Humoresky (Štolba)/Koketa/I.
Humoresky — Koketa Josef Štolba | ||
I. | II. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | I. |
Autor: | Josef Štolba |
Zdroj: | ŠTOLBA, Josef. Humoresky. Praha : J. Otto, 1875. s. 221–247. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Polo sedě, polo leže natahoval se Václav na své posteli. Jedna noha visela — pardon! především: kdo byl Václav?
Kdo byl? — Musíme dále. Otakar — také ne, ještě dále. Karel Ostrý byl lékařem, Otakar byl jeho nevlastním bratrem, a Václav? — bude zas již mnohý nedočkavý, nechci říci všetečný čtenář se tázati.
Kdo byl Václav, o tom později.
Karel bydlel v Praze ve velmi oživené ulici, a byt jeho skládal se z tří pokojů, z nichž prostřední sloužil jakožto předsíň oběma postranním; levý tvořil jeho pracovnu a ložnici zároveň, kdežto pravý byl residencí Otakara, toho času právníka v třetím roce. A v oné předsíni, kteráž ale jen ohledem na obě svá křídla tak jmenována býti mohla, neboť měla také dvě okna s vyhlídkou na ulici, jako ostatní dva pokoje, polo leže — abych se vrátil k počátku — polo sedě natahoval se Václav na své posteli. Jedna noha visela dolů a mimovolně se houpala; z úst táhla se k zemi dlouhá dýmka; obě ruce, sepnuty, sloužily hlavě za podkladek, a oči lenivě pohlížely, jak ty oblaky dýmu zvolna se tratí ku stropu.
Bylo po třetí odpoledne, a Václav, nemaje nic jiného, vlastně nic lepšího na práci, přemýšlel. Leckdos by měl jej snad za velkého pána, kdyby toho přemýšlení při tom nebylo, ale jediný pohled na těch osm čistě vycíděných bot tam v koutě mezi almarou a kamny; na tu zástěrku, přehozenou přes lenoch židle; na rohatinu na prášení šatů; na několik rákosek a celou sbírku kartáčů rozličné velikosti dostačí, abychom se domysleli, že Václav je sluhou Karla a nevlastního jeho bratra.
Václav byl jejich sluhou a byl již hodně starým sluhou. Vždyť „študíroval“ již — jak uvyknul vypravovati — s panem strýčkem nynějších mladých pánů, a pan strýček odhodil knihy už asi před osmnácti lety. Sluhové bývají jako víno — čím starší, tím lepší, a kdyby žádný jiný k porovnání tomu neopravňoval, Václav pravdivost jeho dokázal. Od pana strýčka věděl, co a jak má dělati; světa poznal důkladně a na mladých pánech svých visel s láskou a oddaností upřímnou. A jak by ne. Vždyť slyšel čápa ťukati na okno, když oba přinášel; chovával je jako děti na svých rukou; pamatoval je jako rozpustilé kluky, jimž vždy, když s panem strýčkem přijel na svátky nebo na vagace, přivezl nějakého panáka nebo jinou hračku, a vypravovával jim divy o slastech života študentského, po němž hoši již tak toužili.
A do té doby zalétly Václavovy myšlenky; ale pohybovaly se v nich velmi líně, neboť Václav byl po obědě, ležel na posteli, a venku ukazoval thermometr dvaadvacet stupňů tepla. Žádný tedy div, že znenáhla zavřel oči, rozumí se jen proto, jelikož se zavřenýma očima lépe se přemýšlí, kouř nevalil se více tak hustě z úst, a již nescházelo mnoho, že by byl usnul. V tom však otevřely se dvéře z pokoje na levo, a vstoupil Karel.
Mladý, svobodný doktor bude snad mnohou čtenářku zajímati, protož musím jej trochu vypodobnit. Karel byl hezký mladý muž, snad více interesantní nežli hezký. Postava prostřední, vzrůst štíhlý, pohyby nenucené a obličej aspoň velmi zajímavý. Byl podlouhlý, bledý, modré oko hledělo jemně, řekl bych dojímavě, ústa byla pevně sevřena, jako když zakusujeme nějakou bolest, a pěkný plný vous černé barvy hodil se k bledému obličeji velmi dobře. Vlasy se kadeřily a padaly chvílemi do čela — celek pak budil sympatii, jež stupňovalo ještě velmi skromné a přívětivé chování se doktorovo.
Václav vyskočil z postele a odložil dýmku, jelikož Karel, vstoupiv, vyslovil jeho jmeno.
„Poroučíte, milostpane?“ tázal se hlasem, na němž bylo znáti, s jakou úctou vzhlíží k svému pánu.
„Nevíš, kde je Otakar?“ tázal se tento, oblékaje rukavice, neboť se chystal k odchodu.
„Nemohu sloužit,“ odvětil Václav. „Odešel asi před půl hodinou.“
„Hm, přednášku teď nemá,“ prohodil Karel. „Rád bych s ním mluvil.“
Václav se šibalsky usmál. „To by musel milostpán bezpochyby dlouho čekati,“ pravil po chvilce.
