Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv patnáctý
| Ilias Homér | ||
| Zpěv čtrnáctý | Zpěv patnáctý | Zpěv šestnáctý |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zpěv patnáctý |
| Autor: | Homér |
| Zdroj: | HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 229–247 a 420–421. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Škoda |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Zeus procítne na Ídě, a vida Trojany na útěku, pohrozí Héře a káže Poseidónovi vzdálili se z bojiště. Hektor, jemuž vrátil Apollon život a sílu, spěchá opět do boje, zažene Řeky, podporován jsa bohem, na útěk až k lodím a chce zapáliti loď Prótesiláovu, jíž Aias statně hájí.
Když Trojané prchajíce kolí byli přešli a příkop,
a mnoho jich pravicí Danaův bylo do prachu kleslo,
u spřežení běhutých ustávali pak čekajíce
hrůzou jsouce bledí, zděšení — tu procítl Olympan
[5]podle zlatostolné choti Héry na Ídy vrcholcích.
Rychle vzchopiv se stanul na Achajské patře a Trojské,
jedni kterak prchají a druzí vzadu hrozně je tisknou
Argejští, a v jejich středu mořský vládce Poseidon.
Hektora též ve pláni ležeť zahlédl a vůkol
[10]soudruhy; bylť těžkou dušností bez sebe svírán
chrkaje krev, nijakýť ho slaboch nezasáhl z Achajských.
Spatřiv jej slitoval se otec všeho lidstva a božstva
a hledě hrozně posupně pravil slova k Héře perutná:
„Tvá věru lesť zhoubná, úskočná, Héro zlovolná,
[15]Hektora neschopným zděla k bitvě a zahnala vojsko.
Však kdož ví, zdali zas těžkého mi uskoku zlého
nezakusíš první, a bitím tebe nestluku opět.[1]
Jen připomeň si, kterak visela’s na klenbě, a jak dvě
jsem na nohou ti kovadla upevnil a pouto přivázal
[20]nezlomné a zlaté na rukou; ty jsi v jasnu a mračnech
visela; kol bohové po Olympě se horšili velkém,
však přistoupiť a rozvázať tebe z vazby nemohli;
neb koho já uchopil, svrhl jsem s prahu, až k zemi padnul
málomocen; přece též ani tak nepopustila v srdci
[25]nesmírná mi bolesť z Héraklea jasnorodého,
jejž pomocí Borovou, když vichřice svedla jsi líté,[2]
zhoubu snujíc po neúmorném moři poslala cestou,
až jsi na výspu Koos jej zahnala krásnobydelnou.
Já ho zatím odtud zachránil a odvedl nazpět
[30]v Argos ořeplodný, ač hojnou bídu vytrpěl.
Na vše to rozpomeniž se a v dalších podvodech ustaň,
nechť poznáš, zdali láska co prospěje tobě a lůžko,
v něž jsi podál vstoupivši bohů mě obelstila šalbou.“
Tak vece, velkooká se tu zachvěla Héra velebná
[35]a hlasu pozdvihnouc propoví slova rychloperutná:
„Věz toto země nyní a na výsostech nebe šíré
a Styga tok dole proudící, což přísaha jesti
největší, nejhroznější pro nebešťany šťastné,
dále svatá hlava tvá, manželské pak naše lůžko
[40]vlastní, nikdy při němž bych nechtěla křivě přisáhať:
z návodu mého nijak zemětřas vládce Poseidon
Hektoru nekřivdí ani Tróii, a těmto pomáhá,
nýbrž jej vlastní k tomu srdce pudí a pobádá,
neb slitoval se zočiv při korábech bídu Achajských.
[45]Já však bych jemu ráda slovem přimlouvala spíše
kráčeti tam, kudy, Černomraký, jako vůdce poroučíš.“
Takto praví, usmál se otec všeho lidstva a božstva
a slova k ní vzájem promlouval rychloperutná:
„Kéž přece, velkooká, na příště i, Héro velebná,
[50]jedné mysli sedáš se mnou mezi neskonalými,
pak by Poseidáon, kdy jinam sebe více by toužil,
obrátil mysl hned po tvé a po mé spolu vůli.
Jestli tudíž přímou a skutečnou pravdu povídáš,
vejdi nyní mezi sbor na Olympě a kaž semo rychle
[55]Íridě ke mně přijíť a lukoslavnému Apollu.
[Větronohá aby hned mezi lid Danaů kovokrzných
došla a zprávu donesla Poseidáónovi vládci,
v bitvě by ustal a šel nazpět do svého paláce,
Hektora však by na boj roznítil Foibos Apollon
[60]a vdechl zas jemu sílu novou a bolesti zkonejšil,
ježto nyní sužují jeho útroby, avšak Achajské
zpátky by obrátil, neslavný povzbudě útěk,
až prchajíce by padli strachem do lodí mnohoveslých
Péléovce Achilla, který Patrokla vybídne,
[65]soudruha svého; kopím jej Hektor proklane jasný
blíže hradeb Trojských, když přemnoho potře junákův
ostatních a také Sarpédona mého rozence.
Hektora zavraždí jasný roznícen Achilleus.
Z těch čas zpátečné od loďstva pronásledování
[70]stále pořád učiním, až válečníci Achajští
Troiu strmou do kořán vyvrátí lesťmi Athény.
Od hněvu dřív nenechám ani já ani též nedopustím
z nesmrtných zde jinému pomáhati vojsku Danajských,
dříve dokud přání nedokončeno vládce Achilla,
[75]jak jsem přislíbil po prvé a hlavou mu přikývl
v den ten, když se Thetis kolenou mých dotkla velebná,
vroucně prosíc, bych jí poctil hradoborce Achilla.]“
Tak vece, hned poslechla bohyň Héré běloloktá,
s Ídských pak sestoupila hor k vysokému Olympu.
[80]Tak jako když myšlénka letí muže, jenžto do hojných[3]
končin dříve přišed v své bystré mysli přemítá,
„tam nebo tam bych rád“ a po tom toužebně zadychtí:
takto letem kvapným pospíchala Héra velebná.
Přišla k strmému Olympu a našla shromážděno božstvo
[85]nesmrtné v Zévově paláci; i povstali všichni
ze svých míst ji zočivše a vítali svými poháry.
Nedbala ostatních a pohár jala od lepolící
božky Themisty, neboť jí první v ústrety vyšla,
a hlasu pozdvihnouc slova k ní vece rychloperutná:
[90]„Proč pak, Héro, jsi přišla? Ty zdáš se mi býť polekána.
Jistě že syn poděsil tě Kronův, jenž choť je ti družný.“
V odvět jí propoví běloloktá Héra velebná:
„Nic na to, božko Themisto, se neptej; víš sama rovněž,
jak mysl přezpupná a nelaskava jesti Kronovce.
