Hordubal/Kniha první, kap. VIII.
| Hordubal Karel Čapek | ||
| Kniha první, kap. VII. | Kniha první, kap. VIII. | Kniha první, kap. IX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kniha první, kap. VIII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Štěpán zapřahá koně k vozu. “Dobrý den, hospodáři,” volá, “nechcete se podívat dolů na louky?”
Juraj se trochu mračí: což jsem já panský správčík, abych jezdil vozem obhlížet pole? A což, není co robit, není kam jít s kosou na žita; proč bych se nepodíval na Polanino gazdovství?
Široké plátěné gatě má Štěpán a modrou zástěru, — vidět, že je z roviny; a černý je jako cikán. “C — c,” mlaskne na koně, a už to s rachotem a řinčením letí, Juraj se má co držet žebřiny; ale Štěpán stojí, klobouček nazad, opratě vysoko a pohrává bičem nad šíjemi koní. Nu, nu, pomalu, není tak naspěch.
“Ech ty,” povídá Juraj nespokojeně, “co tak táhneš koně u huby? Vidíš, jak melou pysky, bolí je to.”
Štěpán se obrací a zubí se. “To se musí, pane,” povídá. “Aby nesli hlavu nahoru.”
“A k čemu,” namítá Hordubal. “Ať nesou hlavu, jak jim narostla.”
“To se dobře platí, hospodáři,” vysvětluje Štěpán. “Každý kupec se dívá, nese-li kůň hlavu hora Pozírejte, pane, pozírejte, teď běží dobře: po zadních nohách, a předníma jen tak hrabou po zemí. C — c.”
“A nezen je tak,” volá Hordubal.
“Učí se běhat,” praví Manya lhostejně. “Ať se učí. Co, pane, s pomalým koněm?”
Vozí-li Štěpán takto Polanu? přemítá Hordubal. Celá dědina se ohlíží: to jede Hordubalova žena, inu, jako statkářka; ruce založí a jede si. A co by nezpychla? myslí si Juraj. Chvála Bohu, je jiná než druhé ženštiny, tvrdá a rovná jako sloup; zřídila dvorec jako kastel, sedm tisíc stržila za pár koní, tak co, má proč nést hlavu nahoru. To se, brachu, dobře platí.
“Tak tady je ta rovina,” ukazuje Štěpán bičem. “Až po ty akáty patří paní.”
Hordubal slézá s vozu jakorozlámaný. Roztřásl jsi mne, čerte. Tak to je ta rovina; pravda, tráva až po pás, ale suchá a tvrdá — nepovídej, to není řepná půda, to je step.
Manya se drbe na šíji. “Přikoupit té roviny až tamto, hospodáři, třicet koní by se tu dalo pást.”
“Nu — u,” namítá Hordubal, “žír to, holenku, zrovna není.”
“Jaký žír?” šklebí se Manya. “Kůň má být, pane, suchý. Či chcete krmit koně pro řezníka?”
Hordubal neodpovídá a jde ke koním, plácá je po lysině. “No — no — no, malý, neboj se, jsi chlapíček. Co, stříháš ušima? A ty, ach, ty jsi moudrá! Co hrabeš, co bys chtěla?”
Štěpán vypřahá koně, vztyčí se a povídá nějak ostře: “Nemluvit na koně, pane. Změknou.”
Hordubal se k němu prudce obrací: Co ty tak na gazdu! A co, to on třeba jen tak, aby si na mne koně nezvykli. A já se ti do tvých koní míchat nebudu, ty somáre; nu, nu, nemusíš se mračit.
Štěpán nechává koně volně pást a bere kosu, bude kosit seno; jaký hlupák, nevzal s sebou ani druhou kosu. Juraj povzdychl a zírá přes rovinu k vrchům nad Krivou. Tam jsou aspoň pořádná pole — pravda, samý kámen, ale jsou to pole: brambory, ovsy, žita — někde žito ještě stojí, někde už vážou snopky — “A kdože, stepané, koupil ta naše pole nahoře?”
“Nějaký Pjosa,” povídá Manya.
Aha, Pjosa, Andrej Pjosa Husár; a proto on se v krčmě nehlásil, styděl se, že ženskou připravil o pole. Juraj zírá k vrchům, divné, jako by pole Hordubalů seběhla s hor a sedla si do roviny —
“A Rybáry jsou tady dole?” ptá se Juraj.
