Filosofská historie/Kapitola II.

Údaje o textu
Titulek: Kapitola II.
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).  
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Frybort psal, škrtal, opravoval, přemýšlel a nanovo psal. Tak se zahloubal do své práce, že neslyšel ani hluk, ani šum, jenž otevřeným oknem z podsíně do pokojíku zaléhal. Pokoj ten byl pravý studentský byt, nevelký, bez ozdob a pěkného nábytku. Čtyři postele a černý kufr, u každé stojící, zabíraly nejvíce místa. Mimo ně tu byly dva větší stoly, jeden menší, u kterého Frybort psal, a vzadu u zdi stojan na knihy. Na zdi visely v hnědých rámcích dvě kolorované mědirytiny dle francouzských originálů a mezi nimi kytara na zelené pentli.

Právě dočítal si Frybort potichu načisto již přepsaný svůj plod, když v předním pokoji ozval se mírný hlas slečny Elis, kteréž dutý bas odpovídal.

Frybort, složiv arch, uschoval jej rychle do svého stolku, a hned nato vstoupil mladý muž, dlouhé, poněkud přihrblé postavy. Nerovnost ta nebyla přirozenou vadou, ale následek shrbeného, ustavičného sedění a nerovné chůze.

„Ach, vítám tě, Špíno. Kdepak se pořád touláš?“

„Byl jsem v parku,“ a usedl na kufr. Vyňav pak z velkého stolu kus chleba, jal se chutě pojídati.

Frybort hleděl mlčky na svého kolegu, který sotva něco málo po¬jedl, chopil se opět knihy a dal se do pilného čtení. Tvář jeho byla nahnědlé barvy, čelo nízké, nos nepěkný a především neslušely mu veliké, nerovné zuby, z nichž dva přední div nevyčnívaly.

„Špíno!“ začal po chvíli Hanák.

„Studuju,“ mrzutě odbyl jej druh; ale netrvalo to ani pět minut, a již letěla kniha do kouta a student vyskočil.

„Ďas vezmi všechnu filosofii!“

„Proč se durdíš?“

„A kdo by se smál? Namáhám se jako bloud a dostanu konečně tu nějakou primu a konec konců - musím přece do kutny! Já tím fráterem nebudu, ne a ne!“ a prudce přešel několikráte nevelkou prostoru.

„Jaký brouk ti najednou vlezl do hlavy? Pojď sem, hošku, pojď, tu se postav.“

„Nech toho!“

„Nevymkneš se mi, přiznej se, tys zamilován ?“

Hnědé líce nezkušeného, prostoduchého filosofa zbarvilo se do temna. Byl v rozpacích.

„Kdo ti to pověděl? Co — ti —“

Ale hlas a výraz tváře jeho nepřesvědčovaly.

„Tak se mi svěř, kamaráde!“

„Nech mne! Tobě se svěřit!“

Dobrácký Špína nikdy tak urputně neodpovídal. Odvrátiv se, usedl opět na kufr.

Frybort viděl, že je podrážděn, a proto umlkl. Po chvíli, bera klobouk, ptal se:

„Nevíš, je-li Márinka v krámě, nebo sama domácí?“

„Nevím,“ zahučel Špína nejhlubším basem a přes tvář se mu opět mihl brunátný stín.

Frybort, prošed pokojem slečny Elis, která připravovala něco v kuchyni, vyšel ven a stanul nad úzkými, točitými schody, nad ni¬miž se již šero rozkládalo.

Vtom zdola na síni zanotoval si vesele příjemný dívčí hlas a hned nato bylo na schodech slyšeti rychlé, drobné kroky. Frybort, sestoupiv něco níže, zastavil se a roztáhl obě ruce, takže zastoupil cestu. A již narazila naň nahoru chvátající dívka; lehounké vykřiknutí ozvalo se šerem.

„Márinko, to jsem já.“

„Ach, pusťte mne, maminka je v krámě.“

„A my jsme tu, a nevidí, neslyší nás.“

„Dám vám tu kytičku fialek, pustíte-li mne. Nesu si ji do skleničky, ale když jste tak zlý, vyplatím se.“

„To ano, pěkně prosím.“

„Tu máte. Ale —“ zmlkla v jeho náručí.

„To za tu kytičku,“ a políbil ji vroucně ve spánek i planoucí, hebké líce. Svěží děvče přestalo se na okamžik bránit, ale pak, vytrhnuvši se mu z objetí, stanulo několika skoky nad schody. Oko i tvář plály, vlasy nad pěkným čelem byly pocuchány.

„Márinko, půjdete na procházku?“ šeptal rozohněný mladík.

