Goetheho vybrané básně/Amor krajinářem

Goetheho vybrané básně Johann Wolfgang von Goethe
Kapky nektaru	Amor krajinářem	Básně

Údaje o textu
Titulek:	Amor krajinářem
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	[1], [2] a [3]
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Evangelista Nečas
Licence překlad:	PD old 70

Sedím z rána na temeni skály
do mlhy své upíraje oči;
jako sukno šedě pobarvené,
všechno v mlze do šíře a výše.

Postavil se hošík k mému boku,
řka: Jak můžeš, přítelínku milý,
zříť tak mírně na to sukno prázdné?
Byl bys navždycky snad pustil s mysli
svoje tvoření a malování?

Hlídnuv k němu, pomyslil jsem sobě:
Vida, klouče; chce snad mistrem býti!

Kormoucení tvé a zahálení —
řekl hoch — ti nijak neprospěje:
hleď, já obrázek ti namaluju,
naučím tě hezky malovati.

Zaměřil si prstem u palečka,
červeným jak nejpěknější růže,
na koberec před ním rozepjatý,
jal se prstíkem svým kresliť takto:

Svrchu namaloval krásné slunce,
jež mi v oči mocným leskem plálo,
okraj oblak zlatem přiozdobil,
paprskům dal pronikati v mracích;
lehké vrcholky pak namaloval
stromů občerstvených, na pozadí
návrší, a za ním vrchy zřídil;
dole neměl nedostatku vody,
řeku nakreslil zvlášť opravdově,
vypadala, jako když se třpytí,
vypadala jako rozšumělá.

A co květů bylo při té řece,
a co barev bylo na lučině!
Zlato, skleň i nach i bujná zeleň,
všude samý karbunkul a smaragd!
Jasně, čistě vyluzoval nebe,
modré hory táhnoucí se v zadu,
a já zíral všecek udivený
brzo k malíři a brzo k malbě.

Nu tak vidíš, řekl, dokázáno
máš, že rozumím já svojí práci;
teď však nastává mi úkol těžší.

Nakreslil pak prstíkem svým ostrým
s pečlivostí velkou na podlesí
zrovna, kde se slunko silným leskem
ode světlé půdy odráželo,
nakreslil tam roztomilé děvče,
pěkně rostlé, zdobně, oblečené,
svěží líce pod hnědými vlasy,
a ta líce byla téže barvy,
jako prstíček, jenž byl je stvořil.

Ó ty chlapče! u kterého mistra
vyučen jsi této umělosti,
že tak hbitě a tak přirozené
chytře počínáš a dobře končíš?

A co takto mluvím, hnul se větřík,
rozhoupal hned vršky na stromoví,
zčeřil potom všechny vlnky v řece,
a vzdul závoj děvy dokonalé,
a, co podivení moje dovršilo,
ono děvče pozvednulo nohu,
jde a ubírá se přímo k místu,
kde jsem já a učitel můj, čtverák.

A když všecko, všecinko se hnulo,
stromy, řeka, květy, ba i závoj,
i ta něžná nožka děvy krásné,
myslíte, že já jsem na skalině
jako skála ztuhlý zůstal seděť?