Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv třetí

Ilias Homér
Zpěv druhý	Zpěv třetí	Zpěv čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třetí
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 39–50 a 405–407. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Již obě vojska jsou připravena k boji, když Paris nabídne souboj Meneláovi; i ujednána smlouva, že vítěz obdrží Helenu a její poklady. Zatím přijde Helena k Priamovi a Trojským kmetům na věž brány Skajské a ukazuje jim přední vojvody Achajských. V souboji podlehne Paris, ale od Afrodíty jest odnesen do svého paláce, kamž i Helena zavolána. Agamemnon žádá splnění smlouvy.

Když bylo se stran obou zšikováno i s vojvody vojsko,
s válečným hlomozem Trojané jako ptáci vytáhli,
jak když v podnebesí křik strhne se hejna jeřábů,
jižto kdy bouři unikli a nesmírnému lijáku,
[5]táhnou k Ókeana^[1] proudům náramně křičíce,
národu Pídimužův náhlou smrť a zkázu nesouce;
hned v ranní mlze záhubnou s nimi půtku započnou;
avšak chrabroduší opět tiše táhli Achajští,
v svém žádostivi srdci pomáhati druh druhu vzájem.

[10]Jak horské na vrcholky Notos mlhu hustě rozestře,
pastevcům nemilou, zlodějům nad temno milejší,
zříti je pouze tolik, kamenem co by někdo dovrhnul:
tak zpod jich kročejův hustý se kotouč prachu zdvíhal
táhnoucích; a chvatem velikým pospíchali plání.

[15]Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
u Trojanů vystoupil Alexandros bohorovný,
na pleci své maje zakřivený luk a z pardala kůži,
ohromný pak meč; dvěma dřevcema zahrocenýma
máchaje, z Argejských přední bohatýry vyzýval,
[20]úporný aby boj podstoupili v zápase lítém.

Jakmile jej zahlédl aréomilý Meneláos,
an dlouhým kročejem v předu zástupu kráčeje stoupá,
tak jako lev zapléše, na velký kus těla padna,
buď rohatého kaloucha aneb kozorožce nalezna,
[25]an hladoví; tu hltavě požírá, nechť ho samého
zaplašují rychlí psi, jakož mládenci květoucí:
tak zradoval se také nad Alexandrem bohorovným
Atreovec vida jej; doufalť na svůdci se pomstiť.
Rychle na zem s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé.

[30]Jakmile jej zahlédl Alexandros bohorovný,
u předu an se zjevil, zarazil se ve srdci militkém;
zpátky druhů v zástup se uhýbal ucházeje zhoubě.
Jak když kdos hada spatře sebou zpět trhna ucouvne
v horských úžlabinách a chvění jemu údy podejme,
[35]zpět honem ustoupí a bledosť jemu pokryje líce:
tak nazpět se vnořil v zástup Trojanů hrdodušných,
Atréovce se leknuv Alexandros bohorovný.
Spatřiv jej Hektor slovy jal se mu láť hanivými:
„Ó Zloparis, spanilý podobou, namlouvači svůdný,
[40]kéž jsi nebyl narozen a zhynul bez družky milostné!
Já bych sobě to přál, to by též bylo o mnoho lépe,
než tak býti pro hanbu a velmi nenáviděn u všech.
Toť plesají asi smíchem Achajští dlouhokadeřní
mníce: to jesti předák bohatýr, že ti postava krásná:
[45]avšak tobě není žádná v hrudi síla ni statnosť.
Jaks mohl tak zbabilým jsa mořebrodných na korábech
zbrázdiv slaň mořskou, přítulné soudruhy sebrav,
v kraj pustiv se cizí sličnou ženu sobě přivésti
z dálné země, mužův maje švekruši oštěpometných,
[50]otčině své k veliké pohromě i městu i obci,
odpůrcům ku radosti a sobě samému pro hanbu?
Tak ty nepodstoupíš Meneláa aréomilého?
Poznal bys, jakového chováš muže družku květoucí.
Nic nepomohla by loutna aniž Kypřanky milosti,
[55]tvá ni kadeř, ni ta krása také, až bys klesl ve prach.
Než Trojané jsou velmi bojácní; sic věru dávno
byl bys roucho oděl z kamení,^[2] co jsi zlého napáchal.“

