Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv třináctý
| Ilias Homér | ||
| Zpěv dvanáctý | Zpěv třináctý | Zpěv čtrnáctý |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zpěv třináctý |
| Autor: | Homér |
| Zdroj: | HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 195–215 a 418–419. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Škoda |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Když Trojané vítězí, smiluje se nad Achajskými Poseidon a přijde jim na pomoc. Proti Hektoru bojují udatně oba Aiantové a zaženou jej od dobyté brány. Ídomeneus a Mérionés spěchají na levé křídlo ku pomoci. Vedle jiných reků bojují chrabře na straně řecké hlavně Antilochos a Meneláos, na straně Trojanů Helenos, Déifobos a zvláště Hektor.
Jakmile Zeus ku lodím byl Hektora pustil a Trojské,
velkou jich tu nechal zase snášeti práci a bídu
stále pořáde a sám obrátil své oči lesklé,
zpátky stranou na ořekrotných zemi zíraje Thrákův,
[5]Mýsův útočných a slovutných Hippémolgův
mlékojedův, Abiův, z lidu na světě nejprávnějších.[1]
Leč na Troiu očí on více nepozdvihl lesklých;
neb že by snad Trojanům na pomoc nebo vojsku Danajských
přispěti chtěl kdo z bohů nesmrtných, v srdci nedoufal.
[10]Však mocný nenadarmo trval na stráži Poseidon;
nebtě seděl s podivem s hora patře na bitvu a válku
nejvyšším na vrcholku, na Samě to výšině lesní,
na Thrácké, odkud bylo veškeru patřiti Ídu,
Priama město také bylo zříť a koráby Achajských.
[15]Tam z moře vystoupiv, s lítostí zíral Achajské,
kláni že jsou Trojskými, a velmi na Zéva se horšil.
Ihned sestoupil s pohoří krabatého a kráčel
kvapně nohou; vysoké hory silně se třásly a hvozdy
pod kroky nesmrtnými Poseidáóna při chůzi.
[20]Rozpjal krok třikrát a čtvrtým na to cíle dosáhl,
Aig, kde mu ve hlubinách mořských slavné bylo sídlo
zářící, zlatité zbudováno a nezhubitelné.
Tam kdy přišel, k vozu zapřáhal koně své kovonožce
rychloleté, zlatitou hřívou kol šíje vlající.
[25]Sám tělo v roucho zlaté oblékal a jal se bičíku
ze zlata upleteného a svou vystoupl na korbu;
pak po vlnách rozjel se a obludy skákaly před ním[2]
ze všech stran moře ze skrýší, nebo poznaly vládce;
dráha radostně se vod rozstoupala. Pádili letmo,
[30]přec kovová se pranic nesmáčela náprava vespod.
Tak koně poskoční ho k Achajským nesli korábům.
Ve hlubinách nějaká přímořských jeskyně šírá
uprostřed krabatého je Imbra a Teneda výspy;
tam s koni svými stanuv zemětřas vládce Poseidon
[35]ze jha je hned vypřáhl a dal jim píci nebeskou
k jídlu a kol na nohou zlatitá jim pouta uvázal
nezlomná a nerozpojná, by tu zůstali stále,
až se vladař vrátí, jenž v tábor kráčel Achajských.
Leč Trojané sšikováni požáru či bouři podobní
[40]táhli bojovností nenasytní za Priamovcem
se hřmotem úžasným; nebo mínili loďstvo Achajských
v útoku vzíť a při něm povražditi vládyky všechny.
Avšak zemědržec zemětřas vládce Poseidon
Argejské z moře vystoupiv hlubokého pobádal;
[45]byl Kalchantu roven v postavě a po hlase silném;
k Aiantům nejdříve pravil, bojem ač sami prahli:
„Jest, Aianti, na vás zachrániti vojska Achajských,
jestliže pomněte síly, ne útěku však mrazivého.
Jinde, trvám, nebojím se paží v boji nesbližitelných
[50]Trojských, již v proudech velikou přestoupili hradbu;
všechny totiž zadrží věru krásnoholenci Achajští;
jen zde se velmi bojím, by se nám nic nestalo zlého,
kdež zuřivec jsa požáru podobný v jich čele kráčí,
Hektor, jenž mocného synem Dia býti se pyšní.[3]
[55]Kéž vám oběma někdo z bohů toto do hrudi vdechne,
byste mu stáli udatně silou a pobízeli družstvo;
kéž ho, nechať touží, zapudíte podále korábů
rychloletých, třeba sám by mu síly dodával Olympan.“
Takto praviv berlou zemětřas vládce Poseidon
[60]jich se obou dotknuv, naplnil je silou velemocnou,
údy čilé zbystřil, nohy rovněž a seshora páže.
Sám jako bystroletý pozdvihne se k odletu jestřáb,
jenž v pohoří s hladké náramné skály se zdvihna,
prudce letí rovinou, ostatní stíhaje ptáky:
[65]takž od nich vyletěl zemětřas vládce Poseidon.
Z nich prve jej poznal rychlý Oiléovec Aias,
jenžto slovem k Aiantu pravil, Telamóna rozenci:
„Někdo z bohův, Aiante, kterým jest sídlem Olympos,
věštci roven podobou, u lodí nám válčiti káže;
[70]vždyť to nebyl Kalchas, božský to ptakopravec umný,
od zadu lehko nohou jeho chod jsem poznal a lýtek,
jak se byl obrátil, nebo jest bohy poznati snadno.
Pak mě samého také v milené hrudi srdce udatné
více mnohem než dříve do války a půtky pobádá,
[75]zpod nohy mé dychtí přes příliš a seshora páže.:
V odvět promlouval k němu zas Telamónovec Aias:
„Tak mně nyní kol dřevce také ruce nesbližitelné
horlí příliš a síla se zdvihla, a mé nohy vespod
dychtí obě do války; třebas bez božstva si žádám
[80]utkati sám se polem s Priamovcem stále zuřícím.“
Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem
chrabrostí zjaření, již bůh jim do hrudi vdechnul;
než vzadu zemětřas mezitím roznítil Achajské,
již při lodích běhutých okřívali v srdci militkém.
[85]Úsilným dílem jim zemdlely údy militké,
bol jim srdce také svíral, když patřili mužstvo
Trojských, již v proudech velikou přestoupili hradbu.
Všichni pozírali tam z obrví slzy hořce roníce,
neb že by zhoubě unikli, nedoufali. Však tu Poseidon
[90]snadno se přiblíživ silné řady k bitvě pobádal.
Nejprve k Teukru a Leitu slovem napomínaje vstoupil,
k Déipyru statnému, Thoantu a Péneleónu,
k Mérionu, spolu k Antilochu, chrabrým v ryku rádcům;
on je pobádaje k bitvě pravil slova rychloperutná:
[95]„Hanba to jest, junové Argejští! Játě spoléhám,
chrabrostí že našich v boji zachráníte korábů!
Jestliže ve zhoubné povolíce ochabnete bitvě,
pak nadešel již den, kde, trvám, podlehneme Trojským.
Ó běda, ohromný tuto div na své oči patřím
[100]hrozný, jak jsem já, že se tak stane, nikdy nemyslil;
již Trojané táhnou na koráby, kteří prve předse
bývali rovni plachým jelenům, již v houštině lesní
jsou šakalům, pardům a vlkům obyčejně na pospas,
tak těkajíce jenom zbabilí bez mysli bojovné:
[105]tak Trojané statné ruce dříve a sílu Achajských
tváří v tvář vyčkať nechtívali dost ani málo.
