Hordubal/Kniha první, kap. VII.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. VI.	Kniha první, kap. VII.	Kniha první, kap. VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. VII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Opilý jde Hordubal měsíční nocí; opilý, neboť odvykl pálence, neboť odvykl takovým myšlenkám, neboť jde k ženě. Co mrazíš, měsíci — což nejdu dost ticho, tak lehce, tak lehce, že bych ani rosu na trávě nesetřel? Ej, psiska po celé dědině, to jde Juraj Hordubal, po osmi letech se vrací chlap a ruce nese obloukem, aby vzal do nich ženu: tak, teď tě mám plnou náruč a ještě to je málo, bral bych tě do úst a koleny svíral, mezi prsty bych tě chtěl cítit, Polano, Polano! A co mrazíš, ty jeden? Pravda, že jsem opilý, protože jsem pil na kuráž, protože se chci po hlavě vrhnout domů; zavřít oči, zamávat rukama a skočit po hlavě — — tu mě máš, Polano, tu a tu a tu, všude, kde jsou tvé ruce, tvé nohy, tvá ústa; ech, jak jsi veliká, co tě je od hlavy k patě, kdy já tě poberu celou.

Hordubal jde měsíční nocí a chvěje se po celém těle. Nezavolal bys, nepromluvil bys v noci měsíční, neuděláš kol na této hladině; ticho, ticho, ten světlý stín jsi ty, nejmenuj mne, to jsem já; tak tiše tě držím, jako když roste strom, a neudělám kol na této hladině, nepromluvím, nevydechnu; ach, Polano, bylo by slyšet, jak padá hvězda.

Ale ne, k nám měsíc nesvítí, u nás nemrazí měsíc; svítí nad černým lesem, a u nás je tma, taková tma, co dýchá; musíš potmě šátrat rukama a najdeš ženu, spí — nespí, nevidíš ji a je jí tu plno, tiše se ti směje a dělá ti místo; jaké pak místo pro takového kolohnáta, nevejdeš se, musíš se vtisknout mezi její paže; a ona ti šeptá do ucha, nevíš co — řeč je chladná, ale teplý je šepot a temný, hned je tu ještě hustší tma, tak hustá a těžká, že ji hmatáš a je to žena, tu vlasy, tu ramena, a dýchá, syká mezi zuby, dýchá ti temně do tváře — Ech, Polano, vyhrkl Hordubal, ach ty!

Tiše otvírá Juraj branku do dvora a chvěje se. Na zápraží sedí Polana v světle měsíčním a čeká. “Ty, Polano,” bručí Hordubal a srdce mu klesá. “Proč nespíš?”

Polana se zatřásla chladem. “Čekám na tebe. Chtěla jsem se tě zeptat — Loňského roku jsme dostali za pár koní sedm tisíc; tak co ty — co myslíš —”

“A — áno,” míní Hordubal váhavě. “Dobré je to, což, zítra si o tom povíme —”

“Já chci teď,” praví Polana tvrdě. “Proto čekám. Já už nechci sloužit kravám… robotit na poli… nu, nechci!”

“Nebudeš,” povídá Hordubal a dívá se na její ruce, bílé ve světle měsíčním. “Teď jsem tu já, abych robil.”

“A co Štěpán?”

Juraj mlčí, vzdychá, proč zrovna teď o tom mluvit? “Nu,” bručí, “nebude tu dost práce pro dva.”

“A co koně?” namítá Polana rychle. “Musí být někdo u koní, a ty koním nerozumíš —”

“Pravda,” uhýbá Hordubal. “A co, nějak bude.”

“Já to chci vědět,” naléhá Polana a zatíná pěstí. Ech ty, jaká jsi prudká!

“Jak ty chceš, Polano, jak ty chceš,” slyší Juraj svůj vlastní hlas. “Zůstane Štěpán, dušinko… Abys věděla, nesu peníze… Všechno ti udělám.”

“Štěpán rozumí koním,” slyší Hordubal, “nenašel bys takového. Pět let tu slouží —” Polana vstává, divná a bledá v světle měsíčním. “Dobrou noc. Jdi tiše, Hafie spí.”

“Co — co ty — kam jdeš?” udivil se Hordubal.

“Na půdu spat. Ty spíš v jizbě, ty jsi — gazda.” Něco tvrdého, něco zlého je v Polanině tváři. “Štěpán — spí v konírně.”

Bez hnutí sedí Hordubal na zápraží a zírá do měsíční noci. Tak, tak. Hlava nechce myslet, zdřevěněla: a co mi to sedí v krku, že se to nedá spolknout? Ty spíš v jizbě, ty jsi gazda. Tak je to.

Někde v dálce štěká psisko, ve chlévě zařinčel řetěz krávy. Ty spíš v jizbě. Ech, hlava pitomá! můžeš jí kroutit a nic, nic — trne jen. Prý gazda. To všecko je tvé, gazdo, ty bílé stěny, dvůr, všecko; jaký jsi ty pán, celou jizbu máš pro sebe, sám se rozvalíš na posteli — inu, gazda! A co že nemohu vstát, co že mám hlavu tak tupou — to snad ta pálenka, dřevěný líh mně nalil žid zrzavý, ale nešel-li jsem z krčmy, jako bych tančil? Tož tak, v jizbě. To chce Polana uctít gazdu, jako host bude spát — Nesmírná únava padá na Hordubala. Nu ano, chce ona, abych si odpočinul, abych si pohověl po cestě; ba, vždyť nemohu ani vstát, hloupé,mít nohy jako z rosolu. A měsíc už zalezl za střechu.