V odvět zas propoví mu Alexandros bohorovný:
„Hektore, tys po právu, ne oproti právu mě káral;
[60]vždycky ti srdce neoblomné topořisku podobno,
jež proniká skrze kládu rukou muže, jenžto dovedně
trám si tesá na koráb a množí tíží muže sílu:
tak jest tobě neohrožená mysl ve hrudi statné.
Líbezných mi darův zlatité Kypřanky nekárej;
[65]nejsouť přeslavné na pohrd tyto obdary božské,
jichž oni poskytnou, a němuž sám nikdo si vzíti.
Pakli nyní si přeješ, bych válčil a v půtku se pustil,
sednouť ostatním Trojanům kaž a všechněm Achajským,
mne však do středu sveďte s aréomilým Meneláem
[70]Helenu o sličnou a o poklady veškery válčit.
Kdožby ve půtce z obou nás předčil a vítězem ostal,
odvez sobě domů manželku a poklady všecky;
ostatní však přátelství učiníce a smlouvu,
sídlete v Troii velehrudné, oni zpátky se vraťtež
[75]v Argos ořeplodný, ve krásnoděvou zem Achajskou.“^[3]

Takto pravil, Hektor zradoval se, kdy zaslechl návrh:
do středu hned vstoupiv nazpátky tlačil řady Trojských,
prostřed dřevce chopiv; tito pak na to všichni utichli.
Hned si napínali luk naň Achajští dlouhokadeřní,
[80]šípy na něj míříce, a házeli naň kameními.
Avšak hlasně zvolal na ně vládce mužův Agamemnon:
„Dost toho, Argejští! házet přestaňte, junáci!
neb nějaké chce pronést slovo Hektor blýskavohelmý.“

Takto praví, oni půtky nechavše utichli mlčíce
[85]ihned. A Hektor pak mezi oběma děl voji takto:
„Slyšte nyní, Trojané a vy krásnoholenci Achajští,
návrh Alexandrův, skrze nějž byla povstala sváda.
Ostatním Trojanům on káže a všechněm Achajským
překrásné oruží položiť zem na mnohoživnou,
[90]uprostřed však sám chce s aréomilým Meneláem
Helenu o sličnou a o poklady veškery válčiť.
Kdož by ve půtce z obou jich předčil a vítězem ostal,
odvez sobě domů manželku a poklady všecky;
ostatní však přátelství učiníme a smlouvu.“

[95]Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce.
Z jich středu jal se mluviť v ryku statný rek Meneláos:
„Slyšte nyní mě také, nebo nejvíc bol mne pojímá
ve hrudi mé; i trvám, že se již ve smíru rozejdou
Argejští s Trojskými, kdy dost jste vytrpěli pohrom
[100]pro svár můj, tolikéž pro Alexandrův pro počátek.
Z nás pak obou komu jest smrť a sudba usouzena zhoubná,
umřiž; a ostatní se na rychlo rozejděte v míru.
Nuž bílého beránka a černou ovci přineste^[4]
Gaii a slunci; my pak přinesem sami Zévu jiného.
[105]Priama sílu přiveďte také, aby smlouvu ujednal
sám, poněvadž synové jeho zpupní jsou, věrolomní,
zpupností žádný aby nezrušil úmluvy Zéva.
Vždycky také mladších je mužův mysl vrtkava velmi;
však tu, kde obcuje kmet, spolu nazpět i ku předu zírá,
[110]jak by co nejlepší blaho pro strany obě nadešlo.“

Takto pravil, zradoval se tu lid Trojanův a Achajských,
neb doufal, že konec nastoupil války žalostné.
Pak koně k sobě zatáhše do řad, seskákali s korby,
svlékali svá oruží a na zem pokládali žírnou
[115]blízko při sobě, a málo s obé strany zbývalo půdy.

Hektor pak do města dva hlasné posly vysýlal
rychle přinést dvou jehňat a vyzvat Priama krále.
Tak též Talthybia vyslal mocný Agamemnon,
k vyhlubeným aby šel ku lodím, a beránka přikázal
[120]k žertvě přinésť; hlasatel hned uposlechl na slovo krále.

K Heleně přišla zatím bělolokté poslice Íris,
zelvě podobna její, Anténorovic choti sličné,
již mocný Anténorovec choť měl Helikáon,
Laódiku, krásou dceru Priama nejspanilejší.
[125]Našla ji v síni lepé, ana tam tkala osnovu velkou,
dvouskladnou, nachovou; vetkávala zápasy hojné
velkoduchých Trojanův, tolikéž Danaův kovokrzných,
jež pro ni trpěli jsou pod pážema vládce Aréa;
blízko stanouc, propoví k ní rychlonohá bohyň Íris:
[130]„Pojď sem, dítě milé, abys uzřela díla podivná
velkoduchých Trojanův, tolikéž Danaův kovokrzných,
kdož prve naproti sobě slzoplodného Aréa
zdvíhali v pláni širé, zhoubné žádostivi války,
právě nyní oni mlčky sedí, (nebo přestala válka),
[135]opřeni o své štíty, a v půdu zarážena dřevce.
Avšak Alexandros s áréomilým Meneláem
dřevci budou dlouhými nyní o tě válčiti pospol;
vítěze pak ty budeš manželkou slouti militkou.“

