Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv dvanáctý
| Ilias Homér | ||
| Zpěv jedenáctý | Zpěv dvanáctý | Zpěv třináctý |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zpěv dvanáctý |
| Autor: | Homér |
| Zdroj: | HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 183–194 a 418. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Škoda |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Trojané v 5 odděleních postupují proti hradbě a náspům Řekův. Hektor zteká zeď, již Řekové statně hájí. Sarpédon a Glaukos táhnou proti věži Menestheově, jenž Aianta a Teukra na pomoc volá. Glaukos unikne od Teukra jsa poraněn; Sarpédon strhne cimbuří. Hektor rozrazí bránu kamenem; Trojané hrnou se ku předu přes hradbu a branou, Řekové utíkají.
Takto hojil v stanu léky Menoitia plémě udatné
Eurypyla zraněného střelou; oni válčili davně
Argejští s vojskem Trojanův. Ale chrániti neměl
již příkop Danaův, široká ani hradba strmící,
[5]již vystavěli k spáse lodí a obehnali vůkol
příkop, aniž vzdali k žertvě bohům slavné hekatomby,
rychloleté by koráby a hojnou sílu kořisti
chránila vnitř chovanou; na vzdor zbudována Nebeským
nesmrtným; proto též ona neměla dlouho trvání.
[10]Ještě co byl Hektor zde na živě a nevřel Achilleus,[1]
Priama vládce pokud do kořán nezkáceno město,
tehdy také veliká se vypínala hradba Achajských.
Když však nejlepší Trojanův reci padli ve válce,
z Argejských mnoho skláno, mnozí zbyli ještě na živě,
[15]a Priamův hrad vyvrácen v roce války desátém,
a pluli Argejští milené do vlasti otecké,
tehdy Poseidáon rozhodli a Foibos Apollon
hradbu zničiť do kořán, proudů na ni sílu svedouce,
cožkoli jich s pohoří Ídského do tůně vytéká,
[20]Rhésos a Heptaporos, Rhodios, pak proudy Karésa,
Gréníkos s Aisépem a proud jasného Skamandra,
pak Simoeis, kde mnohé byly štíty a přílbice lesklé
do prachu padly, jakož polobožských rod bohatýrův.
Těch všechněch proudův ústí svedl Foibos Apollon,
[25]devět dní proti hradbě je míře, zatím co Olympan
deštil stále, by hradby ty do slaně rychleji spláchl.
Sám pak Zemětřas svůj trojzub třimaje v páži
napřed kráčel a všecky do vln moře základy srážel
ze trámův s kamením, jež sroubili pracně Achajští,
[30]pak srovnal v pláň prudkotokého u Hellésponta
a znova břeh veliký přímořský pískem obestřel,
když byl hradbu zničil; řeky pak nazpátky v řečiště
sváděl, krásnotoké kdež dříve vylévaly proudy.
Takto Poseidáon měli příště a Foibos Apollon
[35]jednati; leč tenkráte zuřil boj a ryk všady vůkol
hradby lepostavené, a věží všady praskaly trámy
od rázův. Diovou Argejští stíženi metlou
vyhlubených u lodí zaklíčeni zůstali nazpět,
neb Priamovce se báli, divého to útěku strůjce.
[40]On však jak před tím se potýkal vichru podobný.
Jak když ve kruhu psů na pláni a ve kruhu lovců
buďto kanec nebo lev se otáčí kypě jarostí;
lovci zatím jako hradba se druh k druhu pevně srazíce
vstříc se staví a na něj metají z ruky oštěpy hojné
[45]zahrocené; avšak nezná jeho srdce hrdinné
žásu ni bázně, a přec zahubí ho konečně udatnosť;
často kolem se točí, proraziť chtěje skrz řady mužstva;
kdežkoli právě čelí, tamo ustupují řady mužstva:
tak Hektor chodě mužstva davem se otáčel a kázal
[50]přes příkop přeraziť široký. Ale nechtělo koňstvo
rychlonohé, nýbrž na samém kraji řehotajíce
stáli řadou; děsilať nazpátky je příkopu velká
šířka, ni na přeskok blízký ani k průchodu dosti
snadný; neb srázné stěny strměly podle celého
[55]se stran obou a kolím s hora hustě posázeny ostrým,
ježto zaráželi dřív synové pospěšně Achajských
husté, náramné k své ochraně naproti Trojským.
