Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XIII.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XIII.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 200–209. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pobyt můj v Praze měl mi býti pookřáním po strastech doma prožitých; vypočítával jsem, že se tam as dvanáct dní pozdržím, umíniv si, že s vyřízením svých záležitostí nijak spěchati nebudu: avšak změnil jsem záhy svůj úmysl. Stýskalo se mi v cizím, smutném tom městě. Při první své jízdě k Frýdeckému nebyl jsem Prahu téměř ani viděl, vyšed za bránu, než se obyvatelstvo z ranního spánku probralo, a na své druhé cestě pro nevěstu byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem z okna svého kočáru, který mne vozil od krámu ku krámu, kde jsem koupě své obstarával, téměř ani nevyhledl. Nyní ale při delším pobytu viděl jsem smutnou, truchlící tu tvářnosť Prahy a porovnával ji v duchu s městy tvořícími střed jiných, šťastnějších národů, i zdála se mi místem, o kterém mluví Ezechiel, „městem zpuštěným, v němž se nebydlí“, městem, o kterém prorok volal: „sestoupíš se sestupujícími do jámy k lidu dávnému.“ Celá ta hluboká běda národního našeho života odhalila mně tenkráte krvavé své rány, smutek se jako těžký kámen zavírající hrob veškerých nadějí na duši moji přivalil a při pohledu na drzou panující u nás cizotu zněla mi jako bouřka hrozící slova Ezechielova v uších: „Dám tě národům za dědictví, i vzdělávají sobě hrady v tobě a vystavějí v tobě příbytky své; tiť budou jísti ovoce tvé, a ti budou píti mléko tvé.“ — —

Vyhánělo mne to ze zasmušilých zdí, chvátal jsem s uspořádáním svých zařízení a opustil Prahu před koncem týdnu. Pravda, nečekalo mne radostné shledání ve vlastní rodině, avšak jako raněná zvěř, vyštvaná z úkrytu lesa a vyhnaná na pustou rovinu bez křoví, zoufale nazpět uhání, odkud byla prchla, tak nezbylo ani mně než utéci se z návalu veřejných běd na místo zpět, kde pro mne klidu a pokoje již nebylo. —

Přijel jsem po západu slunce na stanici a umínil jsem si, že půjdu pěšky domů. Lákala mne ideální pohoda a necítil jsem chutě vydati se v nepohodlném povoze na zaprášenou silnici; ubíral jsem se raději po polních stezkách a večerem prochladlými háji, kochaje se krásou noci, která se poznenáhla spouštěla na tichounký kraj. Měsíc vycházel nad lesy, svítil nejdříve rudě, ba krvavě v mlhách, vystupujících následkem parného dne od sluncem zlíbané země, avšak brzy vyplul vítězně v plné jasnosti na široký obzor tmavomodrého bezoblakového nebe, stál klidně, majestátně na výši a mírný, snivý jeho třpyt dlel jako úsměv stříbrný na krajině a působil čaromocně jako zázračný balšám na raněné moje city, které se nyní tak rozplývaly jako ony mlhy, nad kterými byl zvítězil… Již blížil jsem se k svému domovu, již viděl jsem ozářený dům a lunoskvělou zahradu, postříbřené její stromy a snivě šepotající křoviny…

Zastavil jsem se na okamžik na kopci, z kteréhož se mi krásný pohled ten poskytoval, když pojednou nočním vzduchem kouzlo jiné, mocnější, úchvatnější, srdce ještě více jímající ke mně se vznášelo na perutích poesie a rozkochanou moji duši nejsladším štěstím plnilo; třásla se to velebná melodie lunným světlem, melodie jako pocházející z hvězdné výše, klenoucí se tak velebně jako dóm nad ztemnělou zemí. Flóra hrála na harmoniu třetí odstavec divukrásného Pergolesova „Stabat Mater“ a hluboký, sladký, duši okouzlující její hlas mísil se do proudu zádumčivých těchto zvuků, které vzrůstaly a stoupaly jako po řebříku Jakubově vzhůru k vlasti veškeré krásy a tam v té modré, nedomyslitelné dálce zmíraly až dozvučely. Klesl jsem na poražený peň a tvář moje dotýkala se vysoké trávy, chladící mne rosou…

