Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv šestnáctý
| Ilias Homér | ||
| Zpěv patnáctý | Zpěv šestnáctý | Zpěv sedmnáctý |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zpěv šestnáctý |
| Autor: | Homér |
| Zdroj: | HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 248–269 a 421–422. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Antonín Škoda |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Achilleus dovolí Patroklovi, aby v jeho zbroji s Myrmidony zahnal Trojany od lodí, ale dále jich nepronásledoval. Aias ustoupí Hektorovi a loď Prótesiláova zapálena. Achilleus pobádá Patrokla, aby spěchal, a spořádá voje. Patroklos porazí Trojany, uhasí oheň lodní a vedle jiných reků zabije i Sarpédona; již chce i hradby města ztéci, avšak Foibos jej odrazí; potom jej omráčí a zbroje zbaví, načež jej Euforbos raní a Hektor zabije.
Takto lepokrovný o koráb se potýkali vzájem.
Patroklos blížil se k Achillovi, vládyce mužstva,
vroucí pláče slzou, podoben zdroji černotokému,
jenž vodu temnosivou ze hladké skály vylévá.
[5]Rychlonohý, jasný ho zočiv slitoval se Achilleus
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Proč pláčeš, Patrokle, podobný dívce nemoudré,
ježto běžíc s matkou žádá, by ji v svou vzala náruč,
poškubujíc ji za roucho a zdržuje krok spěchající;
[10]uplakaná k ní pohlíží, až zdvihne ji matka:
té podoben, Patrokle, roníš slzu ze zraku jemnou.
Máš něco Myrmidonům oznámiti neb mně samému?
Což nějakou samoten ze Fthíje jsi zaslechl zprávu?
Však prý ještě na živě Menoitios, Aktora plémě,
[15]též žije Aiakovec Péleus doma národu vládna,
jichžto obou my bychom mrtvých věru kvílili těžce.
Snad lidu Argejských je ti líto, že mrou oni takto
vyhlubených u lodí za zpupnosť svou pykajíce.[1]
Mluv a netaj nic v srdci, bychom znali všecko obadva.“
[20]Sténaje z hloubi pravil jsi, ořekrotný Patrokle:
„Péléovče Achille, Achajských vládyko přední,
jen se nehorši! taká věru tíseň vzešla Achajským.
Vždyť již všichni, co jich koli dřív předčívalo v bitvě,
buď šípem či kopím porubáni leží u korábů.
[25]Týdeovec poraněn v ryku statný rek Diomédés,
dál Odyseus zasažen je ratištěm a král Agamemnon,
pak poraněn též Eurypylos do stehna je šípem.
Obsluhují ho velezkušení sice lékaři stále
rány hojíce; ty však jsi, Achille, neuprositelný.
[30]Jen mne nepostihniž takový hněv, hrůzoudatný,
jejž ty chováš! Jakový bude zisk z tebe míti potomstvo,[2]
ačli neodvrátíš Argejským záhuby mrzké?
Ukrutníče, nebyl tvým otcem vojvoda Péleus,
tvou ni Thetis matkou, nýbrž moře počlo tě temné[3]
[35]neb příkrá asi skála, že jest mysl tvá nepovolna.
Pakli se snad nějaké božské v hrudi věštbě vyhýbáš,
zdaž nějakou od Zéva přinesla ti matka velebná,
aspoň vyšli mě rychle a voj na bojiště vytáhniž
Myrmidonů, zdali bych zjednal snad spásu Danajským.
[40]Nech mne také kolkol plece do zbroje své se odíti,
zdaž by tebou mě majíce upustili od boje Trojští
dále, a váleční oddechli si mládci Achajských
z velké tísně, třebas bylo oddechu od boje málo.
Můžeme nezmoření zmořené nepřátely válkou
[45]k městu podále stanův a korábův zahnati snadno.“
Takto pravil prose vroucně ho bloud; nebo sobě samému
měl tak záhubnou smrť a sudbu vyžádati náhlou.
Pohnut rychlonohý k němu zas promlouval Achilleus:
„Ó běda, jasnorodý Patrokle, co právě jsi vyřkl!
[50]Nedbám věštby, která by mi po slovu tvém byla známa,
od Dia nic mi také nevěstila máti velebná,
avšak bol hrozný mě na mysli a v srdci pojímá,
když se oloupiti muž rovného u nás opováží[4]
a zpět vyrve mu dar, že mocí svou nad něho předčí.
[55]Hrozná jest to bolesť; nebo jsem v hrudi strasti vytrpěl.
Dívku, kterou mi za dar synové vyhlédli Achajských,
— já vydobyl ji kopím, vyvrátiv město hradební —
vyrval zas mi z rukou širokovládný Agamemnon
Atreovec, jako bych cizinec byl kýsi bezectný!
[60]Však minulosť minulosti ponechme; na mysli ni málo
neměl jsem napořád se hněvať; nebo já jsem uzavřel
u hněvu svém že neustanu dřív, až již se ozývať
válečný ryk a válka kolem mých počne korábů.
Nuž ty kolem plece mé oruží oblekni si skvostné
[65]a v čele Myrmidonů žádostných války vytrhni,
když tedy již temné Trojanův obklíčilo mračno
loďstvo mocí silnou, co zatím na příboji mořském
sevřeni jsou jen země malou čásť ještě držíce,
Argejští; Trojanův na ně veškero město vytáhlo
[70]mysli drzé, poněvadž nevidí čela přílbice této
poblíž zářící; brzy voj by utíkaje příkop
byl naplnil mrtvými, kdy byl by mi král Agamemnon
vlídné mysli; nyní ale kolkol tábora válčí.
Vždyť v Dioméda rukou, syna Týdea chrabroduchého,
[75]více kopí nezuří, Danaův by uhájilo zhouby;
též hlasu Atréovce nezaslechl jsem tu poroučeť
z úst mi nenáviděných, ale Hektora hlas mužebijce
rozkazovať Trojanům se ozývá, jižto křičíce
veškeru pláni drží, v poli povraždivše Achajské.
[80]Avšak i tak, Patrokle, lodí bys zhouby uhájil,
vrhni po nich se mocí, aby nám nezapálili loďstva
ohněm plápolavým a milý by nevyrvali návrat.
Však poslechni, jaké slovo hlavně do srdce ti vkládám,
pocty abys veliké vydobyl mi a slávy rekovské
[85]u všechněc Danaův, aby zas navrátili dívku
zpátky mi přespanilou a propůjčili obdary slavné.
Vrať se po té od loďstva je zatlače; byť třeba tobě
oslavy skytne dojíť choť Héřin silnoburácný,
o své újmě nebaž bez přítele válčiti dále
[90]s Trojany válečnými; nečesť jen bys mi uchystal.[5]
Též bitvou a vřavou válečnou pýchaje v srdci
vraždě kovem Trojské, proti Ília hradbě netáhni,
nikdo nesestoupil by s Olympa z bohů věkožizných,
neb dalekoslřelný je kochá mnoho Foibos Apollon,
[95]nýbrž zpátky se vrať, když zjednáš spásu korábům,
avšak nech jich dál se po rovni potírati vzájem.
[Kéž štítovládný Die otče, Athéno a Foibe,
ze Trojanů smrti nikdo neujde, co jich koli jesti,
nikdo i z Argejských a my jen dva unikneme zhoubě,
[100]Troie bychom jediní mocné rozkáceli vlnky.]
Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem.
Aias již nestál, nebo velmi ho tísnily šípy.
Zévova vůle ho tiskla a Trojské vojsko slovutné
naň metajíc; kolkol skrání jeho přílbice lesklá
[105]drnčela, jsouc přehrozně tepána, a stále metáno
úpravného kolem řemení; na levém pleci chábl
stále pořád drže štít kmitavý; oni předse nemohli
jím otřásti na něm, tisknouce ho šípy a dřevci.
