Fidlovačka, neb: Žádný hněv a žádná rvačka/Obraz čtvrtý
Fidlovačka, neb: Žádný hněv a žádná rvačka Josef Kajetán Tyl | ||
Obraz třetí | Obraz čtvrtý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Obraz čtvrtý |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | Google Books (přístupné pouze z USA) |
Vydáno: | In: Sebrané spisy Jos. K. Tyla. Praha:B. Kočí, 1907. s. 31 - 38. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Česká hymna |
Na louce u Nuslí. Nazad stojí tyčka s fidlovačkou, hezky velkou a fábory okrášlenou.
Výjev první
editovatRozmanitý zbor řemeslníků – děveček – lidu městského I selského. Rohlíčkáři – jablečnice atd.atd.[1]
ZBOR
- Fidlo – fidlo – fidlovačka -
- Povídačka,
- Vády, pračka,
- Naše veselost -
- Zdarma všeho dost.
Výjev druhý
editovatKroutil všecek rozjařený – za ním kluci učedníci s fidlovačkou malou ma bidle.
KROUTIL
- Čechové – Frantíku – fidlovačka jede! (rukama tleskaje). Trará, trará.
ZBOR
- Hejchuchu! Fidlovačka jede!
KROUTIL
- Sem s ní, Pražané! Semhle postav ten náš praporec, Frantíku! Drž ho- ! A teď hejsa, Čechové! Kolem do kola, trará, trará!
KROUTIL (zpívá)
- Staří Pražané
- Fidlovačku slavívali -
- Slavívali,
- Z korbele si nahýbali -
- Nahýbali -
- Statní Pražané!
ZBOR (opakuje)
- Staří Pražané
- Fousy měli, kordy měli -
- Kordy měli,
- Nad ženami pilně bděli -
- Pilně bděli -
- Chytří Pražané!
- Staří Pražané
- Český jazyk milovali -
- Milovali,
- Staré zvyky slavívali -
- Slavívali -
- Hodní Pražané!
ZBOR
- Hejchuchu! Fidlovačka jede!
KROUTIL
- Trará, trará!
Výjev třetí
editovatDvě ženy písničkářky – Předešlí.
1. ŽENA
- Nová píseň! Za krejcar, za dva! Kdo dá tři, nepůjde k rychtáři!
KROUTIL
- Hejsa, tu jde naše opera! Honem, Čechové, pěkně do kola!
2. ŽENA
- Nejnovější o tom pražském šviháku!
1. ŽENA
- Za krejcar, za dva! Kdo dá tři, nepůjde k rychtáři!
KROUTIL
- Sem s ní, Frantíku! Natáhněte uši, Čechové! - Začni, opero! - Trará, trará!
(Ženy zpívají – lid po nich.)
- Jede panák, jede -
- Pannu s sebou veze,
- S patou jede – s patou roztrhanou,
- Pannu veze, pannu oškubanou -
- Jede!
ZBOR
- Jede, jede, jede!
KROUTIL
- Jede! - Bravo! - Trará, trará! Jede!
ŽENY
- Ptá se panák žida,
- Zač je hadrů míra?
- Že by prodal kabát, suknu, vestu,
- Aby našel s pannou k pivu cestu -
- K pivu!
ZBOR
- K pivu, pivu, pivu!
KROUTIL
- K pivu – Hejchuchu, Frantíku! Sem s tou melodií, opero! (pobere ženám písně a mezi lid je rozdá) Zpívejte! - trará, trará!
ŽENY
- To je láska – to je,
- Srdce tvé a moje;
- Břicho prázdné a ty kapsy mělké,
- To je, ha, ha! Potěšení velké -
- To je!
ZBOR
- To je! To je! To je!
KROUTIL
- To je! Ha, ha, ha!
(Všecko se chechtá.)
HLAS (v zadu)
- Chyťte ho! Držte ho!
VŠICKNI (v úplném zmatku a hluku ženou se do zadu – a po stranách pryč, volajíce:) Chyťte ho! Dejte mu! - Frantíku! - Zloděj, zloděj atd.
Výjev čtvrtý
editovatKozelka vede pod paží Jeníka.