[95]Avšak počni v paláci bohům zase hostinu řádnou,[4]
neb brzy též se dovíš toho se všemi neskonalými,
hrůzu jakou nám Zeus oznámil; játě nemyslím,
všem že se srdce milé v ňadrech potěší, ani smrtným
ni Blaženým, třeba někdo nyní vesel u kvasu ještě.“
[100]Tak tedy promlouvavši usedla si Héra velebná.
Reptali nesmrtní bohové po paláci Diově;
smáli se Héry rtové, čelo však nevyjasnila božka
nad temným obrvím, ale všem rozhorlena řekla:
„Bloudi, kteří se zlobíme v nerozmyslnosti na Zéva!
[105]ještě pořád ho skrotiť myslíme na něj udeříce
buďto slovem či mocí; opodál sedě nic toho nedbá
Zeus a si nevšímá; nebo mní mezi neskonalými
zvláště mocí a silou největším býti v Olympě.
Trpte tudíž, každému co vám koli zlého usoudí.
[110]Právě nyní, soudím, zlá pohroma stihla Aréa;
neb mu zhynul v boji syn ze všechněch nejmilenější,
Askalafos, jejž prý ohromný byl zplodil Árés.“
Tak vece, avšak Arés na mohutná tloukl se bedra
dlaněma nakloněnýma a takto naříkaje kvílel:
[115]„Teď mi nezazlete víc, již Olympská sídla držíte,
když syna smrť pomstím ke korábům vejda Achajských.
Byť mi třebas bleskem meteným bylo souzeno Zéva
spolně ležeť v krve spoustě a ve prachu ve směsi mrtvol.“
Takto praviv, by mu Strach zapřáhl a Třas koně rychlé,
[120]kázal a sám oruží zářící oblekl sobě.
Tehdy by ještě, trvám, hroznější býval a větší
naproti nesmrtným Zévův vztek a hněv znova povstal,
jen že Athéna starostliva jsouc o nebešťany všechny,
vyšla ze síně a křeslo opustila, kdežto usedla.
[125]Rychle mu se hlavy přílbu a se plece strhla pavézu,
pak kovový oštěp přistavěla z páže mu javši
pádné; pak se řečí osopí na divého Aréa:
„Veta po tobě, zuřivče nemoudrý! Tak tedy marně
jsou uši tobě na poslech, a mysli a hanby jsi pozbyl!
[130]Což ty nevíš, co praví běloloktá Héra velebná,
jež sem právě nyní od Zéva Olympana přišla?
Máš snad chuť samoten všeho zlého si nabrati míru
a přinucen na Olymp zkormoucen zpátky se vrátiť,
ostatním pak všechněm uchystati pohromu velkou?
[135]Vždyť Zeus Argejských a synů Trojanů veledušných
hned zanechá a s hlukem navrátí k nám se v Olympos,
pak za sebou uchopí vinného i kdož je nevinným.
Káži tudíž ti nechať hněvu pro chrabrého rozence,
ježto mnohý již statnější co do síly a páže
[140]buď zahynul nebo ještě zanikne budoucně, a těžko
od smrti všech smrtných zachrániti jesti potomstva.“
Po slovu tom na křeslo uvedla divého Aréa.
Héra z paláce po té vyvolá Střelčího Apolla,
pak co bohům byla nesmrtným za poselkyni Íris;
[145]a hlasu k nim zdvihnuvši praví slova rychloperutná:
„Zeus vám oběma káže na Ídu přijíti co nejdřív;
když se mu přiblížíte a tvář spatříte Kronovce,
čiňte, co vám by přikázal Olympan Zeus a poroučel.“
Tak tedy prohlásivši se vrátila Héra velebná,
[150]pak na křeslo usedla; obadva se spustili letmo,
až vstoupivše na Ídu pramennou, otčinu zvířat,
našli širohlučného Kronovce na Gargara výši
meškati; jej vůkol libovonné věnčilo mračno.
Když byli přišli obadva k mrakosvodnému Kronovci,
[155]stanuli; Zeus je zočiv mileném se na srdci nehoršil,
ježto ho hned poslechli slovem manželky militké;
k Íridě promlouval nejdřív slova rychloperutná:
„Írido spěj rychlá a Poseidáónovi vládci
všechno vyřiď slovo mé a nebuď mi poselkyně klamná.
[160]Ustati kaž mu kruté od bitvy a války a nazpět
navrátiť se k sborům božským nebo do slaně jasné.
Pakli by poslechnouti mne nechtěl a příkazu nedbal,
nechť pak Zemětřas v své mysli a srdci se chrání
odvážiť se, třebas byl statný, útoku mého
[165]vyčkati, ježto silou mocnější jsem mnoho nad něj
a zrozením starší; přece neštítí se mu srdce
chtíť se mi rovnati stejně, kterýž i jiným je na postrach.“
Tak vece, větronohá, rychlá poslechla ho Íris
a s pohoří Ídského v svatou sestoupila Troiu.
[170]Jak když s mrak studených povláčky letí nebo kroupy
sráženy prudkostí od Borea vzdušnorodého,
takto letem kvapným rychlá pospíchala Íris;
poblíž přistoupivši praví k Zemětřasu vládci:
„Zprávu jakousi nesouc, Zemětřase temnokadeřný,
[175]k tobě nyní od štítovládce Kronovce přicházím.
Ustati káže kruté od bitvy a války a nazpět
navrátiť se k sborům božským nebo do slaně jasné.
Když bys poslechnouti ho nechtěl a rozkazu nedbal,
pak ti hrozí Kronovec, k úporné půtce že přijde
[180]sem; přece však ti radí vyhnouť se Olympana Zéva
pážím, ježto silou mocnější nad tebe jesti
a zrozením starší; přece neštítí se ti srdce
chtíť se mu rovnati stejně, kterýž i jiným je na postrach.“
Velmi se rozhorliv Zemětřas k ní vece slavný:
[185]„Ó běda, byť třeba byl mocný, zpupné slovo vyřkl,
když myslí, že mocí mě zkrotí rovného mu ve cti.
Tré bratří nás jesti, které Kronu zrodila Rheia,
Zeus, pak já a třetí podzemských vládyka Hádés.
V tré roztříděno všecko, a každý vlády měl účasť:
[190]já dostal za podíl ve siném moři bydleti povždy,
když los námi metán, Hádés pak mrákotu temnou,
Zeus dostal nebe šíroširé ve vzdušnu a mračnech.
Země posud všechněm je společna a prostor Olympa.[5]
A proto nechci také Diu žíti po vůli, a klidně
[195]ač mocným on jesti, v třetí ať zůstane části.