Teď však města podál bojují vydutých u korábů
křivdou vládykovou a chabostí veškera vojska,
ježto na něj nevrouc chutě brániti nechce korábů
[110]rychloletých, nýbrž napořád je pobíjeno vedle.
Avšak jestli také opravdu je zúplna vinným
Atreovec bohatýr širokovládný Agamemnon,
Péléovce že znectil Achillea rychlonohého,
předse pro nás věru slušno není od bitvy upouštěť.
[115]Nuž napravme to hned; chrabrých mysl jest zhojitelna.
Hanba to jesti pro vás zapomínati obrany rázné,
všichni co nejlepší jste z Achajských. Jáť nepokáral
bych takového, který od půtky by v bitvě upustil
neschopný, ale vám za zlé kladu v srdci to velmi.
[120]V brzku trvám, druhové, učiníte tu pohromu větší
touto ochablostí; proto každý ve hrudi mějte
hanbu a stud; nebo již se krutá roznítila bitva.
Hektor již válčí v ryku statný podle korábů
chrabroduchý, prorazilť naši bránu a závoru pevnou.“
[125]Zemětřas napomínaje tak roznítil Achajské.
Hned kolem Aiantů se pořádaly v boj řady silné,
jež by nebyl pohanil potupou ani přikroče Árés
neb budivojka Athéna. Prvíť bohatýři Achajští
Hektora vládce a voj Trojanův očekávali mužně,
[130]k dřevcům dřevce srazivše a štít nejtěsněji k štítu;
muž k muži, štít ke štítu a přílba přiléhala k přílbě;
přílbice vlásinaté lesklými se stýkaly štítky,
jak pohnul kdo hlavou, tak hustě tu stáli při sobě,
a pravici mužnou metaná se ohýbala dřevce;
[135]přímo se všichni hrnou, touhou rozníceni válčiť.
V před Trojané vyrazí sebráni a v jich čele Hektor
kypě bojovností jako skalní kus se valící
balvanu, jejžto dravé řeky z okraje příval utrhne,
skály kruté proudem nesmírným podpory spláchna,
[140]v poskoku vzhůru letí, a duní pod ním dole silně
hvozd; on stále valí se pořád, až přijde konečně
v rovnou pláň, kde staví svůj běh, třeba ku předu dychtě:
tak na chvíli hrozil Hektor, až ku břehu tůně
snadno k lodím běhutým a stanům že pronikne Achajských
[145]vraždě; zatím kdy vrazil bohatýr na jejich řady husté,
rychle stanul přiraziv poblíž. Synové pak Achajských
naň meči napřahujíce a oštěpy dvouhrotitými,
tiskli jej od sebe dál, že potáceti jal se ucouvnuv.
Rozkřiknuv se zvolal pronikavě na zástupy Trojských:
[150]„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
stůjte; nepodstoupí mne, trvám, na dlouho Achajští,
byť jako hradba také se spořádali k sobě do bitvy,
předse, trvám, před dřevcem ucouvnou, ačli pobídl
nejvyšší mě z bohů choť Héřin silnoburácný.“
[155]Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Déifobos kráčel mezi mužstvem pýchaje velmi
Priamovec, zpředu zakruženou drže v páži pavézu,
ku předu lehce nohou pod štítem stoupaje chráněn.
Avšak Mérionés lesklé naň dřevce namířil,
[160]jímž nechybil se a zakružené mu pavézy zasáhl
z kůže tuří, ale neprorazil; nebo dříve se ve dví
dlouhé dřevce v kopišti mu zlámalo; Déifobos však
štít svůj z kůže tuří držel od sebe, neb se obával
Mériona chrabrého kopí; ale rek bohatýrský
[165]v zástup zpátky druhův ustoupil, hrozně rozezlen
z příčin obou, pro zmar vítězstva a dřevce že zlámal.
Podle stanův a lodí běhutých pospíchal Achajských,
dlouhé dřevce, které zanechal v stanu, dychtě přinésti.
Válčili ostatní, a zuřil boje ryk nekonečný.
[170]Teukros tehdy prvý Telamónův Imbria proklal
oštěpometce, jehožto zplodil Mentor ořehojný.
On sídlil v Pédaiu, dokud nepřišli Achajští,
Priamovic maje dceř levobočnou Médesikastu;
jakmile obloboké Argejských přišly koráby,
[175]zpátky přišel do Troie a předčil v národě Trojském
a s Priamem sídlil, jenž ctil ho podobně rozencům.
Dlouhým jej dřevcem pod uchem bodl syn Telamónův,
pak ven z rány vytáhl; tu jak jasan on klesl na znak,
jenž v temenech vysoké hory z dáli kolem všude vidné
[180]byv poražen sekerou své listy na zem sype jemné:
tak klesl, kol zbroj všecka zařinčela od kovu pestrá.
Teukros žádostiv se vyřítil zbroj jemu sníti,
však kdy se hnal, Hektor naň lesklé dřevce vymrštil.
Leč toto uznamenav kovovému se oštěpu vyhnul
[185]málo stranou, ale Amfimacha, syna Aktoriovce,
jak se do bitvy vrhal, do prsou bodl oštěpem ostrým.
On sklesnuv zaduněl, zbroj všecka zařinčela nad ním.
Hektor pak vyrazil, ku skráním přílbu přilehlou
se hlavy Amfimacha strhnouť chtěje velkoduchého;
[190]Aias dřevce po něm vrhl lesklé, když se vyřítil
Hektor; nic těla však nezasáhl, že kov ho celého
pokrýval strašný; bodl jen do vypukliny štítu,
jej pak tiskl silou velikou, až zpátky ucouvl
od mrtvol těch obou, a po té je vytáhli Achajští.
[195]Amfimacha Stichios, jasný pak kníže Menestheus,
vládci Athén vznešení, odnesli do vojska Achajských,
Imbria Aianté, žádostivi obrany rázné.
Jak dva lvové kozu ostrozubým psům, jižto ji chrání,
uchvátíce nesou za kořisť skrze chrastiny husté,
[200]vzhůru ji nad půdou krvavými čelisťmi držíce:
tak mu kovozbrojní Aianti držíce ho vzhůru
svlékali zbroj; hlavu pak jemné od šíje mu Aias
odsekl Oileovec skrze Amfimacha jsa rozezlen,
jíž pak zakrouživ jako míčem do vřavy mrštil,
[205]až byla před statné nohy Hektoru do prachu padla.
Tehdy Poseidáon nesmírně se v srdci rozezlil,
vnuk že mu zavražděn ve hrozné bitvě vražedné;
podle stanův a lodí běhutých pospíchal Achajských,
všechny pobádaje k bitvě, a Trojským útrapy chystal.
[210]Ídomeneus potkal se polem s ním oštěposlavný,
od druha kráčeje svého, který se nedávno z bojiště
vrátil, v podkolení poraněn kovu výstřelem ostrým.
Jej druhové odnesli, a král ho vyléčiti kázav,
do stanu pospíchal, nebo ještě do bitvy se mínil
[215]navrátiť. Tu pravil Zemětřas bůh k němu mocný,
po hlase svém rovný Andraimona mládci Thoantu,
jenž po celém Pleuróně a ve strmném Kalydóně
Aitólských lidu vládl a jak bůh v národě ctěn byl:
„Jasnorodý Krétův radodárce, kde zůstaly všechny
[220]hrozby, jimiž Trojanům jste hrozívali mládci Achajských?“
Zas jemu Ídomeneus vzájem vece, vojvoda Krétův:
„Nikdo, Thoante, není tím vinným, sám jak alespoň
poznávám, nebo všichni Achajští válčiť umíme.
