Bylo dítě, jakých málo
našlo by se kolem,
kostelíčka prý se bálo,
pobíhalo polem.
Matka vece: Zvonu hlasy
volají tě k sobě,
nepůjdešli, brzo asi
zvon si přijde k tobě.
Dítě myslí: Zvon se houpá
a je spojen s věží.
Neposlechlo, v poli stoupá,
nebo zase běží.
Zvon již dozněl do daleka
čistým vzduchem ranním.
Totě hrůza, co naň čeká,
zvon se klátí za ním!
Klátí se a klátí děsně!
Dítě prchá honem.
Ach, snad bude, jako ve sně,
zaklopeno zvonem.
V tom se hbitě otočilo
s křovinaté stráně,
na pěšinka poskočilo
přímo k chrámu páně.
Teď je s tímto naučením
v kapli videť státi,
nenechá se zvonu zněním
samo zvláště zváti.