Nech pravicí mě děsiť mnoho přestane jak zbabilého.
Více by slušno byloť vlastní dcery své a rozence
úporným hovorem mu pokárati, jež zplodil on sám,
jižto uposlechnou třeba bezděky rozkazu Zéva.“
[200]Pak jemu větronohá, rychlá zase odvece Íris:
„Mám opravdu tudíž, Zemětřase temnokadeřný,
urputnou tuto Zévu přinésť odpověď a prudkou,
ještě či obrátíš? mysl moudrých jesti povolna.
Víš, že také starší provodí vždy erínye děsné.“[6]
[205]K ní zase promlouval Zemětřas vládce Poseidon:
„Írido božko, trvám, slovo velmi jsi řekla rozumné.
Dobré jest to také, kdy posel ví říci, co slušno.
Avšak bol hrozný mě na mysli a v srdci pojímá,
když rovnoprávnému, jemuž je usouzena sudba
[210]stejná, takto slovem zlostným se mi láť opováží.
Avšak předse nyní povolím jemu z úcty se štítě.
Však co jiného ti řeknu a hrozbu tu jistě ukončím:
Jestliže přes mou vůli a božky Athény kořistné,
vládyky pak Héfaista a Herma a Héry velebné
[215]Troie strmé bude chtíti ušetřiť a jí nedopustí
vyvrátiť, Danaům ale skytnouť oslavy velké,
tehdy věziž, mezi námi že hněv bude nezhojitelný.“
Takto praviv Zemětřas opustil tábor Achajský
a v moře pak se vnořil, strádán bohatýry Achajských.
[220]K Ápollónu pravil tenkráte mrakosběratel Zeus:
„Foibe milý, ke kovozbrojnému mně Hektoru dojdi,
neb již Zemědržec Zemětřas pryč se odebral
do slaně zas jasné hněvu záhubnému se vyhnuv
mému; byliť by také zaslechli jiní boj a půtku,
[225]již jsou podzemní bohové kolkol Krona jsoucí.
Však bylo o mnoho pro mě to lépe a bratra samého,
dříve že, byť třeba velmi rozezlen, z úcty se vyhnul
pážím mým, nebyloť by to bez potu s námi dopadlo.
Nuž ztřepenou do rukou, milený synu, aigidu vezmi,
[230]jíž potřásaje silně poděs bohatýry Achajské;
jasný pak Hektor buď, Střelčí, tobě na péči;
sílu zbuzuj tak dlouho mu velkou, až by Achajští
zpět prchajíce lodí zas a Hellésponta dosáhli.
Já pak sám odtud chci slovem to a skutkem uvážiť:[7]
[235]jak by po té od práce kruté okřáli Achajští.“
Tak vece, hned slova otce uposlechl Foibos Apollon,
sestoupil s Ídských na to hor jestřábu podobný,
jenž je sivákovrah nejrychlejší z opeřenců.
Priama chrabroduchého seděť zastihne rozence
[240]Hektora, již neležel; vracelať se mu poznovu síla,
a druhy poznával vůkol; pot a záducha tichla,
neb jej štítovládce Kronovce probouzela vůle.
Přistoupiv dalekostřelný promlouval Apollon:
„Proč ty druhých opodál, Priamův synu Hektore, meškáš
[245]málomocen? Snad bol nějaký tebe postihl těžký?“
Odvece málomocen jemu Hektor blýskavohelmý:
„Kdož jsi ty, nejdražší, z nesmrtných, jenž se mne tážeš?
Což ty nevíš, že mě byl zadních při korábech Achajských,
kdež druhy jsem mu hubil, kamenem Telamónovec Aias
[250]mých udeřil do prsou a zmařil mou sílu burácnou?
Již již jsem myslil, že do Hádovy říše a k stínům
v den ten půjdu, kdy jsem ducha již mileného vypouštěl.“
Pak dalekostřelný jemu odvece vládce Apollon:
„Mysli nabuď! takového ti Zeus ochránce Olympan
[255]poslal s Ídy dolů, aby k tobě i stál i pomáhal,
Ápollóna s mečem zlatitým, jenž dřív tebe rovněž
chráníval ve vřavě samého i města strmého.
Nuž ty nyní sám povstaň a rozkaž přemnoha jezdcům,
k vyhlubeným ku lodím aby řídili své koně rychlé;
[260]já v čele vojska zatím přes příkop všechnu urovnám
cestu koním a zas obrátím bohatýry Achajské.“
Takto praviv zmužilosť velikou vdechl vládyce mužstva.
Tak jako oř stajný, když dost nakrmiv se u jeslí
vazbu přetrhna tuhou dusotem po pláni uhání,
[265]zvyklý krásnotokém ve proudě se koupati říčném,
pýchaje; vzhůru drží hlavu svou a kolem jeho hříva
o plece zavlává, an ve své kráse se pyšní,
k povědomé ho kolence nesou ruče k pastvině koňstva:
tak Hektor nohy své běhuté a kolence ohýbal,
[270]jezdce pobádaje v před, když byl hlas zaslechl božský.
Jak rohatého kaloucha aneb kozorožce divého
se psy pronásledují venkovští lovci honíce,
avšak hvozd hustostinný ho a skála strmící
zachrání, a není zvěře jim popřáno dosíci;
[275]však na jejich pokřik se lepohřívý lev ukáže
v cestě, a všecky je rozpráší, třeba dychtili velmi:
Argejští tak chvíli pořáde ho stíhali hlučně,
naň meči napřahujíce a oštěpy dvouhrotitými;
však kdy v řadách Trojanů postoupati Hektora zhlédli,
[280]hrozně užasli, a klesla k nohám jim všechněm udatnosť.
Z jich středu jal se Thoas, Andraimona řečniti mládec,
nejlepší bohatýr Aitólských, v dřevci dovedný
a v seči výborný; poradou ale málo Achajských
předčilo jej, kdykoliv se junáci potýkali řečmi;
[285]dobré vůle jsa k nim promlouval a takto se ozval:
„Ó běda, ohromný tuto div na své oči patřím,
jak znova zas povstal náhlé záhubě se vymknuv
Hektor. Jistě milé každému v to doufalo srdce,
pod pravicí Aias že ho proklane, syn Telamónův.
[290]Avšak někdo z bohův opět zachránil a hájil
Hektora, jenžto mnohým Danaům již rozpojil údy,
jak že nyní bude též, se obávám; neb proti vůli
Zéva velehlučného není tak zápasu dychtiv.