Tam by nebyl věru snadno přešel kůň, vůz vzadu táhna
krásnokolý, a pěší se pokoušeli, zdaž to prokáží.
[60]Púlydamas tenkráte pravil blíž k Hektoru stoupiv:
„Hektore, všichni i vůdci druzí Trojanův a spojencův,
přes příkop hluboký nerozum koně hnáti běhutné.
Ten náramně je těžko přejet; nebo na kraji ostré
kůly strmí, a při nich vystavěna hradba Achajských.
[65]Tam nám nelze nijak sjeti s koňmi ni válčiti jezdcům;
úzkýť tam prostor,[2] kde by snad byli všichni zrubáni.
Ovšem když by v prsou zcela jim na zhoubu pomýšlel
Zeus vysokohřmící, Trojanům pak přispěti ráčil,
pak bych sobě to přál, aby již se to hned stalo skutkem,
[70]neslavní aby zašli zde Arga podále Achajští.
Pakli se obrátí, a nový kdyby nám vzešel útěk
od rychlých nazpátky lodí a my v příkop upadli,
pak by se nevrátil ni posel již mého dle soudu
nazpátek do města pro rychlý obrat Achajských.
[75]Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni.
Nech koně soudruhové zadrží na příkopu strmném,
leč kovovým oružím sami válečníci odíni
Hektora všichni sledujme do jednoho; avšak Achajští
sotva stanou, je-li jim po pravdě usouzena zhouba.“
[80]Takto pravil, rada velmi se líbila Hektoru moudrá.
Rychle na zem s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé.
Též i druzí Trojané pospolně nezůstali v korbách,
leč seskákali všichni, kdy spatřili Hektora vládce.
Správci potom komoňů každý rek rozkazy dával,
[85]pěkně v pořádku držeť koně tam na příkopu strmném;
tehdy se rozstoupivše a k sobě se pevně srazivše,
ve pěti odděleních sšikováni za vůdci vytáhli.
Jedni při Hektoru táhli a čackém Púlydamantu
nejlepší, nejčetnější, žádostiví hlavně
[90]hradbu zděnou prolomíce dutých u lodí se potýkať.
Kebrionés s nimi táhl třetí; ale vedle na korbě
Kebriona slabšímu velel muži zůstati Hektor.
Vojsku třetímu velel Paris, Alkathoos, pak Agénor,
dále třetí Helenos měl a Déifobos bohorovný,
[95]Priama krále rozenci; třetí byl vládyka Asjos,
Asjos Hyrtakovec, jejž vezli z Arisby běhouni
červenaví, velicí od bystřiny Selléenta.
Vojsko čtvrté zase Anchísův rozenec vedl statný
Aineias, dvé s ním Anténora pospolu mládců,
[100]Archelochos, Akamas, všeliké seči znalci dovední.
Dále veleslavným Sarpédon vládl spojencům,
jenž přibral chrabrého si Asteropaia a Glauka,
nebť oba nejlepší obzvlášť jemu zdáli se býti
z ostatních po samém; on předčil nad druhy všechny.
[105]Jakmile úpravné druh ke druhu spolčili štíty,
všichni s chutí hnali vůči Achajským, mníce že déle
nezdolají, nýbrž v černé že koráby se vrhnou.
Tehdy druzí Trojané a široslavní i spojenci
po slovu bezvadného se řídili Púlydamanta;
[110]Asjos Hyrtakovec však nechtěl, vládyka mužstva,
tam zanechať komoňův se správcem koňstva družebným,
nýbrž jel s nimi dále a dál běhuté na koráby
zaslepený! nemělť záhubné zhoubě unikna
pýchaje koňmi, vozem zlatitým, od loďstva ručího
[115]nazpět navrátiť se do Ília povětrného;
dříve zlopověstná jej obestřela na věky sudba
Ídomenéa kopím, vznešeného to Deukaliovce.
