Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv pátý

Ilias Homér
Zpěv čtvrtý	Zpěv pátý	Zpěv šestý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv pátý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 65–87 a 408–410. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Slavné skutky Diomédovy, jenž zabije Pandara a poraní Aineiu, jehož zachrání Apollon; tak též poraní Afrodítu, jež na Olympos se uteče, a konečně samého Aréa, jenž přispěl Trojanům na pomoc. Ze Trojanův vynikají zvláště Hektor a Sarpédon, jenž zabije Tlépolema.

Týdéovci po té Diomédovi Pallas Athéna
chrabrosť skytla a sílu, by předčil nad druhy všechny^[1]
Argejské obzvláště a vzácné slávy dosáhl.
Z přílby a štítu oheň rozžehla mu neshasitelný,
[5]podzimní ku hvězdě podobný,^[2] ježto se nejvíc
jasně třpytí, kdy se v proudu vykoupala Ókeanově;
žár mu taký rozžehla kolem po hlavě a plecích,
v střed ho pobídla potom, kde vojů vřava vířila nejvíc.

Byl mezi Tróji jakýsi Darés bohatý, bezevadný,
[10]kněz milený Héfaista, a dvé jemu dáno rozenců,
Fégeus s Ídaiem, všeliké seči znalci dovední.
Z řad Trojanův se obadva vyřítili vstříc Diomédu
na spřežení běhutém, Diomédés pěšky se řítil.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
[15]Fégeus tehdy prvý dalekostinný vrhl oštěp;
avšak Týdéovci levé přes rámě přelítl
oštěpu hrot neraniv; tu kopím rozpřáhl se opět
Týdeovec; ne nadarmo kopí jemu z páže vylítlo,
leč v prsní udeřil jej žlábek a s korby ho sřítil.
[20]Seskočil Ídaios zanechav vozu překrásného,
odvahy však neměl chrániť trupu bratra milého;^[3]
vždyť ani sám by nebyl černé záhubě uniknul,
leč jeho Héfaistos zachránil v noc tělo zastřev,^[4]
by přece hrozně stařec nezkormoutil se bolestí.
[25]Pak koně syn zahnav reka Týdea velkoduchého,
dal je druhům, by je k vyhlubeným odvedli korábům.
Velkoduší Trojané když zhlédli rozence Daréta,
jak je jeden zniklý a druhý vedlé vozu proklán,
všem se pobouřilo srdce; a jasnooká hned Athéna
[30]za ruku javši praví slovo ke prudkému Aréu:
„Áre, Arée, krvezbrocený, hradoborce zlovolný,
což Trojanů nenecháme samých se s Achajci potýkať
klidně hledíce, kterým by otec Zeus slávu propůjčil?
Nuž my nyní ustupme a zlosti se vyhněme Zéva.“

[35]Takto pravivši z bojiště vyvedla krutého Aréa.
Pak posadí jej Athéna u bystrotokého Skamandra.^[5]
Zahnali Argejští Trojské; i zabil muže každý
z vojvod. Však první vojevůdce mužův Agamemnon
Odia vůdce srazil Halizónův do prachu s korby;
[40]jedva se obrátil, zarazil mu do zad svoje dřevce
uprostřed ramenou a je zúplna skrz prsa prohnal.
On sklesnuv zaduněl, zbroj všecka zařinčela nad ním.

Faista pak Ídomeneus zase proklal, Bóra rozence
Méonského, který byl z žírné Tarny přitáhl.
[45]Ídomeneus dlouhým ho kopím bodl oštěposlavný,
když si na vůz vystoupiti chtěl, do pléce pravého;
on sklesl se spřežení, po očích se mu rozlilo temno.

Hned brnění druhové jemu svlékali Ídomenéa;
Strofia dále rozence Skamandria, honby znalého,
[50]Atreovec břitkým dřevcem proklal Meneláos,
výborného to lovce, co Artemidou vyučen byl
stříleti zvěř všelikou, jakovou na horách lesy hostí.
Však tenkrát nepomohla mu Artemida střelosypná,
nic jeho střelba, kterou před tím předčíval u válce;
[55]nýbrž aréomilý, dřevceslavný Meneláos,
jak před ním unikal, prorazil jemu záda ratištěm
uprostřed ramenou a je zúplna skrz prsa prohnal.
On sklesl na tvář svou, zbroj všecka zařinčela nad ním.

Mérionés tu Ferekla probodnul, Tektona plémě
[60]Harmonovic, jenž všechna rukou znal díla lepostná
sám hotoviť; nebo jej si zalíbila zvláště Athéna,
jenž i Alexandru zbudoval kdysi řádně koráby
zkázyplné, jež všem Trojanům byly zkázu přinesly,
takž i samému; neboť neznal nic výroky božské.^[6]
[65]Jej tedy Mérionés, kdy ho stíhaje právě doháněl,
v kýtu pravou udeřil obřitnou; zúplna veskrz
hrot mu měchýř proraziv pod kostí zrovna proniknul.
Do kolenou klesl zabědovav, jeho zastřelo temno.

Dále zabil Pédaia Megés, Anténora plémě,
[70]jenž byl levoboček; vychovávala řádně Theáno
jej vlastním na roven dítkám, vděk manželu svému.
Fýleovec vstoupiv poblíž k němu oštěposlavný,
do hlavy v šíj jemnou udeřil jeho oštěpem ostrým;
veskrze kov mu jazyk vezpod mezi dásněmi protkl.
[75]Ihned do prachu klesne a v chladný kov zuby zatne.

Eurypylos Euaimonovec Hypsénora vládce,
velkoduchého rodem Dolopíona, jenžto Skamandrův
před tím kněz byl a jak bůh v národě pocty požíval,
jej tedy Eurypylos, vznešený Euaimona mládec,
[80]jak před ním unikal, běže letmo za ním sekl v rámě,
ostrý meč napřáh, a uťal jemu rámě mohutné.
Tak na pláň krvavá ruka klesla; i zrak jeho ihned
zastřela mrákotná smrť a mocná sevřela sudba.

Tak rekové v líté se namáhali vřavě vražedné;
[85]Týdéovce nebyl bys poznal, z nich komu patří,
zdaž Trojanům či vojům Argejských v bitvě pomáhá;
neb po pláni zuřil zčeřené řeky proudu podobný,
bystřině, ježto tekouc s rychlostí hráze proráží.
Jí pak nezdolají spojené ani po břehu hráze,
[90]též ni nezabrání ploty bujných ornic a zahrad,
když přivalí se na rychlo, zatím co se déšť leje Zéva;
jí se mnohá zahubí úpravná díla mladíků:^[7]
tak Trojanův husté řady jsou se potácely v bitvě
před Diomédem, a přec ho nevyčkali, ač byli četní.

[95]Když však jej rozenec zahlédl Lykáona čacký,
jak po pláni zuří a kopím řady v zmatku zahání,
zakřivený luk rychle na Týdéovce namířil
a vrazil, an řítil se, zasáhnuv na pravo rámě,
v plát pancíře, a skrz proletěl na to šíp tělo trpký,^[8]
[100]venkoncem prorazil je, a krev postříkala pancíř.
Nad tím hlasně zvolal syn vládce Lykáona čacký:
„Velkoduší Trojané, nuže vzhůru, pobádači koňstva!
jest udeřen z Danaův nejlepší; více nesoudím,
dlouho že šíp vydrží v těle těžký, ačli skutečně
[105]syn Dia vládce do války vybídl mě z Lycka vytáhnouť.“

Jásaje takto pravil; však šíp ho neusmrtil ostrý,
nýbrž před svůj vůz ustoupiv a před koně rychlé,
zůstal a ku Sthenelu slovo děl, Kapanéa rozenci:
„Poslyš, roztomilý Kapanéa rozenče, a sestup
[110]s korby, abys přistoupna vytáhl mi šíp z plece trpký.“

Takto pravil, Sthenelos s běhutého skočil vozu ihned,
přistoupiv veskrz z plece bystrý šíp mu vytáhl.
Krev vystříkla horem pletenými řetízky krunýře.
Tehdy se pak modlil v ryku statný rek Diomédés:^[9]
[115]„Slyš mě ty, Nezmožená, Dia štítovládce rozenko,
ačli jsi otci také laskavě kdy ráčila přispěť
v zápase záhubném, zase teď se nachyl mně Athéno:
dej muže tamto mi skláť a přiveď mi do rány ratištěm,
jenž před tím poranil mě a vychloubá se a hlásá,
[120]dlouho že zříti nemám již jasné světlo sluneční.“

