Filosofská historie/Kapitola I.

Filosofská historie Alois Jirásek
Prolog	Kapitola I.	Kapitola II.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola I.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo roku 1847 ke konci měsíce dubna.

Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Stromoví nevelikého parku kolem zámku litomyšlského již pučelo a nejedna houština pokryla se hebounkým šatem čerstvě zelených listů.

V jasném, čistém vzduchu obrážely se určitě věže piaristického kostela a zámecké štíty s četnými báněmi. Cesty byly jako mlat. a drsná dlažba dlouhého náměstí vyschla úplně. Teplé paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob bratrských a vnikaly až do podsíní, klenoucích se po obou stranách táhlého náměstí. Za toho teplého odpoledne panoval po celém podloubí čilý život. Největší ruch v mládeži, kterou zář a teplo nového jara jako broučky vylákaly.

Smích a pokřiky těch dětských hrdel nerušily městského strážníka Kmoníčka, jenž vyhřívaje se na kamenné lavičce před pilířem podsíně, upadl v lahodný spánek. Byl to již starý lev, který raději odpočíval, než za kořistí se honil.

Vracel se odněkud z předměstí, kde něco byl ohlásit, jak o tom svědčil buben přes rameno zavěšený a paličky v žlutých pouzdrech na řemeni zastrčené.

Každý již jeho slabou stránku znal, že kde může, opře se o zeď nebo zasedne na lavičku a oddá se tu sladké dřímotě. Říkali o něm, že chodě spí.

Klobouk měl stlačený do čela, hlavu na prsa skloněnu a zpod šedivých, tupě přistřižených knírů dral se upřímný, zdravý chrapot klidného spánku.

Zvuky ty nevyrušovaly slečnu Elis, sedící v prvém patře u otevřeného okna nad Kmoníčkem. Slečna Elis byla, bez okolků řečeno, starou pannou, jejíž dobrotivé, bledě modré oči jistě padesátkráte viděly zemi v tom krásném jarním rouše.

Pletla punčochu.

Nevšímala si ani tmavomodrého nebe, ani slunečního jasu, aniž vyhlížela na náměstí, a přece nepracovala tak pozorně a zručně jako jindy. Ruce její klesly často v klín a oči její pohlížely dovnitř pokoje, ke dveřím vedoucím do. vedlejší jizby a pak zase na hodiny s alabastrovými sloupky, stojící na prádelníku, jehož mosazné kroužky a žluté plechové ozdoby leskly se jako zlato.

Všecko se v pokoji slečny Elis jen třpytilo, nikde ani prášku, vše bylo jak náleží rozestaveno, nikde ani stopy nejmenšího nepořádku. Židle a pohovka, potažená bělostným povlakem, byla staromódní, pamatující dobu kvetoucího copu; zato kulatý stůl, pokrytý pestrou pokrývkou, a ostatní nářadí byly již modernější, zdobené dle vkusu dob z konce republiky a z dob velikého císaře.

Malá ručička minula již IV. a blížila se na V.

Slečna Elis, položivši punčochu a klubko na okno, sestoupila doprostřed pokoje a zastavila se nedaleko dveří, odkudž zazníval hlasitý, avšak nesrozumitelný hovor. Konečně se rozhodnuvši, přiblížila se malá, suchoučká slečna ke dveřím a zaklepala.

Hovor rázem umlkl a mezi dveřmi zjevil se mladík prostřední postavy.

„Pane Vavřeno, copak děláte? Čtvrtá již dávno minula. Copak řeknou u pana aktuára?“

„Dobře máte, slečno,“ odtušil mladík ve dveřích a plná, čerstvá jeho tvář vesele se usmívala. „Mám s ním kříž! Tak se do hovoru zakousl a zamiloval do své myšlenky.“

„Jaké?“

„I samé tajné plány a revoluce, div že Litomyšl do povětří nevyhodí.“

„Ale, pane Fryborte, takové řeči!“

„Již jdu, slečno Elis!“ a za Frybortem zjevil se jeho kolega, filosof Vavřena, mladík vysoké, štíhlé postavy a výrazného obličeje. Klobouk měl již v ruce.

„Nevím, nevím, pane Vavřeno, co vám tak v hlavě straší, že jste zapomněl na hodinu. Jindy býváte na minutku.“

Vavřena se usmál.