Děkoval jsem Flóře za ten pozdrav, za to uvítání; čekal jsem, až dohraje. Chvilku panovalo ticho, slavné a velebné, ale náhle, když jsem k odchodu vstal, rozproudil se znova vzduch, zaznělo to náhle jako zajásání skřivana vyletnuvšího z ranních stínů rosných travin vzhůru k rozbřesklým nebesům, když tam ze staré, zblednuvší noci se rodí nový, jarý den. Bylo to uchvacující allegro krásy zázračně, ono allegro plné úsměvu a slz, plné sladkosti a bolu, které tvoří předehru k čtvrtému oddílu skladby Pergolesovy… I já vyskočil jásavě jako ten skřivan, i pro mne vycházel nový jarý den, minula strastná stará noc — teď nebo nikdy přišel dlouho kýžený, dlouho očekávaný okamžik smíru! Mžikem sběhl jsem s kopce, přeskočil nízkou zeď a chvátal zahradou. Flóra přestala hráti, byla na malý balkon vyšla, který se vypínal před jejím kabinetem do zahrady. Světlo měsíce padalo přímo na její tvář, oblévalo démantovou září tmavý její vlas, ztepilou, půvabnou její postavu, která v lehkém, světlém šatě se zdála jako z ethéru shluklá; obličej její byl obrácen k nebi, zdálo se, že hledá hvězdy, které jen mdle a bledě se míhaly v zářícím světle věrného jich pastýře, a jež v tomto okamžení žádného porovnání nesnesly s hvězdami toho zamyšleného oka, které se do nich bylo zahledělo. Neviděla mne, a nevolal jsem na ni. Dvéře vedoucí z naší ložnice do zahrady byly otevřeny a vešel jsem rychle; byla to nejkratší cesta ku kabinetu Flóřině, neboť byla ložnice vedle chodby, kde se schody do prvního patra nacházely. V ložnici nehořela ještě žádná lampa, ale zář měsíce se otevřenými okny a dveřmi sem proudila s vůní květin a bylo tu tak jasno, že jsem zřetelně každý záhyb, každou řasu záclon na těžkých starodávních postelích rozeznal.

Spěchající moje noha se zastavila překvapeně — kolébka mého syna, vždy vedle lože Flóřina umístěná, byla zmizela. Leknutí mne projelo jako mrazivá střela. Co to znamenalo? Bylo dítě nemocné? Věděl jsem, že Flóra zachovala veškeré pověrčivé podání, týkající se zacházení s dítětem, ještě před mým odjezdem byla se zpouzela dáti kolébku do zahrady vynésti, tvrdíc, že stěhování se s dítětem od místa k místu prý dle starého podání spaní béře. Co tedy ji přimělo hřešit proti přijatému pravidlu? Letěl jsem znepokojen přes schody vzhůru a vrazil do jejího kabinetu. Na prudké otvírání a zavírání dveří ohlédla se Flóra a shlídnuvši mne, vešla do pokoje. Snivý výraz její tváře změnil se okamžitě v úsměv vítající, kterýž se prahnoucímu mému srdci více zdvořilým a laskavým než radostným a srdečným býti zdál.

„Vy vracíte se dříve, než jsem vás očekávala,“ pravila vztahujíc ke mně ruku. „Vy máte zajisté hlad? My jsme již po večeři. Kláro, připravte na rychlo čaj!“

Ohledl jsem se po Kláře a tu viděl jsem, že kolébka synova se nacházela zde v kabinetu vedle nově připravovaného lože, kterého zde dříve nikdy nebylo. Překvapení moje vzrostlo.

„Co to vše znamená?“ tázal jsem se Flóry, ukazuje na předměty zbuzující mé podivení. „Proč přenesli jste kolébku sem? A co zde znamená to lože?“

Flóra se zapýřila a byla patrně v nesnázích.