Bázeň bezdušná nedrží žádného a nikdo
[225]bitvě se zlé pro lenosť nevyhýbá; leč toto myslím,
takto že velmocnému Kronovci se líbiti ráčí,
Arga podál abychom neslavně tu padli Achajští.
Medle Thoante, neohroženým prve vždycky jsi bývalť,
nutkáváš i jiného, kde bys chabnouti ho spatřil;
[230]též i nyní mi neustaň a v boj každého pobádej.“
Zas k němu promlouval Zemětřas vládce Poseidon:
„Ídomenée, nechať nevrátí již se onen muž
z Troie domů, nýbrž zde nechať stane psům se lahůdkou,
kdožkoli den dnešní samoděčně ochabne ve válce.
[235]Nuž tedy vezma si zbroj mne provázej; potřeba spolně
k dílu se míť, zdali nám lze třebas dvěma státi se spásou.
Sjednocenosť i mužům třeba slabším síly dodává;
leč my také s chrabrými, trvám, oba válčiť umíme.“
Takto praviv znova bůh pospíchal do vřavy mužstva;
[240]když přišel Ídomeneus na to do stanu upraveného,
kol těla zbroj krásnou oblékl a jal se kopiště,
kročmo vyšel na to blesku podobný, jímž Kronovec Zeus
máchne uchopě rukou s výšin světlého Olympa,
jevě lidem znamení; přeskvoucí leskne se září:
[245]tak kov kol se prsou mu třpytil, jak ve spěchu pádil.
Mérionés pak druh bodrý jemu v ústrety vstoupil
u stanu ještě, neboť kovové chtě si dřevce přinésti
proň kráčel; k němu síla slovem děla Ídomenéa:
„Mérione, spěšný ty Molův synu, nejmilenější
[250]z přátel všech, proč pak jsi přišel seč a bitvu opustiv?
Snad že jsi byl poraněn, střely hrot tebe přemnoho souží,
či s nějakým jsi přišel mi poselstvím? Sám si nežádám
ve stanu dlíti nečinně nadál, ale válčiti dychtím.“
Zas jemu Mérionés rozvážný odvěce takto:
[255]„[Ídomenée, kovozbrojných Krétů radodárce,]
zdaž nějaké ti kopí v stanu zůstalo ještě, přicházím,
bych si je vzal; zlomiliť jsme kopí, jež jsem prve míval,
stihnuv štít, jejž Déifobos třímal hrdopyšný.“
Zas jemu Ídomeneus vzájem vece, vojvoda Krétův:
[260]„Ačli přeješ si kopí, to nalezneš jedno ba dvadset
ve stanu státi našem přistavěna ku stěně lesklé,
Trojská, jež zabitým odnímám. Jáť nezamýšlím
nikdy podále mužů nepřátel státi ve válce;
puklinaté proto jsou mi pavézy a oštěpy ostré,
[265]přílby a dost kovových pancířů jasně se skvoucích.“
Zas k němu Mérionés rozvážný odvece takto:
„Též mně leží věru ve stanu mém a korábu na černém
dost oruží Trojanův; avšak z ruky jest pro ně jíti.
Vždyť též já pyšním se, že chrabroty jsem nezapomněl,
[270]v bitvě mužezdobné mezi vládyky nejprvnější
já se stavím, kdykoliv válečný strhne se zápas,
spíše mnohému jinému, trvám, z Danaů kovokrzných
zůstanu v bitvě skrytým, ty mě znáš ale ze zkušenosti.“
Zas k němu Ídomeneus vzájem vece, vojvoda Krétův:
[275]„Znám já tvou chrabrosť, co o tom promlouvati tobě?
Vždyť kdybychom se nyní u lodí chtěli knížata vybrať
v zálohu, kdežto mužů se jeví nejvíce udatnosť,
kdež se ukáže, kdo jest zbabělcem a muž kdo udatný —
neb zbabělce jinak se měnívá barva pokaždé,
[280]též nenechá ho pokojně seděť v hrudi srdce militké,
leč na bobečku pořád posedá nohy střídaje obě,
uvnitř pak jemu srdce v prsou tluče ze strachu hlasně,
an smrť stále vidí, a zubů z toho povstane skřípot;
pleť nezbledne zatím chrabrého a nikdy se bázní
[285]netřese, když jednou si ulehne do zálohy mužstva,
leč dychtí se s vrahem v seči líté utkati rychle:
tehdy by nikdo nemoh’ potupiť tvoji sílu a páže.
Vždyť kdyby v zápase šíp či kopí tebe někdy zasáhlo,
jistě by vzad střela v šíj nevnikla ni do hřbetu tvého,
[290]nýbrž buď do prsou nebo do břicha naproti přišla,
když bys v před se vrhal mezi voj společenstva předáků.[4]
Avšak víc nemluvme o tom jako děcka nemoudrá,
marně stojíce, by kdos náramně na nás nezanevřel,
nýbrž do stanu pospěš a velký vezmi si oštěp.“
[295]Tak vece, Mérionés čerstvému Aréu podobný
ze stanu rychle kopí kovové si přinášeje vybral,
pak boje žádostiv sledoval kroku Ídomenéa.
Tak jako v seč lidobijce Arés pospíchaje kráčí,
a spolu Třas[5] milený, statný a neohrožený syn
[300]táhne, který třeba válečníka smělého děsívá;
z Thrácké země obadva k Efyrským ve zbroji pílí
neb k voji velkoduchých Flegyův; ale těchto obou dvou
prosby nevyslechnou, jen jedněm slávu propůjčí:[6]
tak též Mérionés, spolu Ídomeneus vojevůdci
[305]táhli do bitvy kovem lesklým oba pokryti jsouce.
Prv k němu Mérionés promlouvaje takto se ozval:
„Deukaliovče, kde pak vrhnouti se do vřavy míníš?
Zdaž v bok na pravo vojska celého či do středu přímo
neb na levou stranu tam? Nebudouť postrádati nikde
[310]zápasu, jak myslím, Argejští dlouhokadeřní.“
Zas k němu Ídomeneus vzájem vece, vojvoda Krétův:
„Ve středu jsou i jiní běhutých obranci korábů,
tamť Aianti obadva a Teukros, jenžto z Achajských
v střelbě je nejlepším, ale chrabrým též v seči přímé,
[315]jižto bojem jej dost proženou, byť i strašlivo bouřil,
[Hektora Priamovic, třeba byl sebe více udatný.]
Těžko budeť mu, trvám, třeba chuť ho pobádala k bitvě,
sílu hrdinskou předčiť a jich ruce nesbližitelné
a plamenem lodi nám spáliť, leda sám že Olympan
[320]do běhutých mrštil by korábů hlavni planoucí.
Muži neustoupí veliký Telamónovec Aias,
kdožkoli jest smrtný a plodů Démétry požívá,[7]
dřevcem a ohromným kamením spolu jest ranitelný.
Též by neustoupil vojeborci Achilleu v bitvě
[325]ve přímé;[8] do nohou s ním závodiť arci nemožno.
