Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/XII.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů XII.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 197–200. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ráno seděl jsem ve velké síni a čekal dychtivě, kdy se Flóra objeví, ale když se konečně dvéře otevřely, na které jsem zraky své toužebně upíral, zjevila se tam pouzestará klíčnice Klára.

„Jak se vede?“… tázal jsem se smutně.

„Vše v pořádku, pane,“ odpověděla Klára, „o žádné nemoci ani stopy. Paní vás pouze prosí, byste ji žádnou návštěvou nerušil, vstane teprve k polednímu a přijde k obědu sem, jako obyčejně. Zde vám nesu lístek.“

Vzal jsem lístek její dychtivě, bylo to jen několik slov tužkou psaných: „Byla jsem včera přes příliš vášnivá, odpusťte mému rozčilení… jako já vám odpouštím. Píšu vám proto, že vás snažně chci prosit, abyste se již ani slovem nezmínil o tom, co se mezi námi událo. Vynasnažím se, abych na vše zapomněla.“

Nezbývalo než uposlechnout. Tón, který od onoho dne mezi námi panoval, byl sice méně dráždivý než dříve, ale na nějaké sblížení nebylo již ani pomyšlení.

Flóra uznávala vděčně laskavější a mírnější moje k ní chování, ale tím nezaplašil se stín cizoty, který se nyní mezi námi byl rozložil. Úzkostlivě vyhýbali jsme se druh druhu, báli jsme se téměř býti spolu o samotě, a byli jsme nyní vskutku málo kdy sami. Hned první den po osudném výjevu, když Flóra se poprvé opět se mnou u oběda ve velké síni setkala a se sklopeným zrakem a bledou tváří na starém svém místě pod obrazem matky se usadila, sdělila mi krátce, že se jí zdá stará naše klíčnice býti osobou nejen moudrou a zkušenou, ale také mravu nad stav její uhlazeného, tvrdila, že věrnosť Klářina a příchylnosť její k rodině, kde celý život svůj byla trávila, by zasluhovala odměny, že s osobou podobnou se nemá nadále zacházeti jako s pouhou služebnicí, že si vydobyla místo přítelkyně domu. Především přála si Flóra, aby paní Klára s námi u stolu jídala; sama přinesla z velkého starodávného buffetu talíře a příbor a prostřela vedle sebe. Nenamítal jsem ničeho, v podstatě bylo vše, co Flóra pravila, v úplném souhlasu s pravdou. Klára byla tedy ustavičnou společnicí Flóřinou. Po celé večery seděla s Flórou a radily se spolu horlivě o výbavu pro malou, tajemnou tu bytosť, která ještě ani sluneční světlo nespatřivši, mysl nás všech k sobě neustále poutala… Celé haldy módních žurnálů s obrázky roztomilých růžových nemluvňátek v nejkoketnějších krajkových čepečkách pokrývaly stůl a dle obsažených tam vzorů stříhala paní Klára krajky a tenké plátno, které Flora přinášela z libě páchnoucích přihrádek různým dřevem vykládané kommody, kamž dobrá, milá moje matka tkané tyto poklady pilně byla skládala. A Flóra šila a šila a klonila hlavu nad svou prací a usmívala se sladce a snivě… Kéž by tím úsměvem také na mne byla zazářila, kéž by to snivé oko také ke mně se bylo pozdvihlo! Vždyť práhl jsem po jejím pohledu, vždyť žíznil jsem po tom úsměvu, vždyť neměl jsem jiné touhy než jí, třeba jen zrakem, pověděti, jak i moje duše radostně se chvěje jako les jarním vánkem — avšak ona ke mně nevzhledla… Velkými kroky chodíval jsem po pokoji, zastavoval se u její židle… Nepozorovala to. Smutně kráčel jsem ku dveřím síně, zastavil se ještě jednou na prahu a ohlédl se, zdali za mnou nehledí — nepozorovala, že se vzdaluji. Tu kradl jsem se opět tmavou chodbou vzhůru do temné knihovny a klesl u krbu, kde místo plápolajícího ohně, symbolu života, byla toliko hrstka vychladlého popele, obraz zející smrti… Zakryl jsem si oči dlaní a tu teprve pozoroval jsem, že jsem růžovou stužku, kterou plátno zavázáno bylo, s sebou ze síně byl odnesl, a tlačil jsem ji ke rtům, nevěda sám jestli mi proto drahou, že ji matka byla v ruce měla anebo že se jí Flóra byla dotknula. Co také na tom záleželo, matka jako Flóra náležely obě minulosti a trudná, beznadějná byla budoucnosť!

