Heinův passionál/Hastingské bojiště

Heinův passionál
Kdys podél cesty své…	Hastingské bojiště	Lidumil

Údaje o textu
Titulek:	Hastingské bojiště
Autor:	Heinrich Heine
Krátký popis:	Z Historií v Romanceru (1851)
Původní titulek:	Schlachtfeld bei Hastings
Zdroj:	HEINE, Heinrich. Passionál. Praha: Svoboda, 1949. s. 47–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Otokar Fischer
Licence překlad:	PD old 70

Waldhamský opat zavzdychal,
když smutnou novinu slyšel,
že u Hastingsu žalostně
král Harold o život přišel.

Dva mnichy, Asgoda s Ailrikem
ty za posly si volí,
by hledali krále Harolda
tam na krvavém poli.

Odešli mniši truchlivě,
zpět přišli truchlivěji:
„Důstojný otče, na zlý svět
hledíme v beznaději.

Pad lepší muž, a špatnému,
parchantu připadla vláda;
zloději v zbraních si dělí zem:
kdo svoboden, v porobu padá.

Je lordem teď na britském ostrově,
kdo všivák byl z normanské láje;
já s ostruhou zlatou viděl jet
jednoho krejčíře z Bayeux.

Teď běda všem, kdo jsou Sasíci!
Též s vámi, vy světci Saska
tam na nebi, teď bude zle,
i z vás teď bude jen cháska!

Teď víme, proč po nebi kometa
se musela proháněti,
co jezdila letos v půlnocích
krvavě na koštěti.

Tam u Hastingsu se splnilo,
čím zlé ty předzvěsti plály —
my na bojišti jsme hromady
všech mrtvol prohledali,

my hledali zde, my hledali tam,
teď zoufalství nelze už stajit —
mrtvolu krále Harolda
my nemohli nikde najít.“

Tak pravili Asgod s Ailrikem.
Lkal opat a sepjal ruce,
pak hluboce se zamyslil
a posléz promluvil v muce:

„Na skále bardů v Grenfieldu,
již hluboké lesy kryjí,
tam žije v nuzné chatrči
Edita s labutí šíjí.

Editou s šíjí labutí
ji zvali, že bělostná byla,
jak labuť. Krále Harolda
to bývala kdysi milá.

On líbal ji a měl ji rád,
pak z mysli ji pustil a nechal.
Čas plyne rychle. Od těch dob
rok šestnáctkrát už spěchal.

K té ženě se mi teď vypravte
a ssebou ji vezměte, bratří,
zpět k Hastingsu; její slídivý zrak
Harolda krále tam spatří.

Pak do waldhamského opatství
mrtvé mi přineste tělo,
by za zpěvu žalmů a modliteb
královský pohřeb mělo.“

Na skálu v lese dostihli
už k půlnoci oba mniši:
„Vstaň, Edito s šíjí labutí,
pojď za námi, opusť svou chyši!

Cizák, vévoda normanský,
zvítězil v krvavé řeži,
a před Hastingsem na poli
král Harold zabitý leží.

Pojď na bojiště, tam v mrtvolách
mrtvého vyhledáme;
jak waldhamský opat nám nakázal,
jej v opatství pochováme.“

Edita s šíjí labutí
nic nemluví; podkasá se;
jak vykročí, vítr divoce
jí zavlá v šednoucím vlase.

Šla bosa žena ta ubohá,
šla přes hloží, mýtím a v kalu;
den vstával, když shlédli nad mořem,
křídovou hastingskou skálu.

Mlha, jež kryla bojiště
tak hustě jak rubáš bílý,
se rozplývala; povzlétly
kavky a zavřeštěly.

Tisíc a tisíc tam leželo
těl rozbitých v krvi ssedlé,
zloupených, nahých pahýlů;
zdechliny koňů hned vedle.

Edita s šíjí labutí
v brod krvavý bosa vkročí;
jak šípy jí slídivé pohledy
z nehnutých srší očí.

Jak hledala zde a hledala tam,
vždy musela s mrtvol kupy
vyplašit žravé havrany;
dvé mnichů za ní supí.

Tak hledala již celý den,
již nastával večer — náhle
ze srdce ženy ubohé
se úpění vydralo táhlé.

To Edita s šíjí labutí
královo našla tělo.
Nic neřekla, nic nelkala,
jen zlíbala bledé to čelo.

Líbala ústa, líbala tvář,
skloněna k svému pánu;
na jeho prsou zlíbala
krví podlitou ránu.

A na jeho rameni zahlédla
tři krvavá znaménka malá,
jež ve chvíli slasti tam vhryzla kdys, —
ty též teď pocelovala.

A mniši zatím snášeli
a vázali větve a klestí,
by mohli na těch nosítkách
mrtvého krále nésti.

Nesli ho v opatství waldhamské,
by pohřben byl v sakristii
a za mrtvolou své lásky šla
Edita s labutí šíjí.

Jak dítě žalmy tam zpívala
nad mrtvým — Noční tiší
příšerně hlaholil její hlas.
Šeptem se modlili mniši.