„Je zde sluněji než dole…“ zajíkala se. „A pak jsme použili vaší nepřítomnosti a uklízeli dům… našla jsem tu postel na půdě. Věčná škoda by byla, kdyby tam spráchnivěla, zvláštní ta forma se mi nesmírně líbí. Ani nevíte, jakou práci jsme měli, než jsme zažloutlým těm krajkám a záclonám původní bělosť vrátili.“

Flóra mluvila s nápadnou rychlostí, jako by mne nechtěla k slovu pustit, jakoby se obávala mé odpovědi, snad viděla, jak se čelo moje kabonilo.

„Víš, Flóro, že to tvoje stěhování z patriarchální naší ložnice se rovná úplně rozbití stanu v cizé zemi?“ počal jsem, potlačuje své city, „víš, že se to rovná polovičnému rozvodu?“

„Vím,“ šeptala Flóra a za chvilku přidala: „Což nejsou srdce naše již dávno rozvedena, či lépe řečeno: byla kdy spojena? Avšak nebuďme sentimentální, nechme podobných rozmluv, které vás přece jen nudí.“

„A vás?“ tázal jsem se pomalu, upíraje na ni zkoumavý zrak.

Flóra se rychle odvrátila, neviděl jsem její tvář, pokrčila rameny a utekla se ku kolébce svého synáčka.

Pode mnou se bořil svět, sklamání moje bylo úplné! Ne, tato žena nebyla teplejších, velkodušných citů schopna! Pravda, byl jsem ji urazil, byl jsem s ní nakládal, jak jsem nakládati neměl, neměl jsem práva lásky žádat, pravda, pravda, ale to krčení rameny, ten pohrdlivý posuněk, to bylo přílišné, to bylo odstrkání ruky k smíru podané. Zlostný, suchý smích byl odpovědí na její vyzývavosti; aspoň ten triumf neměla míti, že mne pokořila.

„Máte pravdu, Flóro,“ pravil jsem pohrdlivě, „nač byste se odříkala kaprisu? Řiďte se na dále svými rozmary… Mně je to tak neskonale lhostejné…“

„Neznám libůstek ani kaprisu,“ ozvala se Flóra, „a řídím se pouze svojí povinností. Že jste lhostejným, to vím, a právě tu lhostejnosť k dítěti nedovedu snášet, nenávisť k vlastní osobě mohu prominout, lhostejnosť k drahé této hlavince nikdy… před lhostejností tou musím dítě svoje chránit…“

„Vy neznáte jiné povinnosti než k tomu dítěti!“ volal jsem žárliv a rozmrzen.

„Neznám světější!“ skočila mi do řeči. „Když tato hvězda vyšla na obzoru mého žití, stala jsem se její kněžkou. Tomu tvoru, který bůh sám rukoum mojím svěřil, náleží celé moje srdce, veškerá moje mysl, můj čas, má touha, můj život.“

Klekla vedle kolébky a celovala dítěti velké jeho oči, kteréž byly utkvěly na zraku jejím. Matka a dítě se do sebe zahloubaly, tak že mne nikdo z nich nepozoroval, když jsem k nim přistoupil. Vzal jsem dítě za ručku — neobrátilo se ke mně, a ruka moje se přece třásla zimničně a pálila jako oheň. Cítil jsem, že jsem zbytečným, že naděje moje v šťastnější budoucnosť jsou marné, a zoufale ohlížel jsem se po pokoji. Přál jsem si, aby se ty dvéře otevřely, na kterých zrak můj byl utkvěl, aby se tam objevila buď temná hrozící postava smrti a aby mně kynula k věčnému odchodu, neb aby nějaký anděl světlý se tam objevil, který by slovem božským navrátil nám klid a štěstí, což se přece jen již zázrakem státi mohlo! Dvéře ty se také vskutku rychle otevřely a Klára vešla do pokoje. S úsměvem nejnevinnějším na světě ohlásila mi důležitou zprávu, že je čaj můj již připraven. Bylo cosi nekonečně groteskního v nesouhlasu těchto slov s vidinou mé duše, a vypukl jsem v smích, který se stal tak křečovitým, hlasitým a divokým, že ženštiny obě polekaně na mne hleděly. Dítě se dalo do pláče.

„Co je vám?“ tázala se Flóra. „Ah, nechtě dítě, pusťte jeho ručku, vy mu působíte bolesť!“

Svíral jsem tu ručku křečovitě a nemohl jsem ji hned pustit.