Takto se modle pravil, vyslechla ho Pallas Athéna
zbystřila údy čilé, nohy vezpod a sezhora páže
a k němu přistoupivši praví slova rychloperutná:
„Medle nyní, Dioméde, bojuj směle naproti Trojským,
[125]neb jsem já do prsou otcovskou sílu ti vdechla
nezhroženou, co hbitoštítý měl vládyka Týdeus;
mrákotu též jsem tobě s očí sňala, jež lpěla dříve,
bys mohl od muže příště nebešťana dobře rozeznať.
Medle nyní, ač bůh-li na boj tebe přijde pokoušet,
[130]ať proti nesmrtným se bohům vstříc v půtku nepouštíš
ostatním; ale když by se zévorodá Afrodíta
pustila v boj, můžeš ji raniť směle oštěpem ostrým.“

Tak tedy jasnooká řeknuvši odešla Athéna,
Týdeovec znova pak se do zápasu se předy pustil;
[135]ačkoli v srdci hořel již dřív se potýkati s Tróji,
teď třikrát taková jej síla rozohnila jak lva,
jejž pastýř v poli venku při hustovlném bravu ovčím
lehce raní, kdy přelítne dvořiště, a nesklane na smrť;
jen popudí jeho sílu a sám víc obrany nedbá,
[140]leč do košáru vniká, kde opuštěno stádo utíká;
ovce leží shrnuté zardoušeny těsně při sobě,
avšak z ohrady lev vysoké v zuřivosti přelítne:
takto zuřivě vrazil v Trojské statný Diomédés.

Pak sklane Astynoa a Hypeirona, vojvodu mužstva,
[145]jednoho z nich kovovým udeřiv nad ňadra ratištěm,
rozpřáhnuv se druhého mečem v kosť u plece klíční
ťal velikým; od šíje a zad rozloučeno rámě.
Jich zanechav na Abanta čelil, na to pak Polyída,^[10]
Eurydamanta rozence, věkem snopravce starého,
[150]jimž sny nevysvětlil stareček, když táhli do války,
nýbrž obadva zabil v ryku statný rek Diomédés.
Pak na Thoanta a Xantha se řítil, Fainopa plémě,
jednorozence; neboť že věkem seslábl žalostným,
nezplodil už syna dále jiného, by vládl dědictvím.
[155]Tam svlekl jim brnění a milý život oštěpem odňal
oběma, otci jejich pak nářek a strasti žalostné
zůstavil, anto živých přibylých do vlasti neobjal
z války, a statky připadly cizincům všecky v dědictví.

Priama pak dva rozence zabil, vnuky Dardana krále,
[160]již v jedné byli korbě, Echemmona, Chromia vládce.
Tak jako lev nějaký mezi skot skoče šíji přeláme
buďto jalůvky či krávy, kdy v houštině hvozdu pasou se:
tak je obadva nyní s vozu neblaze Týdea mládec
sřítil jich proti vůli a lesklé jim zbroje svlékl;
[165]pak koně rychle druhům dal svým, by je přihnali k loďstvu.

Aineias spatřiv ho, kterak řady mužstva poráží,
pospíchal skrze bitvu a hustou skrz vřavu dřevcí,
Pandaru po chrabrém zře okem, zdali někde ho najde.
Bezvadného rozence Lykáona najde jarého,
[170]postana pak před ním, slovo řekne a takto se ozve:
„Pandare, kam se poděl tvůj luk, kam šípy perutné,
kam tvá sláva, jemuž se nižádný muž zde nerovná?
žádný v Lycku také tebe lepším byť se nepyšní.
Pusť nuže naň střelu svou a rukou pozdvihni ku Zévu,
[175]jenž tady hrozně zuří a tolik již zlého napáchal
Trojským, ježto mnohým a statečným rozpojil údy;
jen zdali bůh to není, na Trojské jenžto zanevřel,
rozhorliv se pro žertvy; neboť jest hněv boha těžký.“

V odvět zas rozenec propoví mu Lykáona čacký:
[180]„Aineio, Trojanův kovokrzných rádce slovutný,
k Týdéovci přirovnávám chrabrému ho ve všem,
jej po štítě a dírkovité poznávaje přílbě
a hledě na spřežení; ale možno, že bůh je to kýsi.
Pakli to muž, jejž míním já, syn Týdea chrabrý,
[185]tož bez vůle boží nezuří tak, než kdosi blízko
z nesmrtných mu stojí, v mlhu svá maje pokryta pléce,
jenž jinam odvrátil naň naměřenou střelu ostrou.
Neb již do plece šíp pustiv naň jsem ho zasáhl
na pravo, až veskrz plátem pancíře proniknul;
[190]já jsem pokládal, že ho již v říš Hadovu sřítím,
a přece jsem nesklal; kýs bůh asi na mě rozezlen.
Též mi není komoňův ani korby, abych na ni vstoupil,
leč zanechal jsem v domě Lykáona korb jedenácte
pěkných, upravených a nových; jsou přes ně koberce
[195]prostřeny kol, vedle mi stojí koně korbě při každé
dvouspřežní,^[11] žlutavý tam ječmen a špaldu jedoucí.
Arci mě velmi dojemně kmet oštěpometce Lykáon,
když jsem táhl do války, pobádal v domě lepostném;
domlouval mi, abych stoje v zapřaženém voze rychlém,
[200]rozkazoval všechněm Trojanům v seči lítých půtek;
já ho neposlechl však, co by o mnoho bývalo lépe,
šetřiti svých chtě koní, by mi snad nestrádali píce
ve hradu obleženém, zvyklí do sytosti pojísti.
Tak doma jsem zanechal jich a pěšky do Ília táhl,
[205]důvěru v luk maje svůj; ale nic mi tu prospěti neměl.
Neb jsem již vyslal střely své po dvou bohatýrech,
Týdéovci a Atréovci, a oběma krev jsem
jistě ranou vyrazil, však víc jsem ještě je vznítil.
Tak tedy jsem luk zakřivený v zlé se hřebu chvíli
[210]v den sňal onen, kdy do rozkošného jsem Ília táhl,
lid veda sem Trojanův jasnému zde Hektoru na vděk.
Pakli se navrátím a okem zase otčinu spatřím,
choť milenou a vyšekrovné, vysoké svoje sídlo,
nechť pak nepřítel hlavu mou od šíje mi utne,
[215]jestliže já luk tento žhavého do ohně nevrhnu,
v kousky v rukou roztříště; neboť mě nadarmo provází.“

Zas jemu Aineias, Trojanů vladař, odvece vzájem:
„Nemluv takto jenom, nebo dříve nepůjde to lépe,
s tímto mužem dokavad sami s koňmi a korbami svými
[220]ve zbroji postoupíce obadva nevejdeme v zápas.
Nuž tedy vstoupni na rychlo na vůz můj, bys mohl patřiť,
Tróovi jak koňové dovedou po pláni bojiště
ku předu kvapně i sem tam pádiť i couvati nazpět;
do hradu nás oni též zachrání, jestliže opět
[225]Týdéovci by Zeus Diomédovi slávu propůjčil.
Nuž tedy rychle nyní do rukou bič a opratě lesklé
vezmi, a já si na vůz vystoupím, bych se potýkal;
neb ty ho sám podstup, koně já budu míti na péči.“

V odvět zas rozenec propoví mu Lykáona čacký:
[230]„Sám, Aineio, spravuj svou korbu a opratě třímej;
spíš ponesou zvyklým pod správcem zakřivený vůz
tvůj, opět-li prchať bude nám před Týdea mládcem.
Mohli by snad chabnouť polekáni a nechtěli zpátky
nás z ryku bitvy vynésť, hlasu pánova pohřešujíce,
[235]přikvače pak rozenec hbitě Týdea velkoduchého,
nás by obadva zabil, koně odvedl silnokopytné.
Tak tedy řiď jen sám ty nyní svou korbu a koňstvo,
útok já hodlám jeho utkati oštěpem ostrým.“

Tak tedy promlouvavše, na vůz vstoupivše peřestý,
[240]naproti Týdéovci klusem koně pohnali rychlé.
Jež spatřiv Sthenelos, čacký rozenec Kapanéův,
ihned promlouval slova k Týdéovci perutná:
„Týdéův Dioméde, ve srdci mně nejkochanější,
dva muže zřím statné proti tobě se hnáti na zápas,
[245]nesmírné oba síly; jeden luku mistr dovedný,
Pandaros, ontě synem Lykáona býti se pyšní;
Aineias Anchísa rozencem velkoduchého
zas pyšní se nazývať, a matka mu jest Afrodíta.
Nuž tedy rychle na vůz ustupme, a takto mi dále
[250]v přední bitvě nezuř, bys své duše ještě nepozbyl.“

