Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv šestý

Ilias Homér
Zpěv pátý	Zpěv šestý	Zpěv sedmý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv šestý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 88–101 a 410–412. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Achajští vítězí. Hektor spěchá do města nařídit, aby matka jeho oběťmi smířila Athénu. Glaukos a Diomédés před soubojem obnoví přátelství otcův. Hektor vyzývá Parida do boje. Hledaje doma Andromachu, najde ji u Skajské brány, a rozloučiv se s ní dojemně, spěchá s Paridem do boje.

Takto krutá osamotněla seč Trojanův a Achajských;^[1]
valně potom sem a tam po pláni se šířila bitva,
když vzájem kovové na se házeli oštěpy lesklé
uprostřed bystrých proudů Simoenta a Xantha.

[5]Aias tehdy prvý Telamónův, hradba Achajských,
šik prorazil Trojanův a druhům svým spásu uchystal,
vládce zabiv, jenž nejlepší mezi Thráčany povstal;
byl to syn Eussórův Akamas ztepilý a statečný.
Ve štítek ho prvý byl vlásinaté bodl přílby
[10]a v čelo dále vrazil, do vnitřku že kosti proniknul
oštěpu hrot kovový, oči pak jeho zastřelo temno.

Dál Axýla zabil v ryku statný rek Diomédés
Teuthranovic, jenž byl v úpravné sídlil Arisbě,
na statcích bohatý a milý byl veškeru lidstvu;
[15]hostíval každého u cesty přebývaje sídlem;
tenkrát nikdo mu z nich nezvrátil záhuby bídné
k ochraně postoupiv, nýbrž život oběma vyrval,
vládci samému a družci Kalésiu, jenž jeho tehdy
byl vozataj komoňův; oba ve své zem jala lůno.

[20]Drésa pak Euryalos, pak Ofeltia ze zbroje svlékl;
dál Eusépa zasáhl a Pédasa, jejž kdysi vodní
nymfa Abarbareé byla zrodila Búkoliónu.
Búkolion zase byl rozenec reka Láomedonta,
nejstarší rozením, a potajmo ho máti mu počla;
[25]hlídaje ovce s onou pokochal se na lůžku milostném,^[2]
obtěžkavši potom jemu dvojčata počla rozence.
Předse nyní jich sílu a statné rozpojil údy
Mékistéův syn, s ramenou pak sňal zbroje lesklé.

Astyala proklal na to válečný Polypoités;
[30]pak Pídýta zabil Perkóťana vládce Odysseus
dřevcem svým kovovým, Aretáona vojvoda Teukros.
Antilochos porazil lesklým Abléra ratištěm
Nestorovec, Elata sklal vládce mužův Agamemnon;
na břehu Satnioenta přebýval krásnotokého
[35]Pédase na příkrém; a na útěku Leitos udatný
Fylaka; Eurypylos chrabrého Melanthia proklál.

Dál Adrésta zajal v ryku statný rek Meneláos
ještě živého; neboť koně s ním rovinou se plašíce
ve větvích tamaryšku uvázli a z předku zlomivše
[40]voj vozu zakřiveného cvalem sami pádili k hradbám
města, kam ostatní ve zmatku utíkalo koňstvo,
on pak sám vedle kola z korby na půdu se sklátil,
do prachu na svou tvář padnuv. V tom pak k němu přistál
Atreovec bohatýr dalekostinný maje oštěp.
[45]Hned jeho Adréstos kolenou se chopiv vece takto:
„Živ mě ty, Atréovče, a hodnou výplatu přijmi;
hojné statky leží v bohatém otcově paláci,
kov, zlata síla a těžkokutá k tomu díla železná;
rád z toho tobě otec nesmírnou výplatu skytne,
[50]když by zvěděl, že na živě trvám při korábech Achajských.“

Takto praviv pohnul mileným jemu ve hrudi srdcem.
Již již byl by ho dal běhuté na koráby Achajských
soudruhu svému zatím odvést, an král Agamemnon
v ústrety přichvátá a zvolá napomínaje takto:
[55]„Ó milený Meneláe, co pak že tolik jsi ty pečliv
těchto mužův? Či věcí pěkných se ti dostalo v domě^[3]
od Trojanův? Kéž z nich neznikne mi záhuby náhlé
nikdo a páže naší, ani v lůně kterého-li matka
chlapce chová, ani ten neunikniž, než spolu všichni
[60]z Ília nech vyhynou mi nepohřbeni na věky věčné.“

Takto praviv bohatýr převrátil bratrovo srdce,
vhodně mluviv; pravicí potom odstrčil od sebe dále
Atreovec bohatýr Adrésta, a král Agamemnon
ve slabinách ho zranil; klesl na znak, a Atreovec pak
[65]na hrud stoupl patou a vytáhl mu dřevce jasanné.
Nestor Argejské napomínaje vykřikl hlasně:
„Ó milení rekové Danaův, druzi vládce Aréa,
nikdo nyní vzadu vojsk po kořisti se vrhna nemeškej,
díl aby největší maje spěl běhuté na koráby,
[70]leč muže utrácejme; potom též můžete volně
mrtvoly nepřátel po pláni obírati padlých.“

Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Tehdy by zas Trojané před aréomilými Achajci
k Íliu zpět byli prchli bojácností překonáni,
[75]leč přistoupna k rekům Aineiu a Hektoru řekne
Priamovec Helenos, z ptakopravců nejslovutější:
„Hektore s Aineiou, na obou nejvíce spočívá
práce tuhá z Trojanův a Lykův; vy jste v podniku každém
nejlepší, rovněž v poradách předčíte a půtkách;
[80]jen vytrvejte a lid před hradbami města zdržujte,
stále chodíce davem, prve nežli na útěku opět
v náruč žen klesnou k veselí nemalému Achajským.
Když pak ku chrabrosti pobídnete veškero vojsko,
my zde zatím trvajíce budem se s Achajci potýkať,
[85]ačkoli tísněni velmi; neboť toho potřeba káže.
Hektore, spěj ty zatím do města a řekni tu příkaz
matce svojí a mojí: ona nech na vyšehradě rychle
jasnooké ve chrámě Athény stařenky shromáždíc,
klíčem posvátného obydlí dvéře otevrouc,
[90]roucho, co největší zdá jí se a nejspanilejší
v komnatě býť a samé ze všech nejvíce militké,
nech položí do klínu Athény je krásnokadeřné,
pak jí přislíbí jalovic ve chrámě dvanácte
k oběti neskrocených, tučných, zda by snad slitování
[95]nad Trojanův měla městem a choťmi a děťmi robátky,
zdaž by nyní od Troie svaté odvrátila plémě
Týdea, oštěpometce divého a útěku strůjce,
jejžto pravím nejchrabřejším býť všechněch Achajských.
Tak jsme ni dřív se nebáli Achillea, vojvody mužstva,
[100]jenž přece z božky se prý narodil; leč tento ve válce
lítě zuří a nemůže se nikdo mu rovnati v síle.“

Takto pravil, Hektor hned uposlechl na slovo bratra.
Rychle na zem s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé,
máchaje dřevci v rukou ostrými, po táboře vůkol
[105]kráčel a k bitvě pobádal a rozněcoval k seči hrozné.
Rychle se voj Trojanův obrátil vůči Achajským;
Argejští ustoupli a ustali od seči zhoubné
mníce, že z nesmrtných nějaký z hvězdného nebeska
sestoupil Trojanům na pomoc; takovýto byl obrat.
[110]Hektor pak Trojské napomínaje vykřikl hlasně:
„Velkoduší Trojané a široslavní vy spojenci,
nuž milení, muži buďte a pomněte obrany rázné,
k Íliu posvátnému co půjdu zatím a starostům
řeknu radám a našim družkám rozkáži militkým
[115]nesmrtným se pomodliť a přislíbiť hekatomby.“

Takto praviv Hektor pospíchal blýskavohelmý;
se stran obou v kotníky a šíj bila kůže ho temná,
obruba, jež kol štítu obíhala puklinatého.

Glaukos, Hippolochův syn, a Týdeovec Diomédés
[120]vstoupili jsou oba doprostřed žádostivi půtky.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
prv k němu promlouval v ryku statný rek Diomédés:
„Kdož pak ze smrtných jsi pozemčan, nejmilenější?^[4]
vždyť jsem nikdy v mužezdobné tebe bitvě nevídal
[125]dříve; nyní ale svou zmužilostí všecky jsi valně
předstihl, když jsi kopí dalekostinného mi vyčkal;
nešťastných ale jen synové mou utkali sílu.
Pakliže z nesmrtných nějaký s nebe sestoupil jsi,
tož s bohy bych nechtěl se nebešťany branně potýkať;
[130]neb věru též ni Dryantův syn, statný Lykoorgos,^[5]
dlouho nežil, poněvadž se s blahými nebešťany svářil,
jenž kdysi rozjařeného Diónysa stíhaje chůvy,
v posvátném Nýseiu honil; tyto pospolu všecky
berly svaté odvrhly dolů, od krále Lykurga
[135]bodcem trýzněny jsouce. Diónýsos polekav se,
pod vlnu tůně vnořil se, kde jej Thetis ukryla v lůně
ustrašeného; pojalť jej třas před hrozbami mocný.
Pak se rozezlili naň bohové v blaženosti živoucí,
a zraku Zeus ho zbavil Kronovec; na dlouho nezůstal
[140]on též živ, nebo nesmrtným všem stal se protivným.
Též ani já s bohy bych se blahými potýkati nechtěl.
Pakli jsi ze smrtných nějaký, co jedí plody zemské,
pojď jen blíže, abys dřív záhuby cíle dosáhl.“

