Tak těžce nekráčel ještě nikdy po těch schodech. Nyní stál přede dveřmi — chtěl zazvoniti — ruka mu klesla. S namáháním pozvedl ji znova, již držel zvonek — nemohl. Ohlédl se opatrně, zdali ho nikdo nevidí, udělal křížek a trhl zvoncem. Jak projel mu tělem ten pronikavý zvuk! Tak se ho lekl, že chtěl utéci — v tom však již otevřely se dvéře, a v nich objevila se služka. „Milostpáni nejsou doma,“ počala hned vyprávěti, spatřivši starého známého, a ulehčila tím velmi Nedělkovi, jenž nebyl s to, aby slovo ze sebe vypravil. „Šli do besedy. Má úcta, mladý pane!“

Dvéře se zavřely a tu stál opět. Nadarmo byla tedy jeho hrdinost. Nyní teprv si vzpomněl, že je dnes v besedě zábava. „Půjdu za nimi,“ rozhodl se.

Šel a zase bylo mu jako odsouzenci. Vkradl se do známých místností a pátral u dveří, nespatříli je kde. Můj bože, jak to jím teď škublo! Tamhle sedí, jeho přítel s manželkou a — s Boženkou. Jak bleda je — ubohé děvče!

Nevěděl co dělati. Několikráte chtěl zas nepozorován odejít. Ale zůstal. „Před lidmi nebudou moci se mnou tak bezohledně zacházet.“ Chtěl pokročiti v před, ale nohy nechtěly se hýbat. A v tom již také byl rád, že nepokročil, neboť právě vykládal jeho přítel Božence něco s velikým rozhorlením, a ona poslouchala s tak bolestnou tváří. „Je rozhorlen,“ šeptal, „na koho jiného než na mne — ne, nechám toho, půjdu domů.“ A chtěl se vzdálit; ale v tom utkvěl na něm zrak přítelův.

„On mi hrozí — vyskočil — běží ke mně — pryč, pryč“ — a Nedělka se obrátil a kvapil ven.

„Ty darebáku! ty tuláku!“ ozývalo se za ním. „Počkáš, nebo ne?“ A již ho držela pevná ruka za kabát.

Byli na chodbě sami. Nyní již nebylo žádné pomoci, a protož obrátil se chycený Nedělka, padl na kolena před přítelem a zajíkavě zvolal: „Pro boha tě prosím, Karle, odpusť, já za to nemohu.“

Karel, veselá to buclatá postava, dal se do smíchu, jenž se Nedělkovi zdál býti plným jedu.

„Hahaha, copak myslíš, že jsem Boženka?“

„Ty se musíš za mne přimluviti, v rukou tvých leží má spása.“

„Přimluviti, já?“ divil se Karel; „to si vyjednej s ní sám.“

„Karle,“ naléhal Nedělka, „smiluj se nade mnou, neopouštěj mne; pro naše přátelství tě zapřísahám.“

„No,“ odvětil Karel dobrosrdečně, „když je to takové, s pánem bohem. Vstaň a pojď. — Ale ty se třeseš,“ dodal náhle, když jej byl chopil za ruku.

„Ach, co mi as řekne — a její otec!“ vzdychnul náš hrdina.

„Otec?“ zvolal Karel překvapen. „Nu, s tím já také promluvím, neboj se. Těší mne, že si počínáš tak přímě a poctivě.“

Ó jak lahodila slova přítelova Nedělkovi! Děkoval mu z plna srdce a šli. Přiblížili se k damám; Nedělka zamhouřil strachy oči a učinil mlčky svou poklonu.

Přítelova manželka jej přivítala přívětivě, a Boženka zašeptala „dobrý večer“. Usadil se a netroufal si vzhlédnouti.

„Boženko,“ počal Karel, „mám prý se za něj u vás přimluvit.“

Boženka se začervenala jako krocánek. „U mne?“ tázala se v rozpacích.

Nedělka pohlédnul na ni bolestně, vzdychnul a pravil: „Ach, ano, u vás, slečno.“

„Víte,“ pokračoval Karel žertovným tónem, „on je takto darebák, ale že má tak tuze dobré srdce, může se mu to odpustit.“

„Ach, ano, odpustit,“ sténal Nedělka bolestně.

„A pak,“ líčil Karel dále, „on to myslí poctivě. Chce taky hned s otcem mluvit —“

„— a budu jej prosit třeba na kolenou,“ dodal Nedělka.

Boženka byla v rozpacích a nevěděla co odpovědít. „Pane —“ pravila.

„E co,“ přerušil jí řeč Karel, „jen žádné upejpání, ať mu neutrhnete srdce. Když jste mně mohla říci, že se vám líbí, můžete to říci jemu také.“

Boženka mohla se studem propadnouti, a Nedělka, jako by sluchu svému nevěřil, pohlédl na Karla.

„Nu, co tak koukáš! — Slyšte, začíná čtverylka, hledají protějšek, jděte si zatančit, můžete si při tom dopověděti,“ volal Karel vesele a štípnul Nedělku tak upřímně, že tento vyskočil. „Podej Božence přec ruku,“ napomínal dále. Ani nevěda udělal tak Nedělka, nevědouc přijala Boženka jeho rámě, a nevědouce šli k tanci, kdež opět nevědouce dělali takové nevědomé chyby, že Karel, jenž se svou chotí byl vstal, aby se na ně podíval, ze smíchu nevyšel. Nedělka byl jako v Jiříkově vidění. On prosil, aby mu odpustili výprask, a místo toho dali mu — lásku; on čekal hůl a dostal srdce — a čím neočekávaněji se to stalo, čím horší byly věci, jichž byl očekával, tím větší nadšení vzbudily v něm ty, jež skutečně přišly. Nevěděl ani, jak se to děje, ale cítil, že má tu Boženku pojednou tak rád — tak nevýslovně rád, že jí to ani říci nemohl, a tím méně, ano celé její vzezření mu tak na jevo dávalo, že jí není také lhostejným. Byl to večer pro Nedělku! Radost jeho stoupala stále víc a více, neboť se byl pomalu od Boženky dověděl, že ji dovedl až domů, že zazvonil na domovníka, že vtisknul tomuto šesták do ruky a že mluvil cestou docela, ba velmi rozumně. Konečně se též dověděl, že Boženčin tatínek nemá ani žádné vousy.

„A co to bydlí tedy u vás v domě za vousáče?“ tázal se.

„Aha,“ odvětil Karel, „to bude domovník. Poslouchej, Nedělko, ten mi opatřil velmi hezký byt; byl jsem včera a dnes u tebe, musíš mi pomáhat při stěhování.“

„Proto jsi byl u mne?“

„Nu ano. Ale teď piju vám oběma na zdraví.“

Sklenky zacinkly — a všichni čtyři pili.

* * *

Myslíš, laskavý čtenáři, že se Nedělka pochlubil se svými strachy? Ne, a dobře tak, já bych to také neudělal. Teď čeká na nějaké dobré místo, aby si Boženku mohl vzíti; usmířil se docela již zase s Gambrinem, neboť často říká sám sobě: že musí býti za svou roztomilou Boženku jen tomu pivu povděčen. — Že pivu?

„Inu, mělo to být,“ rozhodla Nedělková maminka, když jí při nejbližší své návštěvě celou věc vyprávěl, „byla ti souzena.“