Těžkou dušností mnoho trpěl, a pot se mu proudy
[110]s údů lil hojný se všechněch, a nezbylo již si
oddechnouť; o hrůzu se hrůza opírala vezde.
Řekněte, Músy, nyní, jež Olympská sídla držíte,[6]
jak pak oheň vpadl jest nejdříve v koráby Achajských.
Hektor přistoupiv v jasaní Aiantovo dřevce
[115]máchl mečem velikým v pozadí hrotu vedle kopiště
a přerazil veskrz; komolým Telamónovec Aias
máchal tak dřevcem v ruce své, neboť od něho dále
oštěpu hrot kovový padnuv k zemi zvučně zařinčel.
Aias s ustrnutím bezvadné ve hrudi poznal
[120]dílo bohův, že totiž zmařil úplně záměry války
Zeus vysokohlučný a vojům mnoho přál zdaru Trojským;
ustupoval ze střel. Neunavný házeli plápol
v loď běhutou, a plamen rozlil se po ní neuhasný.
Takto ovíjel oheň se po kormě; zatím však Achilleus
[125]v bedra se bil statná a pravil Patroklu milému:
„Pospěš, jasnorodý Patrokle, koněvlado rychlý!
Již praskot zuřivého pozírám ohně u loďstva,
nežli lodí dobudou a dokud bude ještě uniknouť;
rychle brní se oděj, co zatím já mužstvo shromáždím.“
[130]Tak vece, Patroklos v lesklý na to kov se odíval.
Kol holení přiložil nejdříve holenky přilehlé
krásné, stříbrokutými upevněny sponkami k sobě,
dále potom pancíř oblékal přes prsa chrabrá
lesklý, hvězdojasý reka rychlonohého Achilla.
[135]Kol ramenou pak meč přehodil na se stříbrnopuklý,
pevnokový a po té zase štít veliký a mohutný,
přílbu lepotvarnou položil pak na hlavu statnou,
vlásinatou, a chochol s vrchu přílbice strašně se kýval.
Silná jal na to dřevce, která byla do dlaně vhodná.
[140]Pouze kopí nevzal reka bezvadného Achilla
těžké, náramné, pevné, jímž nikdo z Achajských
kláť s to nebyl, jediný uměl jím mávať Achilleus,
Pélijským jasanem, jejž byl skytl otcovi Cheiron
Pélia ze hřebenů vysokých, na smrť bohatýrům.
[145]Pak koně zapřáhnouť ruče Automedontovi kázal,
jejžto také nejvíc po Achillovi ctil vojeborci,
po boku onť v ryku válečném nejvěrněji stával.
Ve jho mu Automedon zapřáhal jest koně rychlé,
Xantha s ořem Baliem, již utíkali s vichřice váním,
[150]jež počala s větrem Zefyrem Harpyia Podargé[7]
podlé Ókeana proudů, kdy na louce se pásla.
Bezvadného po té řemením spolu Pédasa spřáhl,
jejž hradu Éetióna dobyv kdysi dostal Achilleus;
ten třeba byl smrtný s koni nesmrtnými ubíhal.
[155]Myrmidonům stany všechny procházeje kázal Achilleus
chrabroduchý oružím se odíť; oni jak vlci lační,
jimžto masožravcům nesmírná ve hrudi síla,
když rohatého kaloucha v horách velikána zadáví,
roztrhají; a krví všechněm jest zbarveno líce;
[160]hejnem pak se ženou, aby ze zdroje černotokého
tenkým svým jazykem vodu srkali temnobarevnou
svrchní, vraždu chrlíce krvutnou; jim v hrudi srdce
jesti neohrožené, a nabubřeny útroby všechněm:
tak též Myrmidonů vznešení bohatýři a rádci
[165]kol druha chrabroduchého Achillea rychlonohého
pádili; ve středu jich válečný stál rek Achilleus
štítozbrojné mužstvo a koňstvo pobádaje hlasně.
Všech padesáte lodí bylo rychlých, v nichžto Achilleus
zévomilý do Troie vytáhl, a tam v lodi každé
[170]lodníků družných padesát bylo u hřebu vesla.[8]
Nad nimi pět stanovil vojevůdců, jimžto odevzdal
jest velení; on sám voji veškeru mocně poroučel.
Z těch sboru jednomu vládl Menestheus pestrooružný,
syn milený Spercheia, nebem živeného řečiště,
[175]jejž Péléova počla rozenka, lepá Polydóra,
když žena ku Spercheiu neúmornému přilehla,
Bórovi však ho přičítala zvěsť, Periéra rozenci,
jenžto ji zjevně pojal, nesmírné obdary skytnuv.
A sboru Eudóros válečný vládl druhému,
[180]panna jemuž byla máť Polymélé u plesu krásná
Fýlantovna, po níž zahořel kdysi bůh vřele láskou
světlorodý, když okem mezi křepčícími ji spatřil
ve sboru Artemidy zlatošípé lovkyně hlučné.
V komnatu k ní hoření vystoupiv, tajně přilehnul
[185]Hermeias spasitel, dala pak mu rozence skvělého,
ve běhu z nejlepších Eudóra a chrabroduchého.
Jedva boloplodná ho pomocnice Eileithyia
ven na světlo přivedla, a spatřil slunce paprsky,
hned statná za choť Aktorovic ji Echeklea síla
[190]k sobě přivedla domů, když dal za ni obdary hojné.
Jej pečlivě stařec Fýlas vychovával a pěstil
láskou převroucí, jako syn kdyby byl jeho vlastní.
A sboru Peisandros válečný vládl třetímu
Maimalovec, jenž Myrmidonům všem na mnoze předčil
[195]dřevcem zápolením po Achillovu soudruhu čackém.
Dále čtvrté vedl vojsko stařičký vojvoda Foinix,
páté Alkimedon, Láerkea syn bezevadný.
Když pak voj vešken zároveň s vojevůdci Achilleus
dobře do řad sšikoval, důrazné jim slovo kázal:
[200]„Myrmidoné, žádný nevypusťte mi z paměti hrozby,
jež Trojanům u lodí běhutých jste pronášeli často
v čas hněvu mého celý a vinou jste mě stíhali každý:
‚Péléovče krutý, to žlučí tě přikájela matka,
urputný, že držíš u lodí druhy jich proti vůli;
[205]zpět se s mořebrodnými domů navraťme koráby,
když tedy tak naplnil záhubný hněv tvoje srdce.‘
Tak jste kolem mne za často mluvívali; dnes tu přichází
náramná boje práce, po němžto jste dychtili dříve.
Nuž kdo chová tedy srdce udatné, s Trojany válči.“
[210]Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Těsněji ještě se voj seřadil, když vládyku slechli.
Tak jako muž kamením skladným zeď pevně si váže,
stavě si dům vysoký, před větry se chrániti touže:
tak též přílby a puklinaté se přitiskly pavézy.
[215]Muž k muži, štít ke štítu a přílba přiléhala k přílbě;
přílbice vlásinaté lesklými se stýkaly štítky,
jak pohnul kdo hlavou; tak hustě tu stáli při sobě.
Před všemi dvé se mužův oblékalo do zbroje lesklé,
rek Patroklos a Automedon, mysl jednu mající:
[220]chrabrých Myrmidonů v čele válčiti. Avšak Achilleus
ve stan svůj pospíchal a s truhlice víko otevřel
krásné, přestvůrné, jež stříbronohá jemu matka
skytla darem do korábu, plnou šatu rozmanitého,
rouch, větrochranných plástů, vlněných i koberců.
[225]Tamže ležel mu pohár překrásný, nikdo nepíval
před tím dříve z mužů nijaký z něho víno plamenné,
nikdy ni litby bohům nekonal mimo Zévovi otci.
