Údaje o textu
Titulek: Legenda o tom, kterak vzniklo rčení: „To může hrát prase s kantorem“
Autor: Karel Poláček
Zdroj: POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno: České Budějovice: 1970
Licence: PD old 70

Legenda o tom, kterak vzniklo rčení: „To může hrát prase s kantorem“

editovat

— Lízaný mariáš, — pravil první z opuštěných hráčů, — hrají pouze nemocní se svými ošetřovateli, k smrti odsouzený v poslední noci svého života se svým strážcem, anebo staří manželé, kteří věk dožili. Tedy vůbec lidé v abnormálních životních podmínkách. Avšak dospělý občan, poplatník a svéprávný muž bude raději hrát kuličky, než by se oddával lízanému mariáši.

— Prchl nám s výhrou, — odtušil jeho druh hořce, — a to není charakterní. Dát svým odpůrcům příležitost, aby se zrestaurovali, jest první článek karbanického zákona. Kdo toho nedbá, dává najevo, že postrádá hráčské cti.

— Vůbec se divím, — ujal se slova první, — že mohl nad námi zvítěziti. Hraje jako ponocný. Svému spoluhráči ohrožoval desítky, vyháněl trumfy a vynášel proti duchu současné konkartace. Mně zpustošil svojí neobratností červenou sedmu.

— Sám ďábel, — vece spoluhráč, — pomáhá takovým neumětelům vyhrávat. Neboť čert má vždy radost z toho, může-li působit zmatek mezi bohulibými hráči. Odvěkému nepříteli lidstva příliš připomíná karban bohoslužbu; odtud jeho nenávist. Jsa toho pamětliv, velmi se divím, že mohl někdo nazvati karty ďáblovými obrázky.

— Jemu se to hrálo, když toho měl vždycky plnou ruku, — zareptal první. — To pak ovšem může hrát prase s kantorem.

— Prase s kantorem? — podivil se jeho přítel. — Jaké to úsloví? Co jsem živ, nikdy jsem toho neslyšel.

— Tak se to říká.

— Ale proč?

— Nevím. Historického výkladu tohoto úsloví neznám.

Tehdy pan Ulián pochopil, že nadešla příležitost, aby se s oběma pány seznámil. Přistoupil k jejich stolu, uklonil se vnadně a pravil:

— Mé jméno, pánové, je Ondřej Ulián. Přibyl jsem do tohoto města za obchodem, jak se říká, a vyslechl jsem nadhozenou otázku. Tuším, že bych vám mohl dáti historický výklad onoho rčení.

— Těší mě, pane, — odvětil jeden z hráčů, — já jsem notář Vetchý.

— Těší mne, pane, — zašveholil jeho druh, — jsem zdejší lékárník Lacina.

Pan Vetchý vybídl pana Uliána, aby se posadil.

— Nuže, pane? — vybídl jej Lacina. Můj principál počal takto:

— V Jindřichové Hradci žil v penzi za mých mladých let jeden stařičký učitel, jenž se nazýval Bejšovec. Byl to osvícený muž, jeden z pochodní osvěty celého kraje. Jeho životním dílem byl obšírný spis, jenž zaznamenával všecky význačné výroky, úsloví a hráčská rčení. Tomuto dílu se věnoval s celou duší, neboť spatřoval v karbanických úslovích, přirovnáních a parabolách čistý pramen lidové poezie a prapůvodní tvůrčí síly. Já děkuji onomu velebnému kmetu za mnohé poučení estetické i za praktické lekce, které mně v různých hrách dával …

— Tak tedy prase s kantorem … — přerušil jej netrpělivě pan Vetchý.

— Prosím, — pravil pan Ulián. — Již jsem u toho. Rčení: To může hrát prase s kantorem, povstalo, podle učení pana učitele Bejšovce, takto:

V dávných a dávných dobách, kdy chodil ještě Pán Ježíš po zemi, žil v jisté zapadlé české vísce jistý kantor, který ve dne vyučoval dítky elementárním naukám, ale večer hrával se sousedy mariáš. Jeho obvyklými partnery byl obecní starosta Chmelík a velebný pán Fňouk. I vypravuje se, že jednoho dne byl pan starosta tak zaneprázdněn úředními věcmi, že musil předčasně přerušit hru slovy: „Tak červené eso dodá, pánové …“

— To jsou ti praví— zahučel pan Lacina mračně.

— Ovšem, — pokračoval pan Ulián, — toto jeho jednání vzbudilo u jeho spoluhráčů nelibost, a to tím spíše, že pan starosta odcházel se značnou výhrou.

— To je pan starosta, — zahučel pan Vetchý, — to věřím … Namastit si kapsu a jít … Tak tedy už ve starých dobách existoval tento nešvár?