Tak v levo vojska se dejme, bychom brzy půtku svedouce
poznali, někdo-li nám či jinému my skytneme slávu.“
Tak vece, Mérionés čerstvému Aréu podobný
šel před ním, až přišli na místo, kde byl jemu kázal.
[330]Když Trojané zahlédli silou rovného požáru[9]
Ídomenéa s druhem přestvůrné ve zbroji lesklé,
na druha druh zavolavše na něj se vyřítili všichni.
Vespolná se obou rozpoutala seč v zadu loďstva.
Jak kdy se z ostrojekých větrů žene vichřice náhlá
[335]v den takový, když jest nejvíc prachu vezde na cestách;
větry tu ve spoustách náramný mrak prachu zdvihnou:
takto srazil se obou jich boj, nebo toužili v srdci
na vzájem druha druh v seči vražditi oštěpem ostrým,
strměla předlouhými kopími ta seč lidomorná,
[340]jež měli ve pravicích tělosečná; oslepoval pak
jich zraky lesk kovový od přílbic plápolajících,
od štítů lesklých a novohlazených pancířů,
když postoupali v boj. To by muž ten byl velesrdnat,
jenž vida práci by byl zaplésal a v srdci nežásl.
[345]Takž oba s rozdílnou myslí synové Krona mocní
chystali chrabroduchým bohatýrům strasti bolestné,
Zeus Trojanům vítězstvo a Hektoru dáti zamýšlel
rychlonohého Achilla pro česť; ale zúplna nechtěl
před Troiou zahubiť posvátnou národ Achajský,
[350]Thetidu leč jen poctiť a silnoduchého rozence.
Argejské vzbuzoval Zemětřas k nim znova stoupiv,
z tůně sivé vynořiv se potajmo; mrzeltě se příliš,
kláni že jsou Trojskými, a velmi na Zéva se horšil.
Oběma byl stejný ovšem rod a jedno rodiště,
[355]avšak Zeus narozen byl dříve a měl zkušeností
víc, proto též Danaům štítil se pomáhati zřejmě;
tajně vždy rozněcoval tábor smrtnému podobný.
Sváru provaz hrozného a zápasu pospolitého[10]
k sobě po té svázavše nad oběma rozpjali vojsky,
[360]jenž jsa nerozpojný lidu přemnoha rozpojil údy.
Tehdy třebas hlavy nášedivé byl, vládna Danajským,
Ídomeneus vyraziv Trojanů řady k útěku pohnul.
Neb zabil Othryonéa Kabésana, v Troii co sídlil,
jenžto nedávno přišel k Trojanům po zvěsti o válce.
[365]Z Priama dcer snoubil co do postavy nejspanilejší
bez podarů si za choť Kassandru a dílo převelké
přislíbil, že mocí vypudí ze Troie Achajské.
A proto kmet Priamos Kassandru mu slíbil a kývl
dáti; tudíž bojoval maje důvěru ve sliby krále.
[370]Však král Ídomeneus lesklé naň dřevce namířil
a stihl, an hrdě vykračoval; kovový jemu pancíř
neprospěl, co nosíval, a ve břiše utkvělo dřevce.
Hned klesnuv zaduněl; tu zajásal a takto se ozval:
„Othryonée, nyní velebím tebe nad lidi všechny,
[375]všecko-li též opravdu splníš, co jsi byl připovídal
Priamu Dardanskému, který ti za choť dceru slíbil.
Též my bychom ti to přislíbíce prokázati mohli
a dceru Atréovce ti snoubili nejspanilejší,
z Arga ji sem přivedouce, za choť, když s námi společně
[380]Troie lepostavené bys chtěl vyvrátiti město.
Pojď se mnou, abychom při lodích umlouvali rychlých
svatbu; starosvatové lakomí věru nejsme zajisté.“[11]
Takto praviv nohy hned se chopiv, vlekl skrz vřavu lítou
Ídomeneus bohatýr. Asios jemu přijde na pomstu
[385]před koni opěšalý, jež po pleci naň supající
stále držel vozataj družný; on ve hrudi dychtil
bodnouť Ídomenéa, který ale pod bradu dřevce
dříve vrazil mu do hrdla a veskrz kov jemu prohnal.
Sklesnul jak nějaký když dub nebo linda se skátí
[390]neb ztepilá jako jedle, kterou na horách dělníci
skláli novobřitnou sekerou na kládu korábu:
takto ležel tolikéž natažen před koňmi a korbou,
úpěje hrozně, rukou krvavého se chápaje písku.
Hned pozbyl vozataj vší rozvahy, již prve míval;
[395]onť ani již s to nebyl, by pažím nepřátel unikna
zpět koně obrátil. Dřív Antilochos veledušný
ve prostřed proklál ho kopím; kovový jemu pancíř
neprospěl, co nosíval, a ve břiše utkvělo dřevce.
Chroptě z lepotvarné vozataj padl korby do písku;
[400]leč koně Antilochos, syn Nestora velkoduchého,
od Trojanů zahnal mezi krásnoholence Achajské.
Déifobos poblíž přistoupil k Ídomenéu,
bol maje z Asia pádu, a dřevce po něm vrhl lesklé.
Však toto uznamenav kovovému se oštěpu vyhnul
[405]Ídomeneus; nebo pod všude rovnou skryl se pavézou,
jižto z koží býkův, z kovu pak lesklého nosíval
okrouhlou; pruty k ní kovové dva přiléhaly na kříž;
zpod schoulil se celý, kovové že ho dřevce přelítlo,
temně mu štít zazněl, jak dotklo se okraje dřevce
[410]rychlé, jež z pádné ruky přec nenadarmo vymrštil,
nýbrž Hippasovic Hypsénora, vojvodu mužstva,
pod blánou stihl v játra a hned jemu rozpojil údy.
Déifobos náramně zajásal a vykřikl hlasně:[12]
„Tak neleží Asios tu nepomstěn, spíš ale soudím,
[415]kráčeje v Hádovu říš, k mocnému to strážcovi brány,[13]
v svých zapléše prsou; nebo jsem jemu průvod uchystal.“
Takto praví, a bolem naplnil jeho jásot Achajské,
Antilochu zmužilému se obzvlášť pohnulo srdce;
však třeba zarmoucen nezapomněl soudruha svého,
[420]nýbrž rychle ho kol zastoupil a štítem obestřel.
Pak se pro něj shýbnuvše dva statní soudruzi věrní,
Mékisteus, Echiův rozenec, jasný pak Alastor,
k vyhlubeným ho lodím odnášeli ve stonu žalném.
Ídomeneus v své síle neustal a stále pomýšlel
[425]buďto nocí temnou z Trojanů nějakého obestříť,
buď třeba sám klesnouť odrážeje zhoubu Achajským.
Zévorodého zabil tady Aisýéta rozence,
Alkathoa zmužilého, kterýž Anchísea zeť byl;
měltě za choť jeho nejstarší dceru Hippodameiu,
[430]jižto otec miloval v svých ňadrech a máti velebná
velmi v paláci; neboť svoje předčila stejnorozenky
sličností, důmyslem a dílem; též proto dívku
muž vyvolil si za choť nejlepší v Troiadě šíré;
tehdy Poseidáon jej sklal skrze Ídomenéa,
[435]lesklý zrak jemu zmámiv a statné údy upoutav,
ježto nebyl s to ni zpátky utéci ni šikmo se vyhnouť,
nýbrž jak nějaký buď sloup nebo strom vyšelistý
bez hybu stál; tu vrazil prostřed jemu do hrudi dřevce
Ídomeneus bohatýr, proraziv kovový jemu pancíř,
[440]jenžto mu odvracoval prve od těla záhubu náhlou.