KOZELKA
- Třesky plesky – to je česky! Vy se mi tu nešklebte! - Nešklebte se, pane Johanes! - Víte, co je šklebení?
JENÍK
- Tak promrzelá věc není dozajista, jako vaše dotíravost, milý pane Kozelko! Vy tuším dobře víte, že vám sotva co dobrého děkovati mám.
KOZELKA
- Já vám ale dobré dám! A nedám-li – ať se mi kapsy potrhají! - Liduška je tady, pane Johanes.
JENÍK
- To vím také, slavný proroku!
KOZELKA
- Ne proroku! - Víte, na čí domluvu zde jest? Já, já – pán! - Já i paní tetu i pannu tetinku přivedl!
JENÍK
- Abyste mne pokoušel?
KOZELKA
- Osoušel? - abych vám k ní pomohl! Tu je moje ruka, pane Johanes! Chyťte se jí – držte se jí – dnes je holka vaše!
JENÍK
- Ach, milý Kozelko!
KOZELKA
- Ach, jak to hned cukruje! Nadejte mi omrzálků, jestliže tenkráte slovo nesplním. Teď jenom s Pánembohem zůstaňte hezky na blízku – tamto jdou dva pánové – já jim to na nose vidím, že by se rádi se mnou seprali. (Odvede Jeníka do zadu.)
Výjev pátý
editovatŠebelka, Pavelka, Kozelka.
KOZELKA
- Aj, to jede sláva na fidlovačku!
ŠEBELKA
- Výprask jede; strkej se mi z cesty!
PAVELKA (plivne na ruku)
- Mne to svrbí na dlani!
KOZELKA
- Dej si snídani.
ŠEBELKA
- Patnáct tvrdých – ne?
PAVELKA
- Dříví jako sirka -
KOZELKA
- Na Perštýně – ha, ha! To je ona dírka! Nezlobte se. Já byl tenkrát lala mysli – šest dvacetníků padlo hned po ránu, krev mi hrála – a na neštěstí jsem vás od té doby neviděl – znáš ho, Šebelko?
ŠEBELKA
- To je dvaciáš.
KOZELKA
- A co to?
PAVELKA
- Nu, také dvaciáš!
KOZELKA
- Tu ho máš! Propijte a vypijte! Jsou ještě čtyry v kapse; chcete je?
PAVELKA
- Čert by nechtěl!
ŠEBELKA
- Sem s nimi!
KOZELKA
- Jen pomalu. Znáte Mastílkovou?
PAVELKA
- To českým máslem vykrmené nedočíše?
ŠEBELKA
- Ten švábovitý vývařek?
KOZELKA
- Jak by sek’. Dovedli byste o ni zavadit?
ŠEBELKA
- Z čista jasna?
KOZELKA
- Spusť se do ní!
PAVELKA
- Jako blesk.
KOZELKA
- Beztoho tu bude nosík vypínat – my jí budeme žílu zatínat – ha ha!
ŠEBELKA
- Ano, ha, ha! Zatínat!
PAVELKA
- Já jí dám, ha, ha! Vypínat!
KOZELKA
- Ha, ha, vypínat – za čtyry dvacetníky zatínat! (Pod paží je veda na zad zachází.)
Výjev šestý
editovatCibulčini psíka nesouc na ruce, Hvězdoleský – z naprotější strany.
HVĚZDOLESKÝ
- Ejhle, naše hvězda!
CIBULČINI
- Hvězda se sklání před sluncem!
HVĚZDOLESKÝ
- Výborně! Oko moje se otáčí, kde by duši nalezlo schopnou pojmouti obraz bláznivé fidlovačky – naši paní Mastílkovou jsem ještě nenapadl.
CIBULČINI
- Veliké neštěstí, ha, ha. Měl byste jinak zrcadlo moudrosti po ruce.
HVĚZDOLESKÝ
- Ha, ha, výborně! Vám žíla satirická ještě nedošla. Mastílková zrcadlo moudrosti!
CIBULČINI
- Chcete ji nádobou hlouposti nazývati?