Vzhlédna posupně na něj propoví statný Diomédés:
„Nemluv o útěku nic, tebe poslechnouti nemíním;
neb vrozenoť mi není v boji před nepřátely couvať
neb chouliť se, anať posavad má síla je pevná;
[255]ostýchám se na vůz vystoupiti, nýbrž i takto
vstříc jim půjdu; nedá prchnouti mi Pallas Athéna.
Zpátky je nepřivezou opět koně rychloperutní
od nás zdrávy obadva, jeden byť i vskutku vyvázl.
Než co jiného ti řeknu a ve hrudi své to opatruj:
[260]ačli by rozvážná mně Athéna propůjčila slávu
skláti obadva, zatím tyto mé koně rychloperutné
zpět zde zadrž, bedlivě na oblině opratě napna;^[12]
přiskoč pak ke koním Aineie jsa příkazu bedliv,
od Trojanův je zažeň mezi krásnoholence Achajské.
[265]Jsouť z rodu právě, z něhož dal Tróovi Zeus širohlučný
za Ganyméda^[13] darem jako náhradu; neb byli z koňstva
nejlepší, cokoliv jich jest pod sluncem a září.
Lstí z rodu plémě nabyl toho vládce mužův Anchíses,
Láomedontova bez vědomí dav snoubiti klisny;
[270]z těch jemu šest za plémě v paláci se dostalo hříbat;
z nich čtyři sám doma sobě nechav vychovával u jeslí,
dvé skytl ostatních Aineiovi, útěku strůjci.
Jestliže jich dobudem, získáme si oslavu vzácnou.“

Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem.
[275]Rychle zatím poblíž přicválali s koňmi ručími.
Nejprve tak rozenec k němu řekne Lykáona čacký:
„Silnoduchý, chrabrý synu Týdea proslaveného,
tož tě ručí střela má nesklátila, šíp luku trpký!
avšak teď pokusím se kopím znova, zdaž tě zasáhnu.“

[280]Dí a se rozpřáhnuv dalekostinný vrhl oštěp,
jímž udeřil Dioméda v pavézu, a veskrze štítem
oštěpu hrot kovový proletěv pancíři se blížil.
Nad tím hlasně zvolal syn krále Lykáona čacký:
„Naskrze ve slabinách proklán jsi a dlouho nesoudím,
[285]přímo že stáť vydržíš; mně jsi poskytl oslavy velké.“

Srdcem nezhroženým statný k němu děl Diomédés:
„Tys mne chybil, nezasáhl! a dříve obadva zajisté
půtek mním nenecháte, dokud neklesna jeden z vás,
svou by krví nasytil v boji nezdolného Aréa.“

[290]Tak vece dřevce hodil, jež řídila Pallas Athéna
v nos na blízko očí, a kopí zuby prohnalo bílé.
A vzadu kov mu neoblomný jazyk úplně přerval,
a hrot ven vyrazil podlé brady nejspodnější.
S korby se hned překotil, zbroj všecka zařinčela nad ním
[295]lesklá, zářící, a stranou koně vládce uprchli
rychlonozí; a tu duch jeho shasnul a shasla i síla.

Seskočil Aineias s ohromným dřevcem a štítem,
ježto se bál, by mu mrtvolu snad nevytrhli Achajští.
Kol něho obcházel jako lev maje důvěru v sílu,
[300]nad ním stále kopí své třímal a štít všude rovný,
žádostiv toho skláť, kdokoliv by mu naproti vstoupil,
s pokřikem úžasným. Diomédés vzal v ruku kámen,
kus veliký, jakový by mužův ani dvé neuneslo,
jak jest lidstvo nyní; ale on jím sám vrhl snadno.^[14]
[305]Tím Aineiu do kyčle ranil, tu kde kosť se stehenní
v kloubu točí, a lidé ji zovou všude číšku bederní;
rozmačkal jemu číšku a pak svazy přerval obadva;
sedřel kůži kamen hranatý. Ale muž bohatýrský
sklesnul do kolenou a rukou se o půdu podepřel
[310]pádnou; noc jemu pak vůkol zraky zastřela temná.

Tam věru byl by zhynul vojevůdce mužův Aineias,
jen že to bystře okem zahlédla lepá Afrodíta
máti, která Anchísovi jej byla pastuše počla;
kol mileného rozence rozepjala lokte bělostné
[315]a před ním lesklé mu rozestřela záhyby řízy
k ochraně střel bystrých, aby kdos z Danaův koněrychlých
vetkna mu hrot kovový do prsou duše takto nevyrval.

Tehdy milého rozence podál odváděla z bitvy;
však nezapomněl syn Kapanéův umluveného
[320]příkazu, jejž uložil v ryku statný rek Diomédés,
nýbrž své opodál zanechal koně silnokopytné
od ryku válečného, na oblině opratě napjav;
přiběhl pak k Aineiu, lepohřívé koně spěšně
od Trojanův zahnal mezi krásnoholence Achajské
[325]a druhu dal milenému je Deipylu, jejž nade všechny
soudruhy ctil nejvíc, poněvadž byl mysli rozumné,
k vyhlubeným by lodím oba zahnal. Muž bohatýrský
vstoupiv na svůj vůz, do rukou pojav opratě lesklé,
rouč koně k Týdéovci poháněl silnokopytné
[330]s prudkostí; on pak Kypřanku kovem krutě stíhal,
neb znamenal, že to božka slabá a dojista nižádná
z těch bohyní, co ve válce mužů vládnouce poroučí,
zévorozenka Athéna, aniž hradoborka Enýo.^[15]
Když pak dostihl jí, skrze dav pospíchaje hustý,
[335]tehdy se rozpřáhnuv syn Týdea velkoduchého,
ruku zranil svrchní, na ni poskočiv oštěpem ostrým,
hedbávnou; ihned v tělo vniklo ratiště železné
posvátnou skrze řízu, již utkaly božce Charitky,
nad koncem dlaně výš. Tu boží krev tekla nebeská,
[340]íchor,^[16] ježto bohů blažených pleť a žíly probíhá;
neb nejsou o chlebě živí ni o víně plamenném,
a proto jsou bezkrevni a nesmrtnými zovou se.
Hlasně tu zabědovavši upustila svého rozence.
Však ve svých ho rukou zachránil Foibos Apollon
[345]mračnem temnošerým, aby kdos z Danaův koněrychlých
vetkna mu hrot kovový do prsou duše takto nevyrval;
hlasně na božku zvolal v ryku statný rek Diomédés:
„Zévorozenko, zanech jen války a bitvy vražedné;
zdažli nedosti na tom, že slabé ženy úklady mámíš?
[350]pakliže předse do války zavítáš, určitě soudím,
války že pak se zhrozíš, byť o ní zaslechla jsi vzdálí.“

Tak vece, božka chvějíc se odešla a strádala hrozně.
Větronohá ji po té Iris z davu javši vyvedla
trápenu strašně bolesťmi; i zbledla po líci lepostném.
[355]Našla potom po levé straně bitvy Aréa krutého
dlíti. Mlhou mu kopí bylo zastřeno s koňmi ručími.
Do kolenou klesnuvši milého požádala bratra
vroucně prosíc, by zlatozdobné jí své koně půjčil:
„Rodný bratře milý, mne se ujmi a své koně skytni,
[360]bych se odebrala zpět na Olymp, kde je sídlo Nebeských.
Strádám velmi ranou, již muž zasadil mi smrtelný,
Týdeovec, jenž snad by nyní s Diem otcem i válčil.“

Takto praví, a zlatozdobné koně jí skytl Árés.
Tož vystoupla na vůz zarmoucena v srdci militkém.
[365]Podlé vstoupila Íris a pak do rukou jala oprať.
Švihla bičem do koní, ani rádi uháněli letmo.
Pak dostihli bohův brzy sídla, strmého Olympa.
Tam tedy větronohá rychlá s koni postane Íris
a z vozu vypřáhnuvši koňům dala píci nebeskou.
[370]Leč božská Afrodíta do lůna Diónina klesla,
rodné matky, která dceru svou zase jímala v náruč;
pohlazujíc ji rukou, slovo řekne a takto se ozve:
„Kdož ti co, dítě milé, učinil takového z Nebeských
zpupně, přečin jako bys nějaký byla spáchala zjevně?“