Jasný Hippolochův rozenec jemu odvece vzájem:
[145]„Týdéovče velestatný, co na rod se mne tážeš?
rod jakový listí, takový též jest všeho lidstva.
Z listí jedno na zem sype vítr, jiné zase hvozdy
bujně plodí zelené, kdykoliv doba vesny přichází;
tak rod lidstva jeden tuto vzrůstá, onde zachází.
[150]Pakli také seznať toto chceš, bys dobře i poznal
rod náš proslavený — mužové jej poznali četní:
Město leží Efyré^[6] v ořeživném ve kraji Argu,
kdež sídlil nejchytřejší všeho na světě lidstva
Sísyfos Aiolovec;^[7] ten měl zase Glauka rozence,
[155]Glaukos pak čackého zplodil zase Bellerofonta,^[8]
krásu jemuž bohové a statečnosť skytli milostnou
v úděl. Leč Proitos jemu záhubu v srdci umyslil,
jenž vypudil ho ze země, neboť jeho moc byla větší,
Argejských; neb Zeus porobil národ jeho žezlu.
[160]Proitova choť, jasná Anteia, zatoužila mocně
s ním pokochať se v milosti potajmo; leč on ženy nedbal,
smýšleje ctnostně v prsou veledušný Bellerofontés.
Lež smyslivši tudíž promlouvala k Proitovi králi:
„Umřiž, Proite milý, nebo zahlaď Bellerofonta,
[165]jenž se v milosti kochať se mnou chtěl mé proti vůli.“
Tak děla, vládce pojal z toho hněv, co byl uslyšel od ní.
Váhal sic ho zabiť, poněvadž toho v srdci se štítil,
poslal však ho do Lycka a smutná dal mu znaménka,
přemnoho v desku vyryv složenou znamení dušemorných,^[9]
[170]ježto ukázati testi velel, duše své aby pozbyl.
On tedy v Lycko v bohův ochranném průvodu kráčel.
Jakmile pak dostal se do Lycka a k Xantha řečišti,
myslí přívětivou ctil vládce ho Lykie šíré;
devět dní hostil ho, zabiv devět jemu býků.
[175]Když Zora pak nastoupla desátá růžovoprstá,
tehdy se vládce ho tázal a žádal spatřiti známky,
jež ze vlasti s sebou jemu od zetě Proita přináší.
Jakmile pak doručil znamení jemu od zetě zhoubná,
tož nejdřív mu Chimairu přikázal nezdolatelnou^[10]
[180]zavraždiť; ta rodem božské byla plémě, ne lidské,
nestvůrné, zpředu lev, vzadu saň, koza ve středu jsoucí,
strašnou sílu chrlíc ohňů z tlamy plápolajících.
Předse ji však zahubil, maje důvěru ve znaky božské.
Dál pak se slavnými Solymany jest se potýkal;^[11]
[185]toť prý nejkrutší byl boj s muži, v nějž kdy se pustil.
Pak na konec pohubil statné Amazonky mužatky.
Naň když zpět se vracel, silný zase úklad uchystal;
z Lykie prostranné nejchrabřejší reky vybrav,
v zálohu dal. Tito však se domů nevrátili nazpět;
[190]všechny totiž je pobil bezvadný Bellerofontés.
Když tudy poznával, zplozenec že je od boha statný,^[12]
v domě zdržel jej svém a sňatek dcery své mu nabízel,
dal mu také polovic královské veškery pocty;
též mu potom Lyčané výtečný přiznali úděl,
[195]krásný sad stromoví a zem ornou, jichž by užíval.
Z té chrabrému tři dítky se zrodily Bellerofontu,
Hippolochos čacký, Ísandros a Láodameia;
k Láodameii se v lásce přichýlil důmyslný Zeus,
z níž narozen statný Sarpédon, rek bohorovný.
[200]Avšak když byl i tento bohům všem stal se protivným,
tož planinou samoten v zármutku těkával Alejskou,
rmoutě se v srdci milém, kročejům se vyhýbaje lidským.
Ísandros zplozenec byl Aréem války nesytným
usmrcen, an bojoval se Solymany proslavenými;
[205]dceř mu rozezlena jsoucí zasáhla bohyň zlatolesklá.^[13]
Hippolochos pak můj byl otec, z něho býti se pyšním,
jenž do Troie mě vyslal a zvlášť důrazně mi kázal
vezdy se vyznamenávať a nad druhy býti vyniklým,
nikdá nezhanobiť rodu otcův, již nade všechny
[210]v Efyře nejlepší muži vzešli a v Lykii šíré.
Nuž z rodu já takového, z také krve býti se pyšním.“

Tak děl, i zaplesal v ryku statný rek Diomédés.
Lesklé rychle ratiště do země vrazil mnohoživné
a slovy přívětivými pravil ku vládyce mužstva:
[215]„Toť tedy můj jsi ty hosť otcovský od doby dávné,
neb jasný Oineus hostil kdysi Bellerofonta
bezvadného v paláci dvacet dní častuje slavně;
na vzájem si také druhu druh dali obdary krásné;
Oineus tehdy mu dal závěsník od nachu lesklý,
[220]Bellerofontés pak dvojitou skytl ze zlata číši,
již zanechal jsem já odcházeje v domě oteckém.
Týdea jsem neznal, poněvadž mě tu ještě malého
zůstavil, an před Thébami lid pohuben byl Achajských.
Tak tedy já ti nyní milený jsem ve středě Arga
[225]přítel a v Lycku ty zas, kdykoliv do jejich kraje přijdu.
Tak proti sobě kopí vzájem nemetejme ve válce;
vždyť četní mně tu jsou Trojané a spojenci slovutní,
bych porazil, koho skytne nebešťan a mé nohy stihnou,
četní zas ti Achajci, abys koho možno ti proklal.
[230]Leč druhu druh brnění vyměňme, by též tito všichni
poznali, otcovští hosté že se býti chlubíme.“