Takto pravivši libou do ňader jí vdechnula touhu
[140]po muži dřívějším, rodičích, po městě oteckém.
Rychle běloskvoucí zahalivši se po pleti rouškou,^[5]
chvátala z komnaty ven, z oka svého roníc slzu jemnou,
však ne samotna, za ní dvě také spolu kráčely služky,
velkooká Klymené, Aithré, Pitthéa rozenka.
[145]Došly potom brzy místa, kde Skajská strměla brána.^[6]

Tam Priamos s družinou četnou, Pantheus a Thymoités,
Lampos a pak Klytios, Hiketáon, mládec Aréův,
Úkalegon, chrabrý Anténor, obadva rozumní,
zemští vládykové na Skajské meškali bráně,
[150]stáří již války nechavší; však byli dobří
na sněmu, cvrčkům jsouce podobní, jižto po háji
na stromu výši sedíce libé hlasy zvykli vysýlať.^[7]
Tak tedy vojvodové Trojanů na hradbě usedli.
Helenu zahlédnuvše po té, ana kráčela na věž,
[155]ke druhu druh zticha promlouval slova rychloperutná:
„Což divu, že Trojané, tak i krásnoholenci Achajští
k vůli také ženě chtí drahnou dobu snášeti strasti!
hrozněť nesmrtným bohyním podobá se na pohled!^[8]
Avšak i tak, taková ač jesti, vratiž se v korábech,
[160]nám a dětem mileným aby příště nezůstala zkázou.“

Takto praví, Priamos zavolal si na Helenu hlasně:
„Pojď sem blíž, mé dítě milé, a přisedni si ke mně,
bys chotě dřívějšího a přátely spatřila družné;
nejsi mi vinna ničím, bohové jsou pouze mi vinni,
[165]již mě uvrhli v slzoplodnou tuto válku s Achajci;
bys tolikéž toho tam velikána mi nazvala jménem,
tento kdo muž ztepilý a statečný jesti Achajský.
Ovšem jsou tu hlavou i jiní mezi vládyky větší,
avšak tak krásného okem jsem ještě neuzřel,
[170]rovněž tak statného; neboť jest králi podobný.“

Helena pak mu slovem, vznešená žena, odvece takto:
„Tys ctihoden, milený můj testi, a úctu budící;
kéž se mi smrť zhoubná byla zlíbila, z otčiny když jsem
kráčela tvým za synem, zanechavši i lůžka i bratří,
[175]dítěte roztomilého, družek věku mého milostných.
Však to se nestalo již; ve slzách proto rozplývám se.
Však mileráda ti řeknu, po čem se mne tážeš a pátráš;
ten jest Atreovec širokovládný Agamemnon,
jak král výtečný, tak statný oštěpometce;
[180]býval i svat můj nestydaté, ač někdy-li jím byl.“

Tak vece, kmet s podivem naň patřil a takto se ozval:
„Atréovče, blahoslavený, šťastný, blahorodný,
tak tedy v pravdě mnozí poddáni ti mládci Achajských!
Též jsem někdy přišel do Frygie révoplodné,
[185]kdež jsem nesmírné Fryžanů davy zřel koněrychlých,
lid statný Otréa a Mygdona zévorodého,
již tenkráte polem byli blíž Sangária proudů;^[9]
neb jsem i já spojenec jsa jejich byl k těmto počítán,
když proti nim jednou Amazonky mužatky vytáhly;^[10]
[190]přec bylo méně Frygův než jiskrookých všech Achajských.“

Dále po té Odyséa zočiv kmet ten se otázal:
„Nuž pověz mi také, milené mé dítě, kdo tento?
menším pravda hlavou Agamemnona Atréovce,
širším však v ramenou a prsou jest zříti na pohled.
[195]Překrásné oruží mu leží zemi na mnohoživné,
sám však jaktě beran kráčí skrze mužstvo Achajských;
k beranu já ho totiž připodobňuji hustovlnému,
jenž veliké bravu stádo běloskvoucího prochází.“

Helena pak v odvět propoví jemu zévorozenka:
[200]„Ten zase důmyslný Láertův jesti Odysseus,
v Ithace jenž vychován a zrozen jest ve kraji skalném
a všeliké zná šalby a ví zámysly přemoudré.“