Nuž tedy, jakkolvěk propovím, poslechněme všichni:
[295]vojsku se k vyhlubeným navrátiti kažme korábům,
však sami, nejlepší co se býť pyšníme ve vojště,
staňme, na setkání po prvé zadržíme-li útok
pozdvihnouce kopí; myslím, třeba více by toužil,
vnitř bude báti se přec v zástup vniknouti Danajských.“
[300]Takto praví, oni na slovo hned poslechli ochotně.
Aias chrabroduchý se statným Ídomenéem,
Teukros a Mérionés a Megés, Áréu podobný,
rychle pořádali boj, přední přivolavše junáky,
Hektoru vstříc a vojům Trojským; ale lid vzadu vůdců
[305]ostatní se vracel nazpátek k loďstvu Achajských.
V před Trojané vyrazí sebráni a v jich čele Hektor
dlouhým spěl kročejem; před ním šel Foibos Apollon
v mrak maje zastřena pléce, a bouřnou aigidu třímal,
hroznou, ověšenou, přeskvostnou, jižto dovedný
[310]Héfaistos dal Zévu nosiť na hrůzu smrtelných;
tou tedy mávaje bůh v ruce své, v čele stál všeho vojska.
Argejští v husté řadě stáli, a ryk boje povstal
ostrý se stran obou, a z tětiv střely rychloperutné
lítaly; valně kopí, co z paží byla házena statných,
[315]utkvěla buďto v tělech mládenců křepkobojovných,
neb mnoho jich prostřed, než bílé dotkla se kůže,
v půdu se vrážela dřív, v mase hýřiti dychtiva jsouce.[8]
Klidně dokud třímal v ruce aigidu Foibos Apollon,
velmi potíraly šípy s obou stran, a zmíralo mužstvo.
[320]Jakmile pak do očí hledě Argejským koněrychlým,
jí zatřásl a sám náramně se rozkřikl, všechněm
srdce pomátl v prsou, že zapomněli obrany rázné.
Tak jako když skotu stádo aneb bravu hejno převelké
dravci dva rozpráší v čas důje za temnoty noční,
[325]náhle se přiblížíce, kdy vzdálen pastucha stáda:
tak bázlivě utekli Achajští, neb jim Apollon
seslal strach, Trojanům pak a Hektoru slávu propůjčil.
Tehdy zabil muže muž, kdy se seč rozptýlila lítá.
Stichia prv Hektor zavraždil a Arkesiláa;
[330]první Boiótů vojevůdcem byl kovokrzných,
soudruh onen zase velkoduchého Menesthea věrný;
Aineias tu Medonta a Íasa ze zbroje svlékl.
Oilea jasnorodého onen byl syn levobočný,
vládce Medon, bratr Aiantův, ale sídlem obýval
[335]v Fylace vlasti podál, poněvadž muže příbuzného
macechy své Eriópidy sklal, již měl za choť Oileus;
chrabrý Íasos opět Athénských byl vojevůdcem,
jenžto se Sféla synem, syna Búkola, povždy nazýval.
Púlydamas proklál Mékisthea, dále Polítés
[340]Echia v předvoji sklal, Klonia spolu protkl Agénor.
Deiocha vládce Paris vzadu do plece na kraji proklal,
v předvoji když pryč utíkal, a veskrz kov jemu prohnal.
Zbroj co zatím Trojané jim svlékali, tehdy Achajští
rychle v kolí padnuvše a příkopu do hlubokého,
[345]sem prchajíce a tam za hradbu se skrývali bezděk.
Hektor pak Trojské napomínaje vykřikl hlasně:
„V loďstvo udeřte nyní a ležeť zbroje nechte krvutné!
leč koho z vás opodále stranou postihnu korábů,
ihned smrť mu na místě přisoudím; nikdo mu z přátel,
[350]žen ni mužův, ohněm neskytnou po smrti pocty,
nýbrž rozsápou ho psové před hradbami města.“
Po slovu tomto bičem koně pošvihl přes plece silně,
voj Trojanů po řadách napomínaje. S ním oni všichni
hlas zdvihnuvše za ním vozotažné řídili koňstvo
[355]s pokřikem úžasným; z předu všechněch Foibos Apollon
sám, boře snadno nohou kraje příkopu vyhlubeného,
do prostřed shazoval je a přes něj dráhu urovnal
tak dlouhou, širokou, až kam hod dřevce dosáhne,
jež muž vrhne rukou, chtěje zkoumati sílu kvetoucí.
[360]Hrnuly tam se valem voje řadmo a napřed Apollon
štít drže převzácný; strhl snadno po té zeď Achajských,
tak jako hoch nějaký asi písek na břehu mořském,
jenž když hračku milou zhotoví si v radosti dětinné,
zas ji nohou a rukou rozhází tímto se bavě:
[365]takto jsi, Foibe lukostřelný, rozházel Achajských
dlouhou práci a píli a hrůzu na veškery pustil.
Tak vydutých u lodí ustávali tam trvajíce,
druh druha povzbuzujíce a k veškeru božstvu v Olympě
pozdvihujíce rukou, každý vřele hlasně se modlil.
[370]Nestor pak zejména Gerénský, strážce Achajských,
vzpínaje páže se tak modlil k hvězdnému nebesku:
„Jestliže z nás, Die otče, který kdysi v Argu ti žírném
v oběť buď tučné tura neb bravu kýty ti spálil,
vroucně se modle za návrat, a tys mu to slíbil a kývl,
[375]nuž toho pomni a den ten, Olympane, záhuby odvrať!
takto nedej nám od Trojanů zahynouti Achajským.“
Takto se modle pravil, na to zahřměl důmyslný Zeus[9]
na hlas, prosbu vřelou slyše Néléovce starého.
Když Trojané slechnou hrom štítovládce Kronovce,
[380]více na Argejské se uvrhli a pomněli bitvy.
Tak jako když vlna ohromná moře šíroširého
přes stěny spadne korábu se řítíc, když tyto mrská
vichřice síla, která nejvíce i proud vody zdvíhá:
tak Trojané s křikem úžasným sestoupali s hradby,
[385]pak koně tam vehnavše při lodních válčili kormách
oštěpy dvouhrotitými; s vozů na ně házeli jedni,
kdežto s lodí černých vstoupivše na kormy Achajští
předlouhými ratišti, která byla jim na korábech
k lodní bitvě tuhospojená a na konci železná.
[390]Patroklos, dokavad Trojané s bohatýry Achajských
válčili hradby kolem rychlých opodále korábů,
ve staně dlel mezitím Eurypyla chrabroduchého,
kdež ho bavil hovorem veselým a na ránu žalostnou
černých výborné kladl léky hojidla bolestí.