Tehdy pohár ze truhly chopiv, nejdříve vyčistil
sírou, pak vody proudy vymyl čistými pozorně,
[230]sám pak umyl ruce sobě a nabral víno plamenné.
Ve prostřed stoje dvorce se modlil a vína uléval
patře zrakem k nebesům; Zeus jej slechl bleskomilovný:
„Zéve Pelasgický, Dódónský, v dáli co sídlíš,[9]
vládna krutostudené Dódóně, a kol tebe Selli[10]
[235]bydlí věštitelé moci tvé bosi zeměloženci.
Jak jsi mi již jednou převroucí vyslechl prosbu,
poctu mi zjednav, a těžce jsi lid navštívil Achajských,
tak též ještě nyní tuto rač mi prokázati prosbu:
Já sice zůstanu sám tady na stanovišti korábů,
[240]avšak se mnoha Myrmidonů druha svého posýlám
v boj; rač, Zéve širohlučný, mu propůjčiti slávu,
rač mu posilniti srdce v prsou, aby též mohl Hektor
poznati, sám-li umí tolikéž se potýkati soudruh
náš milený, čili tehdy jenom v boji páže mu řádí
[245]nesbližné, když já válečné do vřavy vejdu.
Jakmile však boj a ryk vzdálí od loďstva Achajských,
kéž bez pohromy zas k běhutým vrátí se korábům
se vším svým oružím, veda soudruhy blízkobojovné.“
Takto se modle praví, vyslechne ho důmyslný Zeus.
[250]Jedno mu poskytl pouze, druhé ale bůh mu odepřel.
Od běhutých mu lodí boj a seč v ryku poskytl zahnať,
avšak zdráv aby z války se druh navrátil, odepřel.
Když byl vzdal tedy litbu a k Zévu se otci pomodlil,
vstoupil zpět v stan svůj a pohár ve truhlici ukryl,
[255]pak před stan vrátiv se stanul, nebo ještě mu srdce
toužilo seč Trojanův a Danajských patřiti děsnou.
Soudruzi s Patroklem veledušným ve zbroji lesklé
stoupali, až se s hrdou do Trojských pustili myslí.
Hrnuli rychle se ven roji jsouce podobni vosímu,
[260]nácestnému, které dráždí hoši dle zvyku svého,
[stále je podněcujíce, mající hnízda u cesty],
bloudi, neboť mnoha připravují lidu bídu společnou.
Neb vosy když nějaký člověk mimo kráčeje cestou
bezděky rozbouří, ony statné srdce majíce,
[265]naň v před všechny letí, aby svých rodu hájily mláďat:
tak též Myrmidoné zmužilosť jich a sílu majíce,
řítili ven se z lodí; povstal hluk a ryk nekonečný.
Patroklos druhy své napomínaje vykřikl hlasně:
„Myrmidoné, druhové reka Péléovce Achilla,
[270]jen, milení, muži buďte a pomněte útoku rázně,
Péléovce bychom skvěle poctili, jenž je z Achajských
nejlepším při korábech a soudruzi blízkobojovní;
nech zví Atreovec širokovládný Agamemnon
blud svůj, nejlepšího předáka že znectil Achajských.“
[275]Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Vesměs vrhli se pak na Trojské; všechny koráby
od křiku strašně kolem zaburácely vojska Achajských.
Jak Trojané statného Menoitia zhlédli rozence
a spolu soudruha s ním, ani zářili ve zbroji lesklé,
[280]srdce se pohnulo všechněm a jich řady počly se viklať,
mníce, že rychlonohý běhutého u loďstva Achilleus
odložil už hněv svůj a přijal zase lásku družebnou;
každý pohlížel, kam náhlé zhoubě uniknouť.
Patroklos lesklé nejdříve ratiště vymrštil
[285]do středu zrovna, kde voj Trojanů nejhustěji vířil
velkoduchého u kormy korábní Prótesiláa,
kdež Pýraichma ranil, jenž Paiony jezdce udatné
byl přivodil z Amydóna od Axia šírotokého;
do plece vládce zasáhl pravého, a do prachu na znak
[290]on klesl zabědovav; druhové rozprchli se vůkol
Paionové, nebo Patroklos jim všem strachu nahnal,
vládyku zavraždiv, jenž předčil nad všemi v bitvě.
Zahnav dál je lodí, uhasil na to plápolavý žár.
Loď do polou shořelá tamo zůstala; všichni uprchli
[295]s pokřikem úžasným Trojané; hnali pak se Achajští
vyhlubenými koráby, a nastal hluk nekonečný.
Tak jako když se hlav vysokých pohoří velikého
husté bleskovodič Kronovec Zeus mračno zahání,
veškery jasně je zříti i hlídky i výšiny horské
[300]s úvaly; nesmírná s nebe jasnota kol se protrhne:
tak zhoubný od loďstva oheň zapudivše Danajští,
sobě vydechli maličko, přetržka nenastala bitvy.
Neb doposud Trojané před aréomilými Achajci
úprkem od černých neutíkali vratno korábů,
[305]nýbrž stáli pořád a z lodí ustoupali nutně.
Tehdy zabil muže muž, kdy se seč rozptýlila lítá,
z vůdců; však rozenec nejdříve Menoitia statný
náhle kopím ostrým do stehna Arejlyka bodnul,
jak se stranou obrátil, a veskrze kov jemu prohnal;
[310]kosť roztrhlo kopí, a na zem klesl do prachu na tvář;
válečný udeřil Meneláos vládce Thoanta
obnažených do prsou u pavézy a údy mu rozpjal.
Fýleovec Amfikla, kdy naň řítil se, vyčíhav,
ve svrchní předešed bodl stehno, kde jest svaloviště
[315]člověka nejhustší; kolem oštěpu ostrobodého
síla svazů se přetrhla, a zrak mu obestřelo temno.
Nestorovec vyrazil na Atymnia oštěpem ostrým
Antilochos, kovový mu ranou vbodl do slabin oštěp.
On před něj sklátil se. Maris pak zblízka ratištěm
[320]hnal se po Antilochu, pro bratra na něj jsa rozezlen,
mrtvolu zastoupiv; bohorovný však Thrasymédés
rozpřáhnuv se kopím udeřil jej, nic nechybiv se,
do plece dřív; horní jemu rámě ratiště na konci
urvalo od svaloviště a kosť roztříštilo veskrz.
[325]On sklesnuv zaduněl, zraky pak jeho zastřelo temno.
Tak bratří oba od rodných zavražděni bratrů
sešli dolů v Erebos, Sarpédona soudruzi bodří,
dřevce znalí synové Amisódara, jenžto Chimairu
nezmoženou vychoval, mnoha lidstvu na záhubu rmutnou.
[330]Aias Oileovec se vyřítiv na Kleobúla,
jal ho živého, kdy v davě klopýtl, a tam jemu sílu
rozpjal, meč jemu v šíj pohrouživ stříbrnopuklý.
Všecken meč se krví zahřál, oči pak jeho ihned
zastřela mrákotná smrť a mocná sevřela sudba.
[335]Péneleós utkal se s Lykónem; druh druha vzájem
dřevci chybil se a marně obadva vymrštili oštěp;
utkali pak se obadva mečem. Tu Lykon sekl napřed
přílbice vlásinaté ve štítek, a kolkol u jilce
meč se mu roztříštil; pod uchem sekl zas ho do šíje
[340]Péneleós, vnikl vnitř mu celý meč, a zůstala pouze
kůže, s ramen hlava svisla, a údy se rozpjaly ihned.
Mérionés Akamanta nohou byl postihl rychlou,
a kdy na vůz stupoval, bodl jej do plece pravého.