HVĚZDOLESKÝ
- Schránkou poctivosti, ha, ha! Těším se, slyšet ji zase zvučeti. Zatím ale jsem fortuně povděčen -
CIBULČINI
- - že jste dopadl mne; není-liž pravda?
HVĚZDOLESKÝ
- Výborně!
CIBULČINI
- Odkud pak ale najednou tolik lesku za vaší hvězdoleskosti na mou osobu? Připravujete se na zítřejší recensi? Před dvaceti lety jste o mně jinak zpíval -
HVĚZDOLESKÝ
- Nechte, pro Bůh, starých upomínek, slunce moje! Recensent každým večerem rozumu nabývá. Co dnes napíše, zítra oželí! - Jestli se líbí – hvězdo moje - ? (Podav jí ruku, mezi lid ji odvádí.)
Výjev sedmý
editovatŠedivý, slepý Mareš, houslista; veden Bětuškou, ježto si na druhé ruce lesní roh nese. - Hned po nich z předu dráb a ze zadu jiní posluchači, kteří se okolo Mareše zastaví.
MAREŠ
- Hleď, abychom se někde usadili.
BĚTUŠKA
- Tamto je pěkný kámen, dědečku. Pojďte! Já vedle vás postojím. (Vede ho ku předu.)
DRÁB
- Nu, tak tedy, starý! Měj se k tomu! Zadělej něco řádného!
MAREŠ (posadí se)
- Mnoho neumím – neumím – co ale dám, jde ze srdce. (Zpívá.)
- Kde domov můj?!
- Hučí voda po lučinách,
- Bory šumí po skalinách,
- V sadě skví se jara květ,
- Zemský ráj to na pohled!
- A to jest ta krásná země -
- Česká země - - domov můj!
(Dohrávka – Bětuška na roh – Mareš na housle.)
- Kde domov můj?!
- Znáte v kraji bohumilém
- Tiché duše v těle čilém,
- Jasnou mysl, znik a zdar,
- A tu sílu, vzdoru zmar;
- To je Čechů slavné plémě -
- Mezi Čechy - - domov můj!
DRÁB
- Dobře tak, starý, dobře! (Oči si utírá.) Až mě to pod klapkama zašimralo. Já si tě vezmu do paměti.
Výjev osmý
editovatHvězdoleský a Cibulčini se byli zatím vrátili.
HVĚZDOLESKÝ
- Prosím vás, hvězdo! Nyní mi nenaříkejte na neschopnost našeho lidu. Jak se ubožátka rozpalují písničkou plesnivého šumaře!
CIBULČINI
- Až k pláči, hahaha!
BĚTUŠKA (s partyskou zatím mezi hostmi peníze vybírá – nyní k Hvězdoleskému.)
- Mám slepého dědečka -
CIBULČINI
- Vzala bych punčochu do ruky, milá panenko – netoulala bych se.
DRÁB
- I bodejž – co vám – madamko anebo mamzelko do toho, jsem-li já s tím spokojen? Hleďte nepozvaných tupičů!
LID
- Zažeňte je! - Táhněte!
DRÁB
- I fluchtes! - čert se na to ptá. Nekažte nám radost.
LID
- Zacpete jim ústa!
MAREŠ (byl vstal)
- Prosím, drazí – nechte vády. Pojď sem, Bětuško! Nemohu za to, jestli se komu píseň moje nelíbí. Nezpívámť já jiným pro radost, nýbrž jen sobě samému pro odlevení – pro obživení. (Zvolna se dále ubírá.)
Výjev devátý
editovatOndřej směšně přistrojen za šumaře klarinetistu, přikulhá se. Předešlí.
(Ondřeje z daleka už jest slyšeti, an bídně píská.)
ZBOR KLUKŮ (se za ním žene, zpívajících)
- Jen ty nám, hochu, zadudej – (a dotírají naň)
DRÁB
- Tuhle máte něco pro potěšení! - Hej, břískale! (volá na Ondřeje)
CIBULČINI
- Ale prosím vás, jasnosti moje – nestůjte tu na temnosti úsměchu.
HVĚZDOLESKÝ
- Líbí-li se -
CIBULČINI
- Mně ten posměch? Vaše recense se mi od jakživa líbily. (Zajdou.)
