Humoresky (Štolba)/Koketa/II.

Humoresky — Koketa Josef Štolba
I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 247–288. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U domu pana Kaliny, měšťana pražského a sládka, nalézala se dosti velká a roztomile zařízená zahrada. Několik starých stromů opatřovalo ji za horkých dnů líbezným chládkem; bujný trávník dal tím více vyniknouti několika záhonům pestrých květin, a uprostřed zahrádky vysílal pěkný vodotrysk vysoko vzhůru své stříbrné paprsky, kteréžto, nazpět padajíce, měnily se ve světle listím okolních stromů pronikajícího slunce v nesčíslný počet drahokamů, za nimiž čtveračivě honily se zlaté rybky, v mramorové nádržce vodotrysku nasazené.

V koutku naproti vchodu byla hustě porostlá besídka, místečko to, kde zdržovaly se obě dcery páně Kalinovy skoro po celý den. A žádný div. Bylo v besídce té tak příjemno, že nerad z ní vystupoval, kdo se v ní usadil; poskytovala přehled přes celou zahradu, aniž byl pozorující viděn, a to přitemnělé světlo, přecházející do zelena, šumění listí a šplýchání vodotrysku činilo pobyt tam čarovným.

I dnes seděly obě sestry na svém zamilovaném místečku; práce byly pohozeny, a Pavlína prohlížela objemnou skřínku, naplněnou samými listy. Mladší sestra, Karolina, seděla jí naproti a naslouchala pozorně slovům Pavlíniným, jimiž vysvětlovala jí psaní, jež uznala za hodné takové pozornosti.

Vzpomenemeli popisu Otakarova, musíme přiznati, že mnoho nepřeháněl. Tak krásná arci Pavlína nebyla, jak se rozechvěné jeho fantasii zdála, ale bylo to velmi hezké děvče, a zvláště milý dojem činila jakási čerstvost, jakási zdravá bujnost, jež jevila se v celém zjevu. Nezbývá nežli dodati, že postavy byla vysoké, a nenucené chování její že jevilo trochu příliš velké sebevědomí, což arci celkovitému dojmu bylo na škodu.

Mnohem příjemnější, poněvadž jemnější, byl zjev Karolinčin. Nebyla veliká, ale dokonalá souměrnost u překrásné formy těla dovedly to nahraditi. Malá nožka vykukovala zpod šatů, podlouhlé bílé ruce hrály si mimovolně s květinou, a snivé tmavé, ne však černé oko bylo s výrazem podivení upřeno na sestru. Co leželo vše v tom oku! Bylo výmluvné jako nejvýmluvnější ústa, a chtěloli mluviti, neodolal mu zajisté nikdo. K tomu ten nevinný výraz té dojímavé přibledlé tváře, vroubené bohatými kadeřemi — věru předmět to hoden mistrovského štětce.

Pavlína s úsměvem pohlížela na přeházené listy. „Je jich na tucty,“ pravila, „už ani nevím, kam s nimi!“

„A já nemám posud ani jediného,“ prohodila Karolinka s povzdechem.

Pavlína prohlédla si ji čtveračivě a odvětila, klepajíc jí na ruku: „Neboj se, také se toho dočkáš. Jsem přesvědčena, že nebude dlouho trvati a počnou se ti jen sypat.“

„Myslíš?“

„Jsem o tom přesvědčena. Ale nemusíš po tom příliš toužiti. — V těchto listech, jak je tu vidíš, jest tolik sladkostí, že kdyby se daly vydrobiti, my bychom v domácnosti za cukr krejcaru nevydaly. A ten oheň z nich sálající — mně je vždy, kdykoliv skřínku tuto otevru, jako bych cítila pálící se cukr.“

„Ty mluvíš o těch listech velmi nevšímavě.“

„Nezasluhují jiného. Těší mne, jelikož pochlebují mé ženské pýše a marnivosti, působily mi radost v okamžiku, když jsem je obdržela, ano na mnohé z nich čekala jsem s netrpělivostí; teď však —“

„Ale jak se ti jich mohlo sejíti takové množství?“

„To ti vysvětlím,“ smála se Pavlína. „Mladí lidé, zvláště študenti píšou velmi rádi takové listy, nu a já, to víš, jsem velmi ohniva. Dnes spatřím krásného mladíka — může býti také jen hezkým — a zamiluji se do něj; zítra se dozvím, že má některá z mých přítelkyň ctitele, jejž jí jiné závidí, a již zapomenu prvního, získám tohoto, a pak bych ti přála jen, abys viděla obličeje těch děvčat. Bojí se mne, neboť kteréhokoliv mladíka jsem chtěla kdy upoutati, také jsem upoutala. Jest to cit, jejž nelze popsati.“

„Ale to jsou roztomilé zásady,“ zvolala Karolina udivena.

„Blázínku,“ pravila sestra, „až poznáš mužský svět, budeš pravé taková. Nebývala jsem vždy taková, ale povím ti, jak jsem přišla tam, kde jsem. Má první láska byl divadelní herec. Byla jsem sotva překročila práh děckého věku, a on byl prvním mužem, jenž se počal se mnou zabývati. Krásný zevnějšek, uhlazené mravy, a obratná slova pomátla mi hlavu tak, že jsem o něm blouznila. — Sestro, na tuto lásku mám památku, na jakou bys zajisté nepomyslela. Hleď“ — a sáhnouc pod listy vytáhla rákosku na několik kousků rozřezanou a v papíru zaobalenou. „Hleď,“ pokračovala pak, „této mediciny použil tatínek, když nechtěla jsem domluv jeho poslechnouti, neboť herec onen byl mu solí v očích. Plakala jsem, naříkala, ano pomýšlela jsem — prosím tě, nesměj se mi — i na smrt; ale zlehounka jsem se upokojila, a když jsem poznala mužů jiných, smířila jsem se se svým osudem docela. Teď se tomu směju, ale radikální tento prostředek otcův jsem si uschovala co památku mé první romantické, ale tak prosaicky ukončené lásky.“ A se srdečným smíchem schovávala dotčenou památku na staré místo.

„Neobyčejná to zajisté upomínka na lásku!“ prohodila s úsměvem mladší sestra.

„Nejvíce záleží vždy na prvním kroku,“ pokračovala Pavlína. „Když jsem tento měla za sebou, byly ostatní již snadné. Vrhla jsem se na milování s celou svou prudkou povahou, a ovoce toho vidíš tuto. Po herci jich přišla velká řada. Měla jsem některé upřímně ráda, ale jen velmi krátký čas; přijala jsem za zásadu latinskou větu, již mi jeden z mých nápadníků — byl tuším filolog — na rozloučenou zlomyslně napsal do památníku a výkladem opatřil, totiž: „variatio delectat“. Jen rozmanitost — rozmanitost byla mým heslem. Ale konečně jsem se domnívala, že přišel i můj čas. Zamiloval se do mne asi před rokem jistý mladík. Pěkný jeho zevnějšek, nad míru příjemné chování, mužné si počínání a vřelá náklonnost ke mně dojaly mne tak, že jsem mu byla vskutku nakloněna. Psal mi jen tři listy, ale tyto tři jsou mi z celé mé sbírky nejmilejší. Ten třetí zvláště jeví takovou lásku ke mně, že dojal mne tehdáž velice. Stala jsem se totiž i jemu nevěrnou; přišel právě onen statkář, jehož hladká tvář mne, a jehož krásný statek tatínka lákal. Učinila jsem mu tedy právě tak, jako celo té řadě před ním, a on mi pak psal na rozloučenou onen třetí list. Na rozloučenou!“ — a Pavlína podepřela hlavu o ruku a zamyslivši se, hleděla na nedaleký vodotrysk, jak vodní paprsky jeho bujnou sílou ženou se do výše a dostoupivše vrchole, náhle na miliony atomů roztříštěné, padají zpátky. Možná, že připadl jí při pohledu tom na mysl tak mnohý život lidský — kvapně se odvrátila a hledíc na sestru pokračovala stísněným hlasem: „Věř, Karolinko, že vzpomenuli onoho času, oněch listů — onoho mladíka, blahé upomínky prochvívají srdce mé, a já skoro lituji, že věc se takto skončila.“