Jí zase Anténor slovy odvece vládce rozumný:
„Tímto slovem, ženo, neklamnou věru pravdu jsi řekla;
[205]neb již někdy přišel též sem jasný rek Odysseus
stran tebe vyslancem s áréomilým Meneláem.^[11]
Já je pohostil a v síni vyčastoval u kvasu slavném,
poznal jsem tak vzrůst jich obou, zámysly přemoudré.
Avšak když k Trojanům se přimísili za sněmování,
[210]plecema vyčníval širokýma, kdy stál, Meneláos;
leč když usedli obadva, velebnější byl Odysseus.
Když rozpřádali však řeči své, zámysly veřejně,
tehdy mluvil pospěšně aréomilý Meneláos
málo, hlasem však zvučně; nebylť on muž mnohořečný
[215]neb marnomluvný, třeba byl rodem o mnoho mladší.
Když však důmyslný, čacký k slovu povstal Odysseus,
ve klidu stál a dolů patřil k zemi zrak maje upřen,
žezlem svým ani vzad, tolikéž ani ku předu nehnul,
nýbrž pevně držel, podoben muži nevědomému;
[220]potměšilým byl bys ho pravil býť kýmsi a hlupcem;
jakmile však silný k lidu hlas ze své hrudi vyslal
a slova pavločkám sněhovým nejblíže podobná,
pak by nebyl rovnal se jiný Odyséu pozemčan;
tehdy nezašli jsme víc, Odyséovu postavu zříce.“^[12]

[225]Dále po té Aianta zočiv kmet ten se otázal:
„Kdož pak tento jiný ztepilý je Achaian a statný,
jenžto hlavou, širokýma i plecema nad všemi předčí?“

Helena dlouhořizá, vznešená žena, odvece takto:^[13]
„Tentoť jest Aias obrovský, hradba Achajských;
[230]Ídomeneus pak vstříc mezi Kréťany jaktě nebešťan
tamto stojí a kolem něho vůdci shromážděni Krétův.
Častokrát ho pohostil aréomilý Meneláos
v Spartě v paláci našem, kdykoliv k nám z Kréty zavítal.
Teď však jiskrooké patřím tady všecky Achajské,
[235]jež bych poznala dobře a jich prohlásila jména;
avšak nelze okem dva mi spatřiti vládyky mužstva,
Kastora, správce koní, spolu s pěstníkem Polydeukem,
vlastní bratry, které jediná naše zrodila máti;
buď že netáhli s vojem z Lakedaimona roztomilého,
[240]neb třeba sem na mořebrodných sice plouli korábech,
avšak v boj se nyní nechtí pohroužiti mužstva,
hanby a výtky mnohé se bojíce, jež ostaly na mně.“

Tak vece, leč ty zatím pokrývala zem plododárná
tam v Lakedaimoně již, milené ve vlasti otecké.^[14]

[245]Hlasatelé skrze město přinášeli úmluvy věrné,
dvé jehňátek a víno potěšné, výrobu země,
ve měchu z kůže kozí; a měsidlo při nich nesl lesklé
Ídaios hlasatel čerstvý a zlaté spolu číše;
povzbuzoval kmeta krále slovem přistoupaje poblíž:
[250]„Vstaň, synu Láomedonta, neboť tebe vládyci Trojských
zvou komoněkrotných, tolikéž Danaův kovokrzných
v pláň sestoupiť, abyste ujednali úmluvu věrnou.
Avšak Alexandros s áréomilým Meneláem
dřevci budou dlouhými o choť se potýkati pospol;
[255]vítěze pak manželka provázej a poklady všechny,
ostatní však přátelství učiníce a smlouvu,
bydleme v Troii velehrudné, oni zpátky se vraťtež
v Argos ořeplodný, ve krásnoděvou zem Achajskou.“

Takto pravil, stařeček zachvěl se a průvodu kázal
[260]zapřáhnouti koní, oni hned poslechli ho kvapně.^[15]
Vzhůru na vůz Priamos vystoupil a opratě stáhl;
Anténor vstoupil v překrásnou blíž něho korbu.
V pláň koně rychlonohé skrze bránu poháněli Skajskou.