LID
- Šťastnou cestu!
Výjev desátý
editovatKroutil vede harfenistu. Kluci s fidlovačkou. Zbor tanečníků a tanečnic za ním. Mastílková, Liduška, Dudec, Klinkáčková a Hubínek později.
KROUTIL
- Stůjte, Češi – muziku sem! Počkej, vřeštidlo! (Ondřejovi) – a ty – he – šedivá hlavo, Rrantíku! Zastav! Hezky do kola! Trará, trará! - Naši hoši nám zatancují! Fidlovačka jede! (Zpívá melodii tance.) Tu mi zadělejte – bratře šedivý – fidlovačka jede! A ty boubelatá trubičko – trub, až ti trubka praskne. Trará, trará!
(Ondřej, Mareš a Bětuška s harfenistou postaví se stranou podle sebe, a hrají.)
Tanec (poněkud aspoň i nápěvem, i kroky, budiž jako národní – třeba kratinký a prostinký – jen komický).
(Když se k tanci chystají, vystoupí první kulisou v pravo Mastílková, Liduška a za nimi Dudec – a co možná ku předu se postaví, aby tanečníkům nezacláněli. Z druhé strany týmž způsobem Klinkáčková s Hubínkem vystoupí. - Rozmluva jich děje se mezi krátkými přestávkami, aneb na jiném příležitém místě – a hned po sobě.)
DUDEC
- Ich swöre ihnen – urozená paní -
MASTÍLKOVÁ
- Ich bitt inne – nešverujte bláznovstvím – urozený pane! Před pannou Markytou se pravda okáže.
HUBÍNEK (žvýká jitrničku)
- I toť jsou raráškovým sádlem špikované holky.
KLINKÁČKOVÁ
- Co je jim do holek, pane uzenáři? Pro nich není na světě jiného stvoření ženského, nežli mne – Respekt zu melden!
DUDEC
- Byla to malinky – comment to říkat – malinky špás jenom -
LIDUNKA
- U mne se nevymlouvejte. Já vás dávno znala, pane barone! Jestli vám paní teta uvěří -
HUBÍNEK
- A umějí to tak samy od sebe?
KLINKÁČKOVÁ
- Vyrostlo to s nimi.
HUBÍNEK
- Hloupý vzrůst! Já vím, že bych se překotil. (Staví se nemotorně na zadní nohu.)
(Po skončeném tanci začnou diváci nazad někomu tleskati a volati: Bravo! Bravo!)
Výjev jedenáctý
editovatMarkytka již dříve byla se nepokojně po baronu ohlížela, nyní ku předu přikvapí. Předešlí.
MARKYTKA(popadne Dudka za ruku a do prostředku ho vtáhny)
- Herr Baron, ich platze -
DUDEC
- Nicht plassen, ma -
Ondřej (kterémuž již dávno trhalo, zapomněv, že kulhá, letí do předu)
- Mordy se staly! Držte je!
LID
- Chyťte šelmu! (Žene se ku předu – Mareš do zadu se ztratí.)
ONDŘEJ
- Ha, schändliche Verrathfabrikantin! Trete ich dir auf die Fersen!
MASTÍLKOVÁ
- Wos is?
HUBÍNEK
- Kýho výra?
KLINKÁČKOVÁ
- I Respekt - !
MARKYTKA
- Hilf Himmel – Numero Eins ist los!
KROUTIL (se prodere)
- Milione, jaký to povyk! Čechu!
DRÁB(taktéž)
- Fluchtes – wos is, Kedl?
ONDŘEJ
- Drei Schritte vom Leibe – ich kenne mich nicht mehr! (Padne na kolena.) Hichgeborene Frau – mein Rettungsengel – ah ihr Herz appeliere ich – erkennen sie mich, den jammerwürdigen Andreas Jammerweil!
MASTÍLKOVÁ
- Je-li možná?
HUBÍNEK
- Ha, ha! To je čertova komedie!
KLINKÁČKOVÁ
- Nevyžvikujte!
DRÁB (Mastílkové)
- Znáte toho člověka, vzácná paní?