On se vydal na levou stranu lodní, kdežto Achajští
couvali s pláně širé s vozy zakřivenými a koňmi;
[120]tam koně přímo zamířil a vůz, ale k bráně hradebné
přikloněných nenašel vratní ani závory velké,
nýbrž otevřeny jim do kořán, zda by z mužstva kterého
z bitvy na útěku zpět ku lodím zachrániti mohli.
Tam koně Hyrtakovec hnal přímo, a s ním druzi táhli
[125]hlasně křičíce, neboť doufáno, že déle Achajští
nezdolají, nýbrž v černé že koráby se vrhnou,
bloudi! neboť ve bráně mužů dvé našli udatných,
již byli velkoduchých Lapithů syni oštěpometných;
tam stál Peirithoův rozenec, statný Polypoités,
[130]tamže Leonteus druh, lidobijci Aréu podobný.
Tak tedy při vchodu jsou vysoké ve bráně obadva
stáli, jakožto stojí na horách duby velkovrcholné,
jež vzdorují moci větru a dešti po veškery po dny,
kořeny dlouhánskými do země zapuštěny jsouce:
[135]tak též síle jaré a pažím oba důvěřujíce,
Asia náramný ždali útok a z místa neprchli.
Přímo lepostavené proti hradbě do výše pavézy
vyschlé pozdvihnuvše, s křikem postoupali velkým,
Asios, Íamenos se statným vládcem Orestem,
[140]Asiovec Adamas, potom Oinomaos se Thoónem.
Lapithové dva zatím druhy krásnoholence Achajské
uvnitř brány stojíce, pobádali hájiti loďstva;
jakmile však ku hradbě se řítiti spatřili proudem
voj Trojanův, a počal hlučný ryk a útěk Achajských,
[145]ven vyrazivše po té oba válčili u předu brány,
kancům jsouce podobni divým, již v houštině lesní
rostoucí hřmot psův čekají ve hvozdě a lovcův,
kosmo bokem vyrazíce kolem sebe trsti přelámou
vyvracejíce z kořen, zpod nastane děsně tesáků
[150]skřípání, až šíp nějaký život oběma vyrve:
tak Lapithův chrabrých řinčel kov na hrudi lesklý
od ran nepřátel; nebo válčili velmi udatně,
důvěřujíce mužům na hradbě a chrabrotě vlastní.
Neb kamením s pevnostavené oni házeli hradby
[155]k obraně své vlastní a stanův a při tůni korábův
rychloletých. Jako vločky sypou se na půdu pozemskou,
ježto vichor prudký rozhýbaje oblaka stinná,
s výšin bezměrných lije hustě na zem mnohoživnou:
takto z jejich se paží střely proudily, buďto Achajských,
[160]buďto také Trojanův; kol drnčely přílbice temně,
štíty i puklinaté, obráženy žernovy jsouce.
Zabědoval tenkráte a ve svá tloukl se bedra
Asjos Hyrtakovec, slovo pak řekl k Zévovi zlostně:
„Ó Die otče, také tedy tobě i klam se zalíbil
[165]příliš! já za to měl, že na dál bohatýři Achajští
nezdolají chrabrosti naší a pažím nesbližným.
Jak vosy uprostřed hybné nebo jak včely lesní
hnízda si svá budují krabaté na stráni při cestě
a zhlubený domeček neopustí, než trvajíce
[170]vstříc lovcům hubivým brání se za dítky robátka:
takž oni též nechtí ustoupiti z brány hradební,
ač dva jenom, prve než pobijí nás neb smrti dojdou.“
Tak vece, však nehnul Dia srdcem hlásaje takto;
ustanovilť se na mysli, že Hektoru slávu propůjčí.
[175][Jedni tu boj při bráně, druzí zase tam spolu vedli.
Těžko mi však jako božstvu o tom promlouvati všechněm.
Neb všude roznítil se oheň kol hradby kamenné
hrozný; Argejští ač dost zkormouceni jsouce,
hájili statně lodí; bohové pak truchlili v srdci
[180]všichni, co jich koli dříve pomáhalo v bitvě Danajským.
