Humoresky (Čechov)/Album
| Humoresky Anton Pavlovič Čechov | ||
| Byla to ona | Album | Tlustý a tenký |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Album |
| Autor: | Anton Pavlovič Čechov |
| Původní titulek: | Альбом |
| Zdroj: | ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 51–54. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Alois Drábek |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Titulární rada Kratětov, hubený a tenký jako admirálský stožár, vystoupil vpřed, a obraceje se k Žmychovu, řekl:
„Vaše excellence! V hloubi duše pohnuti a dojati vaším dlouholetým náčelnictvím a oteckou péčí… více než deset let trvající,“ napověděl Zakusin.
„Více než deset let trvající, my, vaši podřízení v dnešní významný pro nás… den… přinášíme vaší excellenci na znamení naší úcty a hluboké vděčnosti toto album s našimi fotografiemi a přejeme si, abyste během vašeho vynikajícího života ještě dlouho — dlouho, do samé smrti nás neopouštěl… svými oteckými radami na cestě pravdy a progressu…“ dodal Zakusin a setřel na okamžik mu vystoupivší pot na čeele; bylo viděti, že by byl rád mluvil a dle všeho měl řeč připravenu. „I nechť,“ končil, „působíte ještě dlouho — dlouho na dráze genia, práce a obecného sebepoznání!“
Po levé vrásčité tváři Žmychově popolezla slza.
„Pánové!“ pravil třesoucím se hlasem. — „Neočekával jsem, nikterak jsem nemyslil, že budete oslavovati mé skromné jubileum… Jsem dojat… ano… velmi. Nezapomenu té chvíle do smrti a věřte… věřte, přátelé, že nikdo nepřeje vám většího dobra, než já… A jestliže se někdy něco stalo, bylo to jen k vašemu prospěchu…“
Žmychov, skutečný státní rada, poceloval se s titulárním radou Kratěrovem, který takové cti neočekávaje, nadšením pobledl. Potom náčelník učinil rukou pohyb, jenž značil, že pohnutím nemůže mluviti a zaplakal, jakoby mu drahé album nedávali, ale brali. Na to, uspokojiv se poněkud, řekl ještě několik procítěných slov, stiskl všem ruku a při hlučném volání sešel dolů, sedl do kočáru a, provázen žehnáním, odejel. Sedě v kočáře, pocítil v prsou nával neznámých dosud radostných citů a ještě jednou se rozplakal.
Doma ho očekávaly nové radosti. Rodina jeho, přátelé a známí ustrojili mu takovou ovaci, že se všem zdálo, jakoby opravdu přinesl vlasti velmi mnoho prospěchu, a že kdyby ho nebylo na světě, bylo by s ní zle. Jubilejní oběd sestával z přípitků, řečí, objímání a slz. Slovem, Žmychov nikterak neočekával, že jeho zásluhy budou tak srdečně přijaty.
„Pánové,“ řekl před desertem, „přede dvěma hodinami byl jsem odměněn za všecko strádání, které nutno prožíti člověku, který slouží, abych řekl, ne formě, ne liteře, ale povinnosti. Po celou dobu své služby řídil jsem se principem: obecenstvo není pro nás, ale my pro obecenstvo. A dnes se mi dostalo vysoké odměny! Moji podřízení mně darovali album… Zde jest! Jsem dojat.“
Slavnostní fysiognomie se naklonily k albu a počaly je prohlížeti.
„Hezoučké album!“ pravila dcera Žmychova, Olga. „Myslím, že as padesát rublů stojí. O, jaká krása! Ty, tatínku, dej mi to album. Slyšíš? Schovám je. Takové hezoučké.“
Po obědě Olečka odnesla album do svého pokoje a zavřela je do stolu. Druhého dne vyndala z něho úředníky, rozházela je po zemi a místo nich umístila své přítelkyně z institutu. Úřední uniformy učinily místo bílým pelerinkám. Kolja, synek jeho excellence, sebral úředníky a obarvil jejich oděv červenou barvou. Bezvousým namaloval zelené kníry a bezbradým — skořicové brady.
Když již nebylo co malovati, vystříhal z foťografií postavy, propíchal jim špendlíkem oči a počal si s nimi hráti na vojáky.
Vystřihnuv titulárního radu Kratěrova, připevnil ho na škatulku ze sirek a v takovém stavu přinesl ho otci do kabinetu.
„Tatínku, pomník! Podívej se!“
Žmychov se dal do smíchu až se rozhoupal, a pohnut, políbil Kolju v tvářičku.
„Nu jdi, čtveráku, a ukaž to mamince, ať i ona se podívá.“