„Vždyť to zas nahradím.“

„Pospěš si, pospěš. Slečna Lotty je dnes roztomilá. Viděl jsem ji u okna. Ty světlé šatičky a růžová pentle ve vlasech jí tak pěkně slušely!“

„Fryborte, nevím, co by tomu Márinka říkala, že se tak ohlížíš po světlých šatech a růžových pentlích.“

„Však to na mne slečna nepoví, viďte?“ a Frybort, zadrhující hanáčtinou, vesele se na slečnu Elis usmíval.

Vavřena odešel.

Elis, u níž Vavřena i Frybort byli v bytu, usedla zase na židli u okna a jala se pilně plésti. Frybort stál dosud u dveří svého pokojíku.

„Nebyl Zelenka odpoledne doma?“

„Nebyl,“ odtušila slečna. „Pořád chodí chudinka po těch hodinách. Ten zkusí, než dostuduje. Prosil mne, abych mu uvařila ovocnou kaši. V kuchyni má talíř křížal a sušených hrušek. Kde jen ten člověk síly nabere!“

„A pak dělá víc, než je potřeba.“

Slečna, odvrátivši se od práce, pohlédla na studenta a usmála se.

„Vám studium víc slouží než jemu; ale — už kolikráte jsem se chtěla ptát, pane Fryborte, nevšiml jste si pana Špíny?“

„Nepozoroval jsem nic.“

„Tomu se divím; jen si všimněte. Od nějakého času je zamyšlený, málomluvný.“

„To asi proto, že se blíží čas, kdy půjde do kláštera.“

„Ne, proto ne. Nechce tam, vím, ale je to něco hlubšího. Věřte mi, že — že se zamiloval.“

„Špína — haha — Špína zamilován!“ a nemohl ani v smíchu ustati. Srdečný ten smích vyloudil úsměv i na rty slečny Elis.

„To bych jej rád viděl, jak se ke své křepelince sklání a ji líbá!“

„Jste zlomyslný.“

„Ó, nikterak. Špína je dobrák, hodný člověk; ale kdybych něco jistého věděl, smál bych se mu do očí.“

„Probůh mu ničeho neříkejte!“

„Kam šel?“

„Vzal si knihu a řekl, že jde studovat. Stěžoval si, že toho má mnoho.“

„Ovšem, je-li zamilován.“

„A vy si nikdy nestěžujete!“

„Což bych si stěžoval! Láska je sladkým břemenem a člověk by si ho ještě více žádal, a studium — do konce roku je ještě několik měsíců. Ale, slečno Elis —“ a tu ustanuv ve svém lehkém, veselém tónu, zahleděl se na prádelník, kde visel na stěně kulatý, olejový obraz nevelkých rozměrů.

Na zašlé, tmavé půdě bylo vidět podobiznu mladého kněze. Obraz ten, který každého dne vídal, nevzbudil pozornost Frybortovu, ale tenký půlvěnec z mechu a umělých květin, který nad hlavou mladého kněze po zlatém rámci splýval.

„Ten věnec tu nebýval,“ a tázavě se ohlédl po slečně, která, sklonivši ruce v klín, zamlkle seděla.

Prve, když tak znenadání Frybort na obraz udiveně se zahleděl, přeletěl její uvadlou tvář Jako lehounký stín nachu a její oči na okamžik se sklopily.

„Je dnes svátek svatého Jiří a on se jmenoval Jiří —“

Škádlivý úsměv zmizel ze rtů veselého filosofa. Vtom se ozvaly rychlé kroky na schodech a hned nato do pokoje vstoupil bledý, vyschlý mladík; letmo pozdraviv, spěchal do vedlejšího pokoje, v němž s Vavřenou, Frybortem a Špínou bydlel.

„Co tak pospícháš, Zelenko?“ ptal se ho Frybort.

„Zapomněl jsem knihu a za okamžik bude pátá. Musím do hodiny,“ a již zmizel v pokojíku.

„Ubohý instruktore!“ povzdychl Frybort a jakoby jím pobídnut, pravil slečně:

„Mám také práci.“ Odešel za Zelenkou, který žádanou knihu sobě vyhledav, opět již z domu ubíhal, aby mladému svěřenci vpravil školní penzum do hlavy.

Frybort, usadiv se za stolkem, na němž sešity a knihy porůznu v hojném nepořádku ležely, namočil brk a jal se psáti na čistý arch.