Lapithové tedy boj pozdvihli a bitvu vražednou.]
Tehdáž Peirithoův rozenec statný Polypoités
Damasa vládce kopím udeřil skrze helm kovolící;
přílba pranic kovová nebránila, leč zcela veskrz
[185]hrot kovový prorazil jemu lebku, a veškeren uvnitř
postříkal se mozek; tak sklán byl v útoku lítém.
Pak chrabrého Pylóna a Ormena se zbroje svlékl.
Tak též Antimachovce Leonteus, mládec Aréův,
proklal Hippomacha dřevcem do opasku zasáhnuv.
[190]Ostrý z pochvy potom vytasiv meč vojvoda čacký
nejdřív k Antifatu vstoupiv, z davu naň se vyřítiv,
s blíže samé udeřil, že se na znak do prachu sklátil;
s Íamenem na to dále Menóna a vládce Oresta,
jež porazil podlé sebe všechny na zem mnohoživnou.
[195]Však co zatím padlým zbroj snímali lesknoucí se,
statné s Púlydamantem a Hektorem už voje táhly,
nejlepší, nejčetnější, žádostivi hlavně
zeď prolomiť Danaův a koráby zapáliti ohněm,
však prodlévali ještě a podlé příkopu stáli.
[200]Neb přiletěl jim pták, ani hodlali zrovna přejíti,
vyšeletý to orel, po levé straně vojsko dělící,[3]
jenž v drápech velikého držel hada barvy krvutné,
an třepetal se na živě; leč od boje ještě neustal.
Neb jak orel ho držel, do prsou jej kousl u šíje,
[205]ohnuv zpět se na zad; pták od sebe jím k zemi mrštil,
valně bolesti pocítiv, a had padl do středu vojska;
on pak sám s křehotem pryč s vánkem větru ulétal.
Trojští zžasli strachem, kdy sebou hada spatřili míhať
ve středu vojsk, znamení Dia štítovládce Kronovce.
[210]Púlydamas tenkráte pravil blíž k Hektoru stoupiv:
„Hektore, vezdy nějak v sněmování na mě dorážíš,
když slovo dím spasné; nebo jest neslušno zajisté
občanu promlouvať na příč ti při úradě sborné
a v boji rovně také, ale tvou moc šířiti vezdy;
[215]předse nyní propovím, jak nejlíp zdá mi se býti.
Nejděme dál, abychom s vrahy válčili boj za koráby.
Neb soudím, takový že konec bude, jestliže v skutku
pták ten byl přiletěl Trojanům, kdy přejíť chtěli příkop,
vyšeletý to orel, po levé straně vojsko dělící,
[220]jenž v drápech velikého držel hada barvy krvutné
ještě živého; i mrštil jím, než hnízda milého
dospěl, aniž mohl svým za pokrm ho přinésti robátkům.
Tak my, třebas prorazíme i bránu i hradbu Achajských
velmi silou velikou, a ucouvnou mládci Achajští,
[225]touž cestou od loďstva se nevrátíme v pořádku;
neb zanecháme mnohých Trojanův, jež vesměs Achajští
povraždí ostrým ocelem hájíce korábův.
Takto by prohlásil věštec, jenž řádně by v mysli
byl vědomý znamení, a ho též poslouchalo mužstvo.“
[230]Vzhlédna posupně na něj Hektor vece blýskavohelmý:
„Tak se mi, Púlydamante, pranic tvá řeč ta nelíbí;
vždyť rozumíš i jinou radu této vymysliti lepší.
Ačli skutečně nyní návrh po pravdě pronášíš,
pak ti dojista, trvám, bohové sami smysly pomátli,
[235]ježto velehlučného velíš Dia nedbáti vůle,
jižto mi byl přislíbil a sám přisvědčil a kývl;
leč ty širokřídlých ptákův poslouchati kážeš,
jichžto si nevšímám naprosto a nic toho nedbám,
na pravo nech si letí k jitřence a k východu slunce,
[240]neb po levé straně jsou obráceni k temnotě noční.
Však velikého Kronovce raděj poslechněme vůle,
jenž všemi nad smrtnými a božstvy nebešťany vládne.