— Zajisté, — pravil pan Ulián. — Nuže pokračujme. Oba opuštění hráči seděli tu smutně, žehrali na nevěrného starostu a uvažovali, co mají činiti. Náhle pravil velebný pán Fňouk:

„Už to mám! Že jsem na to dříve nepřipadl …“ Na tváři jeho spoluhráče zaplál oheň naděje a on se ptal dychtivě:

„Co hodláte učiniti, důstojný pane?“

„Nuže,“ pravil velebníček, „já mám doma prase …“

„Prase?“ protáhl kantor zklamán.“

„Ale jaké prase!“ rozohnil se velebný pán. „To není obyčejný živočich, chovaný za účelem pokrmu. To je, pane osobnost! Kdybych nevěděl, že to odporuje křesťanskému učení, pak bych sám věřil, že to prase má duši. To je vepř moudrý, rozšafný a spořádaný … Rozumem se mu nevyrovná žádný starosta. A pak: to prase je charakter. Raději zahyne, než aby poskvrnilo svou čest.“

„Dobrá,“ odvětil kantor, „ale dovede-li, důstojný pane, vaše ctěné prase hráti také mariáš?“

„Jestli dovede!“ zvolal důstojný pán s nadšením, „já vám říkám … Hraje jako z partesů. Rychle rozdává, volí, moc nemluví, hádek nemiluje, a prohrává-li neběduje.“

„A licitovaný mariáš také ovládá?“ vyzvídal kantor. „Míním totiž ambo-jamo se všemi ingrediencemi a náležitostmi?“

„Netruďte se takovými podrobnostmi,“ pravil důstojný pán jemně, „dávám vám slovo, že budete „spokojen.“

„Je-li tomu tak,“ vece kantor, „pak nemám námitek proti tomuto spoluhráči.“

Nato zavolal velebný pán pikulíka a poručil mu, aby přivedl jeho vepře. Pikulík čiperně poskočil a netrvalo dlouho a vracel se ve společnosti slušného vepře, prostřední postavy. Vepř ostýchavě pozdravil a zůstal stát u dveří.

„Jen dál, Pašíku, jen dál,“ zval jej velebný pán laskavě.“

„Co si líběj, jemnostpane, přát?“ otázalo se prase skromně.“

„Přistup blíže, Pašíku,“ velel důstojný pán, „tady nám budeš dělat třetího. To je Pašík, to je náš kantor,“ představoval.“

„Těší mně,“ zachrochtal vepř.“

Hned napoprvé byl pašík forhontem a obdržel kartu nevídané hojnosti. Volil červenou stovku se sedmou a žaludská pomůže. Toto nadělení přijal, aniž by mrkl okem. Bylo vidět, že je zvyklý pouze na krásný list, jako by špatných karet ani nebylo.

A po celou hru roznášel oba své protivníky na svých rozeklaných kopýtkách. Nemohlo se mu vytýkati, že hraje u zdi. Odvážně chodil na všecky hry. Nejbídnější list se mu talónem v dobré obrátil. Vždycky dokoupil na betla, chtěl-li hráti prostinkou sedmu, z obyčejné lepší barvy se mu nenadále vyjevil durch, ničemu nepodobná karta se mu polepšila kouzelným talónem na stovku se sedmou. Jeho partneři po celou hru takřka nezahráli.

„Máte svinské štěstí, Pašíku,“ poznamenal kantor chmurně.“

„A jaké mám mít štěstí?“ namítl vepř s blaženým úsměvem, shrabuje tučnou výhru, „jsem-li ze svinského rodu?“

Trvale špatný list nesnášejí, jak známo, ani nejchladnokrevnější hráči. Stalo se, že důstojný pán vylicitoval červenou sedmu. Pašík, jenž jako správný hráč neznal ve hře bratra, neušetřil ani svého pána a ochránce a dal velebnému pánovi flek pod obojí. Na hru i na sedmu. Velebný pán, jenž měl pět mocných trumfů a dlouhou barvu pomáhající, se otočil.

„Může být,“ usmálo se prase jemně, „ale vyhrát!“

„To budiž starostí mou,“ odtušil velebný pán.“

Co vám budu dlouho vypravovat. Kantor vynáší a okamžitě velebného pána načal. Důstojný pán pozoruje s úzkostí, jak se mu zásoba trumfů tenčí. A když prase zapělo vítěznou, starodávnou píseň:

Kdybysi za mořem byla,
ty musíš být žena má …

onu píseň, která značí zkázu sedmy, tu poznal velebný pán, že je zle. Sedma byla zabita a hra prohrána.

Velebný pán se rozhorlil.

„Tohle že je nějaká hra?“ zahlomozil. „Vždyť je to prozrazování karet! Já dobře viděl, jak Pašík zamlaskal a kantor pochopil a vynesl žaludy. Jo, to potom může hrát prase s kantorem …“

„To mně neměli říkat, jemnostpane,“ pravilo prase hlasem, v němž se chvěl pocit urážky. Odložilo karty a zvolalo:

„Platit! To si nedám líbit, abych byl osočován z nepoctivé hry …“

A nedalo se již přimět k další hře. Pozdravilo a odebralo se k svému korýtku …

— A tak, — dodal pan Ulián, — povstalo rčení: To může hrát prase s kantorem …