„Kolegové!“ začernalo se na papíře velkou literou.

V pokojích nastalo ticho. Slečna Elis, pozdvihnuvši skloněnou hlavu, jala se dále plést, avšak stín zamyšlenosti s čela jí nezmizel.

Tou dobou zarachotil nějaký kluk nezbeda na buben starého Kmoníčka, jenž vytržen z dřímoty vstal a klátivým krokem, maje ospalou hlavu nachýlenu, kráčel ze své výpravy na radnici.

Zatím ubíral se Vavřena „do hodiny“.

Přešel podsíně a Židovské návrší, minul zámek, gymnasium a kolej piaristickou, až vkročil do tmavého domu copové výstavnosti. Nade vraty panského toho stavení vypínaly se jelení parohy, pod nimiž namalováno bylo „boží oko“ s dlouhými, žlutými paprsky.

Po tmavých schodech dostal se do prvního patra, kdež zastaviv se u jedněch dveří, zaklepal.

Uvnitř bylo ticho, nikdo neodpověděl.

Vstoupil.

Jeho příchod nemálo překvapil mladou dívku, kteráž, jakmile zaslechla, že se dveře otvírají, vstala ze židle a rychle něco ukryla pod látkou šatovou na stole ležící. Kutila něco jiného, místo aby šila. Svěží tvář jí vzplanula živým nachem, a teprve když uslyšela Vavřenův hlas, obrátila své sklopené oči ke dveřím a pravila milým, příjemným hlasem:

„A, to jste vy, pane Vavřeno. To jsem se lekla!“ dodala upřímně.

„Fricek není doma, panno?“

„Ach, ano, tím překvapením jsem zapomněla. Odešel s tetinkou a Lotty. Tetinka prosí, kdybyste chvilku posečkal, že přijdou brzo.“

„Milerád,“ a bylo patrno z hlasu a tváře, že opravdu rád počká.

„Je snad libo?“ ukázala k pokoji, kdež obyčejně Fricka vyučoval.

„Nepřekážel bych vám tu na chvíli?“

Dívka, nanovo se zarděvši, ukázala usmívajíc se na stolici, kdež se Vavřena usadil.

Lenka se opravdu polekala a byla rozpačitá, ale milý ten zmatek roztomile jí slušel. Chopila se kvapně práce, jako by vše chtěla dohoniti. Přitom, kdož ví, jak se stalo, hledala-li jehlu nebo nůžky, posunula látku na šaty tak, že kus se jí svezlo se stolu. Zároveň ozvalo se bouchnutí, jako by něco těžšího spadlo se stolu.

Lenka se ihned sehnula, ale prve, než po oné věci sáhla, byl tu již Vavřena, který rychle se sklonil, aby Lence tu službu prokázal.

Ruce jejich se setkaly a Vavřena ucítil na svém spánku dotknutí se jako samet hlaďounké, teplé tváře.

A zase byla dívka jako z máku květ.

Knížka se rozevřela. „Smím se podívati na titul?“

Lenka, upírajíc na filosofa své pěkné, jasné oči, mlčela. Ten, maje nepříliš tlustou knížku malého oktávu v rukou, četl hlasitě nadpis:

ALMANACH
aneb
Novoročenka 1823

Pak bezděky spustiv listy palcem zadržované, hleděl na kmitající se stránky, na řádky prózou i veršem, až oči jeho utkvěly zase na tváři mladé dívky.

„Odpusťte mi, prosím, že jsem vás prve svým myšlením urazil. Viděl jsem, že něco schováváte, a napadlo mě, abych pravdu mluvil, že to nějaké psaníčko —“

„Od kohopak?“ a Lenka se usmála, až se všecky její zdravé zuby zabělaly.

„Divu by nebylo!“ odtušil rovněž vesele mladý filosof. „Ale české knihy jsem se nenadál. To mne překvapuje. Myslím, že kdybych šel zde od jedné panny ke druhé, nenašel bych u žádné české knihy. Nevěděl jsem, že jste vlastenka. Viďte, že jste?“ a podával jí pravici.

„Jsem!“ a Vavřena stiskl její měkkou, teplou ručku, jež zlehounka se zachvěla.