Hned klesl se spřežení, po očích se mu rozlilo temno.
[345]Ídomeneus Erymanta zasáhl kovem nemilostným
v ústa, a skrz na skrz kovové jemu dřevce proniklo
pod mozkem, že mu hned roztříštilo kosti bělostné:
řad vyrazil se zubův, oči obě se podlily vládci
hojně krví; Erymas ji potom skrze ústa a nozdry
[350]zachroptěv vychrlil; smrti černý mrak jej obestřel.
Tak tito vojvodové Danaů muže prokláli každý.
Jak vlci buď na beránky aneb se na kůzlata vrhnou,
loupeživí, chytajíce je ze bravu, jenž se na horstvu
nedbou pastuchovou rozptýlil; což ti zočíce
[355]rychle je uchvacují nestatné srdce mající:
na Trojské tak padli Danajští; pouze na útěk
pomněli zlozvučný a zapomněli obrany rázné.
Stále kovozbrojného na Hektora syn Telamónův
dřevce bažil vrhnouť; ale tento jsa pln zkušenosti
[360]války, tuřím štítem široká pokrývaje pléce,
po fičení šípů pohlížel a chřestotu dřevcí.
Ovšem poznával, vítězstvo že bitvy se střídá,
avšak i tak vyčkával a hájil soudruhy věrné.
Tak jako když k nebesům z hor Olympských mračno se táhne,
[365]když Zeus z čista a jasná po obloze bouřku rozestře,
tak nastal Trojanův od loďstva i pokřik i útěk,
již k hradu zpět v nepořádku přecházeli. Hektora koňstvo
rychlonohé s oružím z boje neslo, a tak lid opouštěl
Trojský, jimž bezděčně překážela příkopu hloubka.
[370]Valně koní rychlých ve příkopu korbotahounů
u předu voj zlámavše opustili tam vozy vládyk.
Patroklos sledoval horlivě pobádaje mužstvo,
na Trojské snuje zhoubu; s křikem tu na útěku cesty
zabrali všechny kolem rozprášeni, vzhůru do oblak
[375]prach se zvedal; do města uháněli silnokopytní
zpět Trojanů koňové od vojska stanuv a korábův.
Patroklos kde viděl nejvíce buráceti bitvu,
vzkřiknuv tam koně hnal; pod ojem muži do prachu pádem
klesali se spřežení; s rachotem se tu kácely korby.
[380]Přes příkop koňové rychlí Patrokla přenesli
[nesmrtní, co darem bohové dali Péleu skvostným,]
v před dychtíce, neboť ho na Hektora nutkalo srdce;
toužilť jej proklať, koně však jej unášeli rychlí.
Jak se celá chmurná bouří obtíží země
[385]ve dnech pod jesení, když déšť nejprudčeji slévá
Zeus, jak ve hněvu svém na pozemčany velmi zanevře,
již libovolně křivé v sněmu nálezy zvykli vynášeť
a zcela právo ruší, na boží oko nic nedadouce;
jich řeky proudící rozvodněny všechny lijákem,
[390]přemnoho pak strání strhují všude bystřiny prudké,
jež v moře rozčeřené s jekotem bouřlivě valí se,
pádem s hor se ženouce, a lidská pohřbena díla:
tak koňové Trojanů s lomozem zpět utíkali hlučným.
Jakmile Patroklos prolomil nepřátely přední,
[395]zas nazpátky k lodím je zaháněl a města dosíci
jich nenechal, sebe víc třeba prahli, a oštěpem ostrým
uprostřed je lodí a Skamandru a hradby strmící
prudce dorážeje vraždil a za mnoho pomstu prováděl.
Pronoa tehdy kopím udeřil nejpředněji lesklým
[400]obnažených do prsou u pavézy a údy mu rozpjal;
on sklesnuv zaduněl. Na to Thestora, Énopa mládce,
opět v před výraziv — na lepohlazeném voze schoulen
tento seděl, v ňadrech jsa omámen, a opratě lesklé
hned mu vypadly z rukou — přistoupiv na pravo dřevcem
[405]proklal jej do skráně a skrz zuby hrot jemu prohnal,
dřevcem pak ho vytáhl přes obrubu, tak jako kýsi
na příkré sedě skále rybář z moře ven rybu velkou
k sobě na souš udicí kovovou po šňůře vytáhne,
tak z vozu jej po ratiští vytáhl za ústa zející,
[410]pak na tvář jím mrštil, a duch padlého opustil.
Dál Eryláa ranil kamenem, když naň se vyřítil,
do hlavy uprostřed, že celá rozpukla se ve dví
pod přílbou tížnou; ihned klesl do prachu na tvář
vládce, načež kolkol jej obestřela smrť mořitelka.
[415]Dál proklán Erymas, potom Amfoteros, pak Epaltés,
Tlépolemos, Echios, rozenec to Damastora, Pýris,
Ífeus, Euippos, potom Argeovec Polymélos;
jež porazil podlé sebe všechny na zem mnohoživnou.
Jakmile Sarpédon bezpásé soudruhy spatřil[11]
[420]pod pravicí Patrokla, rozence Menoitia, klesnouť,
hned důrazně zvolal na sbor Lyčanův bohorovných:
„Kam Lyčané, ó hanba, prcháte? Udatni mi buďte!
Já sám s tímto mužem chci se potkati, bych toto poznal,
kdož tady hrozně zuří a tolik již zlého napáchal
[425]Trojským, ježto mnohým a statečným rozpojil údy.“
Dí a skočí s běhutého na zem vozu ve zbroji lesklé.
Patroklos kdy ho zhlédl, skočil s vozu svého podobně.
Jak kdy klikodrápí supové se zobáky křivými
na skalinách vysokých s divokým křikem oproti válčí,
[430]takto s křikem hrozným oni naproti sobě se vrhli.
Když je zočil, litoval jeho syn Krona obmyslného
a promlouvati k Héře počal, manželce a sestře:
„Žel, že usouzeno jest Sarpédonu, mému miláčku,
pod pravicí Patrokla, rozence Menoitia, klesnouť.
[435]Srdce mi po dvojakém dychtí, kdy to v mysli přemítám,
mám-li ho ještě živého podál boje strastiplného
rychle zanésť uchvátě do Lykie otčiny žírné,
neb-li nyní pravicí ho rozence Menoitia proklať.“
Zas k němu velkooká promlouvala Héra velebná:
[440]„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl!
Což muže bys smrtného, co dávno je sudbě propadlý,
ze smrti chtěl hrůzozvučné vyprostiti nazpět?
Nechť — ale ostatní bozi nechválíme to všichni.
Však co jiného ti řeknu a ve hrudi své to opatruj:
[445]ačli živého domů Sarpédona v otčinu pošleš,
pomni, že pak tolikéž i jiný bude chtíti z Nebeských
svého rozence milého odeslati ze vřavy líté;
neb hojní velikého kolem hradu Priama válčí
nesmrtných synové,[12] jež ku hněvu hrozně ponukneš.
[450]Pakli je tobě milým, a želíš jeho v srdci militkém,
nech ho kovem ve vřavě kruté boje strastiplného
pod pravicí Patrokla, rozence Menoitia, klesnouť;
jakmile však s životem tolikéž duše údy opustí,
Smrť k němu pošli, by se sladkým odnesli ho Spánkem,
[455]až by se dostali s ním v prostrannou otčinu Lyckou,
kdežto by příbuzní s rodnými ho pohřbili bratry
pod sloupem s mohylou; nebo mrtvých jesti to pocta.“
Takto praví, poslechne otec všeho lidstva a božstva;
krůpěje dal krvavé poprchávati na mnohoživnou[13]
[460]zem synu svému na poctu, jehož Patroklos udatný
v Troii velehrudné měl prokláti vlasti podále.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
tehdáž Patroklos Thrasyméla veleslavného,
jenž byl chrabroduchý Sarpédona vládyky soudruh,
[465]do břicha do spodního zasáhl a údy mu rozpjal.