[375]V odvět pak propoví na to usměvavá Afrodíta:
„Týdeovec mě ranil, veledušný rek Diomédés,
svého že jsem mileného rozence vynášela z bitvy
dál Aineiu, který ze všech je mi nejmilenější.
Již to není Trojanův a Achajských bitva vražedná,
[380]nýbrž již bojují s bohy nesmrtnými Danajští.“

V odvět zas propoví na to božka Dióna velebná:
„Snášej a trp, mé dítě, třebas zarmoucena velmi.
Trpěliť už jsme mnozí, na Olympě co sídla držíme,
od smrtných, těžké na vzájem strasti strojíce.
[385]Trpěl Arés, kdy jej Ótos a násilný Efialtés,^[17]
plémě Alóea vládce, do vazby upoutali těžké;
vězněn byl kovovém ve žaláři třinácte měsícův.
Tam věru byl by Arés zahynul válkou nenasytný,
nevlastní kdyby máť, překrásná Éeriboia,
[390]Hermovi zvěsť tu neřekla; ten odnesl tajně Aréa
již zmořeného, neboť těžká jej trápila pouta.
Trpěla Héra také, statný kdy syn Amfitryóna
šípem trojjazykým ji ve půtce do ňadra pravého
byl poranil; tu také ji bolesť jala nezkojitelná.
[395]Trpěl též Hádés při tom obrovský střelu bystrou,
když jej muž tentýž, syn štítovládce Kronovce,
v Pylsku svatém povaliv mezi mrtvoly hrozně utýral.^[18]
On pak spěl vysoký na Olympos v Zévovo sídlo
vzdýchaje v srdci, bolesťmi proniknut; šíp ale ostrý
[400]do plece do statné vehnán byl a srdce mu soužil.
Paiéon mu potom hojivé přikládaje léky
ránu ztišil; nebylať mu usouzena sudba smrtelná.
Bloud hrůzoplodný, jenž bez strachu páchal ohavnosť,
jenž stíhal bohy šípy, Olympská sídla držící.
[405]Jasnooká proti tobě ho poštvala Pallas Athéna;
bloud! nebo neznamená v ňadrech toho Týdea mládec,
krátko že ten je na živě, kdo s nesmrtnými se sváří;
nešvitoří k němu dítky také na klíně „tatíčku“,
až by se nazpátek z boje vrátil a z války vražedné.
[410]Týdeovec proto teď, třeba byl sebe více udatný,
stříci se má, aby s ním lepší tebe nikdo neválčil,
dlouho by Adrastovna rozumná Aigialeia
hořce lkajíc milenou nezbouzela ze sna čeládku,
manžela pohřešujíc, nejchrabřejšího z Achajských,
[415]choť vznešená Dioméda ořekrotného statečná.“

Takto praví a rukou obojí z ruky stírala íchor;
hned ruka jí se hojí a bolesti se mírnily těžké.
Tehdy to božky vidouce Athéna a Héra velebná,
úštipnými se jmou slovy drážditi Zéva Kronovce.
[420]Jasnooká prve z nich promlouvala Pallas Athéna:
„Ó Die otče, zda medle mi zazlíš, cožkoli řeknu?
Jisté že as nějakou vábíc Kypřanka Achajku,^[19]
následovať Trojanův, jež teď si zalíbila hrozně,
z nich nějakousi hladíc Argejských žen leporouchých,
[425]na zlatité ruku svou něžnou poškrábala sponce.“

Takto praví, usmál se otec všeho lidstva a božstva,
k sobě ji hned zavolav, vece ku zlatité Afrodítě:
„Nejsou, dítě milé, válečná díla ti dána,
nýbrž spíše si sňatku prováděj díla milostná;
[430]však tato všechna Aréu budou a Athéně na péči.“

Takž oni rozhovorem takovým promlouvali vzájem.
Vstříc Aineiu vyšel v ryku statný rek Diomédés,
ač znamenal, že drží nad ním sám páže Apollon;
on přece však nedbal velikého ni Foiba a stále
[435]toužil skláť Aineiu a zbroj svléknouti mu skvostnou.
Po třikráte se naň řítil v seči dychtě ho proklať,
třikrát však jemu štít lesklý zodrážel Apollon.
Když však ještě na něj se vyřítil božstvu podobný,
strašně se rozkřiknuv vece dálnoměrce Apollon:
[440]„Chraň se mi, Týdéovče, a nebraň a nikdy se nechtěj
rovnati v mysli bohům; rovného si původu nejsou
nesmrtní bohové a lidé na okrsku pozemském.“

Tak děl, a Týdeovec nazpět se maličko uchýlil
ze strachu před zlostí dalekostřelného Apolla.
[445]Ze vřavy válečné Aineiu pak odnesl Foibos
výši na Pergamskou, kdež chrám zbudován jemu krásný;
tam pak jej Létó spolu s Artemidou střelosypnou^[20]
léčily v místě svatém a mu zvětšily sílu a krásu.
Avšak stříbroluký tenkrát zdělal obraz Apollon
[450]vší podobou Aineiu samému i po zbroji rovný,
přízraku pak vůkol Trojané a junáci Achajští
tříštili na vzájem druhu druh v seči na hrudi kožné
štíty lepokružené a lehounké terče perutné.^[21]
Tehdy pravil k lítému Aréovi Foibos Apollon:
[455]„Áre, Arée, krvezbrocený, hradoborce zlovolný,
nechtěl bys muže tamto se vrhna z bojiště mi zahnať
Týdéovce, který by nyní s Diem otcem i válčil?
Nejprve v zápěstí poranil Kypřanku nemálo,
pak se i na mě samého vyřítil božstvu podobný.“

[460]Takto praviv na to sám usadil se na Pergama výši,
Árés záhubný Trojské řady k bitvě pobádal,
bůh Akamantu čilému podobný, vojvodě Thrákův;
zévorodé Priamovce do bitvy na rychlo ponoukal:
„Ó milení synové reka Priama zévorodého,
[465]dlouho-li ještě necháte pobíjeti národ Achajským?
až snad blízko lepotvarných bran válčiti počnou?
Již klesl muž, na roveň vážen samu Hektoru vládci
Aineias, Anchísa milý syn velkoduchého.
Nuž, milení, zachraňme nyní z ryku soudruha svého.“

[470]Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Sarpédon jasnému počal zase Hektoru láti:
„Hektore, kam se poděl tvůj duch, jejž dříve jsi míval?
děls kdysi, města že uchráníš bez vojsk a spojencův
sám s rodnými jenom bratřími a se svaty svými!
[475]Z těchto mi nelze nyní znamenať žádného ni spatřiť,
nýbrž jak psi kolem lva nyní choulí se bojácně;
leč my zatím válčíme, kteří jsme tu pouze spojenci.
Vždyť též já spojenec jsa přišel jsem z vlasti podálné;
Lykie jest daleká nad vířným Xantha řečištěm,
[480]kdež manželku milou zanechal jsem a dítě robátko
s poklady nesmírnými, jakých přeje muž si chudobný.
Avšak i tak Lycké nutkám, ano sám přeji sobě
pustiti v boj se s někým, ač nic tu nemám takového,
což by s sebou odnesli aneb vzali ve plen Achajští;
[485]leč ty nečinně stojíš a jiným ani již neporoučíš
vyčkati v bitvě mužům a milých žen hájiti statně.
Kéž jako ve smyčkách sami sevřeni sítě všelapné
nepřátel do rukou nepřijdete na plen a pospas;
vyvrátí brzy město z kořen vaše krásnobydelné.
[490]Tobě zatím v noci ve dne sluší to vše míti na péči,
vzývati vroucně široslavných vojevůdce spojencův,
válku by vedli pořade, a stříci se domluvy těžké.“

Tak vece Sarpédon a zranil slovy Hektoru srdce.
Rychle na zem s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé,
[495]máchaje dřevci v rukou ostrými, po táboře vůkol
kráčel a k bitvě pobádal a rozněcoval k seči hrozné.
Rychle se voj Trojanův obrátil vůči Achajským;
Argejští však vyčkali pevně a zpátky necouvli.
Tak jako po mlatě posvátném^[22] plevy vítr unáší
[500]pod mlatcův lopatou, kdykoliv žlutavá Déméter
oddílí obilí od plev za průvanu větrů;
zespod pak se pleviště bělí: tak tehdy Achajští
od hlavy kol se prachem poprášili, jejž skrze vojsko
k pevnokovým nebesům komoňův nohy zvířily hustě,
[505]opět boj kdy počal; koně vstříc obrátili jezdci;
přímo rukou na ně nesli udatnosť. Kol šero temné
zhoubce Arés rozlil po bojišti pomáhaje Trojským,
sám obcházeje vůkol, a příkazy Foiba prováděl;
neb dalekostřelný kázal jemu bůh zlatomečný
[510]sílu zbudiť Trojanům, když Palladu spatřil Athénu
odcházeť; neboť Argejským byla záštita mocná.