ONDŘEJ So weit hat mich der Liebe Arm geschleudert!
MASTÍLKOVÁ Tedy je to všecko pravda?
ONDŘEJ
- Šecko!
MASTÍLKOVÁ
- Hezké, hezké věci, jemnostpane barone – to je dobrá rekomandace – poděkuj se, slečno nevěsto!
DUDEC
- Vy mi nerozumíte.
KROUTIL
- Milion aby tomu rozuměl!
MASTÍLKOVÁ (pustí se do Markytky)
- A vy se nestydíte, stará vrbo, proutí otáčet okolo mladého javoru? Vy – vy -
MARKYTKA
- Co vy – vy? Hab’ ich etwas gethan, was nicht nach ihrem Kopfe pfeifen hiess, habe ich es für meine Haut gethan.
ONDŘEJ Wie wollt ich sie gerben!
MASTÍLKOVÁ
- Co haut ketán? Co faifen? Nevěděla jste, že je slečny Lidi ženich?
MARKYTKA
- Meine liebe Madam, kann der Mansch für die geheimen Wunder der Natur? Gestehen sie es, Herr Baron, vor dieser honorablen Gesellschaft – haben sie mir nicht - ?
ONDŘEJ
- Halt ein! Kein derlei Wort aus einem derlei Munde.
HUBÍNEK (nemoha ze všeho nic vyrozuměti)
- Řekněte mi ale, moje selátko -
KLINKÁČKOVÁ (všecka v poslouchání zabraná)
- Jděte do pece, i s tím vaším selátkem!
MASTÍLKOVÁ
- Slíbil jste něco mé hospodyni, pane barone?
DUDEC
- Myslela jsem -
MASTÍLKOVÁ
- Že se dáme za nos tahat?
MARKYTKA
- Mich mit tauben Nüssen abzuspeisen?
MASTÍLKOVÁ
- Chyba lávky!
MARKYTKA
- Fehlgeschossen!
LIDUNKA
- Nezlobte se, drahá tetinko.
ONDŘEJ
- Die hat sich tüchtig eingebissen.
MASTÍLKOVÁ
- Ale my se na to podíváme, pane barone! Ano, podíváme se. Žalovat vás budu – donutím vás, že budete muset splniti, co jste přislíbil.
MARKYTKA
- Aber ich lasse mich nicht hinters Licht führen, hochschätzbarster Herr Baron! Ich werde Hilfe zu suchen wissen – verstehen sie, Hilfe? Der Herr Baron werden schon halten, was sie zugeschworen.
DRÁB
- Stille!
MASTÍLKOVÁ
- Kdo mi má co poroučet? Louka jako louka – člověk jako člověk – a já jsem pražská měšťanka! Aby štráchů nebylo!
MARKYTKA
- Hab’ ich mit ihnen gesprochen? Sehr mir den grossen Herrn – wie ihn sein “Stille” kleidet! Stille selbst!
Výjev dvanáctý
editovatŠiveles s dvěma dráby. Předešlí.
ŠIVELES
- Soll ich leben – vemte koukadla do rukou! Tamto stojí!
DUDEC
- Živý blesku! Já jsem ztracen.
MARKYTKA
- Was soll denn das?
MASTÍLKOVÁ
- Co pak je to zas?
HUBÍNEK
- To je honba, ho, ho!
KLINKÁČKOVÁ
- A vaše radost, není-liž pravda?
ŠIVELES
- Znáte tyto pány? (na dráby ukáže)
DUDEC
- Co vám to napadá?
ŠIVELES
- Napadá? Dnes ráno byl můj Maušl u pana Jeana – a pan Jean mého Maušla se shodů shodil – že upadá! Soll ich leben – tito páni vás doprovodí do Prahy.
ONDŘEJ
- O mordiansky – den Bräutigam in Schlingengefahr!
MARKYTA
- Ist denn das nicht ihr guter Freund, der Goldarbeiter von gestern?
ŠIVELES
- Es ist wahr – vergülden hab’ ich den Musie Jean oft gemüsst – Já jsem poctivej Šiveles.
MASTÍLKOVÁ
- A pan baron je vám dlužen – není?