Sarpédon lesklým se chybil jeho oštěpem ostrým,
opět v před vyraziv, koni Pédasu do plece oštěp
vetkl pravého, načež zařičel duši pouštěje z hrdla.
Zachropěv padl v prach, duše ven jemu z hrdla vylítla.
[470]Hned se druzí rozstoupli, jho praskalo, opratě lesklé
spletly se jim, kdy se kůň příbočný ve prachu válel.
Automedon spletení učinil konec oštěposlavný;
táhlokový vytasiv meč břitký od boku svého,
přiskočiv odsekl kůň mrtvý neprodleně od jha;
[475]srovnali pak se druzí, v postraňcích vůz zase táhli.
Opět obadva se pak v dušemorné potkali půtce.
Sarpédon lesklým se chybil zase oštěpem ostrým,
neb kovový Patroklu levé přes rámě přelítl
oštěpu hrot neraniv; tu kopím rozpřáhl se opět
[480]Patroklos; ne nadarmo kopí jemu z páže vylítlo,
leč bodl, kdež pevné kol bránice srdce opíná.
I sklesl jak nějaký když dub nebo linda se skátí
neb ztepilá jako jedle, kterou na horách dělníci
skláli novobřitnou sekerou na kládu korábu:
[485]takto ležel tolikéž natažen před koňmi a korbou
úpěje hrozně, rukou krvavého se chápaje písku.
Tak jako lev do stáda vrazí a dobytče zadáví
velkoduché, ryšavé mezi mátonohými to býky,
sténaje zajde při síle jaré pod lvími čelisťmi,
[490]tak pod Patroklem Lyčanů vojevůdce pavézných
zlostně zuřil proklán a zvolal k druhu rozmilenému:
„Glauku milý, bohatýře, nyní jest potřeba tobě
odvážným býť válečníkem a oštěpometcem;
zhoubný boj ti nyní buď touhou, ačli jsi chrabrý.
[495]Nejprve v seč povzbuď Lyčanů vojevůdce udatné,
kráčeje vezde kolem, Sarpédona mrtvoly hájiť,
avšak sám ty také kovem o mě se zastana válči.
Neb já též bych ještě k potupě a hanbě budoucně
po věky byl napořáde ti věčné, ačli Achajští
[500]zbroj mi nyní svléknou, v okolí padlému korábů.
Nuž tedy drž se udatně a veškero mužstvo pobádej.“
Tak tedy když k němu prohlásil, smrti cíl jej obestřel,
zrak jeho pokryv a nos;[14] tu patou na hruď jemu stoupiv
ven z těla táhl kopí, a s kopím též bránice vyšla;
[505]takto s duší bohatýra i hrot spolu oštěpu vyrval.
Myrmidoné komoňů supajících spřež tamo chytli,
již chtěli pryč prchnouť, když vládců vůz byl opuštěn.
Bol jal Glauka krutý, když hlas druha zaslechl svého;
srdce pobouřeno v něm, poněvadž bylo nelze mu přispěť.
[510]Rámě rukou uchopiv svíral, nebo rána ho hrozně
pálila, již Teukros zasadil jemu v útoku šípem,
s hradby střeliv vysoké, chtě druhům odvrátiti zhoubu.
Modle se takto pravil k dalekostřelnému Apollu:
„Poslyš, vládce, který kdesi ve kraji Lykie šíré
[515]meškáš neb ve Troii; slyšeť všady útrapy můžeš
sužovaného bolem, jak teď postihla mne tíseň.
Neb hroznou tady ránu trpím, svíráno je rámě
mé kolkol trpkými bolesťmi, a krev řine stále
uschnouť nic nemohouc, a tudíž mi potíženo rámě;
[520]třímati nelze mi pevně kopí ani válčiti dále
v zástupu nepřátel. Nejlepší muž padl proklán
syn Dia Sarpédon; ani svého rozence nehájí.
Aspoň pak ty mi, vládce, zahoj tuto ránu žalostnou,
ztiš mi bolesti a sílu propůjč, bych soudruhy věrné
[525]Lycké povzbuzením roznítil k bitvě a válce
a spolu sám mohl chrabře za mrtvolu válčiti padlou.“
Takto se modle praví, vyslechne ho Foibos Apollon.
Náhle ztišil mu bolesti a z těžké rány mu ihned
krev vysušil černou a do srdce mu pak vdechl sílu.
[530]Glaukos v svých poznav to prsou, zapléše radostí,
rychle že bůh mocný jeho vroucí vyslechl prosbu.
Nejprve roznítil Lyčanů vojevůdce udatné,
kráčeje vezde kolem, Sarpédona mrtvolu hájiť;
pak k Trojanům kročejem dlouhým postoupaje kráčel,
[535]Púlydamas kdež Panthoovec byl a vládce Agénor,
Aineias a kovozbrojný spolu vládyka Hektor.
Poblíž přistoupiv propoví slova rychloperutná:
„Hektore, teď naskrz pamětliv nejsi spojenců,
jižto ti k vůli podál od přátel a vlasti otecké
[540]svůj život utracují, a ty jim přispívati nechceš.
Sarpédon je zabit, Lyčanů vojevůdce udatných,
jenžto paží chrabrou, jenž zákony Lykie chránil;
jej Patrokla rukou kovový zabil oštěpem Árés.
Nuž, milení, přistupte a v svém se rozezlete srdci,
[545]zbroj svleknouce by pak nezohyzdili usmrceného
Myrmidoné, pro tolik Danaů rozhorleni padlých,
jež při lodích běhutých jsme kopím povraždili ostrým.“
Takto pravil, tu žalosť jala veskrze zástupy Trojské
nezdolná a neustálá, nebo podpora města
[550]býval jich, třeba z vlasti cizí, nebo přemnoho mužstva
s ním spolu přišlo, a sám předčíval nad všemi v bitvě.
Všichni s chutí hnali vůči Achajským; jim v čele kráčel
Hektor soptě pro pád Sarpédona; avšak Achajské
srdce Menoitiovic Patroklovo vznítilo chrabré;
[555]k Aiantům nejdříve pravil, bojem ač sami prahli:
„Buďte nyní, Aianti, dbalí odrážeti útok
s toutéž chrabrostí jako dřív nebo ještě i s větší.
Muž padl ten, jenž byl první vnikl v hradbu Achajských,
Sarpédon. Nuže kéž zohavíme ho mrtvolu jmouce
[560]a s ramenou oruží svleknouce, mnohého spojence,
kdož by ho chtěl bránit, porazíme kovem nemilostným.“
Takto praví, Aianti také sami žádali půtky,
když tu i tam znova síly nabyl proti zástupu zástup,
tam Trojanův a Lykův, tady Myrmidonův a Achajských,
[565]utkali pak se polem válčíce o mrtvolu padlou
s pokřikem úžasným; a mužů zbroje řinčely hlasně.
Přes vřavu Zeus lítou záhubné temno rozestřel,
práce by záhubná za milého se strhla rozence.
Trojští jiskrooké nejdříve zatiskli Achajské;
[570]neb z voje Myrmidonů čelnější muž padl proklán,
jasný syn chrabrého Agaklea, vládce Epeigeus,
jenž v Búdeiu mocí kraloval lidu krásnobydelném
dřív; ale když bodrého zabil bratrance jedenkrát,
k Thetidě stříbronohé se uchýlil a k Péleu vládci;
[575]poslali pak táhnout s chrabrým vojeborcem Achillem
jej do Troie ořeslavné, aby s Trojany válčil.
