Hordubal/Kniha druhá, kap. V.
| Hordubal Karel Čapek | ||
| Kniha druhá, kap. IV. | Kniha druhá, kap. V. | Kniha druhá, kap. VI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kniha druhá, kap. V. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Gelnaj a Biegl čekají u vína, až půjde doktor od pitvy.
“A kde jste našel ten sklenářský diamant?”
“U Hordubalů v komoře. Co tomu říkáte?”
“To máte ty sedláky,” pravil Gelnaj pohoršeně. “Je jim líto něco vyhodit, i když je to corpus delicti. Myslí si, někdy se to může hodit –” Gelnaj si mistrně odplivl. “Špínové!”
“Hordubalová tvrdila, ten diamant prý tam je odedávna, ještě než jel gazda do Ameriky. Ale tuhle Farkaš, sklenář, si vzpomněl, že u něho Štěpán koupil sklenářský diamant, asi měsíc prý tomu je.”
Gelnaj hvízdl. “Už před měsícem? Vidíte, Biegl, to je to divné: že už před měsícem na to mysleli. Zabít někoho rychle, to bych sám dovedl; ale takto na dlouhé lokte – – A ty dolary jste nenašel?”
“Nee. Tam v té komoře jsem vyšťáral krom toho elektrickou svítilnu. Hledám teď, kde a kdy ji Štěpán koupil. Taky důkaz, co? Už je toho dost, aby páni dali zatknout i tu ženskou. Ale prý ještě máme najít nějaké pořádné důkazy –”
Gelnaj se vrtěl na židli. “Karlíčku, že to jste vy – –– já taky něco vím. Prý Štěpánův švagr, nějaký Jánoš, se nechal slyšet, že za ním asi před týdnem přišel Štěpán na pole a povídá, co ty, Jánoš, ty bys mohl vydělat, co bys chtěl, třeba pár volů, sám si je na trhu můžeš vybrat – a za malou robotu prý: jen Juraje Hordubala odklidit.”
“To je dobré,” řekl Biegl uznale. “A co Jánoš?”
“Jdi ty, řekl prý, a kde máš, Štěpáne, na to peníze? – Já nemám, povídá Štěpán, ale gazdová má; slíbili jsme si, že se vezmeme, až bude Hordubal pryč.”
“Tak to je máme,” oddychl si Biegl zhluboka. “A oba jsou v tom.”
Gelnaj přikývl. Ale tu jde doktor od pitvy, běží na krátkých nožkách a krátkozrace se rozhlíží.
“Pane doktore,” volá Gelnaj, “neráčíte se zastavit na minutku?”
“A,” doktor úsečně. “No třeba. Dejte mi slivovici. Už ho bylo, chudáka, cítit. Žádná pěkná práce. Ahah,” vydechl a postavil sklenku. “A víte to, páni, že zabili mrtvého?”
Biegl vykulil oči. “Jak to?”
“Skoro mrtvého. Asi dodýchával, komatózní stav. Zápal plic v nejvyšším stupni, pravá plíce už zhnisaná, žlutá jako játra – Nebyl by dožil do rána.”
“Tak tedy to bylo zbytečné,” řekl Gelnaj pomalu.
“Pravda. A na aortě výduť – jako pěst. I kdyby nebylo toho zápalu plic, stačilo nějaké rozčilení – a konec. Chudák.”
Oba četníci stísněně mlčeli. Konečně Biegl odchrchlal a ptá se: “A příčina smrti, pane doktore?”
“No, vražda. Probodená levá srdeční komora. Ale protože byl v agónii, vyteklo už jen málo krve.”
“A čím, myslíte –”
“Nevím. Hřebíkem, šídlem, jehlou na šití pytlů – čili stručněji řečeno: tenkým, hrotnatým, kovovým předmětem, cirka deset centimetrů dlouhým, oblého průřezu – – stačí vám to?”
Gelnaj otáčel rozpačitě sklenicí v tlustých prstech. “A pane doktore, – – nemohlo by se říci, že – – že zemřel zápalem plic? Helejte, když už stejně musel umřít – – tak nač s ním dělat tolik orací –”
“To nejde, Gelnaji,” vyhrkl Biegl. “Vždyť je to vražda!”
Doktor zablýskal brýlemi. “To by bylo škoda, pane. Zajímavý případ. Zřídka se vidí vražda jehlou nebo čím. Já dám to srdce do špiritusu a pošlu je,” doktor se začal šklebit, “jednomu učenému odborníkovi. Abyste to měli na beton, páni. Nic platno, je to vražda, jak zákon káze. Ech bože, ale jak zbytečná!”
“Co dělat,” bručel Gelnaj. “A takový mezek tomu říká jasný případ!”