„Smím vědět, kdo vám tu novoročenku zapůjčil?“

„Já jich mám více. Četl jste tuto?“

„Vy mě zahanbujete. Nečetl.“

„Tak si ji vezměte, je-li libo. Čtu ji po třetí. Ve svém kufříku mám ještě jiné, a kdybyste si přál; všechny vám zapůjčím. Ale oplatit mi musíte!“

Usedla.

„Co mám, s radostí přinesu; není toho však mnoho.“

„Ale prosím, aby to ani teta, ani Lotty neviděly. Teď pochopíte, proč jsem tuto knížku tak rychle schovávala, když jsem uslyšela dveře otvírat. Teta nerada vidí, čtu-li, a zvláště českým knihám se směje. Nestydím se za své přesvědčení, ale poněvadž se proti tetě nemohu hájit, jak bych chtěla a jak by bylo třeba, proto raději mlčím a vyhýbám se každé příležitosti.“

„Snášejte to, Lenko, je to pro dobrou věc. Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal! Věřte mi, že mi nevolno a do hněvu, když vidím, jak naše slečinky jedině o pentličky a tkaničky se starají, když slyším, jak hovoří cizím jazykem o podobných tretkách a žárlivou, malichernou kritiku jedna o druhé a liché fráze z cizích knih naučené pronášejí! Láska k vlasti, čtení českých knih a hovor český není módou, není nóbl, a proto všeho toho si nevšímají, ba tomu se vysmívají! To jsou pěstounky, vychovatelky budoucího pokolení! Jak nemá být potom nevšímavé, mdlé, slovem nezdravé? Mají prý jemné, citlivé, ženské srdce, a pro hluboké, bolestné rány, pro staletou bídu a neštěstí svého národa je nepřístupné a zatvrzelé.“

Lenka seděla jako pěna, sotva dýchajíc.

Zářící její oči upíraly se na tvář filosofovu a jeho rty, a každé jeho slovo tak zaníceně pronesené vrývalo se v její pohnuté srdce. Zhluboka vydychla a na zardělém líci zjevil se blažený úsměv a v očích — slzy.

„Děkuji vám,“ pravila pohnutým, tichým hlasem. „Bylo mi to občerstvením a potěchou. Ó, již dávno jsem podobných slov neslyšela! Tak mluvíval můj nebožtík strýček.“

„Ten byl vaším učitelem?“

„Ty knihy jsou dědictvím po něm.“

„Pověděla byste mi o tom šlechetném muži?“

„Povím, ale —“

Na chodbě se ozvaly hlasy. Lenka sebou trhla a chopila se ihned práce.

„Teta —“

Hned nato otevřely se dveře a paní aktuárová se slečnou Lotty a malým Frickem vstoupila.

„Ach, schau, Lotty, pan Vavřena ještě čeká. To jsme vás obtěžovali, aber es ist so schön draussen,“ mluvila rychle a živě, takže uctivě uklonivší se filosof nenabyl času, aby odpověděl.

Dámy zůstaly v pokoji, on pak odešel s chlapcem do vedlejšího, kde již knihy a papíry na stole byly přichystány.

Paní Roubínková byla statná dáma vysoké postavy a čerstvé dosud tváře. Černé, pečlivě sčesané vlasy leskly se jí jako Lottynce, kteráž matce jako by z oka vypadla. V městě počítali dcerku aktuárovu mezi nejhezčí, a právem. Štíhlým vzrůstem, sličnou tváří a tmavým okem vynikala nad jiné, a děvčata sama nemohla popříti, že má dobrý vkus a pěkně se strojí. Matinka neželela výloh, jen aby dcera nejnovější módou překonávala ostatní.

Pan Roubínek tu volky, tu nevolky ke všemu svolil, ač jinak každý groš dvakráte obrátil, než jej vydal.

Zatím co matka s dcerou klobouky a svrchní šátky odkládaly, nabyla Lenka opět tolik klidu, že všechny stopy rozruchu a pohnutí s tváře jí zmizely. Šila pilně a odpovídala jako obyčejně na otázky své tety. Uvnitř však nebylo ticho a pokojno. Mladé její srdce již dávno přálo tomu mladému muži, jenž mezi filosofy slynul. Ráda jej vídala, když přicházel Fricka vyučovat, těšilo ji, když za příležitosti s ní několik slovíček promluvil. Myslila, že se jí tak líbí jeho čistá, jadrná čeština, jaké u nikoho mimo nebožtíka strýce neslyšela. Slýchala o něm od tety i Lotty samé pochvalné řeči a ráda jejich hovoru naslouchala; netroufala si však o mladém tom muži něco podotknouti.