Tak minula nám zima a když slunce na horách se opět smálo a tráva zelenati se začala, přišla nám zpráva o Frýdeckém, zpráva smutná! Došed svého cíle vrátil se s výšin Libánských na nějaký čas do malého přímořského města. Žil tam po nějaký čas a chtěl se opět na cestu, nevím kam, vydati, když jej zachvátila moru podobná nemoc, která v městě zuřila. Nalezli u něho začatý list, ve kterémž mně oznamoval, že je rukopis mého otce v rukou jistých. Byl jsem tím velice uspokojen, neboť příčilo se mému citu, vydati myšlénky nebožtíkovy na posměch necitnému a nemyslícímu davu. Flóra byla smrtí Frýdeckého velmi dojata, ale zármutek její byl jen krátký, nebe dopřálo jí za ztrátu nelaskavého otce náhradu skvělou: za krásného dne, když zlatý a modrý vzduch jako šveholem ptactva hlaholil a vůně celého moře květů smavý ten den sytila, porodila Flóra mého synka.

„Tak položila jsem vás do náruče vašeho otce,“ pravila pohnutě Klára, kladouc mi Flóřino dítě do rukou, „bůh žehnej dítěti a matce jeho i vám.“

Beze slova zahleděl jsem se v malou tu tvář. Dítě leželo tiše jako květ bílé lilie na zdřímlých vodách, ale za chvilku počalo slabě kvíleti a přistoupil jsem rychle k loži, kde Flóra ležela a nepokojně se po dítěti ohlížela. Vzala je do rukou a klonila se nad ním a zapomněla na ostatní svět. Cítil jsem, že nyní přišla doba smíru, že srdce moje otevřeno do kořán, že nastane nám oběma život nový. Opřel jsem se o křeslo před sebou a čekal trpělivě, až Flóra se ke mně obrátí, ale klonila se stále nad ním, a slyšel jsem, jak mu šeptá a jak je celuje.

Za chvilku mne vyvolali z pokoje a šel jsem smutně a téměř zoufale, avšak těšil jsem se tím, že okamžik dorozumění se přece jen za krátko se dostaví. Minul týden po týdnu, ale nedošlo mezi námi k žádnému zblížení, byli jsme málo beze svědků a kýžený smír stál ustavičně na prahu, aniž by ten malý, jediný krůček k nám byl vážil. Nastaly také polní práce, všelijaké záležitosti naléhaly se všech stran, byl jsem velmi zaměstnán. Flóra neměla času ani smyslu pro věci jiné, děcko zajímalo ji úplně a vše leželo na mně. A tak stalo se, že den s dnem se střídal a že vše zůstávalo při starém, vše ve stavu výminečném mezi námi. Uskrovnil-li jsem chvilku a vešel do komnaty k manželce s pevnou nadějí, že nyní prolomím kůru ledu, která srdce naše tak mrazivě jímala uprostřed toho jara rodinného štěstí, potkal jsem se vždy jen s novým sklamáním: Flóra neměla pro mne již ani chvíle, veškerá její snaha, veškerá její myšlenka, každé hnutí srdce, vše patřilo děcku, jen výhradně děcku a já byl jsem pouhým stínem. Zapomněla na moji jsoucnosť. Jest hrozné, co nyní napsat musím, ale je to pouhá pravda — ozývalo se ve mně cos nepřirozeného, něco jako žárlivosť k ubohému robátku; nebral jsem ho již do rukou, celoval jsem jen zřídka a povrchně růžové jeho líce, drobné jeho ručky nepřiváděly mne již u vytržení, a ty velké oči s tím záhadným výrazem neměly již nade mnou té čaromoci jako z počátku. Časem stal jsem se v domácnosti své úplně cizincem, a když mne záležitosť o dědictví po Frýdeckém do Prahy volala, rozloučil jsem se beze vzdechu s tím starým rodinným krovem a s bytostmi, kteréž dlely pod jeho ochranou. —