Tak tedy promlouvavše s vozů sestoupili skočmo,
druh druha vroucně chopil se rukou a slibem se zavázal.
Tenkrát Zeus Kronovec zcela Glaukovi rozvahu odňal,
[235]jenžto změnil brnění s Týdéovcem Diomédem,
za zlatité kovové, sto turů ceny místo devíti.

Když Hektor dubu dospěl a Skajské brány dosáhl,
sbíhaly hned se kolem Trojanův manželky a dívky,
své se ptajíce na dítky a bratry a přátely družné
[240]neb chotě své. On pak se Olympským modliti kázal
všem po pořádku; mnohýmť byly strasti usouzeny bolné.

Když však překrásného došel domu Priama krále,
uhlazeným kolkol podloubím ozdobeného,
vnitř padesát komnat z kamení bylo uhlazeného,
[245]vystavených poblíž vedlé sebe, kdežto rozenci
Priama krále chotí podlé svých spávali řádných.
Pro dcery dále dvanácte z druhé strany v nitru dvořiště
překlenutých komnat z kamení bylo uhlazeného,
vystavených poblíž vedlé sebe, kdež zeti opět
[250]Priama krále chotí podlé svých spávali ctnostných.
Tam se miloštědrá s ním ve dvoře setkala máti,
Láodiku přivodíc, dceru postavy nejspanilejší.
Hned ruky máť se chopíc, slovo řekne a takto se ozve:
„Dítě milé, proč medle krutý boj opouště přicházíš?
[255]Tisknou nás asi zlověstní synové Panachajských,
města kolem bojujíce, že sem tebe srdce pobídlo,
bys chrabré ruce vroucně s vyšehradu pozdvihl k Zévu.
Avšak počkej, abych medového ti vína přinesla,
k oběti bys je vylil Diu otci a božstvu druhému
[260]napřed a pak se i sám zotavil, napiješ-li se vína.
Neb muži zemdlevšímu množí mnoho chrabrotu víno,
tak jako tys zemdlen, svých přátel chráně udatně.“

Odvece jí veliký na to Hektor blýskavohelmý:
„Vína mi teď medového nedávej, máti velebná,
[265]bych neochábl a tím zmužilosti a síly nepozbyl.
Rukama pak nemytýma vyliť Diu víno plamenné
ostýchám se, neboť přece k černomrakému Kronovci
nelze krví a brotí muži poskvrněnému se modliť.
Leč ty nyní pospěš ku chrámu Athény kořistné
[270]s posvátnými kadidly, shromáždíc města stařenky;
roucho, co největší koli jesti a nejspanilejší
v komnatě tvé a samé ze všech nejvíce militké,
prostři vložíc do klínu Athény je krásnokadeřné,
pak jí přislíbíš jalovic ve chrámě dvanácte
[275]k oběti neskrocených, tučných, zda by snad slitování
nad Trojanův měla městem a choťmi a děťmi robátky,
zdaž by nyní od Troie svaté odvrátila plémě
Týdea, oštěpometce divého a útěku strůjce.
Medle nyní pospěš ku chrámu Athény kořistné,
[280]já však k Paridu zajdu zatím, chtěje vyzvati bratra,
zdaž hlasu mému by chtěl sluchu popřáť. Kéž ho tu země
hned pohltí! k veliké ho stvořil záhubě Olympan
Trojským všechněm i králi velestatnému i bratřím.
Kéž bych jej spatřil sestoupiti v Hádovo sídlo;
[285]pak řekl bych, duše má že zapomněla bídy žalostné.“

Tak děl a máť do paláce přišedši na ženštiny služky
vzkřikla, které po městě shromáždily rychle stařenky.
Máť Hekabé sama však sestoupila v komnatu vonnou,
kdež jí roucha velestrůjná byla, práce to ženštin
[290]Sídonských, jež sám byl Alexandros bohorovný
Sídonské ze vlasti přivez’, pluje přes moře šíré,
tou cestou, jíž slavnorodou vezl Helenu z vlasti.
Šat zdvihnuvši jeden Hekabé vzala v obdar Athéně,
jenž byl největší a do pestroty nejspanilejší;
[295]hvězdě podobný plál a ležel nejspodněji všechněch.
Vyšla po té a za ní pospíchaly četně stařenky.