„Hněvám se.“

„Na valy, nebo do parku?“

„Do parku —“ a zmizela mu z očí. Vklouzla mžikem do pokoje, jenž byl vedle bytu slečny Elis. Krev se Frybortovi rozehřála; drže vonnou kytici v ruce, vyšel ven. Vpravo od domových dveří byl krupařský krám, kdež odpoledne Márinka prodávala. Nyní sešla tam sama matka, paní domácí, davši dcerce dovolenou, aby s přítelkyní vyšla si na procházku. Frybort, jda kolem, uctivě pozdravil mater své Márinky.

„Ale, pane Fryborte!“

Zastavil se.

„Copak je to, vy jste celý bílý!“ a vážná, nevelká měšťanka uka¬zovala na prsa filosofova, kdež byl tmavý kabát zabílen.

„Ach, to nějak ode zdi, děkuju.“

„Tak, prsama jste se tlačil ke zdi?“

„To jak kabát visel!“ a směje se poroučel se matróně, nějak nedůvěřivě naň hledící.

„Zapomněl jsem, že je Márinka v krámě růží moukou posypanou, že má vlasy jako napudrované,“ pomyslil vesele filosof a zamířil do zámeckého parku.

Nastal večer. V studentském pokojíku hořela na jednom stole lampa; na menším, u něhož Vavřena seděl čta, planula svíčka. Špína, neodstrojený, ležel natažen naznak přes kufr a neodestlanou postel v šerém koutě a dýmal z dlouhé dýmky. Oči jeho byly upřeny do prázdna.

V pokojíku bylo licho, jen občas ozvalo se cinknutí lžíce o talíř. Zelenka pojídal svou večeři, ovocnou kaši, zajídaje ji částí chleba, třetí to a poslední. Měli naurčito vyměřeno, mnoho-li chleba ráno, v poledne a večer mohl by si popřáti. Bylť téměř jen od něho živ. Právě se vrátil z kondic unaven a hladov; i chutnalo mu dobře. Sotvaže pojedl a se stolu sám si uklidil, už chopil se ten bledý, suchounký mladík knihy a studoval, či „dřel“, jak Frybort říkával.

„Almanach“ Lenčin zajímal Vavřenu velice. Seděl u knížky již značnou chvíli, a přece dosud nepřečetl ani první stránku. Hledělť zamyšleně na desku, kdež na zežloutlém papíře švabachem bylo napsáno:

„Und weh dem Lande, dessen Söhne
frech verachten Heimatstöne
und heimatlichen Sagenkreis!“

Něco níže kulatou latinkou:

„Zármutek nad hynoucí vlastí jest nejbolestnější.“

Myslimír.

Nad těmito řádky bylo lze se zadumati.

Psalť je Lenčin strýc farář, jenž tu svým vlasteneckým jménem se podepsal.

Jak asi miloval svou vlast ten muž, v tichém zákoutí pohorském žijící, jak o ni se strachoval, jakými nadějemi se těšil, že snad zklamán ve svých přáních a svém očekávání v chvíli smutné skleslosti mysli tato beznadějná slova napsal! Jsou-li výrazem nálady chvilkové, či tížila jej ta myšlenka, že národ zahyne, až do posledního okamžiku života jeho? Či obsahují smutnou pravdu?

Ne, ne, tomu rázný mladík nevěřil. Bylo hůře, černější mraky kdysi hrozily, a přece národ nezahynul. Tma neuvědomělosti se protrhává, jasné paprsky tu jasně již proudí, tam zdálí prokmitají. Bude den, bude den!

A opět zahleděl se na psaná ta smutná slova. Viděl před sebou vážného, šedovlasého kněze, jak sedí v stinné zahradě farské pod košatou lípou vedle mladistvé dívky. Ona čte z knihy, on napjatě poslouchá, tu a tam slovíčko na výklad prohazuje, až rozhovořiv se, dívce o slavné kdys minulosti vykládá.

A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem. List se převrátil a zakryl desku.

„PINIDAR A KORINA“

Probuzen ze svého snění, jal se Vavřena čisti povídku v čele almanachu umístěnou:

„Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.

Korinu zplodila Tanagra, Pindara Theby.“

Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem, který notuje sobě veselou písničku, vstoupil do tichého pokojíku.

„Četls, Vavřeno?“

„Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil.“

„Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?“

„Hezká.“

„Ó, vzácný dar! Přivoň si!“

„Chci čisti.“

„Zelenko, podívej se ty!“

„Prosím tě, studuju.“

„Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky.“

Špína se byl již obrátil a se nadzvihl, ale hned zase klesl do peřin, a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.

„I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!“ a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil Frybort na kufr a strhl kytaru se zdi.

Zelenka, uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a sklonil se níže ke knize.

Plné akordy zazvučely a hned nato zapěl Frybort, sedě na posteli, zvučným barytonem:

Když jsem svou Márinku
vyprovázel domů —

Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal se partii svou polonahlas odříkávat.

Ale Frybort nedbal, a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou, drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů doprovázel.