Temně nyní zazněl kolem oštěpu praskaje vezde.
Pak klesnuv zaduněl, leč dřevce mu zůstalo v srdci,
ježto sebou trhajíc otřásalo též i ratištěm
oštěpovým; tam Arés pozbýval síly mohutné.
[445]Ídomeneus náramně zajásal a vykřikl hlasně:
„Déifobe, zdali pak za to mám, že to odplata slušná,[14]
tré že mužů je za jednoho skláno? Ty tak se holedbáš!
Bloude, nu pojď a čelem v čelo sám se mi naproti postav,
bys poznal, jakový potomek Dia k Troii přicházím,
[450]jenž Mínóa zplodil nejdřív, ochránce to Kréty,[15]
Mínos bezvadného zplodil zase Deukalióna,
Deukalion mě zplodil, jenž nad muži přemnoha vládnu
v Krétě širé; a nyní sem zas mě koráby přivezly
tobě a otci a všem ve Troii na záhubu náhlou.“
[455]Tak vece, Déifobos na dvé pak v srdci přemítal,
měl-li by snad přibrať si kohos z Trojanův veledušných,
nazpět ucouvna do řad, čili sám pokusiť se o zápas.
A kdy to rozvažoval, tak zdálo se býti mu lépe
jíť k Aineiu, jehož v nejzazším postihl vojště
[460]státi; neboť jasného pořád na Priama nevřel,
ježto ho nectíval mezi vojvody chrabroduchého;
blízko stanův slova promlouval k němu rychloperutná:
„Aineio, Trojanův radodárce, nyní třeba tobě
pomstiti jest svata tvého, bolesť-li jakou jsi pocítil.
[465]Nuž tedy, Alkathoa spolu pomstěme, jenž tebe dříve
tvým jsa svatem vychoval ve svém domu ještě malého;
právě nyní jeho Ídomeneus zabil oštěposlavný.“
Takto praviv bohatýr srdcem jemu ve hrudi pohnul,
jenž boje žádostiv kráčel proti Ídomenéu.
[470]Ídomeneus ale tak se nedal jako děcko na útěk,
leč zůstal jako horstva kanec, jenž v sílu spoléhá,
když dav rostoucí veliký lovcův očekává
v pustém místě a hřbet se ježí mu do výše štětinný,
plápolavým září oči ohněm, a on si tesáky
[475]brousí, odhodlán ubrániti psům se a lovcům:
tak čekal Ídomeneus ho necouvaje oštěposlavný,
když blížil se ručí Aineias; na druhy vzkřiknul,
patře kde Askalafos s Afaréem a Déipyros stál,
Mérionés, potom Antilochos, v ryku rádci rozumní.
[480]On je pobádaje k bitvě pravil slova rychloperutná:
„Sem, milení, a mně v tísni pomozte; neboť se obávám,
jak tady rychlonohý Aineias na mě se řítí,
jenž je velestatný v lítém boji vražditi mužstvo;
též je mu květ mládí, co je přednosť nejvznešenější.
[485]Kéž jsme při té chrabrosti také oba po věku rovni,
rychle by pak veliká mě aneb jeho věnčila sláva.“
Takto praví, oni všichni v prsou mysl jednu majíce,
vstoupili blíž druhové k pleci lesklé štíty vloživše.
Jasný Aineias tolikéž druhy své napomínal,
[490]patře na Déifoba s Paridem, na Agénora vládce,
již byli s ním Trojanů vojevůdci; a zástupy mužstva
kráčely v sled, jako následují v bravu berana ovce
z pastvy k tokům říčním; a radosť v hrudi pastucha cítí:
takž i radostně v prsou Aineiovo plesalo srdce,
[495]když za sebou veliký zástup lidu kráčeti patřil.
Kol těla Alkathoa bohatýři se utkali z blízka
oštěpy předlouhými, a kolkol na hrudi strašně
drnčel kov, ve vřavě kdy mířili dřevce po sobě
navzájem; dva z mužů nad soudruhy zvláště udatní
[500]Aineias, potom Ídomeneus, Áréu podobní,
dychtili ukrutným se kovem rozsápati vzájem.
Nejdřív Aineias vrhl dřevce po Ídomenéu;
však toto uznamenav kovovému se oštěpu vyhnul,
drkotajíc že kopí Aineiovo vlétlo do půdy,
[505]když je na Argejské z pádné ruky marně vymrštil.
Ídomeneus potom Oinomaa stihl do břicha prostřed,
plát prorazil pancíře, a kov vedral se do útrob;
on klesl do prachu bezduch a prsty zaryl se do písku,
Ídomeneus dalekostinné na to dřevce vytáhl
[510]z mrtvoly; předse nebyl s to, by ještě druhé jemu krásné
sňal brnění s ramenou, poněvadž byl výstřely tísněn.
Klouby nohou nebylyť již více při útoku pevné,
sám aby po střele své se vyřítil neb se i vyhnul.
Den proto ukrutný odrážel v zápase stojmo;
[515]nechtěly již nohy kvapně z bojiště ho nésti na útěk.
Když krok za kročejem couval, naň dřevce vymrštil
Déifobos lesklé; nebo záštím stále mu nevřel.
Avšak i tehdy chybil, zasažen byl Enýaliův syn
Askalafos dřevcem; velký vnikl skrz plece oštěp;
[520]on klesl do prachu bezduch a prsty zaryl se do písku.
Nic doposud hřmotný, ohromný nezvěděl Árés,
syn že mu byl milený padl v líté bitvě vražedné,
neb na vrcholku Olympa seděl pod mračny zlatými
vůlí Zéva držen velmocnou, kdež byli všichni
[525]nesmrtní bohové, od války vyloučeni byvše.
Kol těla Askalafa bohatýři se utkali z blízka.
Déifobos s hlavy Askalafa strhl přílbici lesklou,
avšak Mérionés čerstvému Aréu podobný
přiskoče bodne ho v rámě kopím, že na zem z ruky vládce
[530]přílbice dírkovitá padnuvši zařinčela hlasně.[16]
Avšak Mérionés jako sup k němu přiskočiv opět,
z horní páže mu ven náramné dřevce vytáhl
a k davu zpátky druhův ustoupil. Tehdy Polítés
sourodný bratr jej prostřed těla pážema objav,
[535]z bitvy divohlučné odváděl ku spřeži rychlé,
jež v pozadí od bitvy a války pro něj pohotově
se správcem komoňův a s lepostnou stála mu korbou;
tak koně jej ku městu unášeli ve stonu žalném
nešťastného, a krev z raněné ruky tekla mu proudem.
[540]Válčili ostatní, a zuřil boje ryk nekonečný.
Aineias Afaréa Kalétorovic postihnuv,
jenž se po něm byl hnal, břitké bodl dřevce do hrdla;
hned hlava klesla stranou a za ní mu vypadla pavéza
se přílbou, a kolem se rozestřela smrť mořitelka.
[545]Antilochos na Thoóna při obratu sobě počíhav,
proklál jej se vyřítiv a žílu celou jemu rozťal,
po hřbetě ježto běžíc napořád až k šíji se táhne;
on ji celou rozťal; hned do prachu na znak upadnuv
sklesnul, ještě druzích po milých prostíraje náruč.