„Zdá se,“ prohodila Karolina, „že ti z mysle posud nevyšel.“

„Teprv když jsem jej ztratila, poznala jsem jeho cenu,“ odvětila Pavlína. „Seznala jsem před ním i po něm mnoho mužů, ale povahy takové jsem mezi nimi nenalezla.“

„A od té doby jsi o něm neslyšela?“

„Vyhýbá se mi bezpochyby, neboť jsem ho ani jednou posud nepotkala.“

„A přála by si’s toho?“

Chvíli váhala Pavlína s odpovědí, pak ale pravila odhodlaně: „Přála; proč bych to zapírala? — Zmužněl asi za ten rok, a ráda bych věděla, jak se změnil. Jednou však jsem přece o něm slyšela. Četla jsem totiž asi před měsícem, že se stal doktorem, a od onoho dne cítím takový nepokoj v sobě, že se skoro obávám, aby se láska ta nevrátila.“

„Ale vždyť přijímáš již zase koření se jiného mladíka,“ namítala Karolina.

„To je pravda, ale víš proč? — Jest to jeho bratr, a chci ho použíti, bych o něm něco bližšího zvěděla, jelikož cizích lidí se ptáti nechci a nemohu.“

„Ale toť nehezké, nešlechetné, zahrávati si takto s city lidského srdce.“

„Prosím tě, neujímej se mužů, nezasluhují toho.“

„Nu a zvěděla jsi již něco?“

„Ano; žije pro sebe, nechodí do společností a zdá prý se, že se často kochá v blahých upomínkách.“ Usmála se při těchto slovech, a ruměnec polil její tváře. „Přiznám se ti, sestro, že při této zprávě srdce rychleji mi tlouci počalo.“

„Ty tři listy mi musíš půjčiti,“ žádala Karolina. „Pravíš sama, že jsou krásné, a to mne činí velmi žádostivou.“

Pavlína jí je podala. „Zde jsou,“ pravila, „ale dej pozor, abys je neztratila.“

Karolina se zdvihla a ujišťujíc, že dá pozor, odběhla na druhou stranu zahrádky, usadila se pod starý kaštan na měkké, travou porostlé sedátko a počala čísti.

A Pavlína? — Seděla v besídce, pohlédla zase na vodotrysk, opět se odvrátila, ale mimovolně vracely se zraky zase k němu. A bylo jí podivně okolo srdce. —

Náhle zavrzly dvéře, vedoucí z domu do zahrady. Pavlína se ohlédla a pozorovala, jak Pepička, stará jich hospodyně, uvádí jakéhos neznámého muže do zahrady. Vedla jej až k besídce a ukazujíc mu slečnu pravila: „Zde máte slečinku; počkejte, já ji upozorním,“ a vešla do besídky.

Václav — on to byl — prohlédl si bystře Pavlínu a pomyslil si v duchu, že by z Otakara mohl býti znamenitý fotograf; poznal ji ihned dle jeho vypodobnění.

Pepička oznámivši Pavlíně, že chce s ní mluviti, pokynula mu.

S hlubokými poklonami přistoupil blíže. „Poníženě ruku líbám, milostslečinko,“ pravil zdvořile. „Odpusťte, že se osměluji z vyšších rozkazů s vámi několik slov promluviti.“

Pepička stojíc dva kroky od něho prohlížela si jej; připadal jí jaksi známým, aniž se však mohla pamatovati, kde by jej byla viděla.

„Kdo jste, prosím,“ odvětila Pavlína, „a co si přejete?“

„Kdo jsem?“ vykládal Václav. „Dovolte, milostslečinko, to vám povím hned. Jsem sluhou dvou mladých pánů —“

„Aha, zamilované pletky,“ zabručela Pepička.

„— kteréžto miluji jako své děti,“ pokračoval Václav. „A pročpak ne — vždyť jsem je chovával na těchto svých rukou a neopustil jsem je od kolébky až po dnešní den. Srdce vám mají, povídám, milostslečinko, srdce ach — ach,“ a Václav počal škytati.

„To mne velmi těší, ale jen již rcete, co si přejete.“

„Co si přeju? — Já? Hehehe!“ smál se Václav. „Já nic, ale někdo jiný. Musím vám něco odevzdati, ale mezi čtyrma očima.“

„Pepičko, nech nás o samotě,“ pravila Pavlína.

Pepička se zamračila. „O samotě?“ pravila sama k sobě. „To budou hezké věci, když já při tom nesmím být. — Ale kde jsem toho člověka jen viděla?“ A prohlédnuvši si jej ještě jednou odešla do domu, přemítajíc, odkud jej asi zná.

„Nuže mluvte,“ vyzývala Pavlína, když byli o samotě.

„Milostslečinko, jak jsem povídal, sloužím dvěma mladým pánům; jsou nevlastní bratři, a sice jeden je starší a druhý mladší, ale oba jsou lidé k pohledání. Zvláště ten starší — a copak teprv ten mladší, člověk věru neví, koho více chválit. Ten mladší je arci někdy zhorka nakvašen, ale prosím vás, mladá, nerozumná krev — já se proto na něj nehněvám. Vidíte, milostslečinko, já mám také tuze dobré srdce a vůbec —“

Pavlínu počala trpělivost již přecházeti. „Přijďte, prosím, buď k věci, anebo mne opusťte,“ pravila nevrle.

„Prosím tisíckráte za odpuštění — povím to hned. Mne posílá starší z těch dvou nevlastních bratrů a sice —“

„Ale kdo jest ten pán?“ přerušila jej Pavlína.

„Inu, starší bratr po nebožce první milostpaní,“ vysvětloval Václav. „Ach, to byla paní — když si na ni vzpomenu, dal bych se hned do pláče.“

„Ale povězte přece jednou jméno.“

„Ah tak,“ odvětil Václav utíraje si oči. „Jmenuje se Karel Ostrý a je doktorem mediciny.“

Účinek slov těchto na Pavlínu byl veliký. Zbledla, dech se jí v prsou zatajil, a jako by nevěřila sluchu svému, upřela oči své tázavé na Václava. Vyskočila se svého sedadla a stála tu chvíli jako bez duše. Za chvíli teprv se vzpamatovala; krev se jí hrnula opět k hlavě, prsa se prudce zdvihala, a rozčileným hlasem tázala se: „Karel? — Karel Ostrý vás posílá? — Co mi přinášíte? mluvte rychle.“

„Mám vám odevzdati psaní od pana doktora.“

„Jakže, psaní — od něho?!“

„Ano, dává se vám uctivě poroučet, milostslečinko, a ručičku líbat“ — Václav chopil ji za ruku a políbil ji — „a posílá vám po mně psaní, neboť ví, že se na mne může spolehnout. Kdepak ho mám“ — a počal hledati ve všech kapsách. „Aha tu je.“ Podal jí list. Kvapné sáhla po něm Pavlína, ale ruka jí opět sklesla. S namáháním ji zdvihla zase a přijala psaní.

„Co asi obsahuje?“ zašeptala.

„Pan doktor prosí za odpověď.“

„Počkejte chvílí — budu čísti hned.“ Odvrátila se, hleděla váhavě na nadpis, pak ale kvapně rozpečetila.

Václav ustoupil o dva kroky a přiznával v duchu, že oba jeho páni mají dobré gusto, což přijali dle jeho náhledu jen od něho. Pavlína se mu líbila; litoval v duchu, že není o dvacet let mladším a na místě pana doktora, neboť v tom obrátila se Pavlína zase k němu a pravila s obličejem, jejž ozařoval pyšný, vítězný úsměv, aby vyřídil svému pánu, že ji list jeho velmi potěšil, a že jej bude za hodinu zde v zahradě očekávati.