Sám Aineiu potom z bohaté byl komnaty chrámu
vyslal a vlil do prsou chrabrosť k boji vojvodě mužstva.
Aineias vstupoval mezi soudruhy, jižto s radostí
[515]patřili naň na živého, neboť se bez úrazu blížil
k nim maje statnou sílu; a přec se ho nikdo netázal,
neb nedopouštěla práce jiná, již Stříbrolučištník
vznítil, Arés lidobijce a Svár nenasytně zuřící.

Dál Aianti obadva, Odysseus, pak Diomédés
[520]vpřed Danaovce do bitvy ponoukali, jižto o sobě
též nijaké se nebáli ni síly ni útoku Trojských,
nýbrž stáli podobni mrakům, jež vládce Olympan
v bezvětří na horách rozkládá vzhůru strmících^[23]
klidně, pokud Boreův a druhých vztek a síla spočívá
[525]větrův útočných, jež hustá oblaka stinná
ostrým rozptylují váním strašlivě fučíce:
tak Trojanům tvrdě stáli Achajci a zpátky necouvli.
Atreovec skrze dav důrazně pobádaje kráčel:
„Ó milení, muži buďte a srdce jarého nabuďte
[530]a druha druh vzájem ve vřavě se styďte vražedné.
Druha-li druh se stydí, potrvá jich více na živě;
avšak když prchají, nevzejde ni sláva ni spása.“

Tak děl a dřevce na rychlo vymrštil a Déikoonta
v předvoji sklál, Aineie totiž druha velkoduchého
[535]Pergasovic, jejž rovně synům ctili Priama krále
Trojští, ježto v bojích napořád hbitě se předy válčil.
Jej do štítu kopím udeřil mocný Agamemnon;
nebránil jemu štít, ale veskrz kov se mu prohnal
a skrze závěsník mu celý spodek útroby protkl.
[540]On klesnuv zaduněl, zbroj všecka zařinčela nad ním.

Tehdy zas Aineias z Argejských sklal muže čelné,
s Orsilochem Kréthóna, Dioklea krále rozence,
jichžto otec rodný v úpravné Féře obýval
na statcích bohatý; rozením od proudu pocházel
[545]Alfejského, který široký teče skrz zemi Pylskou,
jenž zplodil Orsilocha, aby přemnoha národu vládl;
Orsilochos pak dále Dioklea velkoduchého,
dvojčata pak vnukové jemu z krále Dioklea vzešli,
Kréthon s Orsilochem, všeliké seči znalci dovední.
[550]Když pak dospěly páže jejich,^[24] černých na korábech
k Troii ořeplodné spolu s Argejskými vytáhli,
mládcům Atreovým Agamemnonu, pak Meneláu
pomsty hledíce dobyť, kde je však smrti zastřela sudba.
Jak dva lvové mlékem roditelky na horstva vrcholcích
[555]pospolu ve hluboké byli houštině hvozdu vyrostli;
záhy obadva mnohý skot a brav přepadávali tučný,
loupili stáje mužův rolníkův, až sami tak též
padli zrubáni mužův pod pážema oštěpem ostrým:
tak tito bratři rukou Aineie probodnuti chrabrou
[560]klesli na zem, vysokým jedlím oba jsouce podobni.

Pádu jejich litoval v ryku statný rek Meneláos,
kráčel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední,
máchaje dřevcem; a síly Arés jemu v srdci dodával,
v mysli pomýšleje své, by rukou Aineie ho proklál.
[565]Jej zočiv Antilochos, syn Nestora velkoduchého,
skrz předy hned kráčel; nebo bál se o vojvodu mužstva,
mysle že padne a v zmar přivodí jim práci lopotnou.^[25]
Již již páže obadva a v pážích oštěpy břitké
třímali na druha druh vzájem žádostivi půtky,
[570]an blíž Antilochos přistoupil k vojvodě mužstva.
Aineias nestál, obratný ač jsa bojovník,
když dvé zhlédl reků podlé sebe státi bojovně.
A kdy tudíž mrtvé vyvlekli do vojska Achajských,
nešťastné padlé do rukou svých přátel uvrhli,
[575]obrátivše se pak v předním voji válčili dále.

Tehdy Pylaimena skláli kopím rovného Aréu,
Paflagonů vojevůdce udatných, štítozbrojných;
Atreovec ho totiž dřevceslavný Meneláos,
an stál, píchl kopím do klíční kosti zasáhnuv;
[580]Antilochos tu Mydóna ranil, jenž opratě třímal,
mládce Atymniovic, kdy točil koně silnokopytné,
prostřed lokte hodiv kamenem; na to opratě ihned
slonovinou lesklé mu na zem z ruky do prachu padly.
Přiskočiv Antilochos do skráně ho ťal mečem ostrým;
[585]chroptě z lepotvarné vozataj padl korby do písku
střemhlav přímo na lebku a na plece do prachu země.
Dlouho Mydon tak stál, nebo vjel hlubokého do písku,
až koně naň narazivše na zem jej do prachu svrhli;
Antilochos švihnuv je do tábora pádil Achajských.

[590]Hektor když je v řadách uviděl, proti nim se vyřítil
s pokřikem úžasným; Trojanův spolu s ním řady táhly
silné; v jich čele kráčel Arés a Enýo velebná,
ježto s sebou měla ukrutnou vřavu bitvy vražedné,
Árés dřevce v rukou ohromné máchaje třímal
[595]a kráčel brzy vpřed brzy vzad reku Hektoru vládci.

Když spatřil ho, strnul v ryku statný rek Diomédés.
Tak jako když muž bezradný po pláni jda šíré,
postane rychlotokém při proudu do tůně tekoucím,
na pěnu rozčeřenou pohlédna, a zpět ruče chvátá:
[600]tak též Týdeovec tenkrát ustoupal a hlásal:
„Ó milení, což medle divíme se Hektoru vládci,
odvážným že je válečníkem a oštěpometcem!
Vždycky jeden bůh blízko, který jemu zhoubu zahání;
též i nyní tam Arés je při něm smrtnému podobný.
[605]Nuž proto ke Trojanům obráceni stále stupujte
nazpět a s nesmrtnými mocí nepřejte si válčiť.“

Takto pravil, Trojané zcela k nim na blízko přitáhli.
Tehdy dva zas Hektor reky sklal, boje znalce dovedné,
již v jedné byli korbě, Menestha a Anchialéa.
[610]Pádu jejich litoval veliký Telamónovec Aias,
a k němu přistoupiv lesklé naň dřevce vymrštil,
Amfia jím udeřil Selagovce, kterýžto ve Paisu
sídlil zámožný, mnohorolný. Však jeho sudba
vedla ho Priamu králi pomáhať a krále rozencům.
[615]Jej tedy v pás udeřil veliký Telamónovec Aias,
ve břiše pak vespod dalekostinné tkvělo dřevce;
on klesnuv zaduněl. Na to jasný přiskočil Aias
snít brnění, avšak Trojané naň házeli dřevce
ostrá, zářící; mnoho jich mu zachytla pavéza.
[620]Na hruď vstoupl patou, kovové na to dřevce vytáhl
z mrtvoly; předse nebyl s to, by ještě druhé jemu krásné
sňal brnění s ramenou, poněvadž byl výstřely tísněn.
Obklopení silného se bál Trojanův hrdodušných,
již četní chrabří naň dřevce napínali dlouhá,
[625]ježto ho, jakkolvěk veliký, vznešený byl a chrabrý,
od sebe tiskli podál, že potáceti jal se ucouvnuv.