Doktor se ohlédl. „Co tím chceš říci?“
„Nic, milostpane,“ vymlouval se Václav s nejnevinnějším obličejem na světě.
„Víš snad, kde je?“ ptal se onen dále.
„Inu, kde je,“ zněla vyhýbavá odpověď, „to nevím, ale co asi teď dělá, to bych si mohl skoro pomysleti.“
Karel pohlédl na něj pátravě. „Tak?“ pravil. „Nuže ven s tím.“
„Hehehe,“ smál se Václav škrabaje se za uchem, „já bych si to mohl sice pomysleti, ale jest to přece jen těžká věc, abych cos takového s určitostí tvrdil. Nesluší se, abych se pletl pánu bohu do řemesla, já, pouhý —“
„Prosím tě, nemluv do větru,“ přerušil mu řeč doktor; „víšli něco, tedy to pověz, nevíšli, tedy mne nezdržuj.“
„Inu milostpane,“ odvětil Václav důležitě, pohlédnuv na něj po očku a vytáhnuv při tom obočí, což dodává obličeji vždy ráz jakési zchytralosti, „něco vím přece.“
„Nuž tedy?“ tázal se doktor netrpělivě.
„Úplnou jistotu toho sice nemám,“ pojišťoval se Václav pro všechny možné případy, „ale zdá se mi —“
„Bude to nebo ne?“ zvolal onen hněvivě.
„Ano,“ pokračoval Václav chladně dále, „skoro s určitostí mohu říci, že se neklamu.“
„Už mám těch hloupých řečí dost,“ zakřikl jej Karel. „Dvěma slovy řekni, co víš.“
„Pánbůh s námi — tu je rámus,“ zabrumlal Václav, ale tak potichu, že ho Karel slyšeti nemohl. „Inu,“ odvětil, „já jsem pozoroval, že — že —“
„Nuže?“
„Že jest pan Otakar zamilován.“
Se sklamaným obličejem obrátil se doktor k Václavovi. „Tak dlouhou předmluvu k vůli takové hlouposti?“ pravil. „Já myslel, bůh ví co se s ním stalo. — A jak to víš?“
„Inu, milostpane,“ vykládal Václav, „po několik dní již běhá vždy po pokoji, mluví sám s sebou a vzdychá po nějakém anděli; včera líbal jakousi knížku, chvílemi se smál, tu zas reptal, že není již samostatným —“
„Tak daleko to již?“ přerušil jej Karel a hraje si ve vousech zamyslil se.
„To je už trochu moc, viďte milostpane?“ souhlasil Václav. „To jsem si také myslel a proto jsem se chtěl o všem přesvědčiti a pak vám to říci, poněvadž, když jest člověk takhle zamilován, může snadno nějakou hloupost vyvésti. Já vím, když jsem já byl jednou zamilován — bylo to po třetí, či ne? — po čtvrté, ne, přece po třetí, tu bych byl málem —“
„Václave,“ pravil Karel náhle, „ty musíš zvěděti, do koho je zamilován.“
„Já?“ tázal se radostně tento. „Dobrá. — Avšak, milostpane, podívámeli se na ten celý kasus s jedné strany, řekl bych, že jest to velmi těžké; s druhé strany se to zdá být naproti tomu velmi lehké. Nevím, s které strany vy to pozorujete, milostpane, ale já na to hledím s obou stran. Navzdor tomu však odhodlám se k práci této, ano jest to vaším přáním, a obdržímli k tomu od vás — jakpak tomu říkají ti doktoři — ano pravda: mandát, tedy buďte ubezpečen, že se to dozvíme.“
„Vyzvěď důkladně, kdo jest to děvče, jaké povahy, z jaké rodiny, a pak hlavně pozoruj Otakara,“ nařizoval Karel. „Budeš mi o jeho chování podávati zprávy.“
„Ano, milostpane,“ sliboval Václav pyšně, „budu vyzvídat, prohlížet, pozorovat a pátrat, a výsledky všech těchto činností budou zajisté znamenity. Milostpane,“ dodal důležitým hlasem, „spolehněte se na to, že dnes večer budete více věděti, nežli víte teď.“
„Dej si práci,* odvětil na to Karel a chopiv se klobouku odešel.
„Poníženě ruku líbám,“ pozdravoval jej Václav a otevřel mu dvéře. Zavřel za ním a složiv ruce přes prsa zůstal u dveří státi.