Václav políbil jí ruku a poroučel se. „Milostslečno, já sám pana doktora sem uvedu,“ opakoval několikráte po sobě, šoupaje se ku dveřím.

Netrpělivě hleděla za ním Pavlína, a když zavřely se dvéře, přitiskla psaní prudce ke rtům. Vždyť obsahovalo žádost za schůzku — což jiného mohl chtíti, než nabídnouti jí svou, doktorským prstenem ozdobenou ruku? O jaké to city bouřily nitrem jejím. Ona jej před časem zamítla, a on vrací se přece zase, získav dříve toho, co mu tenkráte scházelo. Vrací se a bude bezpochyby zase prositi, prositi za to, po čem ona již sama touží, Muž, jejž uznávala za pravého muže, kteréhož záviděti jí bude celý ženský svět, sklání poznovu před ní svou šíji — a bujná pýcha opanovala duši její. „Jsi neodolatelná,“ volalo to v ní, a směle pohlédla nyní na vodotrysk, na paprsky bujnou silou do výše hnané — zvláštní věc, nemohla pohled ten vydržeti, odvrátila se zase. —

Pavlína byla tak zamyšlena, že ani nepozorovala, když Pepička vešla opět do zahrady. Pepička nebyla již žádná „mladice“. Byla asi „v čtyřiceti“, a dle zevnějšku mohlo se soudit, že po těch as patnácte let, po něž řídila domácnost páně Kalinovu, nevedlo se jí zle. Byla tělnata, a z obličeje zářila dobrota srdce, jež ve spojení s patrnou spokojeností, kteráž z ní koukala, ji činila zjevem dosti příjemným. Pepička měla právo, mluviti do všech domácích záležitostí, a proto nemohla také potlačiti otázku stran právě vzdálivšího se posla Karlova.

„Prosím vás, slečinko,“ pravila zvědavě, „kdopak je ten člověk, jenž byl právě u vás? Je mi velmi povědom a přece si nemohu vzpomenout, kde bych jej byla kdy viděla.“

Pavlína byla v rozpacích. „Jest sluhou v jisté známé rodině,“ pravila, „a přišel mi vyřídit, že mne chce jedna z dcer — má přítelkyně, navštíviti.“

„Mně se zdá, že nosí ta přítelkyně mužské kalhoty,“ zamumlala Pepička. A hlasitě dodala: „Ale můj bože, vždyť není nic připraveno.“

„Toho není třeba; musím se jen trochu přistrojit. Má přítelkyně nemá času.“

Pepička pohlédla nevrle na Pavlínu, zaťala zuby, chopila zlostně cíp své bělostkvoucí zástěry a počala jej vší mocí mačkati a otáčet, jako by svou zlost na něm si chtěla vylíti.

„Hm, nemá času?“ odvětila jedovatě, „přítelkyně? — Slečinko — hm, já myslím, že jsem si tohle nezasloužila:“

„Ale čímpak jsem ti ublížila?“ zvolala Pavlína.

„Slečinko, vy mi chcete něco zatajiti, mně, své druhé matce.“

„Já? — Mýlíš se.“

„Že se mýlím? — Řekněte „na mou duši“. Aha, vidíte? — Nepřijde k vám přítelkyně, nýbrž přítel; když podruhé chcete list uschovat tak, aby nikdo neměl o něm vědomost, nesmíte obálku pohodit. Vidíte, slečinko, to není hezké od vás; jsem zde již tolik let, znám vás skrz naskrz, vždy jste se mi se vším svěřila, a teď děláte najednou tajnosti. Cožpak myslíte, že bych vás snad peskovala proto, že jste jich už tolik za nos vodila? Chraň pánbůh, mám z toho radost, neboť muži toho zasluhují — já je znám,“ horlila Pepička.

„I hleďme na pannu Pepičku,“ divila se Pavlína, „ona muže zná.“

„Ach bohužel ano — jsou to lživá háďata. Když jsou u nás, namluví nám těch nejkrásnějších věcí, a několik dní na to nejen že nevědí co nám řekli, ale i na nás zapomenou.“

„Ale já myslela vždy, že ani nevíš, co je to muž.“

„Kterápak to neví, vždyť jsme všechny z masa. Ale tak jako já, nebyla ještě žádná žena podvedena.“

„To mi musíš vyprávět —“

„Jaké dlouhé vypravování. Milovali jsme se; on mi říkal, že jsem jeho bohyně, jeho ráj, jeho svět atd. — ó, on uměl mluvit, což to, nu vždyť byl od maličkosti okolo študírovaných lidí. Já mu věřila jako svatému písmu; ale to jsem si dala.“ Vzpomínky ty tak působily na Pepičku, že počla vzlíkati. „Pomyslete si,“ pokračovala nejistým hlasem, „jednou, ana jsem byla právě jeho řečmi celá zmámena, vypůjčil si ode mne dvě desítky. S radostí jsem je dala — ale, ó, proč jsem to učinila! To byl základ jeho nevěry. On dlouho neplatil a já, ačkoliv jsem jej měla ráda — prosím vás, dvě desítky jsou dvě desítky, tu všechno přestává — počala jsem jej upomínat. A víte kam to vedlo? Stal se chladným a najednou zmizel, aniž jsem jej kdy více spatřila, zmizel, a perně ustřádané dvě desítky byly frnk.“

„Čeho ti bylo více líto, těch peněz nebo jeho?“ tázala se Pavlína, sbírajíc své věci.

„Inu,“ odvětila Pepička upřímně, „skoro bych řekla, že těch peněz, neboť lásky nalezne děvče vždycky dost, ale desítky na zahradách nerostou.“

„Nu, pak ti srdce nepukne více. Teď ale pojď mně trochu pomoci.“

„Ano, pomohu vám, a prosím vás, spleťte mu jen hodně hlavu a pak jej nechte. Slečinko, pomstěte mne.“

Pepička chopila se skříňky, a obě odebraly se do domu. Zahrada zůstala prázdna; jen tam vzadu pod košatým stromem sedělo děvče tak pohříženo ve čtení listů, že nevidělo, neslyšelo, když asi za čtvrt hodiny uváděl Václav Karla do zahrady.

Karel byl ještě bledší než obyčejně, ale obličej jeho jevil chladnou odhodlanost. O jakémsi rozčilení nebylo ani památky a hlasem, ledovým tázal se: „Sem mne tedy objednala?“

„Ale, milostpane, povídám vám to již po desáté; vždyť mám přec dost dlouhé uši.“

„Nepochybuji o tom, ale tak rychlého vyplnění své žádosti jsem se nenadál.“

„Inu, milostpane, udělal jste dobře, že jste vyvolil mne za posla. Podal jsem jí ten list s takovou předmluvou, že jsem o dobrém výsledku nepochyboval,“ vysvětloval Václav.

„Jednu část si vykonal dobře,“ chválil jej doktor; „nyní korunuj své dílo šťastným ukončením i druhé části.“

„Buďte bez starosti. Jen mi dejte, prosím, podrobné inštrukce.“

Karel se rozhlédl. „Aj, toť výborné místo. Do této besídky uvedeš Otakara. Ale buď opatrným, spoléhám na tvou rozvahu. Ať se děje zde před besídkou cokoliv — za žádnou cenu nesmíš .připustiti, aby vyšel ven.“

„Nemějte starost, milostpane.“

„A nyní jdi pro něj. Postarám se o to, abych se s ní dříve nesešel, až budete oba na místě.“

„Přivedu jej brzy. Jsou čtyry hodiny — kam jinam by šel z koleje nežli sem do této ulice, aby ji spatřil.“ Ale místo aby šel, rozhlížel se Václav po zahradě a počal ji chváliti: „Tohleto je ale pěkná zahrada, nemyslíte, milostpane?“

„Prosím tě, jdi už.“

„Už jdu,“ a rozhlížeje se odešel.

