Hordubal/Kniha první, kap. XIX.
| Hordubal Karel Čapek | ||
| Kniha první, kap. XVIII. | Kniha první, kap. XIX. | Kniha první, kap. XX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kniha první, kap. XIX. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
A Polana neví, co si myslet o Jurajovi. Štěpána chce vytáhnout do hospody, a co prý, už nejsi čeledín, jsi jako náš syn. A místo aby zalezl za stodolu, chodí po dědině, zastavuje se a s tetkami dává se do řeči: prý Hafii jsem zasnoubil, inu, je ještě dítě, ale přilnula k Štěpánovi, když neměla otce doma; a Štěpán, sousedo, má Hafii za svatý obrázek – ech, je radost z takových dětí. A Štěpána chválí do nebe, jak se má k práci, bude prý z něho dobrý gazda, dvorec v Rybárech podědí po otci. Po vsi má plno řečí, ale doma – jako by zařezal, to a to udělej, Štěpáne, a dost.
Juraj chodí po dědině a hledá, koho ještě nezastavil; i na Fedeleše Gejzu kynul rukou, jen Geričovi se vyhnul. A Gerič už natahoval ruku, ale Juraj se odvrátil. Pokud živ budu, neznám tě: co mně máš co povídat, nechci vědět, co si myslíš.
Tetky se smějí: divné zásnuby. Ženich se mračí jako kakabus a řeči jen urývá, žere se vztekem. Nevěsta – u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí. A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm. Jen Polana – divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že tu je lidem něco pro smích, neukáže ani nos před stavením. Tak je to, lidi, a neříkejte, že tu je všecko v pořádku.
Cože Hordubal ani nevidí, že se Štěpán mračí? I vidí to snad, ale vyhýbá se mu. Jen tak mu poručí přes rameno, co má robit, a už míří kamsi. A Štěpán za ním pozírá, jako by mu chtěl ukousnout hlavu.
Ale teď už se Manya nedá, čeká na hospodáře, zuby zaťaty, až mu to cuká v tváři pod kůží. Gazda jde po dvorku. “Měl bys, Štěpáne, jet dolů.” A už zase chce pryč, ale Manya se mu staví do cesty. “Musím s vámi, hospodáři, o něčem mluvit.”
“Nu, co zase?” uhýbá Hordubal. “Hleď si raději svého!”
Štěpán je až popelavý vztekem – divné, vždycky býval žlutý. “Co vy to povídáte o mně a o Hafii?” vyhrkl prudce.
Hordubal zvedá obočí. “Cože povídám? Že jsem dcerku zasnoubil čeledínovi.”
Manya supí zlostí. “A proč – proč vy – Teď se mi lidé posmívají, kam přijdu. Brzo-li prý budou křtiny, Štěpáne, a utíkej, Štěpáne, tvou nevěstu honí houser –”
Hordubal si počíná hladit týl. “Nech je, ať se smějí. Omrzí je to.”
“Mne, mne to omrzelo, hospodáři,” drtí mezi zuby Manya. “Já – nechci být lidem pro smích.”
Hordubal nějak těžce oddychuje. “Ani já – nechci být lidem pro smích. Proto jsem tě zasnoubil. Tak co?”
“Já nechci,” skřípe Manya. “Já – já tady nebudu pro smích jako ženich usmrkaného děcka!”
Hordubal, ruku ještě za týlem, ho měří shůry očima. “Počkej, cos to řekl? Že nebudeš?”
Manyovi je vztekem do pláče. “Nebudu! Nechci! Dělejte si, co chcete, ale já –”
“Nebudeš?”
“Nebudu!”
Hordubal zafuněl nosem. “Počkej tady!”
Manya se zalyká, je mu hanba být pro posměch celé dědině; raději utéci odtud či co –
Hordubal vychází z chléva a prudce trhá v rukou jakousi listinu; trhá ji na menší a menší kousky, vzhlídne na Manyu a hodí mu útržky do tváře. “Tak, už nejsi ženich. Můžeš říci starému, že jsem roztrhal smlouvu.” Paže v bílé košili letí nahoru a ukazuje: “A tamto jsou dveře, hybaj!”
Manya rychle oddychuje, oči se mu zužují jako kmín. “Nepůjdu odtud, hospodáři!”
“Půjdeš. A kdybys ještě jednou přišel, – mám pušku!”
Štěpán rudne. “A co – když nepůjdu?”
Hordubal hrudí na něho, Manya ustupuje. “Dejte si pozor!” syčí.
“Nepůjdeš?”
“Dokud neřekne gazdová, – ne!”
Hordubal jaksi zavrčel, a najednou – kolenem Manyu do břicha, Manya se bolestí sehne, a tu ho jedna pracka popadá za límec, druhá za kalhoty, zvedají ho, a přes plot s ním, do kopřiv.
“Tak,” oddychuje Hordubal. “Když jsi nenašel vrátka, tož přes plot.” A klátí se zpátky, hladí si týl; takové divné horko v týle –
Někde za plotem sousedovým zachechtnutí.