Humoresky (Čechov)/Byla to ona

Údaje o textu
Titulek: Byla to ona
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek: То была она!
Zdroj: ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 44–50.
Licence: PD old 70
Překlad: Alois Drábek
Licence překlad: PD old 70

„Vypravujte nám něco, Petře Ivanoviči,“ prosily dívky.

Plukovník si zakroutil své šedé kníry a počal:

„Bylo to r. 1843., když náš pluk ležel pod Čenstochovem. Třeba podotknouti, milé slečny, že zima toho roku byla krutá, tak že neminul jediný den, aby si stráže nerozmrazovaly nosy, aneb vánice nezasypala cesty sněhem. A jaké byly třeskuté mrazy koncem října, takové se protáhly až do dubna. Musím poznamenati, že jsem toho času nebyl takový starý, zakouřený čibuk, jako nyní, ale můžete si představit, chlapík krev a mléko, slovem muž krasavec. Pyšnil jsem se jako páv, stlal penězi v pravo v levo a kroutil své vousy jako žádný praporečník na světě. Stávalo se, že mi pouze stačilo okem mrknouti, břinknouti ostruhou a zakroutiti si vous — a nejhrdější kráska se obracela v poslušnou ovečku.

Byl jsem lačen žen, jako pavouk much, a kdybych, milé slečny, počal vám počítati Polky a Židovky, které svého času visely na mé šíji, ujišťuji vás, že by se matematice nedostávalo čísel.

Myslete si k tomu, že jsem byl plukovním adjutantem, výtečně tančil mazurku a měl, dej jí bůh věčnou slávu, za manželku výtečnou ženu. Ani si nemůžete představiti, jaký jsem byl rváč a bujná hlava. Přihodila-li se v újezdu nějaká milostná pletka, jestliže někdo utrhal Židu pejzy aneb zbil šlechtice, vědělo se určitě, že to byl podporučík Vyvjortov.

V povinnosti adjutanta bylo mi často proháněti se po újezdě. Tu jsem jezdil kupovati oves aneb seno, tu prodávati Židům a „pánům“ vybrakované koně, ale nejčastěji, mé slečny, jsem pod záminkou služby jezdil k ‚panočkám‘ na dostaveníčka aneb k bohatým kupcům hoditi si kartičky… Večer před vánočními svátky, jak se nyní pamatuji, jel jsem z Čenstochova do vsi Ševelky, kam jsem byl vyslán v služební záležitosti. Počasí bylo, pravím, nesnesitelné… Mráz praštěl, tak že až koně hekali, a já se svým vozkou za nějaké půl hodiny proměnili jsme se v dva ledové rampouchy… S mrazem možno se ještě spřáteliti, ale představte si, v polovině cesty, zdvihla se najednou metelice. Před námi se zakroužil bílý pokrov jako čert před ranní, vítr zastenal, jakoby mu odňali ženu, cesta zmizela… Ne déle deseti minut, mne, vozku i koně zalepil sníh.

‚Vaše blahorodí, zbloudili jsme s cesty,‘ řekl vozka.

‚Ach, k čertu! Kam jsi se, hňupe, díval? Nu, jeď přímo, snad narazíme někde na obydlí.‘

Jeli jsme, jeli, jezdili kolem dokola a asi tak k půlnoci naše koně zarazili u vrat statku, jak se pamatuji, hraběte Bodjalovského, bohatého Poláka. Poláci a Židé jsou mně jedno a totéž, jako křen po obědě, ale třeba mluviti pravdu, že šlechta jest lid pohostinný, a není ohnivější ženy než ‚panočka‘…

Vpustili nás… Sám hrabě Bodjalovský žil tou dobou v Paříži, a nás přijal jeho správce, Polák Kazimír Chapcinský. Pamatuji se, že neminulo ani půl hodiny, když jsem již seděl v jeho bytu, koketoval s jeho ženou, pil a hrál v karty. Vyhráv pět dukátů a napiv se, prosil jsem, lehnouti si. Následkem nedostatku místa v bytu dali mně komnatu v hraběcím zámku.

‚Nebojíte se duchů?‘ tázal se správce, uváděje mne do nevelké komnaty, přiléhající k velikému sálu, plnému chladu a tmy.

‚A což tu jsou strašidla?‘ tázal jsem se, naslouchaje, jak temné echo opakuje moje slova a kroky.