Když byly pak ku chrámu Athéninu na hradě přišly,
ihned otevřela jim lepolící dvéře Theáno,
Kisséovna, lepá Anténora choť zmužilého;
[300]neb Trojané ji Athéně kořistné určili kněžkou.
Všecky nyní bědujíce rukou pozdvihly k Athéně.
Nejlepší vzala pak lepolící roucho Theáno,
vkládala jest do klínu Athény je krásnokadeřné;
vzývala pak prosbou velkého Kronovce rozenku:
[305]„Pallado velmocná, hradu záštito, božstvo velebné,
rozlom předse kopí Diomédovo, též i samému
před Skajskou klesnouti branou dej do prachu na tvář,
tobě nyní abychom jalovic ve chrámě dvanácte
tučných, neskrocených vzdaly k žertvě, zda bys slitování
[310]nad Trojanův měla městem a choťmi a děťmi robátky.“

Tak modlíc se praví, ale Pallas Athéna nekývla.
Takto zatím velkého co vzývaly Zéva rozenku,
Hektor kvapně k Alexandra krásnému paláci
pospíchal, jejž sám zbudoval s muži, již byli tehdy
[315]velkohrudé ve Troii prví umělci slovutní,
již mu pořídili síň a dvořiště a jizbu čelední^[14]
poblíž Priama krále a Hektora na hradě Trojském.
Zévomilý tu vešel Hektor, v ruce třímaje dřevce
své jedenácti loket; zpředu pak se mu oštěpu leskl
[320]hrot kovový, a zlatý kolkol něho kroužek obíhal.
V síni našel ho velekrásné, an zbroj si pořádal,
štít s pancířem, a byl pečliv luku zakřiveného;
Helena Argejská zde také dlela ve středu četných
ženštin, a díla veleskvostná ukládala služkám.
[325]Spatřiv jej Hektor, slovy jal se mu láť hanivými:
„Zaslepený, nepěkně jsi zlosť tu do srdce připustil!
Viz, mužové klesají kol města a hradby strmící
boj bojujíce, a přec pro tě válečný ryk a půtka
kol rozžehla se města; ty sám bys lál i jinému,
[330]jejž bys někde zočil chabnouti ve válce žalostné.
Vzhůru nyní, plamenem než zhoubným město zanikne.“

Zas k němu pak promlouval Alexandros bohorovný:
„Hektore, žes po právu, ne oproti právu mě káral,
já propovím ti také, ty pozor měj a mé slovo poslyš.
[335]Já nikoliv nevolí a hněvem Trojanům nezanevřel,
meškaje v komnatě své, ale chtěl jsem jen bolu hověť.
Však mě nyní slovy choť má přemlouvavši libými,
pohnula jíť na bojiště, a tak se mi zdá i samému
lépe to býť, nebo vítězství v boji často se střídá.
[340]Medle nyní počkej, válečnou zbroj co si vezmu;
neb jdi a já za tebou pak přijdu a mním tebe stihnouť.“

Tak děl a nic Hektor mu neodvece blýskavohelmý.
Helena pak k němu řkouc slovy líbeznými se ozve:
„Ó svate můj milený, zlostrojné nestydy děsné,
[345]kéž mě v onen byla den, když matka mě počla velebná,
vichřice záhubná odnesla do hor širopustých
pryč nebo vln silnohlučných moře rozčeřeného,
kdež by mě proud pohltil, prve než tato nastala díla.
Avšak když toto zlé bohové tak usoudili jednou,
[350]kéž aspoň byla jsem muže choť lepšího dražebnou,
jenž by lidí hanu cítil a jich výčitky potupné.
Leč jemu srdce nyní je nepevno, aniž bude příště
statnější; proto též zakusí toho trpce zajisté.
Nuž tedy vejdi nyní a na tomto zde křesle usedni,
[355]ježto tuhá nejvíce ti práce na srdce naléhá
k vůli mně nestoudné a pro zaslepenosť chotě mého,
jimž uložil Kronovec zlou sudbu, bychom též příště
k posměchu v písni rodem byli opěvováni budoucím.“

V odvět zas veliký vece Hektor blýskavohelmý:
[360]„Jen mne nenuť sednouť, ač laskava, neb mi to nelze,
ježto mě již mé srdce pobádá, bych v boji přispěl
Trojským, již s touhou čekají asi příchodu mého.
Leč ty nyní chotě povzbuď, a sám též nech si popílí,
by mne, pokud ve městě pomeškám, zastihl ještě.
[365]Neb já sobě domů chci zajíť, bych v komnatě spatřil
všecku čeleď, manželku milou a synáčka robátko.
Vždyť to nevím, zdali k nim nazpátek ještě se vrátím,
neb již již bohové zda rukou zahubí mě Achajských.“

Takto praviv Hektor pospíchal blýskavohelmý.
[370]V brzku přišel napotom ve palác svůj krásnobydelný,
v komnatě však nenašel chotí Andromachy bělolokté,
nýbrž svým se synáčkem a se služkou leporouchou
na věži stála, lkajíc a roníc slzy ze zraku svého.
Jak tedy své nenašel Hektor doma družky nevadné,
[375]na práh vystoupiv ke služkám takto se ozval:
„Medle vy, ženštiny služky, čirou oznamte mi pravdu,
kam byla Andromaché běloloktá z komnaty vyšla?
zdažli někam k zelvám nebo jatrevkám leporouchým^[15]
neb do chrámu Athény odešla, kde právě Trojanky
[380]hroznou božku nyní smiřují dary krásnovrkočné.“