Karel zůstal zamyšlen před besídkou státi. Stál na místě, kamž kdyby se byl as před rokem dostati mohl, byl by vše obětoval. Hleděl na besídku, kde sedává, a na cestičky, po nichž kráčí děvče, jež bylo mu jednou rozkoší, nyní ale naplňovalo jej ošklivostí. A to tím více dnes, an slyšel vypravování bratrovo. Peskoval sám sebe, že mohl kdysi milovati ženu takového rázu, peskoval se a přece byl zároveň žádostiv ji spatřiti. Neviděl jí po celý rok, a proto by byl rád věděl, je-li tak krásna, usmívá-li-se ještě tak líbezně jako dříve. A když vzpomenul na ten líbezný úsměv, na ten dojemný zvuk jejího hlasu, tu viděl před sebou rozličné okamžiky šťastné, ach tak šťastné, že až jej počínala opouštěti rozvaha; ale v tom již také vzpomněl, jakým spůsobem byla splatila jeho upřímnost, a zase tu stál zamračen a odhodlán. Bylo to tak jako když za krásného dne na povrchu řeky, slunkem letním ozářeného, malé svižné rybky se honí a sem tam se míhají, že veselo na ně hledět — v tom vletí v místo to kámen, rybky zmizí jako blesk, na povrchu dříve klidném tvoří se kruhy, za chvíli teprv se zase utiší, ale rybky, jednou poplašeny, nevrací se, aneb teprv za delší dobu, když jest zase všude ticho.

Karel zašel stranou, neb zaslechl, jak otvírají se dvéře do zahrady. A sotva že se uschoval za husté křoví, vešel Václav, veda Otakara, jenž tak byl rozčilen, že sotva mohl dechu popadnouti.

„Jak,“ zvolal, „Václave, ty mne uvádíš sem, do její zahrady, již ona mění přítomností svou v ráj? Jest to sen, či skutečnost?“

„Skutečnost, holá skutečnost,“ tvrdil Václav. „Vždyť víte, že se o vás starám jako matka.“

„Ale jak to přijde, že mne sem uvádíš, vysvětli mi.“

„K tomu není teď času. Schováme se sem do toho loubí, v kterém sedává vždy u tohoto stolku, nu a až přijde, dělejte si co chcete.“

„Ty nejsi zlatem k zaplacení.“

„Pst, do loubí,“ a Václav vtáhl jej kvapně do besídky. „Už přichází; jste příliš rozčilen, vzpamatujte se dříve.“

„Nač to —“

„Poslechněte, mladý pane — musíme napřed věděti, v jakém je rozmaru —“

Václav mluvil, ale Otakar jej neposlouchal. Hleděl na Pavlínu zrakem ohnivým, a nebylo divu, neboť Pavlína se byla k schůzce své tak vkusně oblékla, že i předpojatý musel by uznati, že je krásna. A mezi tím co se strojila, přemýšlela o okamžiku, k vůli němuž to činila. Ptala se sama sebe, jak se má k němu chovati, má-li jej prosit za odpuštění, či hráti si na chladnou. Několikráte se usnesla a zase to zavrhla; byla s oblékáním hotova a ještě nevěděla jak; vstupovala do zahrady a nevěděla to posud. Vešla, držíc jeho list v rukou. Čtla těch několik řádků již po stokráte a zase je přitiskla k ústům.

To Otakara zarazilo. Píchlo jej u srdce a vzpomněl na slova bratrova. Jako omámen chtěl vyskočiti, v tom však vystoupil ze skrýše své — Karel.

Překvapení Otakarovo bylo nesmírné. Sklesl bez vlády na sedadlo. —

Stáli proti sobě. On hleděl pátravě na ni; byl pokojným, zase tak ledově chladným jako byl uvyknul. Při prvním objevení se Pavlíny arci to jím zatřáslo, ale byl to jen okamžik; hleděl na ni ze své skrýše chvíli a měl zase vyhráno.

Pavlína stála tu se sklopenýma zrakoma; čekala jej a přece byla překvapena. Prsa se jí prudce zdvihala, tváře jen hořely, a ruce byly polosepjaty, jako by chtěla prositi za odpuštění své viny, která ji v okamžiku tom tak tísnila, že ani oči k němu pozvednouti si netroufala.

„Slečno,“ započal Karel po krátkém mlčení vážným, jasným hlasem, „po roce, po roce to dlouhém a trpkém předstupuji opět před vás; vy jste přijala laskavé můj list, v němž jsem vás žádal za schůzku.“

Otakar nevěděl, slyší-li dobře čili ne. Od jeho bratra byl tedy list, jejž líbala!

Pavlína vzhlédla teď teprve k němu. O, jak se jí zdál krásným, jak slušela mu ta bledost, ten vous a ta chladnost!

„Věřte, pane doktore,“ pravila stísněným hlasem, „že list váš mne nesmírně překvapil. Myslela jsem, že jste již úplně zapomněl na ony krásné doby, jež tak brzy minuly.“

„Ba minuly příliš brzy,“ odvětil Karel. „Byly to krásné květy na stromu mého žití, jemuž tím vzešlo luzné jaro — však přišel náhlý mráz, květy pomrzly, a holý stál tu nebohý strom, jenž tak hrdým býval na zničenou nyní okrasu svou.“

Pavlína naslouchala netrpělivě. Bála se výčitek a proto pravila kvapně: „Nezapomeňte, že se jaro vrací každým rokem.“

„Myslíte?“

„Což nemluví svolení k vaší žádosti se strany mé dosti zřetelně?“

„Odpusťte, slečno, prorazí-li nějaký papršlek sluneční husté oblaky, soudíme z toho, že slunce vyjíti může, ale nemusí.“

„Pane, stal jste se velmi nedůvěřivým. Pamatuji se, že nebýval jste vždy takovým.“

„Máte dobře,“ odvětil doktor trpce, „nebýval jsem takovým. Mé bláhové srdce, jež nikdy neklamalo, domnívalo se, že nemůže nikdy též oklamáno býti. Že jsem se mýlil, víte vy slečno nejlépe, a přece se divíte, že jsem stal se nedůvěřivým.“

„Uvalujete na mne těžkou vinu. Zdá se mi, že jste si přispíšil s úsudkem o mně.“

„Jednání vaše bylo takové, že nemohu pochybovati o pravosti svého úsudku.“

„Že o jeho pravosti nemůžete pochybovati?“ Upřela zraky své na něj, ty zraky, jež plny teď byly nejistoty a obav, na tváři jí čísti bylo vnitřní boj, má-li učiniti první krok čili nic — po chvíli teprv se rozhodla. „A což,“ pravila hlasem tichým, jímž ale vnitřní rozčilení prochvívalo, „kdybyste se byl přece mýlil?“

„Myslím,“ odvětil Karel chladně, a ta chladnost, kteréž nebyla Pavlína u mužů zvykla, byla to právě, jež nitro její stále víc a více bouřila, „že mýlka není možná. Vyť jste si se mnou zahrála a pak jste mne pohodila stranou, jako odhazuje děcko hračku, jíž se bylo nabažilo.“

„Vy mi křivdíte, pane doktore,“ hájila se Pavlína. „Přiznávám se, že v mnohém jsem se provinila proti vám, ale nebylo to vinou mou.“

„Čí vinou tedy?“

„Nepříznivé okolnosti mne k tomu dohnaly. Můj otec byl toho příčinou, že násilně potlačujíc hlas svého srdce, jsem vám výhost dala. Věřte, pane, že těžce jsem to nesla; cítila jsem se velmi nešťastnou, leč otcova vůle byla nezlomna.“

„Cítila jste se velmi nešťastnou!“ prohodil doktor s trpkým úsměvem. „Proto bezpochyby hledala jste úlevy svého neštěstí v náručí jiných.“

Pavlína zbledla. „Jiných?“ opakovala uleknuta. „Jak to víte?“ tázala se nevědouc ani co mluví. Lekla se velmi, neboť myslela, že nestaraje se o ni neví také o tom, co činila po celý minulý rok.