Jakmile přišli po té mezi voj Trojanův a Achajských,
[265]se spřežení běhutého skočivše na zem mnohoživnou,
do prostřed Trojanův a Achajských stoupali kročmo.
Povstal z Argejských hned vládce mužův Agamemnon,
povstal i důmyslný Odyseus; ale úmluvy věrné
hlasatelé vznešení jim vedli a víno v měsidle
[270]mísili; pak králům do rukou vodu vlévali čistou.
Atreovec vydobyv pravicí nože od boku svého,
jenžto mu vezdy podél veliké meče pochvy visíval,
se hlavy jehňátek chlupy ustřihl, ježto chodíce
hlasatelé Trojanův a Achajských rozdali vládcům.^[16]
[275]Z nich potom Atreovec zdvihnuv ruce hlasně se modlil:
„Nejvyšší, nejslavnější Die, vládyko Ídský,
slunce, které patříš v světě všecko a všecko i slýcháš,
řek bohové a ty země, a kdož trestáte smrtelné
v podříší zhynulé, kdo složí koli přísahu křivě,
[280]svědky vy buďte a té přísežné úmluvy chraňte.
Ačli Alexandros Meneláa přemůže ve půtce,
Helenu sám si podrž na příště a poklady všecky,
pak na mořebrodných my se navrátíme korábech;
pakli Alexandros v boji padne rusým Meneláem,
[285]Helenu zas Trojané navraťte a poklady všecky,
náhradu příměrnou k tomu nám zaplaťte Achajským,
ježto by zůstala též mezi lidmi potomky na dále.
Pakli by král Priamos s Priamovci mi náhrady žádné
nechtěli poskytnouti Alexandrově po pádu,
[290]tož budu ještě také se pro náhradu s vámi potýkať,
zůstana v Troii na dál, až bych boje cíle dosáhl.“

Dí a nožem podřízl necitným hrdla beránkův;
pak položil je na půdu, sebou ani hýbali ještě,
bezdušné, nebo kov břitký je o sílu oloupil.
[295]Pak si nabírali vína libého z měsidla do číší,
jež lili ven, modlíce se vroucně k bohům věkožizným;
takto mnohý tenkráte pravil z Trojanův a z Achajských:
„Přeslavný Die nejvyšší a druzí bozi věční,
kdožkoli dřív přečinem poruší tuto úmluvu věrnou,
[300]kéž jim takto mozek se na zem řine jak toto víno,
jich a dětí, a jejich ženy služte v porobě cizincům.“

Tak děli, leč Kronovec jim prosby nevyslechl ještě.
Avšak Dardanovec Priamos slovo k nim vece takto:
„Slyšte nyní, Trojané a vy krásnoholenci Achajští,
[305]já zase navrátím se do Ília povětrného
nazpět, ježto nijak na očích bych nesnesl patřiť
boj mileného rozence s aréomilým Meneláem;
Zeus ovšem toto ví a druzí bohové věkožizní,
v souboji tomto z obou komu cíl smrti jesti usouzen.“

[310]Dí a do korby beránky vložil muž ten bohorovný,
vzhůru i sám vystoupil a opratě zpátky zatáhl;
Anténor vstoupil v překrásnou blíž něho korbu.
Tak se ubírali opět obadva do Ília nazpět.
Hektor pak Priamův rozenec s jasným Odyséem
[315]vyměřují nejdříve bojiště a pak zas obadva
javše hřebí v kovové je zamíchali přílbici lesklé,^[17]
kdož by z obou měl dříve kopí vrhnouti železné.
Avšak lid modlil se k bohům pozdvíhaje páže;
takto mnohý tenkráte pravil z Trojanův a z Achajských:
[320]„Nejvyšší, nejslavnější Die, vládyko Ídský,
kdo z nich obou jednou tato sosnoval oběma díla,
dej mu zhynouť a dolů sestoupiti v Hadovu říši,
nám pak přátelství rač a věrné smlouvy ujednať.“

Takto pravil, míchal losy Hektor blýskavohelmý,
[325]zíraje nazpět, a los Paridův ruče z helmy vylítl.
Všichni usedli potom po řadách, každého kde právě
poskoční koně stáli, a zbraň se nacházela pestrá;
on však kol ramenou brnění oblékl si krásné
vládce Alexandros, choť Heleny krásnokadeřné.
[330]Kol holení přiložil nejdříve holenky přilehlé^[18]
krásné, stříbrokutými upevněny sponkami k sobě;
dále potom pancíř oblékal přes prsa chrabrá
svého Lykáona bratra a sám jej sobě připevnil.
Kol ramenou pak meč přehodil na se stříbrnopuklý,
[335]pevnokový a po té jal velký štít a mohutný;
přílbu lepostrůjnou položil pak na hlavu statnou,
vlásinatou; a chochol s vrchu přílbice strašně se kýval.
Jal se kopí silného, které bylo do dlaně vhodné.
Tak též oblékal zbroj aréomilý Meneláos.