„Je to bratr,“ pravil sám k sobě, „tenhle pan doktor. Stará se o toho pana Otakara jako otec, a přec jest jen jeho nevlastní bratr. Kolikrát už mu z bryndy pomohl, kolikrát ho z nemoci vytrhl, kolikrát — i můj bože, já to už ani nevím z paměti, co mu ještě dobrého prokázal. Opravdu“ — a tu se stal hlas jeho nejistým — „když má člověk tak měkké srdce jako já, tedy to velmi dojme. A teď, jakou má starost o něj, že jest zamilován. Dřív mu ale nechce do toho mluviti, až sezná všechny okolnosti, a k tomu, k tomuto důležitému kroku si vyvolil mne, ano mne.“ Václav se pyšně vztyčil, přistoupil k zrcadlu a hleděl do něj. „Ale,“ pokračoval po chvíli, „já se mu nedivím, že zvolil právě mne, neboť on ví, že pro primo znám pana Otakara jako sebe — a jakž bych jej neměl znáti, vždyť jsem ho chovával na těchto rukou; pro secundo ví, že má ke mně důvěru jako k vlastní matce — on mi poví všechno; a pro tertio, vždyť jsme študírovali s panem strýčkem v Praze, a tu jsem tu lásku poznal na líc a na rub. Ach tenkráte to bylo“ — a Václav sepjal ruce a zaníceně hleděl do stropu — „kdy jsem dobýval srdce pražských krásek, tenkráte to bylo, co jsem poznal to ženské pokolení. Hm, copak ženy, ty jsou zkušenému člověku tím, čím jsou zpěváku známé partesy: jen se na ně podívá a již ví, jakou písničku má o nich zpívat. — Arci, když člověk prodělá takovou školu jako já, tedy to není žádný div. Kolikráte jsem byl přece zamilován? — Jednou, dvakrát, tři-, čtyry-, pět-, šestkrát — počkejme — ne, tak to nejde, budu raději jmenovat: Nany, Bety, Katy, Rezi, Pepi —“
Vypadalo to velmi směšně, když Václav počal takto počítati. Byl tě asi padesátník; řídké šedivé vlasy, ze zadu do předu sčesané, nuzně jen zakrývaly pleš, která mezi plešemi velmi čestného zaujímala místa, a holený ciferník s notnou, trochu přirudlou rafičkou ukazoval, že nastala již dávno doba večeru, že slunce lásky v této krajině již hodně dlouho zašlo. K tomu ten šat „do uklízení“ — člověk by od něho očekával, že počítá vše na světě, jenom ne dívčí srdce, jež byl kdysi opanoval.
Ale přejme mu to. Nemožnost užívání přítomnosti nutí nás hledati útěchy v minulosti, a proč by si neměl Václav vzpomenouti, že býval kdysi „jinší chlapík“? Beztoho vzpomínání to netrvalo dlouho, neboť když došel právě až k Pepi, otevřely se prudce dvéře, a s kloboukem na hlavě vrazil do pokoje Otakar. Hezký obličej jeho zářil, oči svítily, celé tělo jenjen hrálo, a rozkoš jej ovládající byla taková, že popadl Václava okolo těla a počal jej na prsa tisknouti, jako — jako — inu, právě mi nic nenapadá, co by mladík tak ohnivě na srdce tisknouti mohl.
„Václave,“ volal, „dnes jsem nejšťastnějším tvorem na světě, neboť jsem ji právě doprovázel domů, ji, ach tu nebešťanku, toho anděla. Ode dneška s ní budu mluviti každodenně.“
„Ale mladý pane,“ křičel Václav, „vždyť mne umačkáte,“ a s tíží jen vyvinul se mu z objetí.
„Nic si z toho nedělej,“ pokračoval Otakar, „to se ti nestane každodenně.“
„To by tak scházelo!“ odvětil Václav nevrle, ohmatávaje si žebra, neboť se mu zdálo, že slyšel něco praskati.
„Kdybys ji byl viděl, jak na mne pohlížela těma božskýma očima,“ blouznil Otakar dále, „ty bys se tomu nedivil. Václave slyš, tobě to vše povím, ano musím ti to pověděti, neboť mé srdce je přeplněno.“
Poslední slova opět Václava smířila docela. „Vy jste s ní tedy mluvil?“ pravil se sladkým úsměvem. „To mne těší.“
„Václave,“ zvolal Otakar, „ty máš výborné srdce, ty mi rozumíš, ty mne pochopuješ; o jak ti děkuji!“
„Inu, mladý pane,“ namítal tento, „to je všechno hezké, ale s kýmpak jste mluvil?“
„Václave,“ divil se rozčilený mladík, „ty ji neznáš? Ne, ne, to není možné, ty ji musíš znáti.“
„Dovolte, mladý pane, že ji musím znáti?“ tázal se Václav. „Znal jste snad vy také mou Pepičku, o nížto jsem právě tak blouznil jako teď vy?“
„Co mi do tvé Pepičky,“ odvětil nevrle Otakar. „Jakž bych tu mohl znáti? Bůh ví, jak je už stará a jak dlouho tomu, cos o ní blouznil. Ale má Pavlína — ach má Pavlína —“ a vrhnul se na stolici, oči jeho upřely se na okno, okolo úst pohrával sladký úsměv, a myšlenky zalétly do domu, od něhož byl před chvílí se vrátil.