„Lidé se o to postarali, abych to zvěděl.“

Pavlína nabyla zase mysli. Sám ji tedy s nikým neviděl, a proto se jí zdálo, že má již vyhráno.

„A vy jste lidem věřil?“ pravila. „Vy nevzpomněl jste na to, že lidé jsou zlí a že největší jich radostí je, rozdvojovati srdce, jež k sobě patří?“

„Nemusíme daleko pro příklad, slečno. Uvedu vám jen svého bratra, jenž v posledním čase těší se vaší přízni.“

Pavlína sklopila koketně oči a nemohla potlačiti vítězný úsměv. Tuto otázku přála si slyšeti z jeho úst, a odpověď její musela vítězství rozhodnouti.

Karel hleděl na ni pátravě. Poznal, co se asi v ní děje, nabyl nyní jistoty o svém tušení, a opovržení s dívkou, jež před ním stála, jevilo se s důstatek v obličeji jeho.

„Sama se přiznáváte,“ pravil.

„Ano, přiznávám; ale víte — proč se tak dělo?“

„Proč? — Myslím, že jsem to již jednou vyslovil.“

Pavlína pozdvihla svých očí. „Poněvadž —“

„Vy váháte?“

„Nuž tedy pryč s tou ostýchavostí — poněvadž jsem chtěla o vás něčeho zvěděti, a on se mi zdál k tomu nejlepším prostředkem.“

Z besídky ozval se jakýsi šramot, jehož Pavlína v rozčilení svém si nevšimla, jenž Karlovi ale neušel.

„A jest to pravda, slečno?“ tázal se.

„Což jste tak zledovatěl,“ volala Pavlína vášnivě, „že nerozeznáte, co jde od srdce a co ne? — Proč bych vás měla klamati? Vy nevěříte? — Což nepozorujete, že Vás miluji, že tak, jak vy jste vzhlížel ke mně, já po vás nyní toužím?“

Karel byl dojat; avšak necítil soucitu s ní, nýbrž se svým bratrem. V besídce bylo strašné ticho, zdálo se mu však, že slyší, jak ubohý Otakar těžce oddychuje, a nevýslovná lítost jej pojala, že žena tato mohla s hochem tím takto hráti. Nahlédl, že již čas, aby ukončil scénu, jejíhož účinku na bratra se počal obávati, a proto pohlédnuv na hodinky pravil s lehkou úklonou, netaje nikterak své opovržení: „Odpusťte, slečno, jest pět hodin, doba to, kdy svačívám, a já velmi nerad piju studenou kávu.“ Řekl, a kvapným krokem odešel ze zahrady.

Nevěříc, svému sluchu stála tu Pavlína jako zmámena. Ne, ne, nemohla slyšeti dobře. V okamžiku, kdy domnívala se, že má vítězství v rukou; v okamžiku, kdy ponížila se tak, jak by to byla považovala u sebe za nemožné — v okamžiku takovém tato slova z úst muže. jemuž k vůli vše to se stalo? Ne, ne! — A přece! Nestál tu více; místo aby jí padl k nohoum, aby ji sevřel v náruč svou, odešel chladně pln opovržení — ano, ano, není ho tu více, a jako bez duše obrátila se ku dveřím, jimiž odešel. Běžela kvapně za ním, otevřela je — všude prázdno, zdálo se jí, že slyší jeho potupný hlas, a nejistým krokem potácela se do svého pokoje. Zde uvrhla se na pohovku, opakovala si slovo za slovem, vše zdálo se jí s počátku jako zlý sen — tu však pohlédla na svůj před chvílí nový oblek, vyňala z kapsy jeho list, trhala ho na malinké kousky, a slzy, vynucené vztekem, vlažily jí líce. Nepřemýšlela o tom, proč tak jednal; chtěl se ti pomstit — byla její jediná myšlenka, a smrtelně uražená pýcha, okamžitá nenávist a vztek nedaly pro dobu tu propuknouti bolesti nad zničenými nadějemi srdce. —

Jak bylo Otakaru, když musel býti svědkem rozprávky Karlovy s Pavlínou, nedá se popsati. Objevení se bratrovo a první slova již zbavily jej skoro smyslů, bez vlády seděl na sedadle, vytřeštěné oči byly upřeny na obě osoby, každé její slovo vráželo se mu do srdce jako dýka, a když ona učinila Karlovi vyznání, jež sňalo mu bělmo s očí, tu klesl přemožen Václavu do náruče, nedoslechnuv ani konce. — Jak byl se bál Václav, že jej neudrží v besídce, a on zatím nemohl ani se hnouti, kdežto Václav sám dostával tisíc chutí, vykročiti z ní a udělati všemu pojednou konec. Nevěděl, má-li se výjevu před besídkou diviti nebo má-li Otakara křísit, nevěděl, má-li hleděti sem nebo tam. Obé na něj tak působilo, že ztratil sám rozvahu, tak že, když již byli oba zahradu opustili, on zde posud klečel podpíraje svého pána. O jak mu ho bylo líto. Nahlédl nyní, že doktor jej chtěl vyhojiti z té nesmyslné vášně, ale zdálo se mu, že byla lekce příliš důkladna. Tolik však uznal, že musí jej především odvésti z místa, jež bylo dějištěm onoho výjevu.

„Mladý pane,“ pravil, „vstaňte — půjdeme domů.“

Otakar maje upřené zraky k nebesům ani se nehýbal.

„Ale tady přec nemůžeme zůstat?“ pokračoval Václav.

Ani nepromluviv zdvihnul se Otakar s namáháním. Vypadal jako člověk, jenž náhle se probudiv z tvrdého spaní, rozhlíží se udiven, nevěda, sní-li ještě neb ne.

Václav se ho zhrozil. „Můj bože,“ zvolal, „jak jste bledý. Co jest vám, mladý pane?“

Místo odpovědi tázal se Otakar táhlým hlasem: „Jsem opravdu v její zahradě?“ Ohlížel se při tom.

„Inu, jakpak ne.“

„Václave,“ a Otakar chopil jej náhle vášnivě za ruku. „stála tu před chvílí ona, zde, na tomto místě?“

„Ano, stála tam,“ odvětil Václav, „a ne sama.“

„Ne sama!“ zvolal Otakar se šíleným smíchem. „Tedy jsem přece dobře viděl, že u ní stál můj — bratr?!“

„Ano, byl to pan doktor.“

„Že spolu rozmlouvali o lásce,“ pokračoval onen, „o lásce — ach prosím tě, Václave, zapřísahám tě, řekni, že to byl jen sen, že neviděl jsem, co že jsem viděl se domnívám, že jsem neslyšel dobře —“

„Inu, pravda to je. — Ale co jest vám?“

„Nic, nic, cítím jen jakousi mdlobu.“ Odvrátil se a zakryl si tvář. „Já ji tak miloval, zbožňoval,“ sténal tiše, „jako k světici jsem k ní vzhlížel — a ona mi tak splatila. Já jí byl prostředkem — prostředkem k sblížení se s jiným — můj bože, toť strašné!“

Václav myslel, že jej musí teď trochu potěšit. „Ale mladý pane,“ domlouval mu, „vždyť jsem vám to vždycky povídal, jaké jsou ženy. Teď jste ji poznal, za několik dní se upokojíte, zapomenete na ni a bude dobře. Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“

„O kéž bys mluvil pravdu. Ach, jest toho příliš mnoho najednou. Milovanou dívkou sklamán, ošálen od bratra, jenž pln byl ke mně laskavosti — toť více než mohu snésti.“

„Ale mladý pane, copak vám napadá, že by pan doktor —“

„Ticho, nemluv mi o tom, jenž varoval mne, aby mohl sám užívati.“

„Ale —“

„Ticho pravím — jméno to ať v mé přítomnosti více nevyslovíš. — Zrazen, s vysokého nebe náhle svržen osobou, již považoval jsem za druhého otce — to nesnesu.“

„Ale pojďte aspoň domů, tam můžete —“

„Domů? Tam se více nevrátím. Dlíti pod jednou střechou s ním mi více nemožno. Ještě dnes si najdu jiný byt.“

„Nu, tohleto by bylo pěkné. Mladý pane, nedělejte hlouposti a pojďte.“

„Nech mne, nevytrhuj mne!“ Chtěl se zdvihnouti, ale nemohl a opět přemožen bolestí svou, zakryl si rukama obličej.