[395]Jakmile však proudem ku hradbě se řítiti spatřil[10]
voj Trojanův, a počal hlučný ryk a útěk Achajských,
zabědoval pak hlasně a ve svá tloukl se bedra
dlaněma nakloněnýma a takto naříkaje kvílel:
„Nelze mi, Eurypyle, třeba bys sebe víc toho žádal,
[400]zůstati déle při tobě, neboť seč strhla se velká;
nech proto tvůj mezitím vozataj tě baví, ale já sám
pospíším k Achiléu, abych jej k bitvě vybídl.
Kdož ví, zdaž s pomocí božskou jemu srdce nepohnu
jej přemluvě? neboť jest přímluva soudruha dobrá.“
[405]Po slovu tom nohy pryč jej unášely; avšak Achajští
bránili pevně vojům Trojanův, ale předse nemohli
jich slabších co do počtu odehnati dále korábů,
též Trojané Danaů prolomiť řady nikde nemohli
chrabrostí a k stanům a lodím dostať se běhutným.
[410]Tak jak urovnává trám lodní krokvice dobře,
jižto tesař v ruce má zkušený, jenž všechnu dovednosť
úplně zná výborně po návodu božky Athény:
tak též jich boj a seč byla napjata zúplna rovně.
Jedni tu boj při lodích a druzí zase tam spolu vedli.
[415]Hektor vstříc Aiantu vrazil reku proslavenému.
Jednu o loď boj vedli obadva a předse nemohli
Priamovec jej zahnať a loď tu zapáliti ohněm,
neb ho onen zapudiť, když božstvo ho blízko přivedlo.
Klytia tehdy rozence Kalétora vojvoda Aias,
[420]když nesl žár na koráb, udeřil svým do hrudi dřevcem;
on klesnuv zaduněl, z ruky pak hlaveň ihned upustil.
Jakmile spatřil okem Hektor bratrance milého,
do prachu an zasažen před černým klesne korábem,
voj Trojanův a Lykův napomínaje vykřikl hlasně:
[425]„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
jen mi neustávejte nyní v seči v úžině této,
nýbrž zachraňtež Klytiovce, by zbroj mu nemohli
svléknouť Argejští, v okolí padlého korábů.“
Takto praviv lesklé k Aiantovi dřevce vymrštil.
[430]On ho chybil, za to protkl Lykofrona, Mastora plémě,
druh to milý Aianta Kythéřan, jenžto přebýval
s ním, když byl muže sklal v posvátné výspě Kythéře —
do hlavy jej nad uchem kovovým bodl oštěpem ostrým,
jak stál blíž Aianta; a do prachu hned klesl na znak
[435]s kormy korábu na zem; milené jeho rozpjatý údy.
Aias hned zachvěl se a k bratrovi takto se ozval:
„Teukře milý, tady nám věrný byl druh v seči proklán
Mastorovec, jejž, k nám když z výspy Kythéry zavítal,
rovně milým rodičům my jsme ctívali vezdy v paláci;
[440]Hektor velkoduchý jej proklal. Kdež smrtonosné
jsou tvé šípy a luk, co ti poskytl Foibos Apollon?“
Takto pravil, Teukros to slyšev ruče blíž k němu stoupil,
třímaje luk pružný v milené ruce pevně a toulec
šípochový a na voj Trojanů ruče šípy vysýlal.
[445]Kleita střelou udeřil, Peisénora plémě slovutné,
soudruha Púlydamanta, který byl z Panthoa pošlý,
opratě jak třímal v ruce své; on s koňmi se pachtil,
řídě je tam, kde vojů nejhustší vířily proudy,
Hektoru vděk, tolikéž Trojanům; ale náhle ho stihla
[450]zhouba, které mu neodvrátil, třeba toužili, nikdo.
Od zadu vnikla mnohostonná střela vládci do šíje;
hned klesl se spřežení, koně pak jeho nazpět ucouvli
se prázdným rachotíce vozem. Brzy vládce to poznal
Púlydamas a koním hned v ústrety přiběhl první,
[455]jež podal Astynou, Protiáona vládce rozenci,
káže slovem důrazně, by vůz na blízku mu třímal
zíraje naň; na to sám jda vrazil do předvoje opět.
Šíp jinaký na kovozbrojného si Hektora Teukros
vybral a bitvu by byl skončil při korábech Achajských,
[460]kdyžby střelou udeřiv bohatýrovi byl duši vyrval.
Však Dia mysli neušlo to moudré, jenž reka chránil
Hektora, slávu zatím odňal Telamóna rozenci;
tětivu on mu lepostočenou na lučišti nevadném
přerval, když ji napínal, a šíp zaletěl jemu vedle
[465]těžkokový opodál, z ruky pak mu lučiště vypadlo.
Teukros hned zachvěl se a k bratrovi takto se ozval:
„O běda, jistě maří nějaký zámysly nebešťan
bitvy naší, z ruky jenž vyrazil mi tu chvíli lučiště,
tětivu upletenou ale přerval, již jsem upevnil
[470]ráno, by mohla ručích vydržeť v seči přemnoho šípů.“
V odvět pak mu pravil veliký Telamónovec Aias:
„Nech jen, bratře, ležeť luk tento a šípy ty hojné,
když byl bůh je zmařil, jenž vojsku zanevřel Achajských.
Však dlouhé v ruce vezma ratiště a na plece štít svůj
[475]válči protiv Trojanům a druhé voje k bitvě pobádej,
ať třeba nás porazíce lepokrovných by korábů
nevzali v plen bez práce; tudíž chutě pomněme bitvy.“
Takto pravil, Teukros položil luk do stanu svého,
štít na to čtyrvrstvý kolkol plece navlekl sobě,
[480]přílbu lepostvůrnou položil pak na hlavu statnou
[vlásinatou, a chochol svrchu přílbice strašně se kýval.]
Pevné, zahrocené kovem ostrým vzav si ratiště,
rychle běžel nazpátky a blíž k Aiantovi stoupil.
Hektor když zahlédl, že Teukrův luk je porouchán,
[485]voj Trojanův a Lykův napomínaje vykřikl hlasně:
„Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
nuž, milení, muži buďte a pomněte útoku rázně
vyhlubených u lodí; již jsem na své oči spatřil,
Zeus přednímu kterak bohatým lučiště porouchal.
[490]Snadno je poznati velmi lidem Dia sílu mohutnou,
výtečnou-li kterým na bojišti propůjčuje slávu,
neb tísní-li které a vydatně pomáhati nechce,
jak tísní Danaův teď sílu a nám napomáhá.
Nuž sebráni u loďstva bojujte, a kdožkoli z vás pak
[495]buďto střelou či mečem zasažen smrti sudby dosáhne,
umřiž; válčícímu je slavno za otčinu rodnou
umříť; neb manželka milá zbude zdráva i dítky,
zůstane dům mu a statky nedotknuty,[11] jestli Achajští
prchnou s loďmi domů milené do vlasti otecké.“
[500]Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Aias jasnorodý tolikéž druhy své napomínal:
„Hanba to Argejští! o to nám jde nyní zahynouti
neb zachráněnu býť a lodím odvrátiti zhoubu.