„Ach ano, jest tomu již velmi dávno,“ prohodil Václav bolestně. „Tenkráte jsem byl ještě jinší chlapík nežli teď. Já vám tu historii s Pepičkou pro ponaučení vašeho nezkušeného srdce povím.“ Václav hluboce vzdychl, zakýval povážlivě hlavou, jako činíváme u hrobu přítele, jejž smrt z nenadání nám odervala, a nevšímaje si, zdali Otakar poslouchá, počal vypravovati: „Vy víte, jak jsem poletoval v mládí svém od jedné dívky k druhé. Můj bože — mládí je mládí. Tu mne uvedlo štěstí mé k rajské květince, jménem Pepička. Bylo to děvče jako z cukru, a srdce mé náleželo jí od prvního sejití se úplně. Myslel jsem, že bez ní nebudu moci žíti, a běhal jsem za ní tak horlivě, až se pan strýček na mne rozhněval. Ale pomalu jsem se ze své tyranské lásky vyléčil, a víte jak? — Tenhle prostředek si pamatujte, jest neomylný. Když byla má láska nejprudší, potřeboval jsem jednou desítku — inu, když člověk v Praze študíruje, nejde to jinak. A nemaje nikoho, od něhož bych byl mohl si vypůjčiti, obrátil jsem se na Pepičku. Ta dobrá duše — půjčila mi dvě. Neměl jsem se, to se rozumí, dlouho k placení — nu, vždyť jsem od maličkosti pořád mezi študenty — avšak tu počala ona tak zpolehounka mluviti nejprv o placení dluhů vůbec a pak dluhu mého zvlášť. Vidíte, mladý pane, to mi vehnalo krev do tváře. Já pořád o nebi lásky, o blahém žití dvou milenců, o malé chaloupce atd., a ona najednou o takových věcech. — Ale pánbůh ji potrestal. Neboť co z toho upomínání pošlo? Myslíte že zaplacení? — Počkejte. Já platím rád dluhy, ale předně musím mít peníze a za druhé nesmím být upomínán. I jí jsem chtěl zaplatit, ale neměl jsem právě čím, proto jsem se jí počal vzdalovat, vyhýbal jsem se jí a konečně jsem zmizel úplně. Hodilo se totiž právě, že pan strýček doštudírovav, podniknul tu velkou cestu, a nežli jsme se vrátili, byla Pepička již z Prahy pryč. A kde je teď, nevím, také o to nestojím, neboť kdybych se s ní sešel a ona chtěla ty dvě desítky s úroky — svatá panno! — Co jsem s vámi v Praze, nevím již ani jak desítky vypadají. A proto, věřte mi, mladý pane, vypůjčte si také a to pomůže dozajista.“
Otakar, jenž z počátku neposlouchal, později s úsměvem sledoval vypravování Václavovo. Při posledních slovech ale nevrle vyskočil.
„Takovou nemotornou radu,“ pravil, „ponech si pro jiné. Kdož by pomýšlel na konec, když je teprv u počátku. Má láska nevyhasne — od Pavlíny neupustím.“
Václav si vzpomněl na svůj úkol. „Ale má vás také ona ráda?“ tázal se.
„Přímo mi to ještě neřekla,“ odvětil Otakar zaníceně, „ale z jejího chování to lze poznati. Jak spanile se na mne vždy usmívá, jak se na mne zahledí, jak mi při rozloučení vždy ruku tiskne — o můj bože!“
„Mladý pane,“ varoval Václav, „nevěřte tak snadno těm pohledům a těm jemným tisknutím rukou. Děvčata — ach jemine — to je cháska, já je znám. Tak jako na vás se usmívá a jak vám ruku tiskne, právě tak to udělá jinému, když se obrátíte.“
„Takových řečí si vyprosím,“ zvolal horlivě Otakar.
„Nezlobte se, mladý pane,“ chlácholil jej Václav. „Věřte mé zkušenosti, vždyť já jsem v lásce jako doma — já, takový starý praktikus. Vy víte, kolikrát jsem se do té věci pustil, a pokaždé jsem získal nějakou zkušenost. Ach, děvčata, kdo vás lépe zná nade mne? — A myslíte, že je některá lepší? — Ba ne, všechny jsou stejné a nejhorší jsou ty brunetky. Však pravda, snad není ten váš anděl také černovlasý?“
„Ach,“ blouznil Otakar, „rozkošná brunetka krásy nadobyčejné. Oči její jsou uhločerné, kadeře jako havran, k tomu ten kulatý nosejček, ty růžové tváře, koralová ústa, roztomilá bradička, a když se usmívá, ty důlky ve tvářích! — Václave, kdybys ji spatřil, tvá vyschlá krev by začala rychleji proudit, tvé zvodnatělé srdce by počalo rychleji tlouci.“
Václav při tomto popisu kýval stále hlavou, ironicky se usmívaje; při neočekávaném však ukončení potáhly chmury jeho čelo. „Cože?“ zvolal bolestně, „to mi říkáte do očí, že mám vyschlou krev a zvodnatělé srdce? Dovolte, mladý pane, kdyby mi to řekl někdo jiný, ten by to po druhé nevyslovil. Snad nemyslíte, že jsem lásky proto nechal, poněvadž již nemám k tomu dosti ohně a kuráže? — Mýlíte se. Odřekl jsem se jí proto, poněvadž jsem poznal, že ženy nejsou naší lásky hodny, jelikož jest to hloupost, tak se zamilovat.“
„Zvláště když upomínají o desítky,“ dodal Otakar zlomyslně.
