Hordubal/Kniha první, kap. XX.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. XIX.	Kniha první, kap. XX.	Kniha první, kap. XXI.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. XX.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Polana, to se rozumí, zavřená v komoře, a ticho, jako by byla mrtva.

Hordubal hned zrána zapřahá do vozu, tříročka a těžkého valacha, nerovné spřežení: valach kývá hlavou, hřebeček hlavu nahoru – divný pár.

“Vyřiď mamce, Hafie, že jedu do města; až večer se vrátím, dá-li Bůh.”

Ať bučí krávy hladem, ať tlukou koně kopyty, ať svině chrochtají a podsvinčata kvičí: však přestane Polana vzdorovat, nedá jí to, je přece jen selka; půjde a poslouží zvířatům, a možno-li se hněvat, když jsi s božími tvory?

Valach kývá hlavou a hřebeček ji nese hore. I Štěpán tak hlavu nosí – tříročka zapřahoval s klisničkou, dobře prý jdou k sobě. Na, na, co hryzeš valacha, ty bagáne? Však vyjde Polana, když nejsem doma, nakrmí zvířata a potěší se. A vidíš, i pomalu dojedeš do města.

Nejprv k advokátovi, a pane velkomožný, rád bych urobil poslední vůli; člověk nikdy neví. Tož takovou poslední vůli: mám ženu, Polana se jmenuje; sluší se, aby manželka dědila po člověku.

A co jí odkazujete, pane Hordubal: dvorec, peníze, cenné papíry –

Hordubal nedůvěřivě pozírá: nač ty to chceš vědět? Napiš jen: všecko, co mám.

“Nu, napíšeme tedy: veškero jmění movité i nemovité–”

Hordubal kývá hlavou: tak, pane velkomožný, tak, důkladně je to řečeno, veškero jmění movité i nemovité, za všechnu její věrnost a lásku manželskou.

A podepsat, ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Hordubal ještě otálí. “A co, pane velkomožný, možno-li znovu se stěhovat do Ameriky?”

Á, kdežpak, pane Hordubal, v Americe mají příliš mnoho robotníků, nikoho tam teď nepouštějí –

Hm, tak. A není snad nějaká factory tady ve městě?

Á, fabrika. Jsou tu fabriky, ale stojí, nepracují. Zlé časy, pane Hordubal, vzdychá advokát, jako by sám nesl břímě zlých časů.

Hordubal kývá hlavou. Co dělat, není už třeba lidí. Nikdo nepotřebuje takového Hordubala; škoda těch šikovných rukou. Ale snad koní potřebují, koní, co nesou hlavy hore.

Juraj Hordubal hledá pana komandýra od vojáků. Tamto prý, v kasárnách. A co, strýčku, hledáte tu syna? Ne syna, ale prodal bych tuto tříročka, pane dragoune. Tady se nekupují koně, povídá voják, ale ruce mu jedou po koníkovi, ohmatává mu nohy a šíji – – Koník jako srn, báči.

A už je tu nějaký pan oficír a vrtí hlavou. Prodat koně? Těžká věc, sousede, teď není odvod koní. Už zjara byl váš koník odveden, říkáte? Pěkné zvíře, a je-li už oježděno? Není, pravíte, nemělo dosud sedla, jen bosky je projížděl váš čeledín. A už tu stojí asi pět oficírů, a co, strýče, možno-li zkusit koníka? Proč ne, na to Hordubal, ale je to divoký kůň, pane. A co prý, divoký; dejte mu, hoši, uzdu a deku, to bychom se podívali, že by shodil Toníka.

Než bys řekl pět, sedí pan oficír koni na hřbetě. Hřebeček poskočil, vzepjal se, a pan oficír na zem. Šikovně padl, na zadek, směje se jenom, a teď, hoši, chytejte koníka po kasárenském dvoře. Tlustý pan komandýr se směje, až se mu houpe břicho. “Inu, sousede, znamenitý kůň; ale nechte si ho ještě doma, my musíme napsat jakousi žádost, aby nám povolili koupit koně –”

Hordubal se chmuří a zapřahá koníka k vozu. “Co dělat, pane. Prodám ho tedy cikánovi – či řezníkovi.”

Komandýr se drbe na hlavě. “Poslyšte, škoda hřebce. Což vy se ho chcete stůj co stůj zbavit?”

“Tak, zbavit,” bručí Hordubal. “Nehodí se mi.”

“A tak ho nechte tady,” rozhodl se pan komandýr, “a my vám dáme… takovou listinu, že máte u nás koně. A později vám napíšeme co za něj. Hodí se vám to tak?”

“Hodí, proč by se nehodilo,” povídá Juraj. “Je to pěkný koník, pane, hlavu nese hore. Prý osm tisícek –”

“To si ho zas vemte,” praví honem komandýr.

“Nu, snad by i pět,” váhá Hordubal. Je tam jiný tlustý vojenský pán, maličko kývne hlavou. “To by šlo,” povídá komandýr. “My vám ještě napíšeme. Kdybyste nechtěl, – můžete si koně odvést. Platí? A teď vám dáme tu listinu.”

Hordubal jede domů, má na prsou listinu s razítky a pytlík se svými dolary. Valach klusá a kývá hlavou – Už není hřebečka. Jako by Štěpán podruhé odešel, když je tříroček pryč. I klisničku raději prodat, i kobylu s hříbětem – Hý, valášku, jen otěžemi tě polechtám na zadku, a běžíš. A cože nemluvit s koněm. Když člověk promluví, kůň otočí hlavu a pohne ocasem; vidět, že rozumí. I hlavou kývá, protože přemýšlí. Dlouhá ještě cesta, milý, ale nahoru se dobře běží. Na – a, neboj se, to jenom teče stružka přes cestu. Nech ováda, sám ho zaženu. Hý! A Juraj počíná tiše, táhle zpívat.

Valach obrací velké oko po hospodáři: co to bručíš? Hordubal kývá hlavou a zpívá.

“Á, Polana, Polana,

á, Polana neblahá,

nech těPán Bůh potěší,

á, Polana, Polana –”