[550]Antilochos se vyřítil a zbroj jemu se plece snímal
zíraje kol; Trojané vůkol něho ze strany různé
házeli na třpytivý, široký jeho štít a nemohli
předse nelítostným ocelem poraniť tělo jemné
Antilocha, poněvadž Zemětřas vládce Poseidon
[555]Nestora mládce kolem chránil třeba v návale šípů.
Nikdy nebylť nepřátel prost, ale v jich se otáčel
davě; kopí mu pokojně nezůstalo, leč napořáde
třáslo se napřažené; i pomýšlel v srdci militkém
buď po někom mrštiť nebo zblízka na něj se vyřítiť.
[560]Dobře zatím Adamas znamenal v davu, jak na ně míří,
Asiovec, jenž v štít udeřil jemu oštěpem ostrým
zblízka se naň vrhnuv; leč při hrotu seslabil oštěp
nechtě mu žíť dopřáti Poseidon temnokadeřný.
Jedna tu zůstala čásť jako kůl, jenž v ohni napálen,
[565]v Antilochově pavéze, druhá v zemi zůstala půlka;
zpátky druhů v zástup se uhýbal ucházeje zhoubě
Mérionés dohoniv ho, kdy couval zpátky z bojiště,
dřevcem ve prostřed bodl hanby a pupku, kde právě
jest zranění nebohým smrtným nejvíce bolestné.
[570]Tam tedy vládce vrazil mu kopí, že kol oštěpu klesnuv
tak jako býk zmítal se, jehož pastevci pohorští
krouceninou svázavše vedou, třeba velmi se zpíral:
tak zmítal se boden na krátko a nemnoho dlouho,
až poblíž k němu přistoupiv z těla dřevce vytáhl
[575]Mérionés bohatýr; oči pak jeho zastřelo temno.
Deipyra pak Helenos do spánků ťal mečem ostrým
thráckým, ohromným a srazil jemu se hlavy přílbu,
jež zaletěvši upadla na půdu, a někdo z Achajských
válčících u nohou kdy se válela, pozdvihl opět;
[580]hned po očích raněného obestřela temnota noční.
Atreovec ho želel, v ryku statný rek Meneláos;
s výhrůžkou kráčel proti Helenu chrabroduchému,
máchaje statně kopím; Helenos si lučiště napínal.
Takto se blížili k sobě, onen chtěje oštěpem ostrým
[585]naň vrhnouti a tento střelou jej skláti z lučiště.
Priamovec nejdřív udeřil jeho do hrudi šípem
v obloučné brnění, ale šíp odlítl mu trpký.
Tak jako pod širokou lopatou boby po mlatě velkém
člověku odskakují strakaté nebo cizrna bílá
[590]ostrodechého za vánku a síly převívače sklizně:
tak též od brnění Meneláovi proslavenému
šíp mnoho odražený opodál odlítl mu trpký.
Jej střelil Atreovec, v ryku statný rek Meneláos
do ruky, v níž hlazený luk třímal; a dál do lučiště
[595]skrz ruku pak kovové Priamovci ratiště proniklo.
Zpátky druhů v zástup se uhýbal ucházeje zhoubě
se svěšeným ramenem; jesení za sebou vlekl oštěp.
Ten z ruky velkoduchý bohatýru vytáhl Agénor
a prakem upleteným z vlny ovčí rámě ovázal,[17]
[600]jejžto při sobě nosil věrný sluha vládyce mužstva.
Peisandros kráčel Meneláovi proslavenému
vstříc; ale zlá tenkráte ho sudba do záhuby vedla,
sklán by tebou, Meneláe, kovem klesl v zápase lítém.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
[605]Atreovec ho chybil, vedlé něho odletěl oštěp,
Peisandros bodl zas Meneláovi proslavenému
ve štít, předse nijak s to nebyl kov prohnati veskrz;
neb zadržel jej štít široký, že se dřevce v kopišti
zlámalo; on v svém srdci zajásal a vyhrati doufal.
[610]Atreovec na to z pochvy tasiv meč stříbrnopuklý,
vstříc Peisandru čelil, jenž teslice od kovu krásné
pod štítem se chopil kolem olivového topůrka,
uhlazeného; a hned se rozehnali naproti sobě.
Peisandros jeho vlásinaté bodl přílbice v štítek
[615]hned svrchu pod chocholem, v čelo však jeho pod nosem opět
ťal Meneláos; i praskly mu kosti, dolů oči obě
pod nohy jsou mu na zem pokrváceny do prachu padly.
Na znak klesne skřiven; tu patou na hruď jemu vstoupiv,
sňal s ramenou oruží a pravil slovo jásaje chlubné:
[620]„Tak přece snad zanecháte lodí Danaů koněrychlých,
přezpupní Trojané, nenasytní v zápasu děsném.
Vám se nedostává ani hanby ni úkoru nikdy,
jímž jste mi křivdili dřív, bídní psi, a v srdci ni málo
Zéva velehlučného kruté nebojíte se zlosti
[625]hostinného, který jednou vám rozmete město.
Manželskou jste mi choť loupežně a poklady hojné,
když sama dříve pohostila vás, z domu mrzce unesli.
Ještě nyní toužíte mořebrodných do korábův
žár zhoubný vrhnouť a pobiť bohatýry Achajské;
[630]však přece války necháte, třebas sebe více zuříte.
Ó Die otče, mužům a bohům prý o mnoho předčíš
moudrostí; přece však to jenom z tebe všechno vychází.
Jak ty po vůli činíš vůčihledě svévolníkům
Trojským, jichž mysl vezdy zločinná; nikdy nemůže
[635]srdce se jim nabažiť seči zápasu pospolitého!
Všech se konečně věcí nabažíme i spánku i lásky
a zpěvu líbezného a bezvadného i tance,
na všem tom každý chce si spíš ukonejšiti žádosť
nežli na válce, zatím Trojané boje jsou nenasytni.“
[640]Takto praviv krvavé oruží jemu se plece stáhnuv,
věrným dal je druhům bezvadný rek Meneláos,
sám opět vrátiv se vešel znova se předy v zápas.
Tehdy na něj rozenec řítil se Pylaimena krále,
Harpalion, jenž následoval na boj otce milého
[645]v Troiu svatou, ale nevrátil se do otčiny rodné;
tento vrazil Meneláu ratištěm do středu štítu
zblízka a předse nijak s to nebyl kov prohnati veskrz.
Zpátky druhů v zástup se uhýbal ucházeje zhoubě
zíraje kol, by kovem těla nikdo nedotkl se ostrým.
[650]Mérionés kovový naň šíp vrhl, jak se ubíral,
jímž udeřil v obřit ho pravý, až zúplna veskrz
šíp mu měchýř proraziv pod kostí zrovna proniknul.
Sklesnuv tam posadil se, v militkých náruči přátel
duši vypouštěje svou, jako žížala v půdě jakási
[655]roztažený; černá krev tekla a smáčela půdu.
Jím tam Paflagonů chrabrých se obírali četní,
pozdvihnuvše na vůz k mocnému ho Íliu vezli
stísněni; spolně otec slzy hořce prolévaje kráčel,
za zhynulého rozence mu pomsty nezůstalo žádné.
[660]Proň zabitého Paris náramně se v srdci rozezlil;
v národě Paflagonů hostinný bylť jeho přítel[18]
a proto nevře hněvem kovový šíp naň z luku pustil.
Byl kýs Euchénor, syn věštce milý Polyída,
zámožný, chrabrý, jenž sídlo v Korinthě obýval;
[665]ten znaje záhubnou svou sudbu přibyl na korábě.