„Nedej pánbůh,“ odvětil Václav dobrosrdečně, „byste i bez desítek k náhledu tomu přišel.“
„Ne, ne, to se nestane,“ horlil Otakar. „Dnes jest mi nakloněna, asi za dva roky jsem hotov a pak požádám za její ruku.“
„Aj, aj,“ namítal chytře Václav, „cožpak nedostaneteli povolení. Milostpan otec a pan doktor o tom nevědí, neznají to děvče, nevědí ani, kdo je —“
„Co je jim do toho?“ smál se mladík. „Ona se líbí mně, já se líbím jí, a to přece dostačí.“
„Inu, pro vás dva arci,“ přizvukoval Václav. „Ale vám musí také záležet na tom, co tomu řekneme my a ostatní svět. Kdopak je vlastně ona?“
Otakar pohlédl upřímně na Václava a pravil po chvilce: „Povím ti to, Václave; je sládkova dcera.“
Byla to podivná změna, kteráž nastala v obličeji Václavově při slovech těchto. Blažený úsměv zahrál mu okolo úst, oči zasvítily, a s radostí, kterouž ani tajiti nechtěl nebo nemohl, zvolal: „Jakže, sládkova dcera? — Mladý pane, dejte se obejmout. Totě výborná volba. Musíte mne v pivovaře představiti, a kdyby byl až na Pohořelci, budu tam chodit každodenně pro pivo. Považte jen, to bude míra, jiná nežli teď, a jaký nápoj! Mladý pane, milujte ji, vemte si ji, ale nechte těch paragrafů a převezměte raději pivovár.“
Otakar se zakabonil. „Není možné,“ pravil, „že bys byl někdy opravdově miloval, sice bys nerušil mé rozechvěné nitro tak neohrabanými řečmi.“ A ani nepozdraviv, odešel do svého pokoje.
Byla to perspektiva, která se vyznáním Otakarovým Václavovi otevřela! Ztráviti poslední dni svého života v pivováře a točiti si ze zvláštního soudku, bylo mu ideálem, na nějž si často již byl myslel, aniž by mu byla kdy připadla možnost vyplnění zbožného přání toho. Vyhlídka na možnost tu se nyní poskytovala, a proto si umínil, že známost tuto bude podporovati. Přišel k tomu náhledu, že se musí především s ní seznámiti, že musí vyzvědět, kolik je dětí, a dostaneli ona ten pivovár. Odhodlal se, že ji vyhledá, a to zdálo se mu velmi snadné, neboť věděl, že se jmenuje Pavlína, že je brunetka, sládkova dcera — a od doktora měl rozkaz, aby ji vypátral. Za takových okolností nahlédl, že bude nejlépe, když bude ji hledati, chodě z jednoho pivováru do druhého na útraty pana doktora, a radostně uznával při této zavírce, že zabije takovýmto způsobem jednou ranou dvě kapitální mouchy.
A jak krásně si to vše maloval! Počítal, jako by bylo vše již jisto a ujednáno, viděl se ve veselé společnosti denních hostů, chodil si v duchu pro každou holbu do sklepa sám — však z nejlepšího přemýšlení vyrušil jej doktor, vracející se již ze své vycházky.
„Nu, Václave,“ byla jeho první slova, „víš snad již něco?“
Václav vzpřímil hlavu. „Zdali něco vím?“ pravil pyšně. „Milostpane, já jsem řekl, že se o to postarám, a již jsem se také začal starati.“
„A s jakým výsledkem?“
„To se rozumí, že s dobrým. Hned po vašem odchodu jsem začal a již jsem na nejlepší cestě.“
„Václave,“ prohodil doktor již trochu nevrle, „rád bych se dostal ještě dnes k věci.“
Václav se škrábal za uchem. „Inu, u věci samé posud ani já nejsem.“
„Tedy u všech všudy, copak’s vypátral?“
„Vypátral jsem,“ zněla odpověď, „její jméno, pak stav jejího otce a konečně jaký má zevnějšek.“
„To by zatím dostačilo. — Její jméno?“
„To jest, já znám jen jméno křestní.“
„To nám arci málo pomůže. — Jmenuje se?“
„Patronka její jest svatá Pavlína.“
„Pavlína?“ opakoval doktor zvláště dojat.
Zamlčel se na chvíli; pak prohodil: „Pravil’s, že Otakar o ní velmi blouzní.“
„Až hrůza,“ vyprávěl Václav, „měl jste ho slyšet. Ale já jí musím být trochu podoben.“
„Ty?!“ divil se Karel.
„Ano já,“ tvrdil Václav, cítě se jaksi nelibě dotknuta, že doktor o jeho slovech pochybuje; „neboť sotva že vešel do pokoje, začal mne objímati, v tom bezpochyby mínění, že jsem já Pavlína. Teprv na můj pokřik mne pustil. Inu, já býval v mládí hezký chlapík, a rysy zůstanou — ty zůstanou na věky.“
Jméno Pavlína dojalo doktora, jak již podotknuto, zcela zvláštně. Mohu prozraditi, proč. Nebylo to totiž dávno, co také jej pobouřila dívka téhož jmena. Vzpomněl si, jak často také mnohého přítele objímal, mysle, že objímá ji, a proto nedivil se vypravování Václavovu.
