Heinův passionál/Psáno pro Mouche

Heinův passionál
Slova, slova!	Psáno pro Mouche	Žízeň po míru

Údaje o textu
Titulek:	Psáno pro Mouche
Autor:	Heinrich Heine
Krátký popis:	Z pozůstalosti; na Elisu Krinitzovou, známou pod jménem Camilla Selden
Původní titulek:	Für die Mouche
Zdroj:	HEINE, Heinrich. Passionál. Praha: Svoboda, 1949. s. 90–97. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Otokar Fischer
Licence překlad:	PD old 70

O letní noci zdálo se mi. Hle,
jak bledě svítí torsa v luny jasu!
Ty vetché trosky, věkem zvětralé!
Architektura z renesančních časů!

Jen zde či onde, prostřed rozvalin,
sloup s dórsky vážnou hlavicí je zříti;
ční nesražen a zírá do výšin,
jak by se smát chtěl jejich hromobití.

Leč puklé štíty vůkol kryjí zem,
a portály a skulptura i vlysy:
s chimérou satyr, sfinga s kentaurem —
zlidštěná zvěř, jak vzývali ji kdysi.

A sochy žen též, v trávě ležíce,
jsou rozsety, kde obrostlo je býlí;
však Čas — ta nejhroznější příjice —
nos ukous mnohé přespanilé víly.

Tou zkázou nedotčen je sarkofág,
jenž, rozevřen, tam v mramoru svém září;
a stejně bez poruchy, zmučen však,
v něm leží mrtvý muž, mír v choré tváři.

Karyatidy s šíjí napjatou
zvedají rakev, jejíž obě strany
vypuklou prací ozdobeny jsou:
jak přerůzné tu zjevy vytesány!

Zde skvělý kaštel Olympu je vryt
s pohanskou cháskou božských bezbožníků,
hned vedle s Evou Adama je zřít,
oděny cudně v clonu z fíkovníku;

zde mrtvý Hektor, Troja rozbitá,
zde chudák Paris Helenou je klamán,
tam s Holofernem panna Judita,
Mojžíš a Aron, před Esterou Haman.

Zde kulhá Vulkán k paní Venuši,
zde bůh, jenž sluncem, zde, jenž láskou silen,
též Merkur s Hádem, vládci nad duší,
a trias: Bakchus, Priapus a Silén.

Zde Lot, jak s dcerami se nachmelil,
zde Abraham jme modlitbu se říkat,
zde Bálamův zas osel vtesán byl —
ten osel byl si podoben, jen hýkat! —‚

zde Salome a divý její chtíč,
zde na míse již Křtitelova hlava,
zde svatý Petr nebes třímá klíč,
zde satanáš a gehenna je žhavá.

I vilného je zříti Jova tu,
jak s hříchem roste chuť mu na orgie,
zde Danau sved deštěm dukátů,
zde křídlem labutím zas Ledu kryje;

zde Dianin je vidět divý hon,
jsou podkasané nymfy s ní a feny,
zde Herkules, ba vskutku je to on,
ač, předa nit, je v zakuklení ženy.

A vedle zas vrch Sinaj vtesali,
kde na úpatí stojí lid a tele,
zde Jezulátko v synagoze dlí
a disputuje s kmenem Israele…

Je smír to protikladů křiklavých:
Kol Judey, jež vzývá Hospodina,
kol slasti Helenů — kol obou jich
se břečťan pne, své arabesky vina.

Leč jaký div! Co v snách vše obzírám,
i krásný sarkofág i jeho zdobu,
mně náhle jest, že ležím to já sám,
že mrtvý muž jsem v mramorovém hrobu.

A v hlavách mého lože záhadná
se květina mi přes hrob nakláněla,
list sírnatý i fialový má
a krutou něhou oblita je celá.

Lid zve ji mučenkou: neb Golgata
prý tenkrát život květině té dala,
když Kristus umučen, a přesvatá
když spasná jeho krev se v půdu vssála.

Ten květ lze za svědectví krve brát,
prý je to symbol trýzně Krista Pána,
neb všechna mučidla, jichž užil kat,
jak obraz věrný jsou jí v kalich dána.

Pašijí celou torturu tam zříš,
vše, čeho v mučírně kdy zapotřebí:
zde trnová je koruna, zde kříž,
zde motouz, důtky, kladivo i hřeby.

Taková květina se shýbala
u mého rovu nad mrtvolou mojí;
skráň, ruku mou a oči líbala,
jak žena, plačíc, beze slov, jež hojí.

Leč, prudké kouzlo zázračného snu!
Ta květinka, ta žlutá — jaká změna! —
je náhle proměněna na ženu,
to ona jest, to nejdražší je žena!

Tys onou mučenkou, má jediná,
já poznávám tvé políbení něžné,
tak vroucně líbat nezná květina,
tak prudce slza květinová nežhne!

Můj zrak byl zamhouřen. Můj zíral duch;
zřel bez ustání na něhu tvé tváře;
ty na mne zřelas, jata kouzlem tuch,
jak přízrak, z měsíční je utkán záře.

My mlčeli; však slyší srdce mé,
co tichounce v tvé duši stajilo se.
Když vyřčeno, je slovo nestoudné;
však mlčení — květ lásky v cudné rose.

Ten tichý hovor! Kolik v něm je krás!
Jak v rozmlouvání, něžném, bez hlesu,
jak v hebkém snění rychle plyne čas,
když letní noc jde v slasti kol i děsu!

Co mluvili jsme, neptej se mne, ach!
Světlušky ptej se, jakou řečí plane,
vlnky se ptej, co šumí ve vlnách,
zefyru ptej se, o čem lká a vane.

Kdo chce, nechť karneolu po třpytu,
nechť, fialy co dýší tmou, se zeptá —
však neptej se, co v luny přísvitu
mučenka s mrtvým milencem si šeptá!

Říc nelze mi, jak dlouho směl jsem snít
v té spánkem chladné mramorové skrýši;
až příliš brzo rozplynul se klid
i tichá slast, jež nad smrt byla tišší.

Ó smrti! S mlčením v své mohyle,
jen ty znáš k pravé rozkoši nás vésti!
Křeč vášní, slast, jež řádí zběsile,
nám dává tupý svět a zve to „štěstí“.

Však žel! Mé blaženství už zhasíná,
neb venku náhle křik a hřmot se zvedá,
to dusot hřmí, to spor se počíná,
jímž květinka má zaplašena, běda!

Ba, zvenčí frkot rozleh se a řev,
já znám ty hlasy, jež se slyším vztekat —
to na mé hrobce mnohý basrelief
as oživl a jme se výt a štěkat.

Což echem vád je mramor prochvíván?
Stín dávných pověr v kameni tom dřímá?
Slyš, v hrůze křičí lesní bůžek Pan
a Mojžíš do toho své kletby hřímá.

Ó, pravda s krásou musí ve sváru
a v rozporu žít stálém věky věků,
neb navždy proti voji barbarů —
toť lidstva úděl — bude voj stát Řeků.

To klení! křik! a skřek! a protimluv!
Nebude konce diskussi a pletce.
Však ze všech nejvíc osel Bálamův:
ten řičel ryčněj nad bohy a světce.

To ia-ia! Blbé hýkání!
Já z toho blekotu měl hnusný pocit —
To zvíře k zoufalství mne dohání — —
Až posléz vykřik jsem já sám… a procit.