Václav několikráte ještě jej vybídl. Když ale nedostával odpovědi a viděl, v jakém stavu Otakar se nachází, uznal, že bude nejlépe, dá-li Karlovi zprávu, jak jednání jeho působilo. Řekl tedy že odejde, ale když Otakar sebou ani nepohnul, popadl klobouk a rychlým krokem opustil zahradu, ohlížeje se útrpně na tu „ubohou oběť nepředložené lásky“, jak Otakara v duchu byl pojmenoval. —

Karolina zatím byla zabrána do čtení vypůjčených listů. Místečko, kde seděla, bylo tak tiché a uschováno mezi křovím, že ji žádná nepředvídaná návštěva nemohla vytrhovati, čtla s náramným napnutím, zapomněla na vše kolem sebe a byla všecka unešena, neboť něco podobného nebyla posud čtla. Vše zdálo se jí tak upřímné, tak pravdivé a zároveň tak jemné, že by byla bývala šťastna, kdyby to platilo jí.

Přečtla listy a čtla je znovu, a zase dočtla a opět započala, a tak opakovalo se několikráte. Jak měla to sestře za zlé, že povrhla takovou láskou k vůli okolnostem zevnějším, a jak cítila také bolest onoho mladíka nad jednáním Pavlininým. A majíc jí toto za zlé, přemýšlela, jak krásné to musí býti as vědomí pro děvče, když ví, že jest tak upřímně milováno, že dnem a nocí vzpomíná na ně osoba milá. A tu ozvalo se v ní přání, aby jí nadešla také jednou doba taková, a zároveň pochybnost, zda jí skutečně také kdy nadejde. Však sama se za žádost tuto vypeskovala; vždyť byla skoro ještě děckem a neměla si toho přáti, ba spíše obávati se měla, vstoupit do světa, v němž se s city tak posvátnými tak krutě zahrává. A tu opět již vzpomněla na sestru, a bolelo ji, že má takové náhledy, jakéž jí byla v dnešní rozprávce objevila. Tak smýšleti, tak jednati, a to ještě vůči muži, o němž nabyla z pouhých listů jeho přesvědčení, že musí býti šlechetným. A když tak přemýšlela o jeho šlechetnosti, napadlo jí též, jaké má as jiné vlastnosti, ano, jak asi vypadá, a odsud již neměla daleko ku přání, seznati jej.

Vstala, aby vrátila listy. Šla pomalu a umínila si cestou, že vyptá se, jak vypadá, že bude hleděti jej někde spatřit. Proto šla zamyšlena, a když přišla k besídce, ulekla se nemálo, vidouc tam ležeti na sedadle cizího muže. Chtěla rychle se vzdáliti, ale v tom zaslechla tiché sténání. Srdce jí prudce bilo, a noha mimovolně se zastavila.

Otakar podepřel hlavu s namáháním o pravici a hleděl k zemi; v oku leskly se mu slzy, a to dojalo Karolinu tak, že plna soucitu pohlížela na něj. Když pak ale přemožen bolestí svou zasténal: „Mám ránu tu snésti neb bídný svůj život jedním rázem skončiti?“ — tu nemohla se zdržeti a předstoupíc zvolala uděšena: „Jak, vy si chcete život vzíti?“

V prvním okamžiku myslel Otakar, že Pavlína se vrátila, aby se mu vysmála. Vyskočil kvapně a s výkřikem: „Pryč odtud!“ chtěl odběhnouti, bez klobouku, rozerván a rozčilen na nejvýš.

„Probůh, pane,“ zvolala Karolina, „kam spěcháte v tak rozčileném stavu?“ Bála se, aby si nevzal život.

Otakar, slyše cizí hlas, zastavil a ohlédnul se.

„Vy nejste —“ vyrazil ze sebe; „to není ona, chvála bohu!“ Obrátil se zcela k ní, vstrčil ruce do kapes a zahleděl se na ni. Ale hleděl jen mechanicky, bez duše; myšlenky byly bůh ví kde, a nebyl si ani vědom že pohlíží na dívku.

„Co jest vám?“ tázala se soucitně Karolina. „Jste churav?“

„Jsemli churav?“ odvětil mladík slabým hlasem. „Ne, nejsem již, ale byl jsem churav, velmi churav.“ Poslední slova provázel povzdechem.

„Nejste posud úplně zdráv; proč tedy vycházíte již?“

„Že nejsem posud úplně zdráv?“ opakoval Otakar, a trpký úsměv přelétl zbledlou tvář; „Mýlíte se. Jsem z choroby své důkladně vyléčen, tak důkladně, že se více nevrátí; ale ta prudká medicina, již jsem od svého lékaře obdržel, vytisknuvši nemoc zanechala ve mně jedy své, a proto se vám zdá, že nejsem posud zdráv.“

„Tím větší tedy příčina, abyste se šetřil.“

„Byla jste, slečno, již jednou nemocna?“ tázal se pojednou živě Otakar.

„Ano, jako děcko přestála jsem mnoho nemocí,“ odvětila Karolina, udivena nad touto otázkou.

„Jako děcko? — Prosím vás, hleďte, abyste neonemocněla také co dívka, v pannu se rozvíjející.“

„Já vám nerozumím.“

„Nerozumíte? Ó pak buďte ráda, neboť šťastné ono srdce, jež nepoznalo lásky.“

„Vy mluvíte o lásce, pane?“

Otakar přistoupil k ní blíže. „Slečno,“ pravil, „vy jste ještě nemilovala, neníliž pravda?“

„Jest to sice divná otázka,“ odvětila ona, „ale chci vám odpovědít. Znám lásku jen dle lidských řečí — ze zkušenosti posud ne.“

„Slečno, zapřísahám vás ve váš prospěch,“ zvolal mladík horlivě, „nechtějte ji poznati, vyhýbejte se jí. Věřte, že láska jest zdrojem muk, jež vynikají nad trápení pekelná.“

„Ale dovolte, pane,“ podotkla dívka, „já myslím, že nemůž’ býti nic krásnějšího nad to, když dvé srdcí pro sebe žije, když láska spojí dvě duše tak, že nic na světě je více nerozvede. Tak aspoň to stálo v oněch knihách, jež jsem čtla.“

„Na papíře ledacos krásně vypadá, ale ve skutečnosti jest tomu jinak. Zde se miluje také, ale slyšte jak.“ Zastavil na chvíli, jakoby sbíral síly k slovům následujícím. „Mladík jest šíleně zamilován,“ počal pak, „a předmět jeho lásky jest mu nakloněn. Mladík mní se v nebesích. Tu ale“ — a hlas jeho se třásl a stával se vždy víc a více pohnutým, „dlí náhodou v besídce zahrady dívčiny a vidí odtud, jak ta ústa, jež na něj se usmívala, lásku jinému vyznávají, jak ty ruce, jež tak často ruce mladíkovy tiskly, po jiném se vztahují —“ Nemohl mluviti dále, zakryl si tvář rukama.