Často mu říkával toto bodrý kmet Polyídos,
těžkou buď nemocí ve svém prý zemře paláci,
neb bude od Trojanův u lodí zavražděn Achajských.
On se tudíž těžké výčitce vyhýbal Achajských,
[670]jak rmutné i chorobě, by v srdci bolesti netrpěl.
Pod skrání a uchem ho zasáhl, a rychle opustil
údy život milený, a kruté jej obestřelo temno.
Takto se plápolavému potýkali ohni podobni;
Hektor zévomilý ničehož neslechnul a neznal,
[675]u běhutých že lodí po levé straně zmíralo vojsko
Argejskými; byloť by se též brzy slávy Achajským
dostalo, neb je tolik zemětřas vládce Poseidon
povzbuzoval do sečí a paží sám chránil Achajských;
ještě tu stál, kde skočil nejprv skrze bránu a hradbu,
[680]když prorazil Danaů husté řady štítozbrojných,
kdež byly též Aianta koráby a Prótesiláa
na břehu vyvlečené moře temnosivého a hradba
tam nejníže při něm vystavěna, kdež koně rychlí,
kdež mužové nejvíc na se prudce doráželi v bitvě.
[685]Tam voj Boiótův a Iáonové vlekorouší,
Lokři a pak Fthijští a veleslavných voj Epejských
bránili útočníku s těží od loďstva a zahnať
Hektora předse nemohli, který byl žáru podobný;
v před mužové vybráni Athénští; v jich čele vůdcem
[690]kráčel syn Peteóa Menestheus; s ním spolu táhli
se Stichiem Feidas a Bias bohatýr; a Epejským
Fýleovec zase vládl Megés, Amfion a Drakos,
Fthijským vládl Medon a udatný vůdce Podarkés.
Oilea jasnorodého onen byl syn levobočný,
[695]vládce Medon, bratr Aiantův, ale sídlem obýval
v Fylace vlasti podál, poněvadž muže příbuzného
macechy své Eriópidy sklal, již měl za choť Oileus;
tento zatím Ífikla milý byl syn Fylakovce;
ve zbroji jsouce plné před Fthíjany velkoduchými
[700]ochraňujíce lodí, s Boióťany válčili spolně.
Aias syn rychlý Oiléův dost ani málo
víc Aianta se nevzdálil, Telamóna rozence,
leč jako radlo tuhé ve přílohu býci brunatní
táhnou, již myslí jsou rovni, a pot všude býkům
[705]kol po rozích vespod hojný od práce vyráží;
pouze lepohlazené jho dělí oba od sebe různo
brázdou táhnoucí, co prorývá půdu oradlo:
tak poblíž sebe stáli a sobě pomáhali vzájem.
Však hojní, chrabří druhové Telamóna rozence
[710]spolně provázeli v seč, již štít odbírali vládci,
válečná kdykoliv jemu práce a pot stihl údy.
Lokři za velkoduchým nekráčeli Oilea mládcem;
ve přímé jim půtce nevyčkalo srdce militké;
neb jim vlásinatých, kovových k boji scházelo přílbic,
[715]jasanových dřevcí, okrouhlých neměli štítů,
leč v luk svůj a lepopletené jen rouno beránčí
důvěřujíce, vytáhli do Ília; v té zbroji často
šípy z tětiv metajíce proráželi zástupy Trojské.
Takž oni ve strůjném oruží v čele válčili s vojskem
[720]chrabroduchých Trojanův a s kovozbrojným Priamovcem,
z úkrytu Lokři zatím na ně stříleli; ztráceli chrabrosť
válečnou Trojané; v zmatenosť je přiváděly šípy.
Tehdáž od běhutých by lodí a stanů byli bídně
zpět Trojané ustoupli do Ília povětrného,
[725]avšak Púlydamas vece k Hektoru vládyce stoupiv:
„Hektore, nelze ti jest rady poslechnouti druhého.
Zvlášť že ti válečná byl poskytl díla nebešťan,
soudíš snad, že také důmyslem nad druhy předčíš?
než všeho předse ti nelze samému dosíci najednou.
[730]Jednomu daltě totiž válečná díla nebešťan,
[jednomu ples rejový a druhému i loutnu i píseň;]
jednomu Zeus dalekohlučný um do hrudi vkládá
výborný, kteraký slouží lidu přemnoha k spáse,
jenž chrání též měst, nejvíc ale sám ho užívá.
[735]Avšak já propovím, jak nejlíp zdá mi se býti:
Vezde totiž se divá roznítila kol tebe bitva;
velkoduší Trojané, když jsou přestoupili hradbu,
ustali jedni podál s oružím a druzí v boji válčí
s četnějšími slabí rozptýleni jsouce po loďstvu.
[740]Všecky nyní povolej semo náčelníky ucouvna,
povšechnou abychom radu sobě umyslili spolně,
máme-li snad do lodí vrhnouti se do mnohoveslých,
skytne-li vítězství nám bůh, čili máme-li ihned
odtáhnouť od loďstva bez úrazu. Jáť se obávám,
[745]Argejští že splatí nám dluh nazpátky včerejší,
neb běhutých u lodí mešká boje muž nenasytný,
jenž nenechá, soudím, záhubné zúplna války.“
Takto pravil, rada velmi se líbila Hektoru moudrá,
[rychle na zem s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé]
[750]a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Všechny zde, Púlydamante, zadrž bohatýry udatné;
avšak já tamo půjdu a boj po tvé radě zdvihnu,
rychle se pak vrátím, až jim slovo dobře přikáži.“
Takto praví a spěchá vrchu zasněženému podobný[19]
[755]a křiče hlasně letí skrze voj Trojanův a spojencův.
K Púlydamantu po té pospíchali, Panthoa mládci,
vládykové, když Hektora hlas zaslechli mohutný.
Deifoba ještě jenom, pak Helena vládyky sílu,
Asiovic Adamanta i Asia, Hyrtaka mládce,
[760]hledaje skrz přední řady kráčel, zdaž je kde najde.
Avšak těch nenašel bez rány a záhuby více,
nýbrž jedni ti již zadních při korábech Achajských
pod pravicí Danaův životů byli pozbyli skláni,
v městě druzí byli zas pobodáni kopími a šípy.
[765]Jej však v brzku našel po levé straně bitvy žalostné
vládce Alexandra, chotě Heleny krásnokadeřné,
an druhy rozněcoval k zmužilosti a k bitvě pobádal.
Poblíž přistoupiv slovy jal se mu láť hanivými:
„Ó Zloparis! spanilý podobou, namlouvači svůdný,
[770]mluv, kde je Déifobos, kde je Helena vládyky síla,
Asiovec Adamas, Asios, syn Hyrtaka chrabrý?
Což kde je Othryoneus ? Vysoká teď všechna se s výše
sřítila Troia. Nyní náhlá ti je záhuba jista.“
Zas k němu pak promlouval Alexandros bohorovný:
[775]„Hektore, bezvinného viniť tebe srdce pobádá,
jindy to spíše je možno, že jsem boji někdy se vyhnul,
a zcela zbabělcem mne milá přece matka nepočla.
Vždyť co jsi u běhutých druhy k bitvě vybídl korábů,
od doby té tam jsouce s vojem válčíme Achajských
[780]stále pořád; druhové ale padli, po nichž mne se tážeš.