“Tady dole,” povídá Štěpán. “V tuto stranu, tři hodiny cesty odtud.”
Tři hodiny cesty, vida, daleko ještě do Rybář. Hordubal z dlouhé chvíle utrhne stéblo trávy a žvýká je; je nakyslé jaksi a skřípavé — to tráva tam nahoře, na poloninách, chutná docela jinak, kořenitě, mateřídouškou. Juraj se loudá po lukách dál a dál; jaká rovina, nic nevidět než oblohu, ale není to taková obloha jako tam nahoře, je jakási zaprášená. A tady lán kukuřice, pravda, co chlap je vysoká, samý chřást; ach, Hospodine, co že kukuřice vypadá tak nepořádně — pustit do ní svině, to by to chrochtalo! Kdežto žitné pole, to je jako kožich. Akáty — Juraj nemá rád akáty; tam nahoře jsou trnky a brsleny, jeřáby, jalovci, a žádný takový ničemný akát. Už není vidět ani Manyu v té jeho zástěře a vysokých botách. Jaké pak nemluvit na koně! I kůň je moudré zvíře, stejně jako kráva; řečí se naučí mírnosti.
Před Jurajem leží rovina, přepadá ho stesk, je to skoro jako moře, co tam! co tam! Obrací se k vrchům, ech vy, i vás rovina užírá, dělá vás malé a hloupé; ale šlapat nahoru, kamaráde, to aspoň poznáš, co je to země! A už to tu Juraj nevydrží, uhání k dědině a nechává za sebou Štěpána s celým jeho spřežením. Podívám se na žita, myslí si, ale běží hodinu, a vrchy jsou pořád ještě kdesi; a to horko tady, ani větérek nevane — to máš tu tvou rovinu. Kdo by byl řekl, že mě Štěpán tak daleko zavezl? Jenom c — c, a už jsme byli kraj světa. Rychlé koně má Polana: co, pane, s pomalým koněm?
Hordubal běží už dobré dvě hodiny, a tu konečně je kraj vsi: cikáni, holota jedna, válí se to mezi blínem a durmanem, a tuto už kovárna při silnici —— Hordubal se zastavuje, cosi ho napadá, ej, Polano, já ti ukážu! A už se hrne do kovárny. Hullo, mistře, udělejte mi hák, nu, jaký hák: hák jako závoru, ke dveřím hák, počkám si na něj. Kovář nepoznává Hordubala, je tu tma a nevidí pro výheň. Když hák, tož hák; a kuje hák jako hrom. A což, kováři, dobré koně má Hordubalová? Inu, koně jako čerty, ale panské; nic k práci, strýčku. Ale kovat je, aha! dva chlapi aby takovou potvoru drželi.
Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. A co může, kováři, takový kůň stát? Bůh mne netrestej, odplivuje kovář, chtějí prý za něj osm tisícovek! Tolik peněz za koně! Zchromí se ti divoch, a co máš? Lepší je huculský koník, nebo takový ten těžký valach, zadek jako oltář a prsa jako varhany — ba, bývali to dřív koně ve dvoře! ale teď — traktor! Však prý statkář prodává louky: nač prý seno, nač koně, teď jsou mašiny —
Hordubal pokyvuje hlavou. Pravda, mašiny — jako v Americe. Musím dát pozor, aby Polana neudělala hloupost. Přijdou mašiny, a co ty potom s koňmi? Aha, tak vidíš; ne, ne, Polano, nedám dollary za louky. Pole a krávy, to je něco jiného, — mašin se lidé nenajedí. A prý to nic nenese. Inu, třeba i nenese, ale máš mléko a zrní. Tak je to.
Hordubal se vrací domů a nese kus železa ještě horký. Polana — asi vaří oběd; a Juraj se krade po schodech k půdě a přidělává hák na vnitřní stranu dvířek. Tak, ještě tuto ten kroužek — Po schůdkách vystupuje Polana, vraští obočí a hledí, co to, co to tam Juraj přitlouká, což, zeptá se? nezeptá, jen upřeně hledí. “Už je to, Polano,” mručí Hordubal. “Přidělal jsem ti jenom hák, aby se’s mohla zavřít.”