Karolina byla velmi dojata. „Pane,“ pravila plna soustrasti, „vy mluvíte, jako byste byl sám něco podobného zažil.“

Otakar se zase trochu vzpamatoval. „Ano, zažil,“ odpověděl. „Miloval jsem anděla. Anděl ten mne povznes v nebes výšiny, ale pojednou spadla krásná rouška s něho, a ďábelský smích se všech stran se ozývající mne uvedl k poznání, že ne k nebesům jsem se vznášel, nobrž v peklo se propadal, že nevedl mne anděl, nobrž zakuklený ďábel.“

Pravil to vášnivě, tak vášnivě, že Karolina hroziti se ho počala. Nevěděla chvíli, co odpovědít, pak ale pravila: „Buďte ubezpečen, že cítím vřelou soutrast s vámi. Ale mám ve věci té tento náhled. Jsem arci nezkušené děvče a nevím, máli nějakého smyslu. Myslím, že, když člověk miluje, miluje to, co má za lásky nejhodnější. Jakmile ale pozná, že předmět ten lásky hoden není, že nemá těch vlastností, jichž předpokládání lásku onu vzbudilo, musí odpadnutím vhodného předmětu i láska přestati, a zůstalali přece, může to býti jen láska k idealu, nikoliv ale k dřívější osobě. Poznání podstaty osoby má dle mého náhledu zajisté velkého účinku.“

Jednoduchá tato slova působila na Otakara velmi; zamyslel se. „Slečno,“ pravil po chvíli, „chladnému rozumu možno arci takto hovořiti, ale cit jest mocným činitelem v jednání lidském, a cit, jenž po dlouhý čas duši ovládal, nedá se vyvrátiti najednou. Panství jeho musí se jen znenáhla konec učinit.“

„Přeji vám,“ odvětila Karolina, „abyste co nejdříve zapomněl na ono nehodné děvče. — Vy jste mi odhalil kus svého života, a nelhu, pravímli, že mne velmi dojal. Leč smím zvěděti, kdo se mnou dnes tak bratrsky hovořil?“

„Za svůj soucit přijměte mé díky. Jmenuji se Otakar Ostrý a jsem právník.“

„Jakže?“ zvolala Karolina. — „A ona dívka?“

„Jsme v zahradě jejího otce.“

„Pane, jsem její sestra, ale toliko tělem, nikoliv duchem. S bohem!“ A kvapným krokem odebrala se ze zahrady.

Překvapen hleděl za ní Otakar. Libý zjev, nevinný, soustrasti plný hovor její byly ulehčily tísni, jež na srdci mu ležela, a neočekávané vysvětlení, kdo je, tak překvapilo jej, že myšlenky na chvíli odvrátily se od rány, již mu byla Pavlína dnes zasadila. „Její sestra?“ opakoval po ní, „toliko tělem — ano, ano, v tobě jest duch jiný, neboť takové mládí přetvářky ještě nezná.“

A vzpomínaje, co a jak s ním rozmlouvala, nemohl si to v duchu ani srovnati, že jest vskutku Pavlininou sestrou, nemohl pochopiti; že to možné, aby dítky jednoho otce, jedné matky mohly býti tak rozdílné povahy. Arci, bláhovec, na to nepomyslel, že Pavlína snad byla kdysi též takovou, a že učinili ji tím, čím byla, snad mužští sami. Tak mnohé děvče zkazili mladíci pochlebováním, vynášením a marnými řečmi, a věru nic horšího pro dorůstající dívku, než dostaneli se jí společnosti takových mladých lidí, již dovedou celé hodiny mluviti o ničem, a nemajíce žádných vyšších cílů, budí jen marnivost, choutky po radovánkách a koketerii, věci to, jichž zárodky veliká většina děvčat u větší neb menší míře v srdci nosí.

A porovnávaje povahy přešel na zevnějšek a tu přestal porovnávati. Viděl před sebou jen tu jemnou postavu, ten krásný obličej s výrazem nevinnosti, to snivé oko, jež tak útrpně na něj hledělo — slyšel ta slova, jež jako nebeská rosa byla padala na rozedrané srdce jeho, a bylo mu při tom mnohem volněji. Připadala mu jako víla, jež bděla nad ním v osudném onom okamžiku, kde byl mu život lhostejný, ba protivný. A cítil se pojednou silnějším, odhodlanějším, neboť jakkoliv zdál se mu náhled její, „že poznání pravé podstaty osoby milované má velký účinek na lásku“, pouhou theorií, přece uznal, že mnoho v něm leží pravdy, a že může se přesvědčiti na sobě, dáli se uvésti v praxi. A skoro se mu zdálo v okamžiku tom, že ano. Zastyděl se za svou dřívější malomyslnost; zdaž nebylo nyní snadné vytrhnouti ze srdce lásku k dívce, jež zasloužila si plné jeho opovržení? — Teď ji poznal, mužná pýcha se v něm probudila, vztyčil hlavu a chtěl nyní jednati co muž.

V takto změněném duševním rozpoložení nalezl jej Václav, jenž pln strachu a obav, celý udýchán, přiváděl Karla. Ale kde byl ještě doktor. Václav mu to vyřídil a již pádil ze dveří.

„Mladý pane,“ pravil trochu upokojen, když viděl, že Otakar jest sice bled, ale že již zcela jinak vypadá nežli prvé, „jsme v cizí zahradě, myslím —“

„Abychom šli?“ doplnil Otakar. „Ano, máš pravdu.“

„Kampak půjdem?“ tázal se sluha nesměle, a v duchu očekával, jak asi teď spustí.

„Kam?“ odvětil onen. „Domů!“

„Domů!?“ vykřikl radostně Václav pustiv překvapením klobouk, jejž mačkal v obou rukou. „Ale vždyť —“

„Nemluv a pojď.“

„I s radostí.“ Chtěli ku dveřím, ty se však otevřely, a naproti nim stál Karel.

O, jak bylo Otakarovi! Bolest, sotva potlačena, probudila se v něm znovu, prudce vtisknul pravici na oči, jakoby slzy chtěl nazpět tlačiti, ale brzy se vzpamatoval.

„Václavovy zprávy mne znepokojily,“ pravil Karel.

„Co chcete, pane doktore?“ odvětil Otakar s nucenou chladností. „Nechte mne jíti.“

„Poznal’s ve mně svého doktora? — Nuž tedy pověz, jsemli doktorem dobrým či špatným.“

„Volil jste, pane doktore, okamžik, jenž ku vtipkování věru není příhodným.“

„Nevtipkuji, mýlíš se, a i v tom se mýlíš, že jsem tě ošálil. Co jsem činil, činil jsem jen k vůli tobě.“

„K vůli mně?“ a trpký smích zavzněl z jeho úst.

„Ano, k vůli tobě. Což nerozuměl jsi ukončení naší rozprávky?“

Otakar neodpověděl, neboť v tom vracela se Karolina. Zaražena zůstala státi, vidouc dva neznámé muže v zahradě, ale Karel přistoupiv k ní omluvil svou přítomnost.

„Odpusťte, slečno,“ pravil, „že jsme se vetřeli do vaší zahrady. Jsem doktor Ostrý a —“

„Doktor Ostrý?“ zvolala překvapena.