[340]Když na obou bohatýři stranách oblekli se ve zbroj,
do prostřed Trojanův a Achajských stoupali kročmo,
zříce okem hrozným; úžas jal všechny vidoucí
Tróje ořekrotné, tak i krásnoholence Achajské.
Pak přistoupili blízko na vyměřeném na bojišti,
[345]máchali svýma kopíma v rukou proti sobě zuříce.
Napřed Alexandros dalekostinný vrhl oštěp
a vrazil Atréovci do zakružené do pavézy;
však kovu neprorazil, nýbrž hrot dříve se ohnul
v silném štítě. Po něm kovový zase pozdvihl oštěp
[350]Atreovec Meneláos a k Zévovi otci se modlil:
„Vládce Kronovče, ponech pomstiť se, kdo dřív zlo mi spáchal,
nad Paridem; pod mou pravicí jemu dej zahynouti,
z pozdějších by také se potomků leckdo obával
křivditi hostitelům, již dřív mu prokázali dobro.“

[355]Dí a se rozpřáhnuv dalekostinný vrhl oštěp,
jímž do štítu vrazil Priamovcova zakruženého.
Ohromné skrze štít lesklý jemu prošlo ratiště,
dále velestrůjným pancéřem rychle proniklo;
veskrze při slabinách oštěp rozřízl mu roucho;
[360]Priamovec se uhýbl a tak znikl záhuby černé.
Atreovec na to z pochvy tasiv meč stříbrnopuklý,
napřažený udeřil do štítku na helmě a ihned^[19]
kol něho rozlámal se na kousky a z páže vypadnul.
Atreovec na to zabědoval, v nebe zíraje šíré:
[365]„Ó Die otče, z bohů jinaký tebe nikdo krutější!
doufalť jsem nad Alexandrem za křivdu se pomstiť;
avšak můj se nyní v ruce meč rozlámal a břitké
ze dlaně marně vylítlo kopí Priamovce chybivši.“

Tak vece, vlásinaté se chopí jeho přiskoče přílby
[370]a vleče jej otočiv mezi krásnoholence Achajské;
silně škrtil ho řemen přeskvostný hrdle na něžném,
jenž vezpod brady prostíral se za úponu přílby.
Již by ho byl přivlékl a velké slávy dosáhl,
jen že to bystře okem zahlédla lepá Afrodíta,
[375]jež mu přetrhla řemen zdělaný z tura usmrceného;
prázdná pak za rukou pádnou spěla pospolu přílba.
Tou napotom bohatýr mezi krásnoholence Achajské
mrštil zakrouživ, druhové pak zdvihli ji věrní.
Dychtě ho zavraždiť znova ještě na něj se vyřítil
[380]oštěpem ostrokovým. Afrodíta ho vyrvala zhoubě^[20]
snadno mocí božskou a mlhou jej zastřela hustou,
zpět ho přivedla po té v páchnoucí komnatu vonnou.
Pak šla bohyň zavolat sama Heleny, jižto nalezla
na hradbách vysokých, a mnohé kol stály Trojanky.
[385]Javši rukou ji zatáhla za roucho za nektarovonné,
ozvala pak se hlasem čechralce stařence podobna
dlouholeté, jež jí v Lakedaimoně sídlo mající
vlnu česávala pěkně a zvláště ji mívala ráda;
k ní připodobněna jsouc propoví jasná Afrodíta:

[390]„Pojď sem, Alexandros tě volá, bys hned k němu přišla.
V komnatě své na lepotvarné na pohovce spočívá
krásou zářící a šatem; ani bys to neřekla,
zpátky s mužem bojovav že přišel, leč v rej že se chystá,
neb že nyní usedá tančiť v kole přestana právě.“

[395]Tak vece, jí ihned v ňadrech rozbouřila srdce;
avšak když božskou překrásnou poznala šíji,
ňadra i půvabná a její oči lesknoucí se,^[21]
tehdy užasne a k ní slovo řekne a takto se ozve:
„Ukrutná, co mě touto měrou oblouzeti žádáš!
[400]Zdažli někam mě podál chceš do měst krásnobydelných
Fryžska či rozkošného někam Méonska zavésti,
ačli také tam tvůj je miláček někdo pozemský?
Ježto nyní jasným nad Alexandrem Meneláos
předčiv, zpět chce domů mě ohavnici^[22] sobě zavésti,
[405]tak tedy obmyslná jsi nyní proto sem byla přišla?
Jdouc k němu blízko usedni a božskou dráhu opustiž
a svou více nohou nekráčej zpět na Olympos,
nýbrž vezdy kolem něho strádej a stále ho hlídej,
až tebe buďto chotí učiní či za kuběnu pojme.
[410]Tam však já ti nepůjdu (bylať by to hanba zajisté),
bych lože sdílela s ním; znova mohly by na mě Trojanky
reptati všechny; a já veliké boly již v duši cítím.“

Jí rozjitřena jsouc propoví jasná Afrodíta:
„Jen mne, drzá, nedráždi, abych nezanevřela tobě,
[415]tak tě nenávidějíc, jak hrozná má byla láska,
a v středu vojsk bych obou záští nevymyslila trudné
Trojských jak Danaův; a ty sudbou zlou na to zajdeš.“^[23]

Takto praví, Helené hned ulekla se zévorozenka:
vyšla běloskvoucí zahalivši se po pleti rouškou
[420]mlčky a všech Trojanek jsouc tajna, a božka šla napřed.