Jedno je nejlepší znamení, své hájiti vlasti.
Proč se jenom strachuješ tak války a bitvy vražedné?
[245]Byť třeba všichni druzí povražděni klesli tu vůkol
Argejských při lodích, smrti netřeba tobě se báti;
toběť srdce není nepřítele vyčkati chrabře.
Pakli se vyhneš bitvě aneb nějakého jiného
od boje odvrátíš přemlouvaje řečmi lichými,
[250]hned pod mým dřevcem proboden ducha svého vypustíš.“
Tak tedy prohlásiv v čele kráčel, a s ním oni táhli
s pokřikem úžasným; Kronovec k tomu bleskomilovný
od pohoří Ídského zbudil jim vichřici větru,
jež prach přímo na loďstvo zanášela, tak že Achajských
[255]sílu zlomil, Trojanům však a Hektoru slávu propůjčil.
Tak znamením boha důvěřujíce a chrabrotě vlastní,[4]
hned prolomiť velikou se pokoušeli hradbu Achajských.
Se zdí srážely římsy a káceli cimbuři věžní,
výběžné pak sloupy vypáčeli, ježto Achajští
[260]vpustili jsou nejdříve do země za podpory hradby.
Těch vydobývali ven soudíce, že takto Achajských
zeď prorazí; ale z cesty nijakž ustoupiť Achajští
nechtěli, leč vůkol všady cimbuři štíty hradivše,
házeli s nich kamení v nepřátely postupující.
[265]Na hradbách Aianti obadva ku bitvě budíce
kráčeli kol, chrabrosť všude rozněcujíce Achajských,
přívětivým tu slovem, tu slovem zase kárali přísným,
jejžkoli z Argejských od zápasu spatřili chabnouť:
„Ó milení, z Danaův kdož přední, kdož je i střední
[270]a kdo je poslední, poněvadž muži veškeři nejsou
rovni ve válce, nyní všechněm vám nastala práce;
též sami poznáváte to snad. Nech zpátky se nikdo
nevrátí ku lodím, poslechna pobízeče svůdce,
nýbrž v před kráčejte a druh druha srdce zbuzujte,
[275]zdažli by nám ponechal Zeus bleskovládce Olympan
odraziť útok a ven nepřátely zahnati k městu.“
Tak provolavše hlasem roznítili bitvu Achajských.
Tak jako když padají sněhové povláčky přehusté
v zimní den, Kronovec kdy pomýšlí důmyslný Zeus
[280]seslati sníh a lidem své šípy ukázati mocné;
pak ztiše větry sněží napořád, až pokryje hustě
vrcholy hor vysokých a strmící výšiny skalné,
lótosové nivy, pláně a žírná díla smrtelných,
též pomoří, a sivé jsou pokryty zátoky mořské,
[285]leč vlna jej splakujíc brání; ostatně je všecko
zastřeno nad povrchem, kdykoliv Zeus sešle metelku:
tak kamení hojné všude lítalo na strany obě,
jednak na Trojské, jednak z Trojanův na Achajské;
tak po hradbě celé náramný hřmot se ozýval.
[290]Ještě by však Trojané, tak i Hektor blýskavohelmý
hradby nebývali bránu protrhli a závoru velkou,
když by rozence nebyl Sarpédona důmyslný Zeus
vstříc Danaům vznítil, jako kdys lva na mátonohý skot.
Ihned zakruženou pokryl tělo sobě pavézou
[295]krásnou, pevnokutou, kovovou, již vládyce kotlář
řádně skoval, pak kůžemi vnitř hojnými potáhl
nýtky zlatými celou probitou všude po kraji vůkol;
ten tedy před sebe štít přidržev, dvěma máchaje dřevci,
kročmo vyšel jako lev horský, jenž už masa dávno
[300]postrádá, a nyní zmužilé jej srdce pobádá,
brav by mocí ulovil, vedrať se i v ohradu pevnou.
A třeba lev ve stáji samé pastevce nalezne
se psy a oštěpy kolkol ovec bedlivě střehoucí,
přec bez zkoušky hladov ze stáje utéci nemyslí,
[305]nýbrž buď skoče tam polapí kus, neb na počátku
sám zasažen dřevcem z bystré ruky do prachu klesne.