ŠIVELES
- Pan baron? Dudec? - Nai! Pan Dudek? Je mi dlužen 1500.
HUBÍNEK
- No, ten se nadudal!
MARKYTA
- Und meine Bracoletts?
MASTÍLKOVÁ
- Žádnej baron?
LIDUNKA
- Buď Bohu chvála – byla bych hned řekla.
MASTÍLKOVÁ
- A vy jste se, mizerábl člověče, opovážil, jako baron do mého domu chodit?
LIDUNKA (se směje)
DRÁB
- Do pastě s ním! Držte se, hoši!
ŠIVELES
- Waj – držte jeho!
DUDEC (poněkud se sebrav)
- Mejlení – co tady povídat – Parolle d’honeur! Ale já půjdu – abych jednou zas přijít – comment to říkat? Se slávou. Adio, má zlatá donna -
MARKYTA
- Gehen sie zum -
DUDEC
- Má krásná slečinko – nedělejte si z toho nic – pane Andrea! (zpívá) Es wehen frische Morgenlüfte! (Odchází, hopkuje, Šiveles a drábové za ním.)
Výjev třináctý
editovatŠebelka a Pavelka ze zadu
MASTÍLKOVÁ
- O světe – falssikait! A to byl tvůj ženich, holka!
DRÁB
- A to byl váš ženich!
MARKYTA
- Das war ein harter schlag!
MASTÍLKOVÁ
- Jedu bych mu dala, břichopásku!
LID
- Ha, ha, ha!
MASTÍLKOVÁ
- To si vyprosím – co je tady k smíchu?
LID (ještě silněji se směje)
LIDUNKA
- Pojďme domů, tetinko!
MASTÍLKOVÁ
- Já řku – co je tady k smíchu?
ŠEBELKA (tře se okolo ní a strčí ji do Pavelky)
- Já řku – co je tady k smíchu?
PAVELKA (z druhé strany taktéž)
- A co je tady k smíchu – já řku?
DRÁB
- Smějte se!
LID
- Ha, ha, ha!
MASTÍLKOVÁ
- I vy stříškometové! Vy se opovažujete -
HUBÍNEK
- Teď bude čas, abychom hybaj uďáli! (Tratí se s Klinkáčkovou.)
ŠEBELKA
- Nenadávejte, urozená máselnice!
PAVELKA
- Sice budu myslit, že jste másnice -
LID
- Ha, ha, ha!
PAVELKA
- A rozštípnu vás!
MASTÍLKOVÁ
- Na to bych se podívala! (Drábovi.) Do díry je strčte -
Výjev čtrnáctý
editovatJeník s Kozelkou, který již několikráte před tím se tu byl ohlížel, jak co stojí.
JENÍK
- Jaký tu křik?
LIDUNKA
- Ach, pane Kroutile! Ujmete se nás; nehodně tu mou tetu škádlí!
JENÍK
- Kdo se opovažuje? Co vám udělala, paní Mastílková?
LID
- Proč nadává?!
JENÍK
- Nedali jste příčinu? Ctíte takto sami sebe? Budu si pamatovat, a na jiném místě o tom promluvíme! Nebojte se, drahá paní Mastílková; líbí-li se, dovedu vás -
MASTÍLKOVÁ (zlostí div nepláče)
- I což pak mne už všecko opustilo? Klinkáčková, tlustej ženich – a ten Ondřej – ten Ondříšek – jak tu stojí! O furt, furt! Fluchte Fidlovačka! (Odchází.)
Jeník a Lidunka (za ní)
ŠEBELKA
- Šťastnou cestu!
PAVELKA
- Brzké navrácení!
LID
- Paní másnice z podmáslova! Ha, ha, ha! (Rozchází se drábem.)
KOZELKA (nyní teprve ku předu se dostav)
- Jak náleží, dobře, moudrý dvouliste! Tu ho máš, ten dvaciáš!
ŠEBELKA
- Ouha, kozle! Nemrečel jsi o čtyrech dvacetnících?
KOZELKA
- Někde ve snách.
PAVELKA
- Vyklop, kozo! Anebo půjdu za máselnicí – a sám jí všecko vyklopím.