Teď bylo její srdce překvapeno. Nikdy se toho nenadála, že je takového smýšlení, že jí porozumí a nad ní se zaraduje. Své nejvroucnější city a myšlenky musila dosud tajiti; smáli se jí pro ně, ale on tiskl jí ruku a pravil: „Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal!“

Nebyla jen horlivou, upřímnou vlastenkou, byla také dívkou. Jindy patřívala se zalíbením na toho hezkého studenta, jenž se Lottynce i jiným líbil; a dnes stál ten dívek jindy málo všímavý mladík před ní zanícený, horlivý a výrazná jeho tvář byla jako ozářena.

Kdyby jej tak Lotty nebo jiná dívka viděla a vroucí řeč jeho slyšela, byť tak vlastenecky necítila jako Lenka, sotva by zachovala srdce své klidné, sotva by je před ním uzavřela.

Natož Lenka, ta Popelka v domě pana aktuára, které si málokdo všímal a které nikdo nedocenil! Rodiče jí záhy zemřeli a sirotka ujal se „pan strýček“, farář v zastrčené pohorské vesnici. Byl starším bratrem matky Lenčiny a jedním z oněch vlastenců, kteří za tehdejších tak smutných dob úplné téměř neuvědomělosti tiše, ale blahodárně působili ve prospěch svého lidu.

Takového kněze vlasteneckého vychovankou byla Lenka. Když pěstoun a dobrodinec její skonal, zanechav jí mimo svou knihovnu, z níž české knihy jako poklad v kufříku svém chovala, jen skrovné jmění, přijal ji do své rodiny pan aktuár Roubínek, bratr nebožtíka faráře a Lenčiny matky. Tak žila již rok v domě druhého svého strýce, jsouc společnicí a pomocnicí slečny Lottynky, miláčka paní Roubínkové.

Minula hodina a Vavřena, odbyv vyučování, vrátil se do předního pokoje, připraven jsa na odchod. Ale paní aktuárová ho jen tak nepustila. Ráda se s ním bavila a i dnes zavedla hovor svým míchaným způsobem. Brzo prohodila něco po česku a zas opentlila svůj výrok německým dodatkem nebo vysvětlivkou.

Tázala se instruktora, užil-li také toho neobyčejně krásného dne, vypravovala mu, kde byly s Lottynkou na procházce, jak utěšeně je v parku. Neopominula podotknouti, jak byla dceruška veškerou tou krásou unesena. „Sie war hin vor Bewunderung!“ dodala.

„Ach což, to teprve duben. Jakýpak teprve bude máj!“ podotkla Lotty.

Vavřena sebou pohnul.

„Nevím, co ty pány napadlo! Prvního máje! Jaká to bývala radost! Diese Majales!“

„A nebudou letos zas, pane Vavřeno?“ ptala se Lotty.

„Jak by byly! Když loni nesměly být, letos je opět nepovolí,“ odpověděla matka.

„Ale snad přece budou!“ určitě pravil filosof.

„Ach!“ povzdechla blaženě Lotty, hledíc tázavě na mladého filosofa.

„To by také mělo být! Odjakživa, co tu filosofie je, byly každého roku. Es ist ihr Vorrecht!“

„Ach, kdyby byly!“ opakovala dceruška a široce otevřené oči snivě upřela do prázdna, jako by tam viděla všecky rozkoše té studentské slavnosti.

„Přičiňte se, pane Vavřeno, aby majáles pánům filosofům byly povoleny!“

„Také na to myslím, jemnostpaní,“ a usmál se.

Když pak se poroučel, stihl poslední jeho pohled pracující Lenku. Ona to dobře zpozorovala a srdce jí vesele poskočilo.

„Ach, teď si vzpomínám, matinko, co mi ráno povídala Mína listovních o panu Vavřenovi,“ živě zvolala Lotty.

„Nuže?“

„Že by prý pan Vavřena byl hezký a hodný, že kdyby nebyl tak stolz, so könnte man ihn ausstehen.“

„Ó, to je závist a Eifersucht.“

A matinka významně pohlédla na dceru.