Tak Sarpédona srdce pobádalo jasnorodého
vstříc udeřiť na hradbu a strhnouť cimbuři pevné.
Ihned promlouval ke Glaukovi Hippolochovci:
[310]„Glauku milý, proč pak nejvíce jsme vyznamenáni
čestným místem, a jídlem a vína plnými poháry
v šírém Lycku a všichni na nás jako své bohy patří?
Též veliký nám přiznali háj blíž Xantha řečiště,
krásný sad stromoví a pšeničnou ornici žírnou.
[315]Z příčiny té třeba nám mezi Lyčany býti prvými,
stáť pohotově a v bitvu čelem vniknouti horoucí,
by z Lyčanů nejeden promlouval pevnooděncův:
‚Ne věru neslavní vládnou v zemi Lykii šíré
nám naši vojvodové a jedí brav při kvasu tučný
[320]a spolu víno pijí medové; ale síla zajisté
jest jim výtečná; nebo válčí boj v čele Lyckých.‘
Ó milený, kdyby nám bohové dali této uniknouť
válce a nestárnouti a bez smrti po věky věčné
žíť, ani sám v předním šiku bych za Troiu neválčil,
[325]rovně v mužezdobnou tolikéž tebe seč nevysýlal;
avšak ježto hrozí přece nám smrti nástrahy stále
nesčetné, jimž nelze ujíť smrtnému a zniknouť,
pojďme, a buďto jiným nebo sobě dosáhneme slávy.“
Takto pravil, Glaukos nezamítl a poslechl ihned;
[330]kráčeli vstříc, Lyčanův ohromné vojsko vedouce.
Zahlédnuv je strnul rozenec Peteóa Menestheus;
neb na věž jeho zrovna se řítili zhoubu nesouce.
Pohlížel po hradbě Achajských, zdaž koho spatří
ze vládcův, jenž snad by druhům jeho záhubu zvrátil;
[335]spatřil blíž Aianty obadva bojem nenasytné
státi a Teukra, který k němu ze stanu právě přicházel;
však bylo nelze nijak dovolať se kterého voláním,
neb byl hřmot takový a lomoz do nebeska docházel
od rázů na štíty a vlásinaté na přílby
[340]neb na bránu; bylať dřevy zavřena všechna a před ní
vojska stojíce mocí prolomiť se pokoušeli přístup.
Vyslal jest k Aiantu honem věstníka Thoóta:
„Dojdi, Thoóte milý, k Aiantu a spěšně ho vyzvi,
neb je obadva raděj, co by ze všeho nám bylo nejlíp,
[345]neb brzy roznítí se na místě tu záhuba náhlá;
tisknouť vojvodové Lyčanův, již jsou ode dávna
prudce dorážeť uvykli v kruté seči lítých půtek.
Pakli také tam práce a prudká strhla se půtka,
aspoň sám přijdiž silný Telamónovec Aias,
[350]Teukros pak spolu jej provodiž luku mistr dovedný.“
Takto pravil, hlasatel ho uposlechl na slovo ihned;
letmo se dal podlé kovokrzných hradby Achajských
a stanul Aiantův doběhnuv a rychle se ozval:
„Ó Aianti milí, kovokrzných vůdci Achajských,
[355]syn milený vás zévorodého volá Peteóa
tam pospíšiť, abyste mu v práci kratičko pomohli,
pospol obadva raděj, co by ze všeho proň bylo nejlíp,
neb brzy roznítí se bojem tamo záhuba náhlá;
tisknouť vojvodové Lyčanův, již jsou ode dávna
[360]prudce dorážeť uvykli v kruté seči lítých půtek.
Pakli také tady válka a prudká strhla se půtka,
aspoň sám přijdiž silný Telamónovec Aias,
Teukros pak spolu jej provodiž luku mistr dovedný.“
Tak vece, poslechnul veliký Telamónovec Aias.