Mrtvoly chtěl se chopiť; jasný vrhl do hlavy Hektor
naň kamenem velikým, že celá rozpukla se ve dví
pod přílbou tížnou; ihned před mrtvolu klesnul
[580]na svou tvář, a kolem jej obestřela smrť mořitelka.
Bol naplnil Patrokla pro soudruha usmrceného
a vřavu skrz přední vyrazil jestřábu podobný
rychloletému, který krutě kavky a špačky plašívá:
takto vrazil jsi na voj Lyčanů, Patrokle udatný,
[585]a Trojanů, mileného pro soudruha v srdci rozezlen;
a Stheneláa zasáhl, Ithaimena mládce milého,
v šíj udeřiv kamenem velikým, svazy vládyky přerval.
Zpět předové ustoupli a jasný couvl i Hektor.
Kam rozmáchnuta jsouc doletí až sudlice tenká,
[590]již muž zkoumaje sílu metá buď v závodě spolném
neb v boji též, nutkán nepřátely zhoubyplnými:
nazpět ucouvli tolik Trojané, jež tiskli Achajští.
Glaukos však se čelem, Lyčanů vojevůdce pavézných,
obrátil první a Bathyklea velkoduchého
[595]sklal, Chalkóna rozence milého, co v Helladě sídlil
bydlem, u Myrmidonův oplývaje statky a štěstím.
Tak tedy dřevce vrazil Glaukos jemu do hrudi prostřed,
náhle se obrátiv, kdy ho postihl na sledování;
on sklesnuv zaduněl; těžký bol zastřel Achajské,
[600]jak padl muž čacký; Trojané zaplesali hlučně,
jižto kolem ho v řadách obstoupili; avšak Achajští
přec nezapomněli síly a naproti nesli udatnosť.
Tam sklal Mérionés z Trojanů muže kovooděnce,
Láogona, zmužilého rozence Onétora, jenž Dia býval
[605]obětník Ídského a jak bůh v národě ctěn byl;
pod skrání a uchem ho zasáhl, a rychle opustil
údy život milený, a kruté jej obestřelo temno.
Aineias tu za Mérionem vrhl dřevce železné;
neb doufal, že ho pod štítem jdoucího zasáhne.
[610]On toto uznamenav kovovému se oštěpu vyhnul;
neb hlavu ku předu shýbl, a dlouhé dřevce letěvši
utkvělo v půdě za ním a na konci se třáslo ratiště
oštěpové; tam Arés pozbýval síly mohutný.
[Drkotajíc tu kopí Aineiovo v půdě uvázlo,
[615]když je na Argejské z pádné ruky marně vymrštil.]
Ve hrudi Aineias se rozezlil a takto se ozval:
„Málem, Mérione, tebe na věky, ač jsi tanečník,
mé ukonejšilo dřevce, kdybych byl jen tě zasáhl.“
Opět Mérionés jemu odvětil oštěposlavný:
[620]„Obtížné, Aineio, třebas sebe víc jsi udatný,
shasnouť sílu lidí všechněch, kdož k obraně rázné
vstříc se s tebou utká; ty také narozen jsi smrtelný.
Věz, že kdybych do prsou tě kovem mohl prokláti ostrým,
rychle mi dáš, třeba žes chrabrý a na páže spoléháš,
[625]slávu a svou duši Hádu ořeslavnému na žertvu.“
Tak vece, domlouval mu Menoitia mládec udatný:
„Mérione, proč pak to povídáš, jakkoli chrabrý?
Ó milený, hovorem hanivým od mrtvoly Trojští
nikdy neustoupnou; prve pokryje země mnohého.
[630]Rozhoda války v pažích a řečí ve sněmě spočívá;[15]
šířiti slov proto netřeba jest, ale válčiti chrabře.“
Takto praviv šel napřed a v sled jemu muž bohorovný.
Tak jako když třeskot drvařů v lese povstane velký
v horských úžlabinách; hluk v dáli se kolkol ozývá:
[635]takž od země se jich ryčný strhl od širocesté
hřmot kovu, kůže tuří a lepotvarných jich štítů,
jak meči vráželi rány a oštěpy dvouhrotitými.
Více nebyl jasného by muž Sarpédona poznal
ostražitý, jak šípy, krví a prachem nekonečným
[640]od hlavy až do nohou po všem těle byl zcela pokryt.
Válčili stále kolem jeho mrtvoly, tak jako mouchy
davně bzučí po plnomléčných ve stáji dojačkách
v jarní době, kdy mléko bělostné nádoby smáčí:
tak se kolem mrtvého proháněli. Však Kronovec Zeus
[645]více neobrátil lesklé oči od seči líté,
nýbrž stále na vojska pozíral a v srdci přemýšlel,
o smrti Patroklově přemítaje přemnoho stále,
má-li nyní ho také v líté seči války lopotné
tamže při jasnorodém Sarpédonu vládyka Hektor
[650]skláti kovem, s ramenou oruží pak svléci lepostné,
neb zdali ještě mnohým náhlou má zvětšiti práci.
A kdy to rozvažoval, tak zdálo se býti mu lépe,
dřív aby Péléovce Achillea druh veledušný
voj Trojanův opětně a Hektora lesklooděnce
[655]zpět do města zatiskl a přemnoha jich život odňal.
Hektoru pak nejdříve bojácnou v hruď mysl vdechnul;
stoupiv na spřežení otočil se a voj napomínal
prchnouť zpět Trojanův; poznalť Dia váhy mohutné.
Též bujaří Lyčané tu nezůstali, nýbrž uprchli
[660]všichni, kdy spatřili krále ranou kovu zahlazeného
v davě ležeť mrtvol, nebo přemnoho jich spolu kleslo
nad ním, když Kronovec rozpoutal bitvu vražednou.
Argejští oruží s ramenou Sarpédona svlekli
zářící kovové, na to k vyhlubeným ke korábům
[665]dal je druhům odnésti Menoitia mládec udatný.
K Ápollónu pravil tenkráte mrakosběratel Zeus:
„Foibe milý, jdi nyní a tmavou krev setři rozenci,
zdvihna rukou ze střel Sarpédona, pak ho samého
odnesa hodně podále umyj ve proudu řečiště,
[670]pak pomaž ambrosií a oděj tělo v roucho nebeské;
rozkaž pak spolu průvodčím odnésti ho křepkým,
Smrti a Spánku, milým blížencům, jižto ho rychle
ve vlastech položí veležírných Lykie šíré,
kdežto by příbuzní s rodnými ho pohřbili bratry
[675]pod sloupem s mohylou; nebo mrtvých jesti to pocta.“
Tak vece, hned slova otce uposlechl Foibos Apollon.
Sestoupil s pohoří Ídského do bitvy vražedné,
ihned pozdvihnuv ze střel Sarpédona vládce,
odnesl dále stranou a umyl ve proudu řečiště,
[680]ambrosií pomazal, pak oděl tělo v roucho nebeské;
rozkázal na to průvodčím odnésti ho křepkým,
Smrti a Spánku, milým blížencům, jižto ho rychle
složili ve vlastech veležírných Lykie šíré.
Patroklos koně hlasně pobídnuv a Automedonta,
[685]stíhal voj Trojanův a Lykův náramně omámen
bloud! kdyby byl šetřil slova Péléovce Achilla,
jistě by byl černé smrti zhoubné sudbě se vyhnul.
Vůle zatím vždy je mocnější Dia nežli smrtelných,
[jenž muže též statného děsí a mu snadno ubírá
[690]vítězství, třeba sám by ho býval v bitvu pobádal;]
on mu také tenkrát roznítil ve hrudi chrabrosť.
Tehdy kterého jsi sklal nejdříve, kterého naposled,
ó Patrokle, kdy již bohové tě pozývali na smrť?