“Odbila jedenáctá ho-di-na, chval každý duch Hospo-di-na—” To vyvolává ponocný— v Americe se nevolá, divná je Amerika. Ať mne tu nevidí, hanba by byla, lekl se Hordubal a tiše, jako zloděj se krade do jizby. Svléká kabát a slyší slabounký dech — sláva ti, Bože, Polana jen žertovala a spí tady; ach, já hlupák, a já zatím jako pařez na dvorku! Juraj se ticho, ticho krade k posteli a hmatá: to jsou vlásky, to paže tenoučká a chabá — Hafie. Dítě zavrnělo azarylo se tváří do podušky. Pravda, Hafie. Juraj si ticho sedl na kraj postele, přikreju nožičky dítěti: ech, bože, jak si mám lehnout? dítě bych leda vzbudil. To asi Polana chtěla, aby si dítě zvykalo na tátu. Tož tak, tatko a dítě v jizbě a ona na půdě.

Něco zasvitlo v Jurajovi a — nu, nedá to pokoj. Řekla: Jdu spat na půdu. A třeba to řekla naschvál: ty hloupý, můžeš přijít za mnou, víš, kde jsem: jdu na půdu spat. Na půdě není Hafie. Hordubal stojí ve tmě jako sloup a srdce mu buchá. Polana je hrdá, neřekne: tady mě máš; sám musíš za ní jako za dívčí, po tmě budeš šátrat a ona se potichu zasměje, ach, Juro, ty hloupý, osm let na tebe myslím.

Ticho, ticho leze Juraj na půdu. Ach, jaká tma, Polano, kde jsi, slyším ti buchat srdce. “Polano, Polano,” šeptá Hordubal a hmatá do černá. “Jdi, jdi pryč,” zasténalo, zajektalo to ze tmy, “já tě nechci! Prosím tě, prosím tě, Juraji, prosím tě —”

“Já nic, Polano,” bručí Hordubal nesmírně zmaten. “Já jen … zeptat se, dobře-li tu spíš —”

“Prosím tě, jdi pryč, jdi,” jektá to ze tmy hrůzou.

“Chtěl jsem ti jen říci,” koktá Hordubal, “… všecko zůstane, dušinko, jak budeš chtít… i roviny můžeš přikoupit —”

“Jdi, jdi pryč,” křičí Polana beze smyslů —

— a Juraj neví, jak se dostal dolů, tak nějak, jako by střemhlav padal do propasti. Ale kdež, nepadá, sedí na posledním schodku a padá do propasti. Tak hluboko, Kriste Ježíši, tak hluboko padat! A kdo to tu jíká? To ty, to ty. Já nehekám, já se jen pokouším dýchat a nemohu za to, že to tak zaúpí, a zas, a zas! Nu jen si hekej, jsi doma, jsi gazda —

Hordubal se zastavil ve svém pádu, sedí na schodku a civí do tmy. Ty spíš v jizbě, řekla, jsi gazda. Tedy tak ty, Polano: osm let jsi byla svou paní, a teď se zlobíš, že máš mít gazdu nad sebou. Ech, dušinko, podívej se, jaký to gazda: sedí na schodku a fňuká, nos bys mu utřela zástěrou, takový je to hospodář. Hordubal cítí něco na hubě, sahá na to, i můj ty Bože, vždyť je to úsměv. Hordubal se usmívá do tmy: jaký pak gazda, čeledín. Přišel čeledín ke kravám, paní, a ty, Polano, budeš jako statkářka. Nu, vidíš, všechno se to dá srovnat: koně i krávy, Štěpán i Juraj. Krávy ti vypěstuju, Polano, radost se na ně podívat — a ovce; všeho budeš mít, nad vším budeš gazdovat.

Tak vida, už to jde dýchat a neheká to; můžeš do sebe nabrat vzduchu jako kovářův měch. Kdež pak, hospodyně, čeledín nepatří do jizby; půjde spat ke kravám, tam je jeho místo. Člověk není aspoň tak sám, slyší někoho dýchat; stane se mu, že z ničeho nic promluví nahlas a sám se toho lekne, ale ke krávě se může promluvit: otočí hlavu a poslouchá. Dobře se v kravíně spí.

Ticho, ticho jde Juraj do chléva; teplý pach krav ho ovane, pohnul se řetěz na žebři. Héta, kravičky, héta, to jsem já; chvála Bohu, slámy dost pro člověka.

“Odbila dvanáctá ho-di-na, chval každý duch Hos-po-di-na, i Ježíše, jeho syna —” Ne, to v Americe nebylo. “Opatrujte světlo, oheň, by nebyl nikomu škoden —”

Tú — tú — tú ponocného roh, jako když bučí kráva.