„Z jaké jest rodiny?“ tázal se pak.
„Vidíte, milostpane,“ odvětil kvapně Václav pln radosti, „to je právě to, co se mi nejlépe líbí. Ona jest sládkova dcera.“
„Jakže, sládkova dcera?“ zvolal doktor prudce.
„Máte také radost,“ zubil se sluha, „že budeme teď mít aspoň pořádnou míru a dobrý nápoj, neníliž pravda? Ó, taková protekce vydá.“
„Pavlína a sládkova dcera?“ zamumlal Karel. „Toť podivuhodná shoda. Není tomu dávno, as rok, co tato tři slova mi byla zdrojem muk pekelných, co jsem s krvácejícím srdcem vyrval ze své duše onen libý, ale nehodný obraz dívky stejného jména.“
Václav hleděl na něj pln podivení. Slyšel jej mluviti, ale nerozuměl, co mluví; na otázku pak, co ví ještě bližšího, odvětil, že mu ji Otakar vypodobnil.
„Nuže,“ tázal se Karel napnut.
„Má černé kadeře,“ popisoval Václav, „černé oči, kulatý nos, tváře jako malované, korálová ústa, bradičku kulatou, důlky ve tvářích, když se usmívá a — a — nu copak ještě? — Už nic.“
„Ona má černé vlasy a černé oči?“ pravil Karel, a mozkem mu prolétla jako blesk zvláštní myšlenka. „Václave,“ pokračoval kvapně, „musím ježte dnes znáti její příjmení.“
Václav se chytrácky usmál. „Jelikož se jeho přímo ptáti nemohu,“ odvětil, „nezbývá než abych dnes večer sběhal všechny pivovary a v každém při holbici čerstvého od čepu se vyptával po černooké sládkovic Pavlíně.“ Na slova „při holbici“ kladl zvláštní důraz.
„Dozvěď se to jak chceš, jen se to dozvěď. Před Otakarem budu prozatím se chovati, jako bych o ničem nevěděl.“
V tom ozvaly se v Otakarově pokoji kroky.
„Což jest Otakar doma?“ tázal se doktor.
„Zapomněl jsem to milostpánovi říci,“ omlouval se Václav, ale v tom okamžiku již otevřel Otakar dvéře a vstoupil se srdečným pozdravem, jejž Karel stejně srdečně zodpověděl.
„Jak se ti vede? jsi zdráv?“ tázal se pak.
„Ty lékaře nezapřeš. — Děkuji, úplně,“ odvětil s úsměvem bratr.
Karel hledě na něj pozoroval rozčilení, v němž se nalézal. „Zdá se, že jsi rozčilen,“ prohodil.
„Já?“ vymlouval se Otakar, nenadálou otázkou touto v rozpaky uveden, „já? — ne! Nemám příčiny.“
„Nemáš příčiny? — opravdu?“ ptal se pátravě doktor, pozoruje ho bystře.
Rozpaky Otakarovy rostly. „Zajisté ne,“ vymlouval se; „nevím, co tě k otázce té vede.“
Karlovi zdál se okamžik vhodným k důvěrné rozprávce s bratrem, jehož dobro tak na srdci mu leželo. „Otakare,“ pravil jemně, „nezapírej — mám bystré oko.“
Otakar zmaten odvrátil se k oknu.
Karel přistoupil k němu blíže. „Hleď, Otakare,“ započal srdečným tónem, „byl jsem malým hochem, když otec můj podruhé se oženil a sice s tvou matkou. Tvá matka byla mladá, krásná paní, kterážto, nejsouc jako macechy bývají, ke mně přilnula láskou v pravdě mateřskou. Netěšil jsem se na ni příliš, neboť nejhroznější povídačky o povaze macech naplňovaly mou dětinnou fantasii. Třásl jsem se, když otec jí mne odevzdával, oči mé byly plny slzí nad hrozným osudem, jenž mne dle domnění mého očekával; ale ona mne objala, zulíbala, a pravila: ‚Ubohý hochu, vím co to znamená nemíti matky, ale bůh je můj svědek, že se budu poctivě snažiti, abych ti ji nahradila. Dnešním dnem máš zase matku, a já bych si přála, abych měla ode dneška v tobě také pravého syna. Budeš jím?‘ tázala se mne hledíc mi do očí, a slzy její kanuly na můj obličej. Šťasten, blažen zaštkal jsem ze srdce „ano“, objal jsem ji ručkama svýma, a křečovitý pláč ulevil mému stísněnému srdci. Bylo mi pojednou tak volno; já rozhlížel se teď okolo sebe zcela jiným zrakem a matce tvé oddal jsem se tělem a duší. Vždyť děcké srdce jest lásce nejpřístupnější; přívětivé slůvko, srdečný pohled — a náleží nám. Jediné pokynutí, a já bych se byl se skály svrhl. Co ona milovala, miloval jsem i já, a když ty jsi se narodil, a já viděl tu její mateřskou pečlivost o tebe, zamiloval jsem si tě v takém stupni, že jsem byl takřka tvou chůvou, tvým pěstounem, vychovatelem a učitelem. Otakare,“ a podával mu při těchto slovech pravici, „poměr ten se posud nezměnil; chovám tutéž vřelou náklonnost k tobě jako ondy, a jen starost o tebe mne k otázce této přiměla.“
Václav byl tak pohnut, až se mu oči zakalily. „Ne, to je bratr — to je srdce,“ zašeptal.
