Farys
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Farys |
| Autor: | Adam Mickiewicz |
| Původní titulek: | Farys |
| Zdroj: | Google Books |
| Vydáno: | Lumír č. 6 (13. 03. 1851), str. 121–124. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bronislav Kořínek |
| Licence překlad: | PD old 70 |
 |
|
Jako loď, když s krajinou se rozloučivši
Opět ve vlnách si hravě pluje,
A ku ňadrám morským vesla přitulivši
Labutí svou šíji povztyčuje:
Takto Beduin, když, na svém koni
V lůno pouště se vydává,
A do proudu písku kopyto se kloní
S němým šumem, jak ve vodě ocel žhavá.
Už kůň pluje v suchém moři a roztíná
Kypré sloupy prsoma delfína.
Vždy jen dále s střelhbitostí,
Už po pláni písek smetá;
Vždy jen dále do výsosti,
Už nad chumel prachu vzlétá.
Černý kůň můj jako chmúra bleskovitá,
Hvězda mu na čele jako zóra pálá,
Větrem pštrosí hříva volně se proplítá
A v poletu z bílých nožic plamen sálá.
Dál a dál, letoune, spěj,
Hory, skály předbíhej!
Marně k plodu, marně k stínu
Zve mě palma zelenavá:
Vymykám se jí ze klínu,
Palma studem tvář schovává,
V ňadrách oazy se kreje,
Šeptem listí mé se pýše směje.
Tamo šedé skály u poušti na hlídce
Provázejí hněvným Beduina zorem,
Dupotu se kopyt chechtajíce
Hrozí jemu děsným rozhovorem :
„Potřeštěnec! kam uhání!
Tam se poušť jen rozprostírá,
Před paprsky jezdcův skráně
Palma zelená nechrání,
Stan jim náruč neotvírá,
Tam je stan — nebeská báně.
Tam jen skály nocují,
Tam jen hvězdy kočují!“ —
Marně hrozí, marně straší !
Pádím rychlejšími cvály,
Hlednu zpět — a zpupné skály
Mlhavá tam dál unáší,
Dlouhým tahem prchající,
Za sebe se skrývající.
Sup přilákán hrozebnými slovy těmi,
Věřil, že uloví v poušti Beduina,
I uhánel za mnou svymi perutěmi,
Třikrát kol mé hlavy černý věnec vina.
„Čichám, krákal, v blízku trup,
Jezdec hlup a komoň hlup.
Jezdec v písku dráhy hledá,
Oř po pastvě zrak obrací:
Jezdče, koni, běda, běda!
Sem kdo zašel, se nevrací;
Zde jen vítr děsně houká
A odvívá stopy svoje,
Pro koně zde není louka,
Paseť jenom hadův roje;
Zde jen trupy nocují,
Zde jen supy kočují. “ —
Kráče před mym okem drápy rozevíral,
Třikrát na mne pohleděl s lazuru,
Zachvěl se a pryč do vyše se ubíral.
Když jsem já napínal své lučiště zhůru,
Do nebe ho zrakem provodil a stíhal,
Už se v modru jako šerá skvrna míhal,
Roven vrabci — motýlu — komáru,
Pak se roztopil v sliinečním žáru.
Dál a dál, letoune, spěj,
Skály, supy předbíhej!
V tom se oblak na západě vyrval blesku,
Hnal mě bílým křídlem po blankytném týně,
Za takého honce držel se v nebesku,
Jakovým já v pustotině;
Nad hlavou se mi zavěsil,
Touto hrozbou mě tu děsil:
Potřeštěnec! kam uhání!
Žízeň jeho prsa zhlodá,
Z mraků neochladí voda
Prachem posetých mu skrání;
Pramen v kraji pustopustém
Nešoumá líbezným šustem,
Rosu, nežli na zem skane,
Vítr ve vzduch porozvane."
Marně hrozí! jedu dál a dál ve cválu:
Oblak skormouceně na nebi se skryvá,
A vždy níž a níže splývá;
Potom opřel se o skálu.
A když hrdým okem pozřel jsem za sebe,
Už jsem napřed v letu byl o celé nebe.
Poznal jsem mu z tváři, co ve srdci snoval,
Začervenal se od zlosti,
Polil žlučí z žarlivosti,
Posléz jak trup zčernal a v horách se schoval.
Dál a dál, letoune, spěj,
Supy, chmúry, předbíhej!
Nyni kruhem slunce oči
Ovinul jsem kolem sebe,
A tu země ani nebe
Honce za mnou víc nezočí —
Příroda v sen prohřížená
Nikdy lidských stop neslyší,
Živlové tu spějí tiší,
Jak zvířata neplašená,
Kterých stádo se neleká,
Vidouc první tvář člověka.
Probůh! nejsem první! hle písčité kupy
Ohražují světlavé zástupy;
Zdažli bloudí aneb číhají na lupy?
Jezdci bilí, koně v děsné bělavosti!
Pádím blíže — stojí; volám — mlčí trupy!
Starodávná karavána
Vichrem z písku vyhrabána!
Na velbloudích kostrách sedí jezdcův kosti.
Jamami, kde byly oči,
Vyrvanými čelestěmi
Písek jako vír se točí,
Zavívaje jeky těmi:
„Jezdče, bludem opoutaný,
Stůj! tamo jsou huragany!“
Pádím — strach mne neodhání.
Dál a dál, letoune, spěj,
Trupy, vichry předbíhej!
Huragan co samovládce v pustotinách
Procházel se sám v písečných rozvalinách;
Uviděl mě z dálky, zastavil se žasem,
Do kola se víře, šoumal tichým hlasem:
„Koho z mladších bratrů oko mé tam vídá,
Jenž se v nízkém poletu bídácky vznáší,
Toulaje se drze po krajině naší?“
Řval a sul se na mne jako pyramida.
Vida, že smrtelník, jeho se nebojím,
Dupl zlostí nohou na zem,
Arabii zmoutil rázem,
Porval mne co ptence noh pahýlem svojím —
Pak ohnivým dechem pálil,
Mraky prachu na mne valil,
Zhůru rouval, na zem házel,
Hory písku na mne sázel:
Nebojím se — stojím smělo —
Beze hrůzy naň se vrhám,
Písčité přetínám tělo,
Vztekle z něho údy trhám.
Tu chtěl z mojich ramen sloupem prchnout v nebe,
Od polou se přerval, dolu zřítil, zhynul,
Deštěm písku s hůry linul
A k mým nohoum jako hradba kles bez sebe.
Dýchám volně! zhůru vypínám se v hrdé pýše,
A zlatými všecky hvězdy zřenicemi
Pohlížejí na mne s výše:
Neboť nikdo není mimo mne na zemi.
Jaká rozkoš dýchat z prsou celých!
Dychám plno — a široko!
Vzduchu se v Arabistaně
Na oddech mi nedostane.
Jaká rozkoš zírat z očí celých!
Protáhlo se moje oko
Tak daleko — tak široko!
Že víc světa obestírá,
Než, se zraku otevírá.
Jaká rozkoš vztyčit se v ramenou celých!
K všemumíru rámě mohutně vypínám,
Zdá se, že jej zórou na západ objímám.
Duch můj letí v bezednivou tůni svitu,
Výše, výše, výše až do nebes štítu.
Jako včela se žihadlem ničí sebe,
Tak já s duchem potopil jsem duši v nebe!