„Znáte mne, slečno?“

„Vy jste se pomstil dnes tak nemilosrdně mé sestře.“

„Pomstil? Mýlíte se, slečno. Byl to jen odvážný případ z mé doktorské praxe.“

„Jak tomu mám rozuměti?“

„Chtěl jsem jen ukázati tomuto hochu, na jakém základu stavěl své naděje. Požádal jsem slečnu Pavlínu za schůzku a podal jsem jí příležitost vysloviti mínění své o mém ubohém bratru, jenž návodem mým v besídce této se nacházel. Stalo se, jak jsem byl očekával, a protož nelituji, že podniknul jsem, co stálo mne velikého sebezapření. — Pavlína zničila mé vnitřní štěstí — nesl jsem to tiše; učinila z mého srdce vyprahlou sopku — já neříkal nic; když ale chtěla zničiti také toto mladé živobytí, tu nemohl jsem více zůstati nečinným. Jiného spolehlivého prostředku nebylo, uchopil jsem se tedy tohoto bez meškání — jsemť lékař, jenž k vyhnání nemocí často i prudkých jedů užiti musí.“

„A sestra myslela, že vrací se ten, na němž se tak provinila a po němž přece zase toužila.“

„Byl jsem překvapen vyjádřením jejím,“ odvětil doktor, „ale více ne; aby pak bratr můj nemyslel, že sobecké jest mé jednání, učinil jsem záhy výjevu celému konec, když jsem byl dosáhl, čeho jsem ve prospěch Otakarův potřeboval.“

„Ach ano, zoufale leží ve svém pokoji; zasadil jste jí ránu velikou.“

„Nevím, byla-li veliká, ale zasloužena byla jistě. Cesty naše jsou úplně rozděleny, pro nás není více shledání.“

Otakar byl naslouchal jako ohromen. Teď teprve se mu problesklo, nyní teprv poznal šlechetný úmysl bratrův. Oči prohlédly pojednou, v srdci probudila se lítost, že mohl hněvati se na něj, a přemožen obdivem, pohnutím a láskou zvolal: „Bratře — otče můj! Mně k vůli oběť taková? — A já bláhovec ti nevěřil — ach, odpusť mi.“

„Odpuštěno jest,“ odvětil Karel srdečně, „jen jestli jsem dosáhl svého účele.“

„Dosáhl — úplně,“ a oba bratři leželi si v náručí.

Pohnutě pohlížela na ně Karolina. Nebyla si dobře vědoma, jakou oběť Karel jednáním svým přinesl, ale tušila, že byla zajisté ohromná.

„Slečno,“ pravil k ní Otakar, vyvinuv se z Karlova objetí, „když jsem tonul v moři nejhroznějších duševních muk, podala jste mi vy pomocné ruky své a vytáhla jste mne na břeh tichý. Ruka ta mi zůstane věčně nezapomenutelnou — směl bych se kojiti nadějí, že i vy někdy vzpomenete onoho, jemuž jste na břeh pomohla?“

Karolina podala mu ruku. „Buďte ujištěn,“ pravila, „že nezapomenu nikdy dnešního výjevu a že budu vždy pamatovati, co může spůsobiti děvče, hrajeli si s city, jež zajisté náleží k nejpřednějším lidského srdce.“

Otakar chtěl odpovědít, ale pojednou takřka vletěla Pepička do zahrady a spínajíc ruce naříkala: „Můj bože, co se to stalo. Karlinko, kdepak jste — víte co se přihodilo slečně Pavlíně? — Běhá po pokoji, naříká, pláče, směje se. Když jsem jí přinesla kávu k svačině, vrhla ji vztekle na zem, až se hrneček rozbil na tisíc kusů — třesu se na celém těle — a křičí neustále, že půjde do kláštera.“

Václav, jenž byl posud jen divákem, předstoupil při těchto slovech. „To by byl ten nejchytřejší kousek, který by mohla udělat,“ pravil zvýšeným hlasem.

„Aha, to jste vy,“ zvolala Pepička; „dobře že vás mám. Vy jste všeho příčinou. Který rarach vám kázal, abyste jí přinesl to psaníčko?“

„Ale Pepičko, mírni se,“ napomínala Karolina.

„Ne, ne, nechci se mírnit,“ odporovala Pepička. „Jsem ráda, že jsem někoho nalezla, na němž bych si zlost vylila. Tu tvář mám beztoho jaksi v zlé paměti. Ten člověk mi musel již jednou ublížit.“

„Kdo? — Já?“ zvolal Václav. „Zbláznila jste se?“

„Václave, půjdeme,“ napomínal doktor, chtěje nemilému výstupu tomu konec učiniti.

Pepička se zarazila, chopila Václava za obě ramena a hledíc mu upřeně do očí vykřikla: „Jakže, Václav? — Václav! — Už to mám, to jest on. — Já omdlím — Václave, můj Václave — ty hanebný Václave!“

„Dovolte, co to znamená?“ divil se Václav. „Já vás neznám.“

„Ty neznáš již svou Pepičku, jížto jsi tolikrát věčnou lásku přísahal?“

Václavem to škublo, až se mu dech zatajil. „Vy že jste Pepička? — Ta vypadala přec zcela jinak.“

„Ty mne zapíráš?“

Na Václava přišel strach. Napadlo mu, že by jej snad upomínala o ty dvě desítky, a místo odpovědi chtěl rychle odskočiti na ulici.

Pepička jej zachytila. „Zůstaň, Václave,“ volala, „miluji tě posud jako tehdá.“ A počala mu v náručí omdlévati.

Václav se škrabal za uchem. „To je pěkné nadělení,“ myslel si, ale to jej zas pohnulo, že tak dlouho na něj pamatovala. „Pepičko,“ pravil k ní, „prosím tě, probuď se, mne bolí už ruka.“

„Václave, tys mi sliboval, že si mne vezmeš,“ šeptala Pepička.

„Bože, ta pospíchá,“ myslel si Václav, a věděl, jak ji znal, že mu teď s krku nepůjde. „Inu —“ prohodil nahlas.

„Tedy ano?“ vzkřikla Pepička radostně. „Ach, slečinko, vy musíte být na naší svatbě družičkou.“

Václavu připadla božská myšlenka. „Pepičko,“ pravil, „musíš se zde pana doktora také zeptati, dáli nám své svolení.“ A mrkal při tom na Karla, aby je nedal.

„Tak stará, věrná láska zasluhuje odměny,“ odvětil tento. „Vezměte se — Pepička nám může vésti hospodářství.“

Václav vyhlížel, jako by byl kousl do kyselého jablka.

„Ach, milostpane — Václave —“ volala Pepička objímajíc jej.

„Inu — ale ty dvě desítky,“ šeptal jí tento nesměle.

„I kdopak bude o tom mluviti. Vždyť jich mám více zahospodařeno.“

„Nu, teď tě teprv poznávám, má dobrá Pepičko,“ zvolal Václav, a velká tíže svalila se mu s prsou. „Zde má ruka,“ — a obejmul ji upřímně.

* * *

Dnes jde již na třetí rok od události mého vypravování.

Pavlína nešla do kláštera, nobrž vdala se brzy na to, arci ne tak, jak byla doufala. V zlosti své vzala si staršího již pána právě se naskytnuvšího, jenž měl z toho nehoráznou radost. Teď se to ale obrátilo. On má prý totiž zlost, a sice z těch mladých pánů, již hezkou jeho paní oblétají, a jí to zas dělá náramnou radost, že jich je tolik, a že jsou někteří z nich tak švarní hoši. Zlý svět si šeptá, že zlost jeho není zbytečna.

Otakar chystá se co nejdřív k doktorátu a jest ženichem. Mezi čtyrma očima mohu prozraditi jméno nevěsty. Jest to slečna Karolina Kalinova, ale sestra její je náramně proti tomuto spojení. Avšak nepomůže jí to nic; den svatby jest již určen.

Pepička a Václav jsou šťastný, arci ale starý párek. Vedou doktorovi a jeho bratru hospodářství, a Václav často lituje, že Pepičku tehda opustil.

A doktor? — Je posud, a myslím, že také zůstane svoboden. Jednou byl sklamán, nechce vydati se v nebezpečí, aby byl sklamán podruhé.