V odvět zas mu čilá prohlásila klíčnice takto:
„Hektore, ježto mi pravdu čirou oznámiti kážeš,
choť nikoliv k zelvám ani jatrevkám leporouchým
neb do chrámu Athény nevešla, kde právě Trojanky
[385]hroznou božku nyní smiřují dary krásnovrkočné,
leč na věž vysokou vystoupila, když byla slechla,
v tísni že jsou Trojané, a že jest veliká moc Achajských.
Takž ona právě nyní spěchajíc na hradby odešla
jak smyslů zbavená, a za ní nese chůva synáčka.“

[390]Tak žena klíčnice řekla, a ven z domu ve chvatu Hektor
touž cestou pílil zpět střídami upravenými.
Když ku bráně přišel, městem se ubíraje velkým,
ku Skajské, kudy právě do rovně vyjíti zamýšlel,
tuť manželka mnohověnná^[16] jemu v ústrety vyšla,
[395]Andromaché, dcera velkoduchého to Éetióna;
Éetion sídlem byl pod pohořím Plaka lesným,
v podplackém hradu Thébě, Kilických národu vládna;
tento kovozbrojnému milou dceru Hektoru snoubil.
Tehdy se potkala s ním, a za ní spolu kráčela služka,
[400]dítě nesouc na prsou miloněžné, ještě maličké,
Hektora vládce miláčka, podobné hvězdě nebeské;
Hektor sám jmenoval je Skamandria, leč muži všichni
Astyanakta; neboť hájil sám Ília Hektor.
Tento s něhou usmál se, pozíraje mlčky na děcko;
[405]Andromaché slzy hořce plačíc přistoupila poblíž;
za ruku jej vezmouc, slovo řekne a takto se ozve:
„Bloude, zhubí tě ta chrabrosť tvá! i nemáš slitování
s děckem nemluvným ani mnou nebohou manželkou,
jež budu záhy vdovou; zabijíť tebe v brzku Achajští
[410]všichni s celou vyrazíce mocí. Mně by pak bylo lépe
ovdovilé, aby půda mě pokryla; neb mi nižádné
nezbude útěchy víc, až bys své sudby dosáhl,
než hoře jen; neboť otce nemám ani matky velebné.
Vždyť nám otce zabil jasný rek vládce Achilleus,
[415]město z kořen Kilikův vyvrátiv krásnobydelné,
Thébu vyšebrannou; i zabil tamo Éetióna,
nesňal však jemu zbroj, neboť úcta mu bránila v srdci,
nýbrž se strůjným oružím tělo spáliti kázal.
Rov mu potom nasypal, vůkol mu nasázely jilmy
[420]nymfy horalky, milé Dia štítovládce rozenky.
Bratří, jichž sedm jsem rodných měla v domě oteckém
všichni ti dnem jedním se do Hádovy ubrali říše;
všechny je rychlonohý jasný zavraždil Achilleus
při skotu mátonohém a bělostném při bravu ovčím.
[425]Matku, co královnou byla pod pohořím Plaka lesným,
když byl sem přivodil s ostatní sobě kořistí,
pak ji za nesmírnou zase výplatu zpátky propustil;
v otcovu domě zasáhla ji Artemida střelosypná.^[17]
Hektore, tys mně otec milený, tys máti velebná,
[430]tys bratr můj jediný, ty i manžel můj jsi kvetoucí.
Nuž tedy předse smiluj se nyní a zde na věži zůstaň,
ač nechceš-li vdovou učiniť mě a děcko sirotkem.
Mužstvo seřaď podlé toho fíku, kde město je nejvíc
přístupné Danaům, a kde jsou též hradby dobytné;
[435]neb třikrát tudy nejlepší se pokoušeli vtrhnouť
vojvodové s Aianty a slavným Ídomenéem,
bratří Atréovci a syn reka Týdea statný,
buď věšteb že to někdo znalý oznámil Achajským,
neb že je též vlastní k tomu srdce pudí a pobádá.“