A kdy v Alexandrův překrásný dům byly přišly,
tehdy se služky honem po svých obrátily dílech,
v komnatu pak vysokou žena stoupala družka velebná.
Vzavši sedadlo rukou pro ni usměvavá Afrodíta,
[425]blízko nesouc před Alexandrem je umístila božka;
Helena sedla si tam, Dia štítovládce rozenka,
zpět zraky odvrátivši slovem chotě kárala svého:
„Z bitvy přišel jsi domů; kéž byl jsi mi tam padl bezduch
od muže sklán statného, který byl můj prve manžel.
[430]Vždyť jsi se dříve chlubil, Meneláa aréomilého,
svou že silou a paží a kopím v boji o mnoho předčíš;
nuž tedy vyzvi nyní Meneláa aréomilého,
opět boj by s tebou bojoval. Leč já ti zajisté
přestati na vždy radím a ne více s rusým Meneláem
[435]v úporný pustiť se vražedný zápas a půtku
zpozdile, bys brzy snad dřevcem nebyl od něho proklán.“

Jí zas Alexandros vzájem slovy odvece takto:
„Jen, ženo, výčitkou trpkou mé srdce nekárej.
Zvítězil arci nyní pomocí Meneláos Athény,
[440]nad ním já zase jindy; neboť jsou též bozi s námi.
Medle nyní oddejme se lásce na lůžku milostném;
neb mi posud mysl ještě tolik neomámila láska,
ni když jsem tebe dřív z Lakedaimona roztomilého
uchvátiv, na mořebrodných na korábech unášel,
[445]v Kranai výspě po té pokochal se na lůžku milostném,
jak že nyní tě kochám, a mě sladká touha pojímá.“

Dí a na lůžko jde napřed, a choť ho provázela pospol.
Takto na soustružné oni sobě ulehli na lůžko.
Atreovec v davu obcházel zvěři šelmě podobný,
[450]zdažby očím kde jevil se Alexandros bohorovný.
Avšak nikdo nemoh’ z Trojanův, slavných ni spojencův
tehdy ukázati jej Meneláu aréomilému.
Však vida jej žádný by nebyl věru z lásky ho skrýval;
neb byl jim protiven všechněm jako záhuba černá.
[455]Z jich středu jal se mluviť vojevůdce mužův Agamemnon:
„Slyšte nyní, Trojané a vy Dardanové a spojenci,
vítězství patrnoť Meneláa aréomilého;
Helenu Argejskou tedy se všemi poklady vraťte,
náhradu přiměřenou k tomu nám zaplaťte Achajským,
[460]ježto by zůstala též mezi lidmi potomky na dále.“

Tak pravil Atreovec, přisvědčili mládci Achajští.