Všech nejdřív Adrésta a s Autonoem pak Echekla,
[695]Perima dále Megovce, Epistora, pak Melanippa,
Elasa vládce, Pylarta a Múlia silnoduchého;
všechny pobil, druzi ostatní dbali útěku každý.
Tehdy by Troiu vyšebrannou byli ztekli Achajští
pod ramenem Patrokla; příliš zuřil oštěpem ostrým,
[700]jen že lepostavených na hradbách Foibos Apollon
stál, jemu utracení snuje zlé a pomáhaje Trojským.
Třikrát k úhlu strmé vystoupil hradby rekovný
Patroklos, třikráte srazil jej Foibos Apollon,
nesmrtnou pravicí odrážeje štít jeho lesklý.
[705]Když však ještě na něj se vyřítil božstvu podobný,
strašně se rozkřiknuv vece dálnoměrce Apollon:
„Ustup, jasnorodý Patrokle, ne tobě je dáno
dřevcem tvým Trojanů hrdodušných sřítiti město,
rovně také Achiléu, který tebe o mnoho předčí.“
[710]Tak vece, Patroklos se podál nazpátky uchýlil
ze strachu před záštím dalekostřelného Apolla.
V Skajské bráně držel Hektor koně silnokopytné
zmítaje, v seč-li je má obrátiti do vřavy opět
či lidu rozkázať za hradby se k ochraně zavříť.
[715]Když toto rozvažoval, přistoupil Foibos Apollon,
ke statnému, jarému junáku se v tváři spodobniv,
k Asiu, jenž byl ořekrotného i Hektora ujcem,
Hekabiným bratrem rodným a Dymanta rozencem,
jenž ve Fryžsku na Sangarských na proudech obýval;
[720]tak spodobiv se Diův rozenec promlouval Apollon:
„Hektore, proč v boji ustáváš? to ti slušno ni málo.
Kéž o tolik předčím tě silou, o co jsem tebe slabší,
pak brzy bys s hrůzou od války dokonce upustil.
Nuž Patroklovi vstříc zaměř koně silnokopytné,
[725]ačli kopím ho probodneš a skytne ti slávu Apollon.“
Takto praviv znova bůh pospíchal do vřavy mužstva,
Hektor Kebrionu chrabrému přikázal udatný
v boj koně rychloleté pošvihnouť. Avšak Apollon
kráčeje v dav se vnoří a zmatek voji sešle Achajských
[730]záhubný, Trojanům pak a Hektoru slávu propůjčil.
Ostatních Hektor nevraždě pomíjel Achajských;
vstříc Patroklovi jen řídil koně silnokopytné.
Patroklos s přežení na oné straně seskočil opět
třímaje dřevce levou a druhou uchopil na to kámen
[735]lesklý, kostrbatý, jak jej ruka objati mohla.
Rozpřáhnuv se hodil, nedlouho se Hektora vzdáliv,
rána nepadla zmarem, nebo Hektora správce zasáhl
Kebriona, levobočka to Priama proslaveného,
opratě jak třímal komoňů, v čelo balvanem ostrým.
[740]Kámen obé obrví mu sdrtil, nesnesla to lební
kosť, nýbrž oči obě na zem jemu do prachu padly
před nohy; Kébrionés po hlavě potápěči rovný,
s korby lepostavené se skotil, duch kosti opustil.
Pak k němu s úsměškem, Patrokle, jsi děl, konihonce:
[745]„Jak čerstvý ten muž, jak snadno dělá kotrmelce!
Kdyžby také jednou to prováděl ve slani rybné,
pak nasytil by lidí ten muž mnoho ústřice lově,
skákaje s kormy korábu, třebas byla bouřliva tůně,
jak se nyní ve pláni dolů s vozu snadno potápí!
[750]Jsou též u Trojanův opravdu potápěči čerství.“
Takto praví a na Kebriona bohatýra se vrhne,
s prudkostí jako lev, jenž dvorské pustoše stáje,
jest zasažen do prsou, a zhubí proto síla ho vlastní:
takto po Kebrionu, jsi skočil, Patrokle, zuřivě.
[755]Hektor se spřežení na oné straně seskočil opět.
O trup Kebrionův oni lvům se potýkali rovni,
již hory na hřebenech kolkol zabitého kaloucha
jsouce hladem týráni, kypíce vztekem spolu válčí:
tak se o Kebriona dva potýkali ve hluku rádci,
[760]vládce Menoitiovec Patroklos a vojvoda Hektor,
chtíce nelítostným se kovem rozsápati vzájem.
Za hlavu jal Hektor zabitého a pustiti nechtěl,
za nohu však ho držel Patroklos; též všude vůkol
seč Trojanův a vojův Argejských strhla se lítá.
[765]Jak kdy Notos s Eurem pustí se do zápasu vzájem
v horských úžlabinách, hlubokým aby klátili hvozdem,
dřínem táhlolykým, jasanem, duby listenatými,
jež vzájemně tlukou sebe větvemi rozložitými
se hřmotem úžasným, lomu praskot kol se ozývá:
[770]tak Trojané proti sobě vytrhše a vojsko Achajských
vraždili, záhubného nepomněli útěku nikdo.
Kol mnoho Kebriona dřevcí se zaráželo ostrých
a spolu šípy, které na tětivě vylítly perutné,
přemnoho též kamenů velikých rozráželo štíty
[775]kol něho válčících; v prachu tento kotouči spočíval
vozby nepamětliv, velikán na prostoře velké.
Slunce pokud prostřed postoupalo klenby nebeské,
velmi potíraly šípy s obou stran, a zmíralo mužstvo;
jakmile k vypřažení býků se nachýlilo slunce,
[780]tehdáž vítězní byli naproti sudbě Achajští.
Ze střel Kebriona chrabrého vytáhli Danajští
ze hluku řad Trojských a potom s plece zbroj jemu svlekli.
Patroklos vyrazil v Trojské obmýšleje zhoubu.
Třikrát hnal se po nich čerstvému Aréu podobný,
[785]výskaje hrozně, a sklal třikrát devět bohatýrů.
Když pak ještě čtvrté se vyřítil božstvu podobný,
tehdy konec nadešel ti žití, Patrokle, milého.
Neb se s tebou utkal v seči líté Foibos Apollon,
bůh vznešený; on neznamenal jeho stoupati v řavě,
[790]ježto mlhou hustou zastřen jemu naproti kráčel;
v zad vstoupiv široká udeřil na plece a záda
napřaženou ho rukou, až v sloup oči obě mu stály.
Přílbu také Patroklu srazil s hlavy Foibos Apollon;
pod kopytem komoňů se kulíc ona drnčela zvučně
[795]přílbice dírkovitá, potřísněny žíně chocholce
silně krví a prachem; bohové nedopustili ovšem
dřív, by prachem byla vlásinatá potřísněna přílba,
leč hlavy s líbeznou skrání muže chrabroduchého
chránila, Péléovce; zatím skytl Hektoru tehdy
[800]Zeus ji nosiť na hlavě, a blízko nadešla mu zkáza.
Pak se v rukou dalekostinné jemu zlámalo dřevce
ostrokové, těžké, náramné; se plece dále
spadla pavéza na zem s řemením do nohou sahající.
Zévorodý rozpjal brnění jemu vládce Apollon.
[805]Tuť jala duch zmatenosť, dole statné zemdlely údy;
on stanul ustrnulý; tu do zad jemu oštěpem ostrým
Dardan z blízka zadal ve prostřed do plece ránu,
Panthoovec totiž Euforbos, jenž soudruhy předčil[16]
současné vozbou a ratištěm a ve běhu rychlém;
[810]vždyť již tehdy mužů dvadset s vozu do prachu sřítil,
když poprvé přiletěl s korbou chtěje poznati válku;
dřevce po tobě prvý mrštil, Patrokle rekovný,
však tebe neproklal; zpět ucouvl a v dav vběhl vojska
jasanové vyrvav z těla dřevce a vyčkati nechtěl,
[815]ač byl Patroklos zbraně prost, jeho v zápase lítém.