[440]Odvece jí veliký zase Hektor blýskavohelmý:
„Vždyť mně také toto všechno na péči leží, ale hrozně
ostýchám se mužů Trojských, Trojanek vlekorouchých,
když bych jak zbabilý opodál seči chtěl se vyhýbať.
Srdce mi též brání, uvyklť jsem býti statečným
[445]vezdy a ve předním Trojanův šiku sváděti bitvu,
otcovi tak velikou zachovávaje slávu a sobě.
Dobře to poznávám věru na své mysli a v srdci:
nastane den, kdy svatá jednou bude sřícena Troia
a s Priamem vešken lid Priama oštěpometce.
[450]Však příští Trojanův neleží los tak mi na mysli,
sám ani los Hekabin, ni také los Priama krále,
neb bratrů rodných, již v hojném počtu a síle
do prachu as klesnou, nepřátely jsouce zrubáni,
jak los tvůj, kdy tě někdo v slzách z Danaův kovokrzných
[455]odvleče kvílící, den tvé volnosti odejma.
Tuť pro jinou bude v Argu v porobě ti tkávati roucha,
neb vodu snad z Messeidy přinášeti neb z Hypereie,^[18]
ač s nevolí, ale zlá bude velmi naléhati nutnosť.
Tehdy mnohý propoví, slzy spatře tě hojně prolévať:
[460]‚‚Ejhle to Hektora choť, jenž předčíval v boji slavně
Tróje ořekrotné, kdy kol Ília sváděli bitvy!“
Takto mnohý jednou propoví; znova bol tu pocítíš,
bez muže jsouc takového, který by tě z jařma uvolnil.
Avšak rov nasutý mrtvého mě dříve obestři,
[465]než bych zaslechl nářku a úchvatu tvého jedenkrát.“

Takto praviv jasný Hektor po synáčkovi sáhl;
děcko zatím k ňadrům lepopásé chůvy militké
zpět přitulí se křičíc, zděšené vzhledem otce milého;
neb brnění se uleklo a vlásinatého chocholce,
[470]když zahlédlo, kterak s vrchu přilbice hrozně se kýval.
Libě otec milený usmál se i máti velebná.
Ihned se hlavy sňal čacký svou přílbici Hektor,
pak položil ji na zem vedlé, ana zářila leskem.
Když mileného synáčka zulíbal a v páži pohýčkal,
[475]k Zévovi takto počal modliť se a božstvu druhému:
„Zéve a všichni druzí bohové, dejtež, by i tento
syn můj, tak jako já, nad Trojany veškery předčil,
tak chrabrý jsa silou, a mocí aby Íliu vládl.
Kéž kdysi řekne mnohý: ‚‚tenť otce je o mnoho lepší““,
[480]když se vraceť bude z války; a kéž nese zbroj si krvutnou,
když nepřítele proklál, a máť zapléše radostí.‘‘

Takto praviv položil do rukou manželky militké
svého synáčka; ta k svým ňadrům ho přitoulila vonným,^[19]
slzno se usměvajíc. To viděv choť rozlitoval se,
[485]pohladě pak ji rukou, slovo řekne a takto se ozve:
„Roztomilá, příliš se mi ve svém srdci nekormuť;
neb mne nižádný muž proti sudbě do Háda nesešle;
avšak nikdo, trvám, že z mužův své neznikl sudby,
buďsi chabý on aneb statný, narodil-li se jednou.
[490]Avšak odejdi domů a hlediž vlastního si díla,
svého kuželce a stávku a ženštiny služky pobádej
pilně se chápati díla; mužům bude válka na péči
všechněm a zvlášť mně, kteří bytují tady ve kraji Trojském.“

Takto praviv čacký Hektor zase přílbici zdvihnul
[495]vlásinatou; i odešla domů manželka militká,
často se obracujíc a roníc slzu ze zraku hojnou.
V brzku potom zase přišla do úpravného paláce
v Hektora dům mužebijce a četné v nitru nalezla
ženštiny služky a jim všechněm roznítila nářek.
[500]Takto v paláci plačí ony Hektora ještě živého;
neb nemní, že se ještě domů nazpátky z bojiště
navrátí a unikne i síle i páži Achajských.

Rovněž Alexandros vysokém ve paláci nemeškal,
nýbrž jak brnění skvostné oděl od kovu lesklé,
[505]pádil hned skrze město, spoléhaje v své nohy rychlé.
Tak jako oř stajný, když dost nakrmiv se u jeslí,
vazbu přetrhna tuhou s dusotem po pláni uhání,
zvyklý krásnotokém ve proudě se koupati říčném,
pýchaje; vzhůru drží hlavu svou a kolem jemu hříva
[510]o plece zavlává, an v své sličnosti se pyšní;
k povědomé ho kolence nesou ruče k pastvině koňstva:
takto Paris, Priamův rozenec, s hradu Pergama výšin
ve zbroji záře celý jako slunce do bitvy popílel
jásaje, lehce ho nesly ručí nohy; dostihl rychle
[515]Hektora jasnorodého potom, když právě zamýšlel
z místa se obrátiť, kde s chotí svou dříve se loučil.
Prv započal promlouvať Alexandros bohorovný:
„Ač věru, bratře milý, chvátáš, prodlévaje dlouho
jsem tě zdržel, nepřijda v pravý čas, jak jsi přikázal.“

[520]V odvět pak propoví k němu Hektor blýskavohelmý:
„Bloude, trvám, žádný ti nemůže, kdo byl by spravedliv,
válečná potupiť tvá díla, neboť jsi udatný;
avšak rád lenuješ chutě prázden, a mé proto srdce
v nitru se kormoutí, kdy slyším proti tobě urážky
[525]od Trojanův, ani hojně musí pro tě snášeti útrap.
Pojďme a příště to můžem urovnati, jestliže Zeus kdy
popřeje v dík a na poctu bohům v nebesích věkožizným
postaviť u kvasu nám volnosti měsidlo v paláci,
až zaženem ze Troie Achajské krásnoholence.“