Tak rekové v líté se namáhali vřavě vražedné;
Tlépolema ztepilého, jarého to Héraklovce,
mocná vstříc božskému pudí Sarpédonu sudba.
[630]Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
syn to a vnuk velikého, mrakosběrného Kronovce,
prv k němu Tlépolemos promlouvaje takto se ozval:
„Vládce mužů Lyčanův Sarpédone, což tebe nutká
chouliti tak se nyní muže nevědomého ve válce?
[635]Lhou tedy, kdož tě praví Dia štítovládce rozencem
býť, poněvadž do oněch ti mužů mnoho přemnoho schází,
jižto za dob dřevních od Zéva pocházeli rodstvem.
Leč jaková jinačí byla Hérakléova síla,
jenž prý můj byl otec lvísrdce neohroženého,
[640]jenž kdysi sem připluv žádat koně Láomedonta^[26]
pouze s koráby se šesti a mužstvem méně početným,
vyvrátil hrad Troie a spustošil úplně třídy;
tys ducha však zbabilého, a tvé proto mužstvo zachází.
Nikdy, trvám, Trojanům neskytneš záštity pevné
[645]z Lykie přijda, ni byť třeba byls sebe více udatný,
nýbrž mnou poražen projdeš skrze Hádovu bránu.“

Zas jemu Sarpédon, Lyčanův vladař, odvece takto:
„Ovšem posvátnou, Tlépoleme, rozmetl Troiu
skrz muže zaslepenosť, vznešeného to Láomedonta,
[650]jenžto za dobrodiní slovy lál jemu nevraživými,
nechtěje dáti koní, skrze něž byl z dálky zavítal;
avšak tobě zde já hlásám, smrť a záhubu černou
vezmeš mnou za podíl, a mojím proklán jsa ratištěm,
slávu mi skytneš a svou duši Hádu ořeslavnému.“^[27]

[655]Tak vece Sarpédon, na to pozdvihl dřevce jasanné
Tlépolemos. V stejnou dobu oběma oštěpy dlouhé
prudce vylítly z rukou; udeřil jej do středu šíje
Sarpédon, že prošel skrz naskrz hrot kovu bolný;
hned po očích raněného obestřela temnota noční.
[660]Tlépolemos ho také uhodil do stehna levého
dlouhým dřevcem a hrot veskrz dychtivě prolítl,
vedlé kosti prošed; Zeus ještě mu záhubu zvrátil.

Zévorodého zatím Sarpédona soudruzi jasní
z bitvy vynášeli ven; však dřevce ho tížilo dlouhé
[665]vzad vlečené. Nezhlédl to nikdo a též nepomyslil
vyrvati jasanové mu kopí, aby sám mohl stoupať,
pro chvat; neb takovou druhové měli kol něho práci.

Rovněž i Tlépolema druzi krásnoholenci Achajští
z bitvy vynášeli ven; jasný toto spatřil Odysseus
[670]síly neoblomné; zaplálo mu srdce militké.
Na své rozvažoval na to mysli a v srdci udatném
dřív-li pronásledovať syna Zéva velehlučného,
neb zdali měl by život Lyčanův za to většině vyrvať.
Však neusoudila sudba Odysseu velkoduchému
[675]přechrabrého zabiť syna Zévova oštěpem ostrým;
tak mu na voj Lyčanův obrátila sílu Athéna.
Tehdy Alastora sklal s Chromiem, pak Koirana vládce,
Halia dál, Alkandra, Noémona, Prytana proklál.
Ještě by víc Lyčanův jasný byl proklál Odysseus,
[680]jen že to uznamenal brzy Hektor blýskavohelmý.
Kráčel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední,
strach nesa Argejským; zradoval se, kdy jíti ho spatřil,
Sarpédon, Zévův syn, a děl slovo jest mu žalostné:
„Hektore, předse nenech mne ležeť tu na pospas Achajským,
[685]nýbrž braň mě nyní. A život pak nech mne opustí
v městě vašem, poněvadž jsem sudbou již z boje neměl
zpátky se vrátě domů milené do vlasti otecké,
svou potěšiť milenou manželku a dítě robátko.“

Tak děl a nic Hektor mu neodvece blýskavohelmý,
[690]leč pádil mimo něj žádostiv, jak by co nejdřív
odrazil Argejské a život lidu přemnoha vyrval.
Zévorodého zatím Sarpédona soudruzi jasní
pod dub překrásný Dia štítovládce přinesli;^[28]
ihned ven mu kopí ze stehna vytáhl jasanné
[695]statný rek Pelagon, jenž přítel byl jeho družný.
Smysly opustily jej, po očích se mu rozlilo temno;
opět však zokřál, Boreův kol ovívaje vánek
křísil velmi ranou Sarpédona srdce ochablé.

Argejští před Aréem a Hektorem oštěpometným
[700]zpět neutíkali z bitvy posud černým ke korábům,
též se neřítili v boj, nýbrž nazpátky pořáde
couvali, jak zaslechli, Arés že ve vojsku je Trojském.

Tehdy kterého zabil nejdříve, kterého naposled
Hektor Priamovec s kovovým mužebijcem Aréem?^[29]
[705]Teuthras sklán božský a pobádač koňstva Orestés,
Oinomaos, Tríchos Aitólský oštěpometce,
Oinopovec Helenos, pak Aresbjos blýskavopásý,
jenž v Hyle sídlíval bedliv velikého bohatství
nad jezerem položen Kéfisským; kol něho četní
[710]sídlili Boiótští, veležírnou půdu držící.

Když je zatím božská běloloktá spatřila Héra,
Argejských ani lid rubají v seči války vražedné,
hned slova k Jasnooké promlouvala rychloperutná:
„Ó běda, Nezmožená, Dia štítovládce rozenko,
[715]tak tedy marně jsme ten přislíbili slib Meneláu,
Troiu lepohrazenou že z kořen zboře zpátky se vrátí,
jestliže takto necháme zuřiť zhoubného Aréa.
Obě nyní my také nuže pomněme obrany rázné.“

Tak vece, jasnooká ihned poslechla Athéna.
[720]Koňstvo zlatozdobné spěchajíc zapřáhla do korby
Héra bohyň vznešená, Krona velmocného rozenka;
Héba na vůz kola zakřivená navlekla na rychlo,
osmera špic, kovová, na železnou nápravu vůkol.
Loukoť jich zlatitá, pověčná; na svrchu této
[725]obruč pak kovová a přilehlá, div to na pohled.
Pisty točí se kolem stran obou ze stříbra ryzího.
Dál jest korba zlatými a stříbrokutými řemínky
napjata, pak dvojitá se točí kolem oblina nad ní.
Zpod vozu voj ze stříbra vybíhala; u předu této
[730]překrásné zlatíte jho upevnila, v něžto opasky
krásné vetkla zlaté; na to do jha přivázala Héra
rychlonohé spřežení,^[30] žádostivá sváru a půtky.

Avšak Athéna, milá Dia štítovládce rozenka,
spustila řízu na zem vysokém v otcově paláci
[735]pestrou, již si rukou umnou sama utkala krásně;
pak pancíř oblekši mrakosběrného Kronovce,
vším oružím do strastiplné se opásala války.
Přes plece své si vloží ztřepenou prve aigidu Zéva
hroznou, jižto kolem věnčil všady útěk a postrach;
[740]tam jest svár, tam síla a hrůzoplný tamo útok,
tam tolikéž jest Gorgonská hlava obludy děsné,
hrozná, úžasná, znamení Dia štítovládce.^[31]
Pak hlavu dvouštítou čtverolící pokryla přílbou
ze zlata, ozdobenou mnoha ze stera měst bohatýry.^[32]
[745]V lesklou korbu nohou vystoupla a pak jala dřevce
pádné, silnotuhé, kterakým řady mužstva poráží
héróův, proti nimž v hněvu silnorozenka zanevře.
Rychle bičem komoňův Argejská dotkla se Héra;
brána nebes zapraskla sebou, již hlídaly Hóry,
[750]jimž nebe rozsáhlé ponecháno na péči s Olympem,
buď hustý otvírati mrak, nebo poznovu zavříť.
Tam tedy rychlonohé skrze bránu poháněly koňstvo.
Našly druhých opodále bohův seděť otce Kronovce
nejvyšším na chlumě vrcholkovitého Olympa.
[755]Tam zarazivši s vozem běloloktá Héra velebná,
nejvyššího se Zéva Kronovce otázala řeknouc:
„Což se, Kronovče, krutá na ta díla Aréa nehoršíš,
jak veliký a jaký slavný pohubil lid Achajských
nazdařbůh proti řádu jenom, k hoři mému, co klidně
[760]však Kypřanka a stříbroluký radují se Apollon,
jej popudivše divého, který práv úplně nedbá!
Ó Die otče, zda médie mi zazlíš, když bych Aréa
hodně hanebně ztepavši, domů zpět zahnala z bitvy?“

V odvět promlouval zase k Héře mrakosběratel Zeus:
[765]„Jen chutě vzhůru na něj povzbuď si Athénu kořistnou,
ráda která nejvíce ho svírá zlými bolesťmi.“

Tak vece, hned poslechla ho Héra bohyň běloloktá,
švihla bičem do koní, ani rádi uháněli letmo
prostřed země, jakož prostřed hvězdného nebeska.
[770]Kam dohlédne okem v mlhavém kdosi prostoru šírém,
zíraje v dál na hlídce strmé přes tůni brunatnou,
až tam doskakují bohyní koně hlasnořehotní.
Když však Troie dosáhly a k oběma přistaly proudům,
kdež toky své Simoeis sráží se proudy Skamandra,
[775]tam stane s koňmi bohyň běloloktá Héra velebná,
ze jha je pak vypřáhla a kol mlhu rozlila hustou;
na břehu jim vypučil Simoeis krmi k pastvě nebeskou.