---

1. [Verš 5.] Ókeanos jest veletok, jenž zemi a moře kol kolem obtékal; jest původ bohů, moře, řek a pramenů, z něhož slunce, měsíc a hvězdy vycházejí a zase do něho zapadají. Dle Homéra jest Ókeanos otec Titánův a Krona. Na tomto místě míněna jest strana jižní, poněvadž Pídimužové (Liliputáni) bydleli prý v jižním Egyptě nebo v Indii a byli co rok od jeřábův usmrcováni.
2. [Verš 57.] Roucho kamenné obléci jest eufemismus místo býti kamenovánu.
3. [Verš 75.] Argos stojí místo Peloponnésa, země Achajská jest severní Řecko, tedy jižní a severní krajina místo celého Řecka.
4. [Verš 103.] Bohům nebeským obětovala se zvířata barvy bílé a světlé, mořským a podzemním dávaly se žertvy černé; bohům obětovali se samci, bohyním samice. Nejobyčejnější žertvy byly: skot, ovce, kozy a vepři.
5. [Verš 141.] Podle mravu orientálů chodily ženy ven pouze zastřeny rouškou. Ženy vznešené bývaly provázeny pravidelně dvěma služkama.
6. [Verš 145.] Skajská brána jest jediná, o níž Homér výslovně se zmiňuje; touto branou chodívali Trojané na bojiště. Ženy a starci dívali se s ní na boje na pláni zuřící.
7. [Verš 152.] Cvrkání cvrčků pokládali staří za velmi pěkné. Sameček sedává v parních dnech letních na stromech a třením křídel svých zbuzuje pronikavé tony. Přirovnání toto vztahuje se pouze k tomu hlasu.
8. [Verš 158.] Krása Helenina nemohla býti význačněji oslavena než výmluvným svědectvím kmetů Trojských. Krásné ženy přirovnávaly se k bohyním, zvláště k Artemidě a Afrodítě.
9. [Verš 187.] Sangarios po Halyi největší řeka v Malé Asii vzniká v Galatii a vlévá se v Bithynii do Ponta.
10. [Verš 189.] Amazonky byly bojovné ženy doby mythické žijící pospolu v jakémsi spůsobě státu, jehož hl. sídlo bylo nad řekou Thermodontem v Kappadokii; odtud prý se dostaly do Skythie k řece Donu (Tanais) při moři Azovském; ale i v Africe se jmenují. Netrpěly žádných mužů mezi sebou, jsouce však se sousedy svými ve spojení za příčinou zachování rodu svého. Chlapce hned po narození zabíjely neb posýlaly otcům, děvčata pak si zůstavily a vyučovaly umění válečnému. Podnikaly mnohé války až do Syrie a do západních končin Malé Asie.
11. [Verš 206.] Na počátku války Trojské, když již stáli Řekové před Troiou, vysláni byli Odysseus a Meneláos do města, aby žádali za vydání Heleny a uloupených pokladův. Antimachos od Parida byv zlatem porušen, radil k tomu, aby oba vyslanci se zabili.
12. [Verš 224.] Anténor praví, že neobyčejnou výmluvností Odysseovou byli uchváceni a zapomněli na zvláštní jeho zevnějšek.
13. [Verš 228.] Helena nazývá se dlouhořiznou, ne snad že nosila dlouhý šat, nýbrž k označení ztepilého, vysokého vzrůstu, jenž ke kráse byl nutným.
14. [Verš 244.] Dioskúrové Kastor a Pollux (Polydeukés) byli bratří Helenini. Podle tohoto místa oba zemřeli, podle báje pozdější byl Polydeukés jakožto syn Diův nesmrtelný, Kastor jakožto syn Tyndareův smrtelný. Když pak Kastor v boji padl, prosil Polydeukés Dia, aby mu s bratrem společně zahynouti bylo popřáno. To když státi se nemohlo, poněvadž Polydeukés byl nesmrtelný, svolil Zeus, aby Kastor nesmrtelnosti účastným stal se tím spůsobem, aby střídavě jeden den v nebi a druhý den v podsvětí pospolu nerozdílně žili. Později požívali jako ochráncové plavců božské pocty.
15. [Verš 260.] Priamos kázal, aby koně v paláci jeho se zapřáhli a ku Skajské bráně přivedli, načež Priamos s věže sestoupil a na vůz sedl.
16. [Verš 274.] Pravidelně při smlouvách a smírech konaly se zápalné oběti, při nichž chlupy se hlavy žertvy se ostříhaly a do ohně hodily; zde však nebylo žádné zápalné oběti a chlupy se rozdaly mezi obě strany — symbolický to znak, že obě vojska súčastnila se smlouvy.
17. [Verš 316.] Hřebí byly kousky dřeva nebo kamínky, jež znamením se opatřily, aby jich bylo rozeznati, a hodily se do přílby.
18. [Verš 330.] Básník nechává reka před našima očima oblékati se kus po kuse. Úplná zbroj rekův obnášela 6 zde uvedených částí, jež se po každé v určitém pořádku vypočítávají, když nastává rozhodný zápas.
19. [Verš 362.] Přes přílbu běžel od týlu k čelu kovový hřeben, v němž žíněný chochol jako hříva byl zapuštěn; měděná přílba mnohých rekův byla lesklá, a rek tudíž nazýván blýskavohelmý; některé přílby byly složitější co do ochrany hlavy, majíce kovové pláty na skráních, v týle a na čele a nazývaly se čtveroštítné. Připevněna byla přílba pod bradou úponou silného řemene.
20. [Verš 380.] Básník nezná žádné nahodilé spásy a vůbec žádné náhody, všecko jeví se mu stanoveno božstvem, jako svár Agamemnonův s Achillem atd.
21. [Verš 397.] Afrodíta i při proměně nejkrásnější vnady ženské, krásnou šíji, půvabná ňadra a jiskrnaté oči, nezamění; ovšem přicházejí u Homéra i místa, kde bohové zúplna se promění.
22. [Verš 404.] Pro svou nevěrnosť k Meneláovi často činí si Helena výčitky, dávajíc takto svou lítosť na jevo.
23. [Verš 417.] Afrodíta hrozí, že ještě větší nepřátelství mezi oběma národy roznítí, v němž prý zahyne. Avšak v této hrozbě překročila daleko svou vlastní moc, což v zajisté prudkém rozhorlení často se stává.