[365]Ihned k Oiléovci pravil slova rychloperutná:
„Zůstaň sám, Aiante, a statný rek Lykomédés,
pevně stojíce zbuzujte Achajské válčiti statně;
avšak já tamo půjdu a přispěji v bitvě pomocně.
Rychle se zas vrátím, až zdárně jim obranu skytnu.“
[370]Takto praviv veliký odešel Telamónovec Aias,
pospolu s ním Teukros bratr kráčel stejnootecký;
s oběma Pandíon, Teukrův nesa zakřivený luk.
Když byli ku věži přišli Menesthea velkoduchého
uvnitř hradby kvapíce, (i přišli, kdy již byli v tísni),
[375]slézali jsou cimbuř pochmurné vichřici rovní
velkoduchých Lyčanův bujaří vojevůdci a rádci.
Vrhli se muž muži vstříc spolu v zápas, a ryk boje povstal.
Aias tehdy prvý Telamónův k Hadovi sřítil
soudruha Sarpédonta Epiklea velkoduchého.
[380]jej kamenem hranatým udeřiv, jenž na zdi do nitra
podlé cimbuři vrchmo ležel, jejž snadno nižádný
nezdvihl muž by rukou obojí, ani velmi mladistvý,
jak jsou teď smrtní; on zdvihnuv jím shora mrštil,
přílbici čtyrštítou rozmačkal a kosti mu rozbil
[385]všechny šmahem na hlavě; potápěči tento podobný
s hradby sletěl vysoké, duše kosti opustila statná.
Teukros Glauka potom, statného to Hippolochovce,
postihl jest šípem, vysoké když hradby dobýval,
obnažené spatřiv jeho rámě, a chuť k boji zahnal.
[390]Zpět se hradby skočil pokradmo, by nikdo z Achajských
nespatřil zranění a nevychloubal se honosně.
Bol naplnil Sarpédona v srdci, kdy Glaukos ucházel,
jakmile byl to viděl; nicméně na boj nezapomněl,
nýbrž Thestora plémě kopím Alkmáona stihnuv
[395]proklal a z rány vytáhl kopí; on ve sledu dřevce[5]
klesnul v prach, zbroj všecka zařinčela od kovu pestrá.
Sarpédon pádnýma chytiv na to pážema cimbuř
viklal, a spadla celá povolivši a ochrany prosta
obnažená byla hradba a dráhu otevřela hojným.
[400]S ním Aias potkal se a Teukros, jenžto ho šípem
ve skvostné řemení udeřil kol na hrudi chrabré
štítu mužechranného; zatím Zeus záhubu zvrátil
od syna svého, by klesna při kormách loďstva nezemřel;
Aias pak do štítu vrazil jemu dřevcem, a veskrz
[405]jest neprošlo kopí, ale zpátky ho v útoku strhlo.
Od zdi maličko po té ustoupil; zúplna ovšem
pryč neušel, nebo srdce mu doufalo slávy dosíci.
Obrátiv se zvolal na sbor Lyčanův bohorovných:
„Ó Lyčané, proč pak jste zapomněli obrany rázné?
[410]Těžko mi jesti, třebas bych byl sebe více udatný,
sám proraziť skrze hradbu a k loďstvu si dráhu otevříť;
spějte tudíž za mnou, nebo většiny dílo je lepší.“
Takto pravil, Lyčané leknuvše se domluvy vládce,
shlukli se více po té Sarpédona kol radodárce.
[415]Argejští tolikéž řady valně sesílili k bitvě
uvnitř hradby, kde jim veliká nastávala práce;
neb ani voj Lyčanů přechrabrých hradbu nemohli
Argejských prolomíce ku loďstvu si dráhu otevříť,
tak Lyčanův ni nemohli Achajští oštěpometci
[420]zahnati od zdi nadál, kdy se již přiblížili jednou.
Nýbrž jak vespol mužové dva o mez role prou se,
míry držíce v rukou a stojíce na půdě společné,
na skrovném oba místě vedou spolu hádku o dělbu,
tak je dělil cimbur vysoký; přes něj bojujíce
[425]tříštili na vzájem druhu druh v seči na hrudi kožné
štíty lepokružené a lehounké terče perutné.