Obě plachým holubům doupnákům v chůzi podobny
kráčely, Argejským žádostivy v bitvě pomáhať.
[780]Avšak když tamo přišly, kde vládyci stáli udatní
přední síly kolem Dioméda ořekrotivého
shluklí těsně, masožravcům lvům jsouce podobni
neb kancům divokým, jichž síla je nezdolatelna,
tam vykřikne stanouc běloloktá Héra velebná,
[785]Stentoru^[33] velkoduchému, kovohlasnému podobna,
jenž co jiných padesáte mužův tak hlasně křičíval:
„Hanba to jest, podobou spanilí, zbabělci Achajští!
dříve dokud jasný v boj ještě chodíval Achilleus,
tož Trojané před Dardanskou nevycházeli bránu
[790]nikdy, neb ohromného kopí Achiléa se báli;
teď však města podál bojují vydutých u korábů.“

Tak vece Héra a všem roznítila sílu a chrabrosť.
K Týdéovci zatím pospíšila Pallas Athéna;
zastala ochlazovať bohatýra při koňstvu a korbě
[795]ránu, kterou zasadil šípem jemu Pandaros ostrým.
Pot ho totiž soužil vespod řemení širokého
štítu lepokružného, a schablé kleslo mu rámě;
vzhůru řemen zdvihnuv stíral jest krev mrakočernou.
Božka zatím komoňů jha se dotkla a tak k němu řekla:
[800]„Málo, trvám, Týdeus si zplodil rovného rozence.
Týdeus byl do vzrůstu malý, ale muž bohatýrský.
Jednou též když jsem jemu já nedopouštěla válčiť
a blýskať se silou, kdy přibyl jsa podále Achajských
poslem v Théby svaté mezi četné Kadmorozence,
[805]kázala jsem stolovať při hodech mu v paláci pokojně;
on však své maje srdce udatné, jak byl i dříve,
Kadmovských k boji mládce vyzýval a veskrze předčil
[snadno; neboť taková byla jsem mu pomocnice velká].
Tobě také věru přispívám na blízku a chráním
[810]a s Trojskými velím důrazně se pustiti v zápas;
leč mdloba trudnoplná buď tvé podvrátila údy,
neb snad strach tebe jal bezdušný; pak věru nejsi
Týdéův potomek, čackého to Oinéovce.“

V odvět promlouval zase k ní statný Diomédés:
[815]„Poznávám tě, bohyň, Dia štítovládce rozenko!
tož ti nyní slovo řeknu srdečně a neskryji pravdy.
Mne nedrží strach bezdušný ani rozpaky žádné,
nýbrž jsem napořád pamětliv rozkazu tvého.
Vstříc jsi bohům blaženým mi zakázala v bitvu se pouštěť
[820]ostatním; ale když by se zévorodá Afrodíta
pustila v boj, mohu prý ji raniť směle oštěpem ostrým.
Sám proto ustoupám teď právě a též jsem i družcům
Argejským kázal se kolem tu shromážditi všechněm;
poznávámtě Aréa poroučeť a řáditi v bitvě.“

[825]V odvět jasnooká promlouvala Pallas Athéna:
„Týdéův Dioméde, ve srdci mně nejkochanější!
jen se Aréa neboj, ni také žádného jiného
z nesmrtných; taková jsem já ti pomocnice velká.
Nuž na Aréa zařiď napřed koně silnokopytné,
[830]pak naň zblízka udeř, neštiť se krutého Aréa,
běsnozuřivce a zkázy pravé, psoty přeběhavého,
jenž mi nedávno a Héře povídaje pěkně se tvářil,
že svede boj s Trojskými a přispěje vojsku Danajských;
na straně však Trojanů je nyní a zapomněl Achajských.“

[835]Takto pravivši na zem s vozu Sthenela strhla Athéna,
zpátky ho svou stáhnuvši rukou; on seskočil ihned.
Pak vystoupla na vůz jasného po bok Dioméda
bohyně rozhněvaná; dubová osa praskala hlasně
tíhou, božstvo nesouc hrozné, bohatýra prvého.
[840]Pak do rukou jala bič, jala opratě Pallas Athéna;
hned na Aréa měří napřed koně silnokopytné.
On Perifanta zatím velikána to ze zbroje svlékal,
Aitólův bohatýra, Ochésia plémě slovutné.
Právě ho svlékal Arés krvavý; ale Pallas Athéna
[845]v Hádův helm^[34] se vnoří, by Arés nezhlédl ji velký.

Když spatřil lidobijce Arés Dioméda jarého,
ohromného nechal na bojišti ležeť Perifanta,
kdež zabitému život milený nejdříve byl odňal,
přímo potom na ořekrotného letěl Dioméda.
[850]Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
napřed Arés napřáhl se přes jho a opratě koňstva
dřevcem svým kovovým, dychtiv duši vládyce vyrvať;
avšak jasnooká pravicí uchopivši Athéna
strhla kopí ostré, že spodem vozu darmo zalítlo.
[855]Pak zase naň vyrazil v ryku statný rek Diomédés,
dřevcem svým kovovým; napřáhla je Pallas Athéna
do spodních mu slabin, kde se mitrou vždycky opásal;
tam tedy jej poraniv, krásnou jemu kůži rozedral
a zpět dřevce vytáhl. Arés kovový na to zařval,
[860]jak devět nebo jak by deset vykřiklo tisíců
v bitvě mužů statných seč pozdvihnouce Aréa;
hrůza kolem voje pojme Achajské, pojme i Trojské
ohromené: tak Arés zařval bitvou nenasytný.

Jak z oblak hustých oku mračno ukáže se temné,
[865]kdyžtě po vedru žhavém prudký pozdvihne se vítr:
tak kovový se Arés Diomédovi Týdéovci
zrovna jevil, zahalen když ve mraku spěl v nebe šíré.
Rychle přišel pak v sídlo bohův do Olympa strmého,
vedle Zéva Kronovce usednul v srdci se rmoutě,
[870]nesmrtnou jemu pak krev ukázal z rány tekoucí
a slova promlouval mu naříkaje rychloperutná:
„Ó Die otče, ta díla krutá vida, nic se nehoršíš?
povždy my nesmrtní bohové nejhůře trpíme
z návodu vespolného, po vůli činíce smrtelným.
[875]Všichni s tebou válčíme; zplodiltě jsi dceř nerozumnou,
záhubnou, jíž jsou vždy zločinná díla na péči.
Neb bozi ostatní, cokoliv jich jest na Olympě,
posloucháme, a tvé každý poddáni jsme vůli;
však tuto nikdy slovem netresceš a nikdy i skutkem,
[880]leč jí vůli necháš, že zplodil jsi ty sám dceru zhoubnou,
ježto i Týdéovce nyní Dioméda hrdého
poštvala v boj zběsilý vstříc jíti bohům věkožizným.
Nejprve v zápěstí poranil Kypřanku nemálo,
pak se i na mě samého vyřítil božstvu podobný;
[885]leč nohy pryč mě vynesly ručí, sice bych věru dlouho
snášel strasti mnohé v děsné tamo ve směsi mrtvol,
neb žil bych zmořený, sesláblý od kovu rázů.“

Vzhlédna posupně na něj propoví mu mrakosběratel Zeus:
„Nic mi tu, přeběhavý, nekvil podlé boku mého.
[890]Tys mi z bohův, co v Olympě žijí, nejvíce protivný;
povždyť tobě milá jest hádka a půtky a války.
Nezkrocenou ty chováš mysl matčinu, nesnesitelnou,
Héry, kterou já sám v nebesích slovy sotva krotívám.
Též ku pobídce její, soudím, toto dlužno ti snášeť.
[895]Avšak předse nedám ti na dále bolesti zakoušeť;
vždyť jsi také z rodu mého a tvá tebe počla mi matka.
Pakli z bohů by zplodil tě jiný tak zkázyplného,
již věru dávno v propasti ležel bys níž Uranovců.“^[35]

Takto praviv kázal Paiéonu ránu vyléčiť.
[900]Paiéon mu potom hojivé přikládaje léky
ránu ztišil; nebylať mu usouzena sudba smrtelná.
Tak jako smokvoně šťáva srazí brzy mléko bělounké
dřív tekuté, a přerychle, kolem mícháš-li je, tuhne:
tak vyhojil brzy Paiéon zhoubného Aréa.
[905]Pak ho vykoupala Héba a v šat převlekla milostný;
vedle Zéva Kronovce usednul pýchaje slávou.