„Pusťte tu ručku!“ volala Flóra plačky, „oh jděte přec, jak podivný to žert! Jděte!“

„Již jdu, a netřeba vašeho pobízení, věru, mám nehoráznou chuť na slavný váš čaj!“

Hnal jsem se úprkem z pokoje, ale ne do jídelny, nohy nesly mne, kam srdce moje žádalo, ani jsem se nenadál a octnul jsem se v temné knihovně a vrhl se do starého křesla. V srdci mém bylo pusto a hlava mně hořela — — přál jsem si býti mrtvým. Jak prázdný, nezajímavý ten život, tento svět! Vstal jsem a otevřel okno a hleděl ven do jasné, klidné, krásné noci. Jak tiše zde ležela krajina, jak velebnou se mi zdála ta příroda! Co život lidský, plný malicherných starostí a trpkých zkušeností proti svatému tomu majestátu přírody! Pozdvihl jsem oko k nebi a zahleděl se do hvězdné báně, a modlitbě podobné přání, by pravdou bylo, o čem člověčenstvo sní a bájí, že bude tam nahoře život vyšší, lepší, nekonečný, ozvalo se mi v prsou a hluboký můj vzdech vznášel se ven do modré noci co prosba, bych života toho účasten již byl! Zahleděl jsem se do čarovné krásy měsíce, plujícího nad vrcholky vysokých topolů kolem vesnického hřbitova vysázených a hlava plnila se mi hrobovou fantasií: zdálo se mi, že vidím povznášeti se bledé stíny nízkých rovů do jasného vzduchu, a když oko moje opět k nebi se obrátilo, překvapil mne malý, průhledný obláček přímo pod měsícem nepohnutě stojící. Napadl mi citát z Pomponatia, který jsem byl někde v otcově rukopisu četl, tvrdící, že přízraky se rodí z měsíce a z hvězd. Tím upoutala se má pozornosť zase po drahném čase k tajuplnému rukopisu i zahloubal jsem se do podivného rozjímání. Když jsem po dlouhém přemýšlení zrak svůj opět k měsíci obrátil, stál tam obláček doposud, a divný se mne zmocňoval pocit. Což kdyby bajky přece byly více než bajkami? Což kdyby možné bylo obcovati s obyvately světů cizích?… Sám nevím, jak to přišlo, ale pojednou cvaklo péro a vynášel jsem otcův rukopis z prostoru za lambrisem a rozsvítil starou železnou lampu v stropu visící. Zrak můj padl na kapitolu nadepsanou: O světě neviditelném. Četl jsem několik fragmentů toho oddílu — — „jest země tato arci celkem uzavřeným pro sebe, ale proto není osamotnělá v šírém prostoru světa… pluje jako ostrov v moři beze břehu, ale tajuplně účinkuje na sestry svoje a tyto na ni, spojeny jsouce vespolek fluidem vycházejícím z velkého onoho zářícího oka, jež zírajíc na ně život jejich budí — — a tak se to má i se světem neviditelným. Široké pásmo duchův prostírá se kolem každého tělesa nebeského v celém nekonečném vesmíru a každý ten kruh dotýká se hranicí vlastní hranice tělesa nejbližšího, tak že nejen tělesa, nýbrž i kruhy duchův jeden nekonečný, nesmírný celek na sebe vzájemně účinkujících světů, jak hmotných tak nehmotných tvoří. Člověk pak jest tvorem stýkajícím se s hmotou i nehmotou a co tedy v něm neviditelné, to vejíti může v styk a v obcování s neviditelným ve vesmíru… Ale stav jeho v případě takovém nutně musí býti výminečný, stav příbuzný i smrti i snu; především pak nevyhnutelně jest potřebí, aby se vymknul z moci vášní a náruživostí veškerých.“ — —