Což myslíte, lodí zmocní-li se vládyka Hektor,
[505]pěšky že přijde domů každý do vlasti otecké?
Což k sluchu vám nepřišlo, kterak voje všechny pobádá
Hektor, jenž nám již chce koráby zapáliti ohněm?
Káže ne do plesu jíť Trojanům, ale válčiti chrabře.
Žádný nezbývá nám záměr a obmysl lepší
[510]než ve vřavě mužů naše zkoušeti páže a sílu.
Lépe je buď zahynouti na jednou neb živu zůstať,
nežli se trápiti dlouho v kruté tady válce vražedné
a při lodích slabším tak podlehnouti nadarmo.“
Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
[515]Schedia tehdy zabil Hektor, Perimédova mládce,
vojvodu Fókejských, Aias zase Láodamanta,
náčelníka pěších, Anténora vládce rozence;
se zbroje Púlydamas svléknul Kylléňana Óta,
soudruha Fýléovce, udatných vůdce Epejských.
[520]Naň vyrazil spatřiv to Megés, ale spěšně se vyhnul
Púlydamas. I chybil se ho dřevcem, ježto Apollon
v předvoji Pantha nedal slavnému zhynouti rozenci;
avšak Kroismu vrazil do prostřed do hrudi dřevce,
jenž klesnuv zaduněl, na to zbroj jemu se plece svlékal.
[525]Naň přihnal se Dolops, válečník oštěposlavný,
Lampetovec, nejchrabřejší syn vojvody Lampa,
Láomedontiovec, jenž byl vědom obrany rázné
a vbodl Fýléovci ratištěm do středu štítu,
zblízka na něj vyraziv; brnění jeho chránilo pevné,
[530]ježto nosíval pláty přilehlé;[12] dříve je Fýleus
z Efyry sobě přines, kudy krásný proud teče Selleis.
Hosť je totiž daroval jemu vládce mužův Eufétés,
sám aby v bitvu nosil je na obranu na vrahy líté;
od těla tehdy také odvrátilo zkázu rozenci.
[535]Fýleovec do vlásinaté kovové do přílby
v nejvyšší ho hřeben pravicí bodl oštěpem ostrým
a přerazil mu chochol koňský, že na zem padl vešken
do prachu, jenžto se leskl nachem jsa nedávno obarven.
S ním co zatím tak válčil a ještě na vítěze doufal,
[540]blíž na pomoc mu přišel válečný rek Meneláos,
tajně stranou s dřevcem přistoupil a do plece vbodnul
od zadu dřevce a hrot prsy ven dychtivě prolítl
ku předu touže; Dolops se svaliv na tvář klesl proklán.
Vrhli se naň, kovovou aby zbroj jemu se plece svlékli;
[545]tehdáž příbuzným započal domlouvati Hektor
všechněm a hlavně se jal Hiketáona mládcovi láti,
chrabroduchému totiž Melanippu, co mátonohý skot
pásl v nivách Perkóty, dokud nepřišli Achajští;
jakmile obloboké Argejských přišly koráby,
[550]zpátky přišel do Troie a předčil v národě Trojském
a s Priamem sídlil, jenž ctil ho podobně rozencům;
lál mu tudíž Hektor, promlouval a takto se ozval:
„Takto budem, Melanippe, zaháleti? Což toho vůbec
nedbáš v srdci milém, že mrtev tvůj strýc padl proklán?
[555]Což nevidíš, jak o Dolopa zbroj roznítili půtku?
Pojď za mnou, nebo více nemožno je válčiti z dáli
s Argejskými, dokud nebudou povražděni všichni,
neb do kořán strmná vzata Troia a mužstvo zrubáno.“
Takto praviv šel napřed a v sled jemu muž bohorovný.
[560]Argejské vzbuzoval veliký Telamónovec Aias:
„Ó milení, muži buďte a srdce jarého nabuďte
a druha druh vzájem ve vřavě se styďte vražedné.
Druha-li druh se stydí, potrvá jich více na živě;
avšak když prchají, nevzejde ni sláva ni spása.“
[565]Takto pravil, druhové sami též žádostivi války,
řeč si připustili k mysli a rychle obehnali loďstvo
kol hradbou kovovou, ale Zeus na ně hnal voje Trojské.
Antilocha vzbuzoval v ryku statný rek Meneláos:
„Antilochu, mladší tebe nikdo není tu z Achajských,
[570]ni v běhu rychlejší, ani silný jak ty do války.
Kéž z Trojanů nějakého na něj se vyřítě probodneš!“
Takto praviv zase zpět se uchýlil a jej k boji vznítil.
Z předvoje ven se vyřítil a lesklé dřevce vymrštil
kol sebe rozhlédnuv se. Honem rozprchli se Trojští,
[575]když na ně rek mířil. Střelu však nenadarmo vypustil,
leč Hiketáona syn, veledušný rek Melanippos,
jak se do bitvy vrhal, do prsou boden u bradavičky.
On klesnuv zaduněl, zraky pak jeho zastřelo temno.
Antilochos jako pes se vyřítil, jenž na kaloucha
[580]postřeleného se vrhne, kterého, kdy vyběhl z lůžka,
lovci zrovna zasáhl střelou a mu rozpojil údy:
tak skočil Antilochos chrabrý, Melanippe, po tobě,
zbroj by ti sňal. Jasného nezůstal Hektora tajným,
jenž rychlým kročejem ve vřavě na něj se vyřítil.
[585]Antilochos nestál, obratný ač jsa bojovník,
nýbrž šelmě, která něco spáchala zlého, podobný,
jež kdy psa rozsápá nebo pastuchu při skotu stáda,
rychle prchá, prve nežli mužův zástup se shromáždí:
tak prchl Nestorovec, Trojané úsilně a Hektor
[590]s pokřikem úžasným naň deštili šípy žalostné;
obrátiv se stanul, kdy druhů svých zástupu dospěl.
Trojské vojsko masožravcům lvům jsouce podobni,
řítili jsou se v koráby, plníce Kronovcovu vůli,[13]
jenž velikou vzbuzoval jim sílu a srdce Achajských
[595]mámil a odnímal jim slávu a těmto pomáhal.
Ustanovilť se na mysli, že Hektoru slávu propůjčí,
vyhlubených do lodí aby žár vrhl hrůzoplamenný
náramný a celou záhubnou Thetidy žádosť
jí naplnil, nebo v tom setrval ždaje důmyslný Zeus,
[600]zář by viděl na své oči plápolavého korábu.