Nazpět pak k velikého se vrátily Zéva paláci
Héré Argejská, pak Alalkomenovna Athéna,
od klání Danaův lidobijce Aréa zdrževše.

---

1. [Verš 2.] Dle názoru doby Homérské mohl Diomédés jen s pomocí boží tak slavné skutky vykonati; on byl Athénin zvláštní miláček, jako dříve otec jeho Týdeus.
2. [Verš 5.] Seirios (Sirius).
3. [Verš 21.] Byla to povinnosť druha válečného, aby padlý nedostal se do rukou nepřátelských.
4. [Verš 23.] Když jest potřebí okamžité pomoci, mají vždy bohové mlhu po ruce.
5. [Verš 36.] Skamandros a Simoeis jsou řeky v Tróadě, mezi nimiž sváděly se bitvy mezi Řeky a Trojany.
6. [Verš 64.] Helenos nebo Kassandra prý věštili, že Troia bude zbořena, dostane-li ženu Paris z Řecka.
7. [Verš 92.] Díla mladíků jsou osení rolníkův; sr. naše „na dílech“.
8. [Verš 99.] Trpkým nazývá se šíp, poněvadž chová v sobě všechny bolesti, jež působí raněnému.
9. [Verš 114.] Prosby takové skládají se ze tří částí: 1. oslovení; 2. odůvodnění nároku (často captatio benevolentiae); 3. předmět prosby samé.
10. [Verš 148.] Mají-li Homérští rekové v úmyslu útok učiniti muž proti muži, vystupují z řady svého vojska; podaří-li se útok a možno-li zabitému zbroj svléci, učiní tak obyčejně, nebo vhodná-li doba, učiní útok nový, což Homér vždy výslovně podotkne. Pakli se první útok nezdaří, nebo druhý není možný, vracejí se zpět do řad svého vojska.
11. [Verš 196.] Ač jízda na koních za doby Homérské známa byla, nebojovali Řekové koňmo, nýbrž na vozích nízkých, dvoukolých o dvou koních. Korba byla z předu okrouhlá a vzadu otevřena, kdež stál hrdina a druh jeho vozataj, jenž opratě držel.
12. [Verš 262.] Zpředu nad korbou bylo zábradlíčko, na němž se po případě opratě uvazovaly.
13. [Verš 266.] Ganymédés byl sličný syn Trojského krále Tróa, jejžto Zeus krásou jeho byv okouzlen, orlem svým na Olymp unésti dal a číšníkem svým učinil a náhradou dal otci jeho větronohé koně, na jakýchž bohové jezdívali.
14. [Verš 304.] Homér líčí bohatýry své mnohem statečnějšími a silnějšími, než byli jeho vrstevníci, což znamenati u všech národů všech věků.
15. [Verš 333.] Enýo jest jako Bellona personifikace vražedné války a dle ní sluje také Arés Enýalios.
16. [Verš 340.] Íchor jest ona substance, jež v žilách bohů nesmrtelných na místě krve proudí.
17. [Verš 385.] Allegorický to mythus: Alóeovci Ótos a Efialtés jakožto podporovatelé orby nenávidějí války a proto vězní boha války celý rok, až plodiny zemské uzrají a se sklidí. Dle jiné báje věznili Aréa k vůli Afrodítě, poněvadž zabil Adónida, miláčka Afrodítina.
18. [Verš 397.] Ve Výpravě Hérakleově proti Néleovi v Pylu, v níž Héra i Hádés i jiní bohové Néleovi pomáhali, zvítězil Héraklés nad bohy i pozemčany a poranil zvláště Héru a Háda. V boji padlo 11 synů Néleových.
19. [Verš 422.] Kypřankou nazývá se Afrodíta podle ostrova Kypra, na němž již v nejstarší době se ctila a zde se také prý narodila.
20. [Verš 447.] Chrám boha Apollóna jest zároveň jeho obydlí, v němž se i matka i sestra jeho zdržuji.
21. [Verš 453.] Řekové měli štíty buď menší kulaté na vše strany stejné, nebo větší od hlavy až ke kotníkům sahající. Oboje byly několika vrstvami potaženy a svrchu spěží pobity; odtud slove štít lesklý. Svrchní plocha byla puklinami ozdobena.
22. [Verš 499.] Posvátným nazývá se mlat, ponevadž byl posvěcen Démétře.
23. [Verš 523.] Pevný odpor Achajských přirovnán jest ku mrakům, jež za bezvětří nepohnutě stojí.
24. [Verš 550.] Sr. R. K. v Záboji: Kehdy paže jejú biesta dorostla i jejú umy proti vrahóm, i dorostachu druzí bratřieci, ajta vsi vyrazichu vz vrahy.
25. [Verš 567.] Poněvadž pádem Meneláovým byli by se Řekové minuli cíle výpravy.
26. [Verš 640.] Apollon a Poseidon vystavěli za umluvenou mzdu Láomedontovi hradby kolem Troie. Když pak po práci vykonané L. nedostál slovu, poslal Apollon na zemi mor a Poseidon potvoru mořskou, jež lidi pohlcovala. Dle věštby mohla se země těchto ran zbaviti, dal-li by L. dceru svou Hésionu potvoře této na pospas. Héraklés přišed v tato místa slíbil, že mu dceru vysvobodí, dostane-li koně od Dia Tróovi darované nebo vlastně koně z tohoto plemene pošedší. Héraklés usmrtiv potvoru mořskou a nedostav koní, zbořil Troiu a Láomedonta zabil.
27. [Verš 654.] Bohové jezdívají na cestách ve skvostných vozích; také Háda nazývá Homér pro jeho výtečné spřežení ořeslavným.
28. [Verš 693.] Tento dub vysoký a krásný stál blízko města u Skajské brány; v Iliadě činí se o něm často zmínka. Dub vůbec byl zasvěcen Diu, jako oliva Athéně a vavřín Apollónovi.
29. [Verš 704.] Arés sluje kovovým, ne jako pancířem obrněn, nýbrž značí tolik jako silný; podobně i hlas kovový; srdce kovové atd.
30. [Verš 732.] Celý tento vůz božský byl z kovu proti dřevěným vozům bohatýrův.
31. [Verš 742.] Na tomto štítě nalézali se všichni démonové války. Hlava Gorgóny Medúsy od Persea zavražděné, jež na štít ten prostřed byla připevněna, takový strach působila, že každý na ni pohlednuv zkameněl — symbolický to výraz ustrnutí.
32. [Verš 744.] Na přílbě té vyobrazen byl boj mezi bohatýry mnoha měst proti sobě. Podobný jest obraz boje dvou měst na štítu Achilleově.
33. [Verš 785.] Stentor přichází u Homéra pouze na tomto mistě, avšak jeho hlas silný vešel v pořekadlo.
34. [Verš 845.] Kyklopové zhotovili Hádovi přílbu, jež činila neviditelným, kdo ji na hlavu dal. Hermés použil jí v boji proti Gigantům, Perseus v boji proti Gorgónám. Podobna jest Tarnkappe v Nibelungách.
35. [Verš 898.] Titáni, synové Úrana a Gaie, vládli s Kronem v čele před Diem; po krutém, desítiletém boji potřeni jsou Titáni od Dia a svrženi do Tartara, kdež u vazbě držáni a střeženi jsou od Hekatoncheirů.