Patroklos přemožen jsa ranou boha Foiba a dřevcem,
zpátky druhů v zástup se uhýbal ucházeje zhoubě.
Hektor když spatřil Patroklea chrabroduchého,
an nazpět couvá poraněn v plece oštěpem ostrým,
[820]skrz řady blízko na něj se vyřítil a sklal ho ratištěm
ve slabinách břišních a kovem jej veskrze prohnal.
On sklesnuv zaduněl, zatruchlili velmi Achajští.
Jak když lev v boji kance neúmorného přemůže,
již hory na hřebenech s bujnou válčí zmužilostí
[825]o pramen o skrovný, z něhož oběma píti se zachce;
silně kanec tu supá, až lví jej síla přemůže:
tak chrabrému rozenci Menoitia, přemnohá zhoubci,
Priamovec Hektor vyrval duši oštěpu rázem
a k němu promlouval chlubná slova rychloperutná:
[830]„V mysli jsi měl, Patrokle, trvám naše zabrati město
a Trojanů družkám krutě den volnosti odejma
pryč je v lodích odvésti milé do vlasti otecké,
bloude! na ochranu jim rychlí koně Hektora vládce
krok rozpínati zvykli do bitvy, a já v čele dřevcem
[835]sám Trojanům předčím válečným, jenž porobenství
odrážím jim den; ty supům ale pospas uchystáš.
Ač, nebohý, jsi chraber, neprospěl nic ti Achilleus,
jenžto, trvám, důrazně na rozchodu tobě nakázal:
‚ať se, ořekrotný Patrokle, mi dříve nevrátíš
[840]vyhlubeným ku lodím, než Hektora bys mužebijce
sukně nerozsápal krvavé kol na hrudi statné.‘
Tak ti pravil, soudím, a nemoudré srdce ti pohnul.“
Málomocen jsi, ořekrotný Patrokle, povídal:
„Hektore, jen se nyní vychloubej! vždyť dali tobě
[845]Zeus Kronovec vítězstvo a Foibos, již mě přemohli
snadno; neboť s ramenou oruží sami svlekli mi skvostné.
Byť třeba jak ty dvacet takových se tu utkalo se mnou,[17]
všichni by klesli na místě mojím povražděni dřevcem.
Zhoubná však mě tu sudba a syn zavraždili Létin,
[850]z mužstva pak Euforbos; ty třetí mě konečně dobíjíš.
Však co jiného ti řeknu a ve hrudi své to opatruj:
dlouho také ani sám nebudeš živ, nýbrž i tobě
smrť již velmi stojí na blízku a sudba mohutná,[18]
pod pravicí zahyneš druha bezvadného Achilla.“
[855]Tak tedy když k němu prohlásil, smrti cíl jej obestřel,
leč duše letmo do říše se Hádovy ubrala z údů,
pro svou sudbu lkajíc, zanechavši mladosti a síly.
Ještě také k mrtvému pravil slovy vládyka Hektor:
„Proč pak jen, Patrokle, mi věštíš záhubu náhlou?
[860]Kdož ví, zdaž Achileus, syn Thetidy krásnokadeřné,
mým proboden jsa kopím ducha svého nepozbude dříve.“
Tak tedy prohlásiv kovové jemu dřevce vytáhl
z rány, patou naň vstoupiv, a s dřevce jej odvrhl na znak.
Ihned pak řítil se po Automedontu s ratištěm,
[865]jenž byl rychlonohého Achillea druh bohorovný;
toužilť jej proklať; koně však ho vynášeli rychlí
nesmrtní, co darem bohové dali Péleu skvostným.
- ↑ [Verš 18.] Achajští jsou spoluvinni na potupení Achilleově protože se mu neopřeli.
- ↑ [Verš 31.] Tvoje udatnosť není ani živoucím k radosti, poněvadž necháváš Achajských tak hanebně hynouti, ani příštím pokolením, protože nic pěkného o tobě nezaslechnou.
- ↑ [Verš 34.] Podle tvé zatvrzelosti porodilo tě asi moře nebo kámen. Tuto myšlénku nápodobili římští básníci; Verg. Aen. IV. 365 nec tibi diva parens generis nec Dardanus auctor, perfide, sed duris genuit té cautibus horrens Caucasus. Ovid. Her. VII. 37 te lapis et montes innataque rupibus altis robora, te saevae progenuere ferae, aut mare, quale vides agitari nunc quoque ventis.
- ↑ [Verš 53.] Achilleus nepřipouští, že by Agamemnon více byl než on, třeba měl moc větší.
- ↑ [Verš 90.] Kdybys úplně porazil Trojany, pak by mé pomoci nepotřebovali, což by mi bylo k necti.
- ↑ [Verš 112.] Músy opět se zde vzývají, protože něco důležitého má se státi.
- ↑ [Verš 150.] Koně tito byli rychlí jako vítr a za rychlosť tuto děkují božskému původu. Jako zde Zefyros, tak i Boreas nazývá se otcem rychlých koní. Oba tito koně, kteří byli nesmrtni, obdržel Péleus při svém sňatku s Thetidou od bohů darem.
- ↑ [Verš 170.] Padesát lodníků měly také lodi Filoktétovy, Odysseovy měly 56; nejvíce mužstva měly lodi Boiótův.
- ↑ [Verš 233.] Podle obyvatelů země nebo jména země nazýval se Zeus Pelažským.
- ↑ [Verš 234.] Dódóna ležela v úrodné krajině Épeirské na úpatí pramenité hory Tomara, kterážto krajina patřila k nejstarším sídlům Hellénův. Zde nacházela se nejstarší věštírna; asketičtí Sellové jakožto vykladači vůle Zévovy věštili ze šelestění posvátného dubu a z bublání potůčku.
- ↑ [Verš 419.] Pod pancířem nosíval se spěžový pás nebo mitra, jež chránila dolejší části; tohoto pasu neměli Lyčané a proto slují bezpásými.
- ↑ [Verš 449.] Synové bohův, již bojovali ve válce Trojské, byli na straně řecké Achilleus, syn Thetidin, Ialmenos, syn Areův, Menesthios, syn Spercheiův, Eudóros, syn Hermův; na straně Trojské byl Aineias, syn Afrodítin, a Sarpédon, syn Zévův. Vnukův a pravnukův božích bylo na obou stranách více.
- ↑ [Verš 459.] Krvavé krůpěje nebo déšť krvavý pokládaly se za znamení velikého krveprolití.
- ↑ [Verš 503.] Smrti cíl zrak Sarpédona pokryl a nos; smrť ho zachvátila, on přestal zříti a dýchati.)
- ↑ [Verš 630.] Ve válce rozhodují ruce, v radě pak slova (řeči).
- ↑ [Verš 808.] Euforbos byl bratr Púlydamantův. Známý jest výrok Pythagorův, jenž učil stěhování duší, že prý byl jednou tímto Euforbem.
- ↑ [Verš 847.] Básník udatnosť Hektorovu vysoko necení. Podle něho řečtí hrdinové jako Achilleus, Aias, Diomédés, Patroklos, Agamemnon nad něho předčí, a jen pomocí Diovou a zvláště Apollónovou větších úspěchů v boji se dodělává.
- ↑ [Verš 853.] Řekové věřili, že umírající požívají daru věštího. Tak věští zde umírající Patroklos smrť Hektorovi, Hektor sám v 22. zpěvu v. 358 Achilleovi.