‚Nevím,‘ zasmál se Polák, ‚ale zdá se mi, že je to nejpříhodnější místo pro ně.‘

Dobře jsem se najedl a byl napilý, jako čtyřicet tisíc ševců, ale přiznám se, že mě jeho slova polila jako studenou vodou. U čerta, lepší setnina Čerkesů, než jeden duch! Nebylo však co počíti, a proto jsem se odstrojil a ulehl… Moje svíce sotva osvětlovala stěny, na nichž visely portrety předků, jeden strašnější druhého, staré zbraně, lovčí rohy a ostatní fantasmagorie… Bylo ticho jako v hrobě, jen v sousedním sále šuškaly myši a praskal rozeschlý nábytek. Ale za oknem dálo se cosi ďábelského… Vítr komusi odzpěvoval, stromy se s nářkem ohýbaly, okenice skřípala a tloukla do okenního rámu. Myslete si ještě k tomu, že se mně točila hlava a s hlavou celý svět… Když jsem zavřel oči, zdálo se mi, že mne postel nosí po celém domě a že hraji s duchy čechardu. Abych přemohl strach, zhasil jsem nejdříve svíčku, protože pustá komnata při jejím svitu zdála se strašnější než po tmě.“

Tři dívky, poslouchající plukovníka, přitiskly se k němu blíže a zakotvily na něm upjatě své oči.

„Nu,“ pokračoval plukovník, „jakkoli jsem se snažil usnouti, sen ode mne prchal. Tu se mi zdálo, že zloději lezou do okna, tu jsem slyšel něčí šepot, tu se kdosi dotýkal mého ramene — vůbec se mi snila čertovina, jaká jest každému známa, kdo se někdy nacházel v nervosním napjetí.

Však uprostřed čertoviny a chaosu hlasů rozeznávám zvuk podobný šlapání trepek — a co byste myslili? Slyším, kterak někdo přichází k mým dveřím, kašle a otvírá je…

‚Kdo to?‘ táži se, zvedaje se.

‚To jsem já… neboj se!‘ odpovídá ženský hlas.

Zaměřil jsem ke dveřím… Prošlo několik vteřin, a já pocítil, jak dvě ženské ručky, měkké jako kavčí prach, ulehly mi na ramena.

‚Miluji tě… Jsi mi dražší než život,‘ řekl melodický ženský hlas.

Horký dech se dotkl mé tváře, a já, zapomenuv na metelici, duchy, na vše na světě, objal jsem ji v pasu — a jaký to byl pás. Takový může vytvořiti příroda pouze na zvláštní zakázku a jednou za deset let. Tenký, jako vysoustruhovaný, horoucí, efemerní jako dětský dech… Neodolal jsem, silně jsem ji stiskl do náručí… Ústa naše slila se v pevný, dlouhý polibek a… zaklínám se všemi ženami na světě, že naň nezapomenu do smrti.“

Plukovník umlkl, vypil půl sklenice vody a sníživ hlas, pokračoval:

„Když jsem druhého dne vyhlédl z okna, spatřil jsem, že jest ještě větší vánice, a že nijak není možno jeti. Byl jsem nucen celý den seděti u správce, hráti s ním karty a píti. Večer jsem byl opět v pustém domě a právě v půlnoci jsem objímal známý pás. Ano, slečny, kdyby nebylo lásky, byl bych tam zhynul nudou aneb se upil.“

Plukovník vzdechl, vstal a mlčky počal choditi po salonu.

„Nu… a co bylo dále?“ tázala se jedna ze slečen, hynouc očekáváním.

„Nic. Následujícího dne jsem byl již na cestě.“

„Avšak… kdo byla ta žena?“ tázaly se nerozhodně slečny.

„Pochopitelno kdo!“

„Nic není pochopitelno.“

„Byla to moje žena!“

Všecky tři slečny vyskočily jako uštknuty.

„To jest… jak to?“ tázaly se.

„Ach, bože, což tu nepochopitelno?“ tázal se plukovník mrzutě a pokrčil rameny.

„Myslím, že jsem se dosti jasně vyjadřoval. Jel jsem do Ševelek se ženou… Nocovala v pustém domě v sousední komnatě… zcela jasné!“

„Mmm,“ zahovořily slečny, spouštějíce zklamány ruce. „Začal jste krásně a skončil bůh ví jak… žena… Odpusťte, ale to není ani interesantní a… ani dosti málo vtipné.“

„Zvláštní! Vy byste tedy chtěly, aby to nebyla moje řádná žena, ale nějaká cizí. Ach, slečny, slečny! Když nyní takto soudíte, čož budete mluviti až se vdáte?“

Slečny rozpačitě umlkly. Rozmrzely se a úplně zklamány počaly zívati.

Při večeři pak ničeho nejedly, koulely z chleba kuličky a mlčely.

„Ne, jest to docela i — nesvědomité!“ nevydržela jedna z nich. „K čemu vyprávěti, když to mělo takový konec? Pěkného v té povídce nebylo nic…“

„Počátek byl tak vábný a — najednou jste jej přerval…“ dodala druhá. „Učinil jste si z nás posměch a nic více.“

„Nu, nu, nu… žertoval jsem,“ řekl plukovník. „Nehněvejte se, slečny, žertoval jsem jen. Nebyla to moje žena, ale správcova…“

„Ano?“

Slečny se najednou rozveselily, a oči jim zajiskřily. Přisedly k plukovníkovi, a nalévajíce mu vína, zasypaly ho otázkami. Nuda zmizela, zmizela brzy i večeře, neboť slečny počaly s velkou chutí jísti.