Z těch čas zpátečné od loďstva pronásledování
chtěl učiniť Trojanům a Danajským slávu propůjčiť.
Takto pomýšleje v srdci, vzbudil vydutých u korábů
Hektora chrabroduchého, který sám byl boje dychtiv.
[605]Jak kdy zuří v boji oštěpometce Arés nebo zhoubný
řádí žár na horách v rozsáhlé houštině hvozdu:
takto zuřil, pěna kypěla z úst, oči zářily ohněm
pod strašným obrvím Priamovce, a přílba se lesklá
hrozně kolem skrání otřásala, jak v seči válčil
[610][Hektor; sestoupilť jemu sám se vzdušna pomocník
Zeus ochránce, který z Trojanů jemu jen jedinému
dával poctu a slávu. Neboť měl pouze kratičko
žíť, poněvadž již den mu přiváděla božka osudný
Pallas Athéna rukou pod pádnou vládce Achilla].
[615]On mínil proraziť řady vojska a tam se pokoušel,
nejlepší kde viděl zbraň a voj nejhustěji státi.
Předse ni tak proraziť s to nebyl, sebe víc třeba toužil.
Neb mu v řadách pevných odpírali tak jako velká
skála nedostupná moře blízko siného strmící,
[620]jež vydrží fučivých všech větrů přívaly prudké
a zbujelé moře proudy, které na skálu chrlí se:
tak Trojanům tvrdě stáli Achajci a zpátky necouvli.
Hektor svítě celý ohněm skočil u vřavu lítou
a vpadl, jak vlna když do ručího korábu upadne
[625]s prudkostí větrem živená ze mračna, a všechna
pokryta loď je pěnou, a předěsné vichřice vání
v plachty pořáde fičí, že trnou ve své hrudi plavci
bázní; neb se vidí jisté smrti býti propadlí:
tak se v prsou bouříc rozrývalo srdce Achajských.
[630]Tak jako lev na skot se vyřítí záhubodyšný,
jenž se v luzích travných velikého močálu popásá
nesčetný, mezi ním jest pastucha málo vědoucí
s dravci dosud bojovať lesklého dobytčete o smrť;
on sice hned přední, hned zadní stáda jalůvky
[635]obchází napořád, ale do středu lev se vyřítě
kus pohltí, a druzí strachy prchnou: takto Achajští
v úprku před Priamovcem uprchli a před Diem otcem
všichni; jenom jediného Mykéňana sklal Periféta,
Kopréovce milého, který Eurysthea krále
[640]poslem k posvátné Héraklea síle chodíval;[14]
z otce mnohem horšího zrozen byl syn bezevadný
ve všelikých vědomostech, i v bitvě i ve běhu rychlém,
též rozumem předčil mezi náčelníky Mykénských;
tehdáž výtečnou on Hektoru slávu propůjčil.
[645]Neb kdy se obrátil, narazil se na okraji štítu,
jejžto nosil do nohou sahající k obraně dřevcí;
on padl na znak o tento klopýtnuv, a přílbice lesklá
strašně kolem skrání padlého zařinčela vládce.
Hektor bystře ho spatřil a v úprku blíž k němu stoupil,
[650]dřevce vrazil do prsou a druhů na blízku militkých
jej proklál; i nemohli třebas zkormouceni přispěť
soudruhu, neb jasného ulekli se Hektora velmi.
V dohled přišli lodí, a kolem je uzamkly koráby[15]
krajní, ježto vytáhli předem; na ně vrhli se Trojští.
[655]Od předních potom Argejští ustoupli korábů
bezděk a tam přece podle stanův oni zůstali všichni
vesměs, aniž se kolem rozprchli po táboře šírém,
neb je držel stud a strach; druha druh napomínali stále.
Nestor však zejména Gerénský, strážce Achajských,
[660]vroucně prosil pro všecky milé každého z Achajských:
„Ó milení, muži buďte a ve hrudi své zachovejte
stud před lidmi druhými a pospolu pomněte každý
dítek svých a chotí a majetku a otce a matky,
jak komu ještě žijí, nebo již prve zašli do Hádu.
[665]Skrz tyto vás zde prosím, ani vzdáleni jsou v zemi rodné,
stůjte udatně vrahům a nemyslete více na útěk.“
Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Jim tu s očí mlhy mrak rozptýlila Pallas Athéna
náramný; se stran jim obou zasvítilo slunce,
[670]kdež jich stály koráby, a k pospolitému bojišti.
Hektora chrabroduchého a soudruhy spatřili dobře
všichni, co stáli koliv v pozadí a neválčili více,
všichni, co jich při lodích v líté seči válčilo rychlých.
Velkoduchému se víc Aiantu nelíbilo v srdci
[675]stáť, kde podál synové ostatní stáli Achajských,
leč po lodí krytbách kročejem postoupaje dlouhým
kráčel a žerď lodní náramnou ve dlani třímal,
pevně která byla kroužky skutá, dvamecítmaloketní.
Tak jako muž na koních, znaje dobře prováděti kousky,
[680]když byl sobě koní čtvero ze mnoha vybral a spřáhl,[16]
přes pláň k městu letí velikému, jsa velmi rozehnán,
silnici po hlučné, a na něj mnoho lidstva se dívá,
žen ztrnulých a mužův; on bez přestávky pořáde
jen s koně skáče na kůň střídavě a s koňmi uhání:
[685]takž Aias běhutých přes hojné krytby korábů
dlouhým šel kročejem, hlas pak jeho klenby docházel,
a křiče strašně pořád Argejský voj napomínal
hájiti chrabře stanův a korábův. Avšak i Hektor
déle v kovozbrojných Trojanů zástupě nezůstal,
[690]nýbrž jak kdy orel šedivý ptákův opeřencův
hejno napadne kolem podlé se řečiště pasoucích
hus nebo dlouhokrkých labutí nebo hejno jeřábů:
tak Hektor temnopřídý na koráb si namířil
vstříc vyraziv; vzadu jej Kronovec Zeus ku předu nutkal
[695]mocnou velmi rukou a za ním spolu vojsko pobádal.
Seč znova vyhlubených u korábů strhla se prudká.
Byl bys děl, že se čerstvi, nezemdleni utkali bitvou
jedni s druhými, neboť tak v zápalu válčili prudkém.
Jim byla válčícím taková mysl: tamto Achajští
[700]víc že by zhoubě unikli, nedoufali, leč že tu padnou;
tam Trojanům každého v prsou zase doufalo srdce
loďstvo zapáliť a všecky pobiť bohatýry Achajské.
Tak soudíce na mysli potírali druh druha vzájem.