Ukrutným pobodáno kovem v tělo jich bylo síla,
kdožkoliv obrátiv se poobnažil u běhu záda
z válčících, a mnozí tolikéž skrze štíty samotné.
[430]Tak všady drahně krví bohatýrů hradba i cimbuř
postříkány s obou byly stran, s Trojské i s Achajské.
Avšak i takto nemohli na útěk zahnať Achajské,
nýbrž stáli v roven jako řádné přadleny vážky,
jež vlnu, váhy držíc, s obojí strany stejně na miskách
[435]srovnává, dítkám aby zjednala výživu skrovnou:
tak též jich boj a seč byla napjata zúplna v rovni,
až pak Zeus Priamovci slovutné poskytl slávy
Hektoru, jenžto vrazil první do hradby Achajských.
Vykřiknuv zavolal pronikavě na zástupy Trojské:
[440]„Vzhůru ořekrotní Trojané, nuže hradbu prolomte
Argejských a plamen do lodí jim uvrhněte hrozný.“
Takto pobádaje děl, zaslechli ho na slovo všichni,
přímo na zeď se v řadách hnali vesměs. Slézali hradby,
pak vysokou cimbuř, hrocená v ruce dřevce držíce,
[445]až Hektor zdvihnuv nesl kámen, jenž z předu brány
zvenčí stál, zdola byl tlustý, ale od shora ostrý,
jejž nejsilnější mužové by dva z národa sotva
snadno rukou od země na vůz pozdvihli běhutný,
jak jsou teď smrtní, ale on jím sám vrhl snadno.
[450][Neb lehkým učinil jej syn Krona obmyslného.]
Jak pastýř nese lehko bělostné rouno beránka,
jednou vezma rukou, a maličko to břímě ho tíží:
tak Hektor kámen zdvihnuv nesl na vrata přímo,
ježto zavírala bránu hradební pevně přilehlou,
[455]dvoukřídlou, vysokou; dvě ji silné závory uvnitř
svíraly soudružné, jediná tyto spínala zátka.[6]
Blíž popošed přistoupil a opřen do středu mrštil
rozkročily, by hodem slabší jemu rána nevyšla,
a přerazil stěžeje obojí; do vnitř padl těžký
[460]kámen, a kol zapraskla i brána, i závory pevné
hod nezmohly, nobrž sem a tam rozlítla se křídla
pod kamenem vrženým. Jasný tam hned vnikl Hektor
obličejem podoben noci kvapné; od kovu zářil
strašně, kterým byl odín, a v rukou dvěma oštěpy mával;
[465]nikdo nebyl by zdržel ho zajisté vstříc jemu vejda
kromě bohův, kdy skočil do brány; a zrak planul ohněm.
Obrátiv se zvolal ve vřavě na zástupy Trojské,
by přestoupali hradbu; a rozkazu poslechl každý.
Hned přestoupili hradbu, druzí se vyřítili proudem
[470]úpravnou skrze bránu. Danajští zpátky uprchli
k vyhlubenému ku loďstvu, a nastal hluk nekonečný.
- ↑ [Verš 10.] Již třetího dne po vystavení této hradby smířil se Achilleus s Agamemnonem a zabil Hektora; zdá se tudíž, že básník této stati časovou mezeru mezi oběma událosťma uznává.
- ↑ [Verš 66.] Míněn jest prostor mezi příkopem a hradbou.
- ↑ [Verš 201.] Ptakopravci chtíce vyzpytovať vůli bohův, stavěli se obličejem k severu, kde byl Olymp, sídlo bohův. Znamení, jež přicházela z levé strany, přinášela neštěstí; z pravé strany, místa to světla, štěstí.
- ↑ [Verš 256.] Prudký vítr, jenž se náhle strhl a prach do tváře metal Achajským, pokládali Trojané za znamení Diovo, jež jim ještě více zmužilosti dodávalo.
- ↑ [Verš 395.] Alkmáon padl směrem oštěpu vytaženého z rány.
- ↑ [Verš 456.] Brána byla zavřena dvěma trámy, které šly přes sebe a spjaty byly čepem (zátkou), který byl skrz oba trámy prostrčen.