KOZELKA
- Pst! Hnedle ti ji zasmolím! Tu je máte, stříbrojedi – zlatožrouti! Ale ani muk!
ŠEBELKA
- Jeden by ještě neškodil -
KOZELKA
- Aby tě uhodil? (vezme je pod paží) Málo je málo – a mnoho je mnoho – čtyry dvacetníky jsou ta pravá míra – moje víra – vaše naděje – a hospodského láska. (Zajde s nimi.)
ONDŘEJ (V blbé a žalostné omámenosti až dosavad nepohnutelně stál, nyní se protrhne.)
- Ach! Frau Baronin!
MARKYTKA (O krok blíže.)
- Es liegt nur an ihnen, lieber Herr Andreas.
ONDŘEJ
- An mir?! - O Heuchelei! - Halte fest, mein wundgeschlagenes Herz!
MARKYTKA
- Was meinen sie, theuerster Herr Andreas?
ONDŘEJ (nuceně)
- Heute ist Fidlovačka – ein schöner Tag, ein lustiger Tag – und warum sollte er nicht ein lustiger Tag sein? Ha, ha! - Ich möchte die ganze Welt umarmen!
MARKYTKA
- Ich gehöre auch zur ganzen Welt!
ONDŘEJ
- Hätte nicht gedacht.
MARKYTKA
- Verzeihung!
ONDŘEJ
- Halte fest -!
MARKYTKA
- Es war ein Jugendstreich.
ONDŘEJ
- Denken sie noch viele Jugendstreiche zu machen? Was bleibt für den Alterstreich?
MARKYTKA
- Mein Herz – für dich auf ewig!
ONDŘEJ
- Ha, das ist zu viel! - Meines Herzens Ringel brich nicht auf – ich muss der Versuchung widerstehen! (Odchází.)
MARKYTKA
- Herr Andreas!
ONDŘEJ (obrátí se)
- Frau Baronin?
MARKYTKA
- Andresei! Kennst du nicht mehr der Liebe Stimme?
ONDŘEJ
- Niemalen! -
MARKYTKA
- Ich habe mich erniedrigt -
ONDŘEJ
- War nicht notwendig!
MARKYTKA
- Nicht? Nun, so gehen sie, Herr Jammerweil! Sie werden gerne wiederkommen – werden jammern, aber da wird’s gute Weile haben. Gehen sie. (Rozhorlená odchází.)
ONDŘEJ (nevěda co dělati, rozběhne se za ní)
- Jungfer Margareth! - Margaretha! Grete! - So höre mich doch, Alte!
NOVÁ SCÉNA
V Kravíně. Na zad stoly, plno hostů. Stranou šumaři. Sklepnice se mezi davem prohání.
ZBOR (náramně hřmotný)
- Kde je sládek, tam je atd.
Výjev patnáctý
editovatKozelka vede Kroutila nastříknutého.
KROUTIL
- Drž hubu, Frantíku! Já bych ti dal milion – půl milionu -
KOZELKA (po něm)
- Dej ho synu Čechovi, Frantíku! Dej mu ženu – pěknou, bohatou.
KROUTIL
- Má chutě, Frantík?
KOZELKA
- Jako rtutě – plné hutě.
KROUTIL
- Ať si ji vezme, kamaráde – já bych mu dal dvoje panství -
KOZELKA
- Matka říká ano – je hodná -
KROUTIL
- Já si ji vezmu, Frantíku! Hej – Kuhstoll -
JIRKA a HONZA
- Pane Kozlínku! Pane Kozlíčku! Jemnostpaní se na vás ptá.
KOZELKA
- Co pak dá? Počkejte tu zatím, ať se mi neztratí. (Běží do zadu.)
KROUTIL (obejme Jirku)
- Já si ji vezmu – na mou duši, Frantíku! Vdovství je psovství, Frantíku.
JIRKA
- Mně říkaj Jirka – kistihnát.
KROUTIL
- I ty milion – (obrátí se na druhou stranu) – Čechu!
HONZA
- Já jsem Brousilovic Honza!
KROUTIL
- My jsme naši, hoši, naši, Frantíku! - Čí pak jste?