Déifobos jediný, pak Helena vládyky síla
z bitvy odešli domů dlouhými zbodáni kopími
byvše milých na rukou, ale Zeus jim záhubu zvrátil.
Nuž v čele spěj, kam jen zmužilosť tě a srdce pobádá;
[785]my tě budem horlivě provázeť a chrabroty, soudím,
v nás asi postrádať nebudeš, seč jest naše síla.
Nikdo nemůž nad sílu, třebas sebe víc chtěje, válčiť.“
Takto praviv bohatýr převrátil bratrovo srdce.
Vyšli obadva krokem, kde zuřil boj zvláště a bitva,
[790]kdež stál Kebrionés, kdež Púlydamas bezevadný,
Orthaios, Falkés, Polyfétés, muž bohorovný,
Palmys a Askanios a Morys, syni Hippotióna,
již byli z velkohrudé Askánie v náhradu přišli
den před tím prv ráno, a dnes Zeus zval je do bitvy.
[795]Stoupali neskrocených větrů oni bouři podobni,
ježto hromem Dia jsouc roznícena táhne do rovně
a s hlukem úžasným na slaň se uvrhne, a hojné
rozčeřené se pění vlny útoně silnoburácné,
obloučné, bělavé, z předu jedny a hned vzadu jedny:
[800]tak Trojané sřadění z předu jedni a hned vzadu jedni,
zářící kovovým leskem za vládyky táhli.
Hektor šel v čele jich, lidobijci Aréu podobný
Priamovec, z předu zakruženou drže v páži pavézu
hustě z koží složenou, z kovu vrstva potáhnuta silná;
[805]kol se mu na skráních potřásala přílbice lesklá.
A všude Argejských řady ku předu stoupaje zkoušel,
ustoupí-li mu snad, pod štítem jak na ně kráčel,
avšak předse v prsou nezviklal srdce Achajských.
Jda kročejem dlouhým vyzval jej nejprve Aias:
[810]„Pojd blíž, zaslepený, proč tak strachu marně naháníš
Argejským? nikoliv nezběhlí nejsme ve válce,
nýbrž Zéva krutou jsme Achajští stíženi metlou.
Jistě, trvám, zahubiť běhuté lodi srdce pomýšlí
tvé; ale rychle i nám jsou rovně na obranu páže:
[815]Dříve mnohem vaše město paží bude krásnobydelné
vybojováno naší a z kořen vyvráceno námi.
Tobě samému je čas blízký, kdy utíkaje z bitvy
otce budeš Dia vroucně s druhými nebešťany vzývať,
koňstvo lepohřívé aby nad jestřáby ručejší
[820]uprašujíc rovinou nazpět do města tě neslo.“
Tak tedy když mu pravil, přiletěl pták na právo věští,
vyšeletý to orel; tu zajásalo vojsko Achajských
povzbuzené znamením; jasný jemu odvece Hektor:
„Výchlubný, tlachavý Aiante, co pak jsi to vyřkl?
[825]Kéž jsem já tak jistě synem Dia štítovládce[20]
po věky všechny, a kéž mě velebná zrodila Héra,
a jsem ctěn, jako jest ctěna Pallas a Foibos Apollon,
jak den tento nyní Argejským zhoubu přináší
všechněm, a sám ty také s nimi padneš, jestliže vyčkať
[830]odvážíš se kopí mé dlouhé, jež tělo tobě
jemné rozsápá; Trojanův nasytíš psy a ptáky
sádlem svým a masem při korábech klesna Achajských.“
Tak tedy prohlásiv v čele kráčel, a s ním oni táhli
s pokřikem úžasným, vzadu pak voje výskaly Trojské.
[835]Výskali Argejští tak též a nepozbyli síly,
leč nejčelnějších očekávali útoku Trojských.
Pokřik obou nebe klenby a Zévovy záře docházel.
- ↑ [Verš 6.] Z těchto 4 národů přicházejí v katalogu pouze jména prvních dvou; oba poslední jsou kmenové Skythův severně od moře černého a azovského sídlící, kteří teprve později známi byli. Při mlékojedech dlužno mysliti na mléko koňské a sýr.
- ↑ [Verš 27.] Zvířata mořská skákala dávajíce radosť na jevo, že na blízku jest jejich vladař.
- ↑ [Verš 54.] Hektor vykonal tak slavné činy, že se vychloubá, jako by byl synem nejvyššího boha.
- ↑ [Verš 291.] Básník nazývá zde bitvu důvěrnou zábavu válčících, jako my mluvíme o tanci válečném.
- ↑ [Verš 299.] Třas jest vozataj Areův, jenž v Thrakii, v surové otčině válečných národů, své sídlo má.
- ↑ [Verš 303.] Obě vojska prosí Area za vítězství, jež může pouze jedné straně dáti.
- ↑ [Verš 322.] Lidé často tak jsou pojmenováni, že se živí chlebem, chlebojední, naproti bohům, kteří jedli ambrosii a pili nektar.
- ↑ [Verš 325.] Přímý boj jest onen, kde muž proti muži na témže místě stojí.
- ↑ [Verš 330.] Homérští rekové často přirovnávají se k ohni, jehož síle nelze odolati.
- ↑ [Verš 358.] Zeus a Poseidon svedli oba národy v nekonečný boj, Zeus svým záměrem, aby dostalo se Trojanům vítězství na počesť Achilleovu, Poseidon svou osobní pomocí.
- ↑ [Verš 382.] Sarkasticky praví Ídomeneus, že nejsou lakomí otcové, kteří mnoho darů za své dcery žádají.
- ↑ [Verš 413.] Čím více se blíží Hektor katastrofě, vystupuje stále Déifobos v popředí reků Trojských; po smrti Hektorově byl on náčelníkem Trojanův.
- ↑ [Verš 415.] Hádés neznamená u Homéra nikdy podsvětí, nýbrž vždy vládce podzemního. Hádés drží pevně uzavřenou bránu podsvětí, tak že nikdo na světlo denní nemůže se vrátiti.
- ↑ [Verš 446.] Ídomeneus vysmívá se Déifobovi, že za jednoho Řeka Hypsénora tři muži z Trojanů padli, totiž Othryoneus, Asios a Alkathoos.
- ↑ [Verš 450.] Mínos byl mythický král na Krétě, syn Diův a Európin. Pro svou spravedlnosť stal se dle pozdější báje soudcem v podsvětí s Rhadamanthydem a Aiakem. Spravedlivým vykazují místa v Élysiu a nespravedlivé dávají na potrestání Erínyím; oni pak, kteří nebyli dobří ani zlí, obcházejí na louce asfodelové, podobajíce se stínům beztělým.
- ↑ [Verš 530.] Přílba dírkovitá jest ona, jež byla opatřena hledím.
- ↑ [Verš 599.] O praku zmínka se činí pouze zde a dole ve verši 716; dle místa tohoto lze míti za to, že se ho užívalo z nouze jako obvazku.
- ↑ [Verš 661.] Pomstiti smrť padlých byla povinnosť netoliko příbuzných, nýbrž i přátel.
- ↑ [Verš 754.] Zasněžený jest přívlastek hory jakožto výraz její velké výšky. Podobně přirovnává se Kyklops k vrcholku hor vysokých.
- ↑ [Verš 825.] Když Zeus zatřese mohutným štítem svým, povstává bouře, a hory zahalují se v mračna, z nichž srší blesky a rachotí hrom. Za tou příčinou nazývá se štítovládce, mrakosběratel, černomraký.