---

1. [Verš 1.] Bohové opustili všichni bojiště, a bojováno pouze mezi Řeky a Trojany.
2. [Verš 25.] I synové knížat a králů pásali stáda otcovská v době dřevní.
3. [Verš 56.] Narážka na únos Heleny.
4. [Verš 123.] Jest to patrně licentia poetica, že Diomédés v 10. roce války nezná Glauka, předního reka ve vojště Trojském; podobně nezná ve 3. zpěvu Priamos Agamemnona, Aianta i Odyssea, ač tento byl dříve ve Troii.
5. [Verš 130.] Lykurgos, Thrácký král, nechtěl bohoslužbu Diónýsovu či Bakchovu v zemi své trpěti a proto i Bakcha i s Bakchantkami vypudil, začež byl oslepen a potom usmrcen. Báj ta čelí k boji mezi kultem Apollónovým a Diónýsovým, čili mezi osvětou evropskou a asijskou. V boji tom také zahynul Orfeus, byv od Bakchantek roztrhán, kdežto Apollon Marsyovi kůži stáhl.
6. [Verš 152.] Efyra jest starý název Korintha.
7. [Verš 154.] Sísyfos, syn Aiolův, vnuk Hellénův, pravnuk Deukaliónův, byl zakladatelem Korintha. Pro úskočnosť svou byl Sísyfos v Tartaru odsouzen vyvalovati na vrchol hory ohromný kámen, poněvadž prý dopustil se na Diovi zrady. Proto poslal naň Zeus smrť. Ale Sísyfos přelstil a spoutal ji do pevné vazby, tak že dlouho nikdo neumíral, až teprv Arés smrť spoutanou zase uvolnil a Sísyfa jí vydal. Dle jiné báje zakoušel v podsvětí trest, že sklamal Háda a Persefonu.
8. [Verš 155.] Bellerofontés byl původně bůh světla nebeského a jezdil na koni Pégasu, jenž vznikl z krku sťaté od Persea Medúsy. Slul prý napřed Hipponoos, ale zavraždiv bratra svého nebo nějakého korinthského velmože Bellera, dostal jméno Bellerofontés, t. j. vrah Bellerův. Osudy jeho líčí zde Homér. Jakým spůsobem Bellerofontés hněv bohů na se uvalil, vypravuje Pindar, že totiž B. ve přepychu svém na Pégasu i do nebe povznésti se chtěl, a tu že zázračný kůň jej svrhl a sám k výši nebes se vyšvihl, nešťastný B. však že bídně zahynul.
9. [Verš 169.] Homérští rekové nevědí ještě nic o písmu, jehož užíváno později. Nelze tedy zde mysliti na list psaný, nýbrž rozumí se jakási deska, do níž vyryta byla znaménka, dle níž tchán Proitův poznati měl, aby Bellerofonta usmrtil. Sr. psaní Uriášovo.
10. [Verš 179.] Chimaira byla ohyzdná nestvůra božského původu, dle Hésioda dcera Tyfaóna a Echidny.
11. [Verš 184.) Solymané byli bojovný národ v Lykii.
12. [Verš 191.] Proitův tesť Jobatés soudil, že ten, jenž tak slavné skutky dokázal, jest asi synem božím.
13. [Verš 205.] Náhlá smrť bez nemoci předcházející připisovala se u mužův Apollónovi, u žen Afrodítě. Výraz „Arés zabil reka Ísandra“ znamená, že Ísandros padl v boji.
14. [Verš 316.] To byly hlavní části domu za dob hérojských; nejhlavnější domu čásť a nejnákladněji zřízená byla velká síň mužská, shromaždiště celé rodiny, z níž vedly dvéře do komnat ženských, kdež byla předně síň, v níž paní se služkami tkala a předla, dále pak ložnice pána a paní, i svobodných ještě dcer a služebnic.
15. [Verš 378.] Zelvy jsou bratří mužovi a jatrevky jsou manželky bratrův.
16. [Verš 394.] Za nevěstu musil ženich dle zvyku vůbec východního položiti dary svatební, hedna, a ji sobě jaksi koupiti; byly pak tyto dary dle zámožnosti ženichovy ceny brzy větší, brzy menší; tak podal na př. Ífidamas v 11. zpěvu v. 244 sto skotů a tisíc ovcí a koz. Na vzájem bylo opět slušno, aby rodiče dceru dle možnosti hojným výbytkem opatřili, tak na př. nabízí Agamemnon Achilleovi ohromné věno s dcerou svou.
17. [Verš 428.] Střelosypná nebo „oštěpometná“ jest stálý přívlastek Artemidy: jež šípy po lidech a zvěři metá.
18. [Verš 457.] Messeis byl pramen v Lakonice, Hypereia v Thessalii.
19. [Verš 483.] Do skříní na šaty kladli Řekové vonné koření, čímž i šat i komnaty načichly.