Fryštátští rytíři/Druhá kapitola: Kníže Kazimír I. a legenda o fryštátském zvonu

Fryštátští rytíři Roman Lindner
První kapitola: Kníže Měšek I. a legenda o založení hradu	Druhá kapitola: Kníže Kazimír I. a legenda o fryštátském zvonu	Třetí kapitola: Kněžna Eufemie Mazovská, zvaná Ofka

O pár let později se slezský kníže rozhodl, že své knížectví spojí s českým královstvím. Svolal tedy všechny své příbuzné, kteří vládli každý své části velkého Slezska a po vzájemné dohodě se sjeli do města Opavy, kde přijel i český král a jeden po druhém mu vzdali hold, což je symbolické gesto, kterým potvrzují svou oddanost českému králi. Král se naproti tomu zavázal, že bude Slezsko bránit před případnými nepřáteli a v případě vymření slezských knížat převezme jejich území se všemi městy a jeho hrady jako své léno. Když se po této významné události všichni vrátili na svá sídla, sjeli se do Fryštátu notáři a tuto Lenní smlouvu, uzavřenou mezi slezským knížetem a českým králem, úředně potvrdili, čímž nabyla své platnosti. Fryštátský hrad se tak od této chvíle stává lénem českých králů.

Město Fryštát rychle rostlo do velikosti a významu. Jeho hlavní městská část byla obehnána zdí a příkopem. Ze strany od Těšína se do města vházelo Horní branou, která byla opatřena vysokou věží a ze směru od Bohumína se do města vcházelo Dolní branou, která byla bez věže. Město protínala Slezská obchodní stezka, po které denně cestovali kupci z daleka a ve Fryštátě prodávali orientální zboží a naoplátku nakupovali výrobky fryštátských řemeslníků. Především látky, kůži a zboží zdejších hrnčířů. Tyto zboží pak kupci prodávali v jiných městech na stezce, především ve Vratislavi, ale i ve městech až u Baltského a Severního moře. Jak město bohatlo, měšťanů přibývalo. Zakrátko se stavěly domy i za bránami města a tak za Fryštátem vznikly dvě předměstí. Za Horní branou, podél obchodní silnice, se až k Vydmuchovu táhlo Horní předměstí a pod Dolní bránou směrem k hradu a na území v podhradí bylo založeno Dolní předměstí, kde se usídlili spíše chudší měšťané, jejichž řemeslo bylo bělení prádla. Proto se také Dolnímu předměstí začalo říkat Bělidlo. Z Bělidla pocházel jeden mladý pasáček vepřů, který chodíval pást vepře až na pole v osadě Staré Město, kde kdysi stával starý Fryštát. Jednoho dne šel pást vepře opět na to pole a protože slunce hřálo, lehl si pasáček pod strom a usnul. Po nějaké době ho probudily záblesky, které vycházely ze země. „Co to je?“, ptal se pasáček sám sebe. A tak se šel na to msto podívat. Jeden z vepřů, které se na poli páslo, vyryl v zemi díru a na jejím spodku leželo něco kovového, co se na slunci blýskalo. Pasáček byl velice zvědaví co to může být a tak si ze stromu ulovil pevnou větev a s její pomocí ten záhadný předmět vykopal. Kdepak, nebyl to poklad! Byl to zvon. Právě ten zvon, který visel ve věži kostela starého Fryštátu. Když kostel shořel, zvon se z věže uvolnil, spadl a svou tíhou se zaryl do země. Pak přišla povodeň, a zvon úplně překryla bahnem, takže se ztratil. A teď ho pasáček našel! Ihned běžel do Fryštátu a pověděl to farářovi. Farář na nic nečekal, dal zapřáhnout koně a dojel s pasáčkem na místo, kde ho pasáček vykopal. „Ano, to je ten náš starý zvon!“, pravil farář. Společně zvon naložili do vozu a vrátili se zpátky do Fryštátu. Tam už na ně čekali měšťané a radní konšelé, kteří rozhodli, že starý fryštátský zvon musí být opět zavěšen do kostelní věže. Věž byla dříve dřevěná, a byla nejvyšší stavbou Fryštátského hradu. A tak zvon do té věže zavěsili a ze samé radosti začali zvonit do širokého okolí, aby se všichni, i ti ze vzdálenějších vsí, dozvěděli, že Fryštátská věž má opět svůj starý zvon. A protože byl zvon několik let zakopaný v zemi, jeho zvuk byl líbeznější než kdy dříve. Slyšela ho dokonce i paní kněžna až na svém hradě v Těšíně! Zvonění fryštátského zvonu se jí natolik líbilo, že zachtěla tento zvon mít zavěšený ve věži Těšínského hradu. Poslala tedy do Fryštátu posli, aby zjistili, za kolik dukátů by si ten zvon mohla koupit. Fryštátští radní však zvon nechtěli prodat a zároveň nechtěli kněžnu urazit tím, že by její nabídku odmítli. A tak poslům sdělili, že zvon kněžně prodají za tolik dukátů, kolik by jich kněžna byla schopna vysázet po silnici z Fryštátu až do Těšína. Jenomže, s čím radní nepočítali, bylo to, že by kněžna na jejich podmínku přistoupila. Zvon zvonil tak líbezně a kněžna jím byla natolik okouzlena, že nabídku přijala a dala vysázet dukáty po silnici z Těšína až do Fryštátu. Co mohli radní dělat. Museli kněžně zvon předat a ona si ho převezla do Těšína, kde zvon zavěsila do hradní věže. Co se ale nestalo. Zvon byl druhého dne zpátky ve Fryštátě, zavěšený v hradní věži! „Jak se to mohlo stát?“, ptali se jeden druhého, když ještě plní údivu stáli pod věží a zvon zvonil a zvonil. Slyšela ho i paní kněžna v Těšíně a tentokrát sama osobně přijela do Fryštátu, zjistit, jak se zvon mohl dostat zpátky. Byla to záhada. Kněžna tedy zvon nechala opět naložit do vozu a přivézt do Těšína. V Těšíně zvon zůstal až do večera, ale ráno dalšího dne se zase objevil ve věži Fryštátského hradu! Inu, protože kněžna byla spravedlivá, nechala zvon ve Fryštátě a ani nechtěla zpět své dukáty, kterými za zvon radním zaplatila. Kněžna usoudila, že co má bát, tak ať tak zůstane a zvon tedy od toho dne dále ve Fryštátě zvonil až ho bylo slyšet i do vzdálených míst. Jen okna fryštátské věže, které byly situovány směrem na Těšín se musely zavírat, aby kněžna neslyšela onen líbezný tón fryštátského zvonu.