Chodil jsem po pokoji. Jak by bylo možno dosáhnout toho žádaného somnambulismu? Tu napadlo mi, co Frýdecký v tétéž komnatě byl pronesl: že tajemná tekutina v křišťálové fióle nahrazuje spánek magnetický. Mžikem vyňal jsem fiólu a rozechvěn hleděl jsem na záhadnou tu tekutinu — jak tajemně a luzně a vábivě zářila! Vrátil jsem se ku knize, vánek večerní byl několik listů obrátil a jako varující hlas osudu skvěla se slova tato červenou barvou psaná před mým zrakem — — „a praví mistr ten ve velké své hebrejštinou psané knize, „o oběhu duší“, že se rozeznává trojí druh duchův: Duchové zajatí, duchové volní a duchové bludní. Běda člověku, který padne v moc ducha bludného, ducha to, jenž vejíti nemůže v klid a mír a štěstí vyšší, ducha to, který na zemi tak pomstou, vášní a nenávistí naplněn byl, že ani život vyšší očistiti ho nemohl… duch ten touží nazpět na místo, kde byl působil a z moci jeho vysvobodí jen moc vyšší, čistší, svrchovaně nesobecké bytosti, která silou duševní by uchvátila a k sobě připoutala člověka.“ Zavřel jsem knihu, neměl jsem již trpělivosti. Vyňal jsem z lambrisu všechno, čeho mi, dle úvodu v jiné knize, k zaklínání duchů potřebí bylo: meč, hůl a kalich; nakreslil jsem dle udání na zem žádanou hvězdu Šalomonovu a posvátný pentagram, a pak shasnuv lampu, vzýval dle návodu ducha světla, ducha moudrosti, „kteréhož dech dává a béře tvar veškerenstvu, před kterým život bytostí všech je stínem proměňujícím se a parou rozplývající se“…

Vše zůstalo ticho. Netrpělivě vystoupil jsem z kruhu a vzav fiólu vypil jsem několik kapek, postavil ji opět na staré místo a vrátiv se do kruhu šeptal jsem znova slova tajemná. Účinek byl tentýž — vše zůstalo ticho a nepohnuto. Chtěl jsem již opět vystoupiti z kruhu, ale náhle zatřásla se mocně celá moje bytosť, krev moje se vařila takřka v žilách, v očích se mi zajiskřilo a zdálo se mi, že mi vypadnou z důlků. K smrti polekán přiskočil jsem k oknu lapaje vzduch, neboť zdálo se mi, že se zalknu. Velký bože, jaká to změna! Celý svět měl tvářnosť jinou, vše žilo a dýchalo, vše zdálo se, jakoby kolem sebe hledělo, nebylo již mrtvé hmoty, vše bylo individualitou, samé oduševnění, vše se neustále měnilo, a velký hlas šel světem, jakoby vítr vědomý krajinou hučel píseň a slova její byla: „A syn nevědomosti sluje člověkem. V mozku jeho povstala velká příšera, bajka slepoty, kterou smrtí nazývá. Onť neví, že všechno věčně žije v přírodě a že se proto vše neustále mění a přerodívá.“ Ucho moje bylo naplněno velkou melodií této písně, ale proto přece nemělo ani oko prázdnoty: viděl jsem, že celý obzor byl naplněn tvory nepochopitelných tvarů, viděl jsem, že se tvorové tito vznášejí tu nad vodami, tu že vycházejí ze země. Na nejvyšších horách sedělo několik postav obrovských, temena jich hlav, zdálo se mi, že dosahují hvězd a nohy jejich spočívaly na vrcholcích lesů v dolinách, jako na podnoží. Hrůza nevýslovná mne naplnila, moje nepatrnosť, moje nic mne tížilo a ničilo. Bohu díky, strašná ta jasnosť zraku netrvala než krátký okamžik, lidská moje slepota se vrátila, ale rozbouřená moje krev stydla v okamžiku a obrátila se v led: bílý obláček pod měsícem rostl a spouštěl se k zemi, bral na sebe lidský jakýs tvar, podivný, nikdy necítěný vánek ovál mne mrazivě až do kostí, blížilo se to a blížilo a dech ten stávaje se vždy mrazivějším a mrazivějším, obracel mne v mrtvolu. Vklouzlo to do komnaty jako paprsek luny a šeptalo to, nevím co, ale tlukot mého srdce se zastavil, chrapot súžoval mi hrdlo, mrákota mne obestřela a padl jsem k zemi ztuhlý a těžký jako kámen. —