U Otakara neminula se slova doktorova s účinkem. Zmatek jeho znenáhla ustoupil jakémusi studu nad tím, že byl k takovému bratru neupřímným; slova tohoto padala na srdce jeho palčivě, a když Karel ku konci podával mu pravici, chopil se jí vášnivě a tisknul ji na srdce.
„Karle,“ zvolal, „já tvé lásky nezasluhuji; odpusť mi. Byl bych se ti již dávno přiznal, ale bál jsem se — že se mi vysměješ.“
Doktor se stavěl, jako by nevěděl oč jde. „Aj, toť jsem žádostiv,“ pravil.
„Milý Karle — jsem — jsem zamilován.“
„Jak?“ usmíval se doktor, „nic víc? — A proto jsi stále tak rozčilen, tak nepokojný, proto býváš tak často zamyšlen, a proto běháš celý den ulicemi?“
„Jest tomu asi rok,“ odvětil Otakar volně, „co jistý pan doktor, tenkráte vlastně ještě doktorand, za toutéž příčinou byl stále rozčilen, nepokojný, zamyšlen a celý den běhal ulicemi.“
„Ten ho ťal,“ smál se v duchu Václav.
Karel byl v rozpacích. Neodpověděl a tázal se jen, do koho je zamilován.
„To jméno mi nechce z úst,“ odvětil Otakar. „Když jsem před rokem tebe takto se tázal, tu obdržel jsem také ne právě uspokojující odpověď.“
„Nezapomeň, že rozdíl v stáří o několik let činí u mužů velkou hráz pro sdílení citu,“ hájil se doktor.
„Nuž tedy, svěřím se ti. Znášli Pavlínu Kalinovu, tedy znáš dívku, jež mne tak zaujala, že jsem přesvědčen, že bez ní žíti nemohu.“
A nastalo ticho po těchto slovech. Jako ohromen stál tu Karel, obličej zbledl ještě více, a ruka mimovolně přejela čelo, jako by vrásky vyrovnati chtěla. „Tedy přece jsem se neklamal,“ volalo to v něm. „Staví se mi opět v cestu ten zlý duch mého žití, nemá na tom dosti, že zhubil mne?“
Udiven hleděl na něj Otakar. Netušil, co se v něm děje, ale cítil pojednou jakousi nevyslovitelnou tesknost, jaká nás napadává, hrozíli nám nějaké neštěstí.
„A znáš povahu této dívky?“ tázal se doktor temně.
„Co ptám se po povaze,“ zněla odpověď. „Srdce mé rozhodlo — ona jest mi nakloněna —“
„Víš to jistě?“
„Jistě?“ odvětil Otakar trochu zmaten. „To jest, neomylně to říci nemohu, ale ona mne všemožně vyznamenává, koketuje se mnou nápadně, tiskne mi ruku — kdož by mohl vše to vyříci, co mne tak blaženým činí. Nejsou to patrné důkazy?“
„Ale zdali jsou také dostatečné, jest jiná otázka,“ řekl Karel. „Znám onu dámu, již jsi mi jmenoval, a povím ti, chcešli, všeobecný o ní úsudek.“
„Co jest mi po úsudku jiných,“ prohodil Otakar pohrdlivě. „Mně postačí můj vlastní úplně.“
„Slyš jen,“ pokračoval onen, nedada se másti; „praví se o ní, že má široké srdce, že se chytá každou chvíli jiného a že umí mladé nezkušené lidi výborně za nos vodit.“
„Toť pouhé pomluvy,“ ujímal se jí Otakar horlivě. „Kdybys ji lépe znal, jinak bys o ní soudil.“
„Kdybych ji lépe znal?“ a hlas Karlův zněl bolestně. „Povím ti historku, a pak suď sám. Jistý mladík zamiloval se do této dívky. Mladík ten až po tuto dobu, jsa povahy uzavřené, vyhýbal se světu, a jeho chladné srdce lásky posud nepoznalo; za to tím prudčeji a vášnivěji přilnulo k předmětu neznámých mu dosud citů. Milovalť ji více nežli svůj život, a každá myšlenka jeho byla věnována jí. Záhy podařilo se mu obrátiti na se její pozornost — naklonila se mu, všemožným způsobem rozdmychovala prudký oheň, nitro jeho sžírající, a když láska zachvátila celou jeho bytost, když vyveden byl na nejvyšší témě, tu pojednou stala se nápadně chladnou, jako jemu na potupu začala si s jinými zahrávati, jej úplně ignorujíc, ano patrně jej urážejíc. Bláhový onen mladík s počátku prosil — ona se chladně usmívala; zapřísahal ji — vysmála se mu; ano tak šlapal nohama mužskou svou důstojnost, že o lásku její žebral — a ona jej — odkopla, hahaha, ano odkopla. Nu, jak se ti to líbí?“ — A těžce oddychuje zamlčel se Karel na chvíli. Pak pokračoval s nucenou chladností: „Když viděl, že všechno marné, nahlédnul, že těžko plovati proti takovému proudu. Vzdal se tedy své lásky, vytrhl hluboký kořen její ze srdce svého, ale vytržený kořen ten zanechal širokou ránu, která dlouho, dlouho nechtěla se zahojiti.“
Otakar naslouchal s rostoucím napnutím. „A kdo byl ten mladý muž?“ zvolal kvapně, když byl bratr ukončil.