Hektor kormy chopil se mořebrodné lodi jedné,
[705]krásné, rychloleté, jež Prótesiláa přinesla
k Troii svaté, ale zpět nezavezla do otčiny rodné.
Tento tudíž o koráb Trojané a junáci Achajští
jsou v řeži na vzájem se potírali; více nižádný
přívalu střel nečekal z pozdálí, nikdo ni dřevcí,
[710]nýbrž blízko stojíce, v prsou mysl jednu majíce,
válčili boj burdýři aneb břitkými tesáky
neb meči náramnými a oštěpy dvouhrotitými.
Hojné černobité, krásné meče stříbrnopuklé[17]
jednak z páže na zem jim upadly a se plece jednak
[715]mládců válčících, a krví zem proudila černá.
Jak Hektor zachytil lodi kormu, nepouštěje třímal
hlavici pevně v rukou a pobádal tak voje Trojské:
„Rychle přineste oheň, sami ryk pozdvihněte hlučný.
Dnes nám den daroval Kronovec, jenž všechny převáží,
[720]vzíti koráby, které přibylé proti vůli Nebeských
spáchaly nám mnoho útrap a bídy kmetů zbabilostí,
již mě, kdy jsem koli válčiti chtěl při korábech Achajských,
jsou zdržovávali stále a bránili národu Trojských.
Když tenkrát širokohlučný mysl mámil Olympan
[725]nám, nuže medle nyní nás nutká sám a pobádá.“
Takto praví, oni ještě se prudčeji na vrahy vrhli.
Aias již netrval, nebo velmi ho tísnily šípy,
nýbrž couvl maličko na zad, smrť zíraje jistou,
sedmistopou na pelesť a opustil krytbu korábu.
[730]Pátraje tam tedy stál, přistoupiti stále ratištěm
Trojským bráně k lodím, kdo oheň koli k žáru přinášel,
a křiče strašně pořád Argejský voj napomínal:
„Ó milení rekové Danaův, druzi vládce Aréa,
jen, milení, muži buďte a pomněte obrany rázné!
[735]Což myslíte, že nám nějaké vzadu vojsko pomocné
neb silná snad zeď, by mužům odvrátila zhoubu?
Žádné město není na blízku opatřeno hradbou,
v němžto bychom se lidem zachrániti mohli pomocným;
než my kovozbrojných Trojanů na pláni ležíme,
[740]ku slani sevřeni jsouce podál od vlasti otecké;
tak jen spása v pažích a ne ve mdlé války chabosti.“
Takto praví Aias a zle řádí oštěpem ostrým.
A kdokoliv z Trojanů k vydutým blížil se korábům
s ohněm plápolavým na příkaz Hektora vládce,
[745]Aias jej vždy zabil dlouhým očekávaje dřevcem.
Z blízka dvanáct jich sklal před vyhlubenými koráby.
- ↑ [Verš 17.] Již v starověku vykládali místo toto symbolicky nebo kosmogonicky, ježto Héra dolní vzduch mezi nebem a zemí se nalézající, Zeus horní vrstvu vzduchu znamená, z čehož prý povstalo potrestání Héry. Avšak dlužno připomenouti, že bylo v Řecku zvykem zločince na nohou a rukou spoutati na sloup pověsiti a k zvětšení bolestí na nohy závaží připevniti. Sr. středověk.
- ↑ [Verš 26.] Když Héraklés Troie dobyl a domů se plavil, seslala naň Héra velikou bouři, ale Zeus ho zachránil a přivedl šťastně do Arga.
- ↑ [Verš 80.] Místo jednoduchého přirovnání, že Héra odletěla rychlostí myšlénky, podává básník celý obraz.
- ↑ [Verš 95.] Bohové seděli při hostině; když přišla Héra, povstali všichni ze svých křesel, načež Héra vybízí Themistu, aby ve kvasu dále pokračovali.
- ↑ [Verš 193.] Poseidon vykládá Íridě, že má stejná práva jako Zeus, jenž chtěje si nadvládu osobiti, dopouští se bezpráví. Při rozdělení světa zůstal Olymp a země společným majitkem všech bohův.
- ↑ [Verš 204.] Íris nechtíc Poseidóna drážditi, odvolává se pro Zéva na přednosť stáří, ne na větší sílu. — Erínyje trestají každé provinění se proti přírodě, tedy také každou odchylku od světového řádu; k tomu patří úcta před rodiči, úcta před hlavou rodiny (starším bratrem).
- ↑ [Verš 234.] Výrazem tímto jsou oba spůsoby prostředků naznačeny, které Zévovi jsou po ruce: buď jedná sám, nebo ustanoví k tomu jiného boha.
- ↑ [Verš 318.] Pokud Apollon aigidu nepohnutě držel, t. j. pokud byl od Achajských příliš vzdálen, aby ji vůči Achajským třímal, bojovalo se na obou stranách se stejným štěstím; ale co aigidou přistoupiv k Achajským mával, klesla jim zmužilosť.
- ↑ [Verš 377.] Zahřměním chtěl dáti Zeus Achajským příznivé znamení; Trojané vykládali si je ve svůj prospěch.
- ↑ [Verš 395.] Podle v. 469. 12. zpěvu ztekli Trojané hradbu a Achajští uprchli k lodím. Boj, jenž jest v obou posledních zpěvích líčen, veden byl mezi hradbou a loďmi.
- ↑ [Verš 498.] Tyto verše obsahují prospěchy těch, kteří v boji za otčinu padli. Pozdější básníci často toto místo nápodobili. Horatius Carm. III. 2, 13. dulce et decorum est pro patria mori.
- ↑ [Verš 530.] Brnění skládalo se ze dvou dutin (vydutých plátů), přední a zadní, jež na ramenou a po stranách se spínaly.
- ↑ [Verš 593.] Vůle Zévova byla, aby Trojané zvítězili a Řeky do korábů zahnali; tak mělo uražené cti Achilleově zadost býti učiněno.
- ↑ [Verš 640.] Eurystheus obával prý se přijíti Héraklea a proto užíval posla, jenž vůli jeho Hérakleovi vyřizoval.
- ↑ [Verš 653.] Řekové dostali před oči koráby, které dosud měli vzadu, a nejkrajnější na zem vytažené koráby je obklopovaly. Když tedy Řekové za koráby se utekli, měli je před sebou, kdežto Trojané, kteří proti Řekům postupovali, měli lodi jejich dávno před sebou.
- ↑ [Verš 680.] Muž ten vybere si z většího počtu koní takové, kteří k sobě se hodí, t. j. stejně vysoké a rychlé.
- ↑ [Verš 713.] Jilce mečů těchto byly k čepeli připevněny černě obitými (t. j. železnými) stuhami.