Výjev šestnáctý
editovatJeník s Lidunkou. Později Kozelka s Mastílkovou
JENÍK
- Milý otče! Je-li možná? Pan Kozelka mi povídal -
KOZELKA
- Že je tatík blázen – podívej se! Je to ta tvoje, Frantíku?
LIDUNKA
- Vaše dcera, jestli jí tu milost prokážete -
KROUTIL
- O, já jsem po čertech milostivý – a co se kázání dotýče – kázání je kázání.
KOZELKA (vede Mastílkovou, která se slabě zpouzí)
- Svým výdělkem vám za to ručím – tu ti vedu Češku, Čechu Kroutile!
KROUTIL
- Pozdrav tě Bůh Češko, Čechu Kozelko! Podejme si ruce, Frantíku! - - I ty milion – toť je – toť je -
MASTÍLKOVÁ
- Vaše sousedka – a chcete-li udělat dva lidi šťastné – vašeho syna nastávající teta.
KROUTIL (se směje)
JENÍK
- Ustrňte se, milý otče!
KROUTIL
- Dal jsi se tedy na pokání – ztracený beránku? Dal? - Jak že stojí psáno?
KOZELKA
- Holce hocha dej,
- A hoch ženu měj!
KROUTIL
- Ano, ha, ha! - dej a měj! Tu je Fidlovačka – žádný hněv a žádná rvačka! (Podá Mastílkové ruku.) Čech se nehněvá!
KOZELKA
- Svatby budou, trubte!
KROUTIL
- Ženich s nevěstou! Trará!
KOZELKA
- A tuto máme druhý párek – tuto třetí! - všeho dobrého do třetice!
KROUTIL
- Ano, do čepice! Trará, trará!
Výstup sedmnáctý
editovatKlinkáčková s Hubínkem. Ondřej s Markytou. Předešlí.
ONDŘEJ
- Frohe Nachricht, meine Freunde und Herrschaften! In drei Wochen in ich der glückliche Ehemann eines treuliebenden Weibes.
KLINKÁČKOVÁ
- Dělejme, abychom tu mrzutost – Respekt zu melden – jedním dnem odbyli! Do třetice všeho dobrého!
KROUTIL
- Ano – trará, trará a ještě jednou trará! Žeňte se, Čechové – a pomyslete, když se oženíte – jakž já to myslím “žeňte se” - hoši Čechové! Ať jsou Češata – hodná, upřímná Češata – jak já myslím, Češata! Synové a bratříčkové – jedné matky – hodné – dobré matky – naší matky – dobré země české! Hejchuchu!
HOSTÉ (v zadu)
- Hejchuchu! (Vstanou a k předu přicházejí.)
KOZELKA
- A teď do tance! Dosti jsme se nastrkali, nežli jsme se k cíli přistrkali – což abychom teď slavnost vystrkali a k radosti se dostrkali? A jaká radost bez tance? Hrajte, muzikanti! Tanec je radost, je život! Hrajte!
Ukončení
editovat(Podle rejdováku nebo jiné veselé.)
LIDUNKA
- Živobytí bez tanečku -
- To je smutný živůtek;
- S hochem ale v kole bejvat,
- To je život jako med!
ZBOR (po ní)
(Tanec, při němž okolo stojící tleskají.)
ONDŘEJ s Markytou
- Glücklich ohne Liebessorgen,
- Glücklich ohne Bürgerhass,
- Glücklich in der Prager Mitte:
- Das ist unser rechtes Mass.
ZBOR (po nich)
(Tanec jako prvé.)
KOZELKA
- Fidlovačka dodělala,
- Teď jí honem vyzvoňte,
- Nebude-li umíráčkem -
- (Nápovědovi.) Jednou ještě zazvoňte!
ZBOR (po něm)
(Tanec, na němžto dle příslušejícího charakteru všickni v úplné veselosti se účastní.)
(Opona spadne.)
- ↑ Smíšenina tato, myslil bych, aby se v menší, větší houfy rozdělila, nestojíc napořád jako slitina. Mimo to nebude radno, aby mluvily osoby (třebas i nazad), jimž mluviti není určeno.