„Ty se ještě ptáš? Což nevidíš, že to byl tvůj bratr?“
„Jak? Ty?! Ona byla tedy ta dívka, po níž jsi v loni tak toužil, jejížto jméno ale nikdo zvěděti nemohl? Ó teď již pochopuji, proč se mnou vždy o tobě tolik mluví.“
„O mně že s tebou mluví?“ pravil doktor opovrženlivě. „A co to bylo?“
„Ptala se, mámli bratra, jenž jest takový a takový,“ vyprávěl ochotně Otakar. „Tu popisovala tebe. Pak se tak všeobecně vyptávala, konečně, navštěvuješli společnosti, a posléz podotkla, žes prý zamilován. Tu jsem se tě ale ujal. Pravil jsem, žes před časem o nějaké neznámé krásce blouznil, náhle že se to skončilo, a od té doby že žádné děvče ani viděti nechceš.“
„A ona?“
„Zamyslela se, neodpověděla nic a po celou dobu, již jsem na to s ní ztrávil, byla málomluvna.“
„Hahaha, málomluvna.“
„Bratře,“ zvolal Otakar, „rci mi upřímně, jest ta rána již opravdu zacelena?“
„Neměj strachu — mrtví se nevracejí.“
„Navzdor tvému ujišťování však budu se míti přece na pozoru,“ smál se Otakar; „jsi mi podezřelý, milý Karlíčku. Ale teď se měj dobře a prosím tě snažně, ať ti nenapadne chápati se věci, s které jiné zrazuješ. Sbohem!“
Chopil se klobouku a s veselým smíchem, jenž ale nezdál se přicházeti od srdce, odkvapil. —
Karel přešel několikráte po pokoji; vešel pak do své ložnice a uvrhnul se na pohovku. Bylo mu zvláštně okolo srdce. Usmíval se trpce, že na něj se vyptávala, a zraky jeho mimovolně padly na doktorský prsten, jenž před rokem arci ruku jeho ještě nezdobil. Chtěla jej snad zase přivábiti, lákal ji doktorský titul? Podobné jí to bylo, a proto nevěřil, že by milovala Otakara. Milovala? — Sám se vypeskoval, že pojmenoval tak city, jež se prýštily z toho srdce. Hrála si s ním, a to bylo, co jej tížilo. Bylo by jej bolelo, kdyby přivedla hocha toho také tam, kde on byl, a proto si ihned umínil, ze jej vyhojí. Že jej vyhojiti musí, na tom byl již ustálen, jak ale to učiní, to posud nevěděl. Dáti mu nahlédnouti v pravou její podobu, ve skutečnou její povahu — to byla jediná cesta k cíli. Ale jak dostati se na cestu tu? Dlouho o tom přemýšlel; v hlavě vznikaly smělé plány, ale v prsou byl tuhý boj stran provedení. Konečně usnesl se na jednom, jenž zdál se mu nejlepší, ale za chvíli byl zase na váhách, máli u něho zůstati. Činil sám sobě rozličné námitky, ale netrvalo dlouho, a láska k Otakarovi a vděčnost k matce jeho zvítězily nade všemi obavami.
Vstal, přisedl kvapně ku stolu a psal. Byl brzy hotov, přečetl, zamyslel se nad listem, pak ale zavrtěv hlavou, jako by nemilé myšlenky jakés setřásti chtěl, složil ho, zapečetil, nadepsal a zavolal Václava.
Václav zůstal jako omámen, když se oba bratři byli rozešli. S otevřenými ústy hleděl za doktorem, a to jediné co mohl ze sebe vypraviti, bylo: „Inu, tiché vody břehy melou.“ Stál v tomto udivení hodnou chvíli, až jej volání doktorovo přivedlo zase k sobě. Vešel rychle k němu.
„Poroučíte, milostpane?“ tázal se.
Karel podal mu list. „Toto psaní obstarej rychle dle udané adresy. Jdi hned a zeptej se, mášli čekati na odpověď.“
Václav přijav psaní odešel. Za dveřmi pohlédl kvapně na adresu — vyvalil oči a zavrtěl hlavou. Adresa zněla: „Velectěné slečně Pavlíně Kalinové zde.“ Na levo udána byla ulice a číslo domu.