Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/X.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů X.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 175–182. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po odjezdu Frýdeckého nastal mi čas trudný; byli jsme nyní takřka poprvé s Flórou sami tváří v tvář; nebylo ani hosta mezi námi, aniž zmírňující okolnosti toho pohyblivého výminečního života, jakýž jsme oněch několik dní v Drážďanech trávili. Viděli jsme nyní pravou fysiognomii příštího svého života manželského a s ustrnutím pozoroval jsem, že to nebude poměr šťastný. A přece nemohl jsem činiti Flóře nižádné výčitky. Dodržela přísně slovo dané mi v staré štěpnici otcovského domu, činila totiž svoji povinnosť svědomitě a neunavně, stala se mi pravou „pomocí“, jak jsem tenkráte rozuměl a žádal, ale pravý význam toho biblického slova počal mi teprvé nyní prosvítati; že v genesi není zajisté tím slovem míněna „hospodyně“, jak si dle mého mylného náhledu také Flóra vykládala. Měl jsem pomocnici věrnou, pilnou, skromnou, ale neměl jsem ji ve smyslu vyšším, mravním, neměl jsem ženu, manželku. Statek můj vezdejší zkvétal ale srdce moje bylo siré. Flóra byla chladná, uzavřená, zádumčivá. Síň naše nevyjasnívala se jejím úsměvem, jako za času, kdy moje matka na jejím místě sedávala; zasmušilá klenba nebyla ani o stín přívětivější než před mojí ženitbou, a dlouhé podzimní večery ploužily se tak smutně a pošmurně tichým domem do lůna věčnosti, jakoby ani nebylo té její mladosti a krásy pod střechou mých otcův. Ani jednou nezazněl stříbrný smích její, aby povzbudil k veselosti ozvěnu, která jako ze sna jen polo potlačené naše vzdechy opakovala.

Flóra byla tichá a laskavá, ale byla laskavou bez úsměvu, bez tepla. Flóra byla poslušná, ale nebyla milující. Postrádaje takto pravého života rodinného, počal jsem přemýšleti o své theorii sňatku, co o smlouvě uzavřené chladným rozumem, a jakož každá theorie na světle skutečnosti sřítila se i tato v pustý rum, bohužel že trosky její srdce moje do krve ranily. Stal jsem se nespravedlivým, vzmáhala se ve mně proti Flóře jakási rozčilenosť, která se při stálém potlačování tajené mé lásky k ní svrhla v nesmyslné záští téměř nenávisti se rovnající. Lekl jsem se nemálo toho citu, toho slova. Chtěl jsem té nepřirozenosti náhlý konec učiniti. Což neroztaje kůra ledová jejího srdce, dozví-li se o pravém stavu mých citů? tázal jsem se sám sebe. Nerozevře mi sama vstříc náruč svou, až jí řeknu, jak ji miluju? Při myšlence té rozproudila se mi krev novým nepokojem: nutilo mne, přivinouti ji na svá prsa, zulíbati čisté její čelo a říci jí, co mne hněte, vyznati se ze své pošetilosti — ale hrozná obava mne zastavila: což je chladná tato žena vůbec lásky schopna? Což přelítne-li jen vítězoslavný, polo útrpný úsměv přes její rty? což je-li celé její chování jen dobře promyšlená hra, rafinovaná koketerie, mající za jediný účel — spatřiti mne přemoženého u svých nohou? Ne, raději smrť a muka veškerá, než takové pokoření. Nechť tedy mlčí, nechť se mi vyhýbá, nechť se uzavírá do své pýchy, vždyť dovedu i já mlčet, a odhání-li mne od krbu domácího svou chladností — znám ve starém tomto domě zátiší, kde roztrpčujících poměrů zapomenu, neboť na místě tom bují květy krásy zářící, květy neznámých tajných tvarů, jakoby z cizích světů přesazené, na místě tom rojí se divoké, fantastické sny, jímající v plen celou duši. Místo ono byla stará otcova knihovna. Neboť po rozmluvě s Frýdeckým, v tétéž komnatě vedené, udalo se se mnou cosi podivného, cosi nepochopitelného. Cítil jsem se totiž jako nadpřirozenou mocí k oné tajné skříni vábena, kde křišťálové ony fióly s podivným obsahem v dlouhé řadě se tak zvláštním leskem třpytily a kde nesrozumitelný manuskript otcův u věrné kopii spočíval. Každé slovo, kteréž byl Frýdecký tenkráte pronesl, stalo se mi předmětem nejdříve neukojené zvědavosti, a později opravdového rozjímání, a co se mi z počátku nezdálo než pouhým blábolením, bralo poznenáhle na se tvar tajuplné jakési pravdy, článku velkého nepochopeného jakéhosi učení. Celé hodiny trávil jsem v knihovně, přebíral se v labyrintu bizarních spisů a osvojoval si s velkou trpělivostí známky, kterými otcův rukopis na místě písma složen byl. Ssál jsem podivný ten vzduch z atmosféry nezřízených, smělých snů s vášnivou chtivostí do sebe, a bylo mi někdy, jako bych se otravoval, ale jedem tak lahodným, že mi byl léku milejší, a že vábivosti jeho odolati mi lze nebylo. Věru cítil jsem, že kráčím vedle propasti, do kteréž se rozum můj každou chvíli v závratu sřítiti mohl, ale ta propasť táhla mne k sobě, lákavá a vábná jako tajuplná tůň modrého moře, chovající v sobě nerozluštitelnou hádanku. Myšlenka, že by pološílenství, světem necitelným tak často otci vytýkané, se i u mne co rodinná, dědičná choroba objeviti mohlo, mrazila mi arci někdy krev a zastavovala tlukot mého srdce, i prchal jsem pak ze stínu toho polohrobu naplněného horečnými mátohami, a střežil jsem se černých dveří jako smrtelného hříchu — avšak neblahý můj poměr k ženě naplnil mne takou hořkostí, že jsem se opět a opět do knihovny vracel, že jsem zatoužil po omamující vůni těch výkvětů třeba choré obraznosti. Opojovaly mne výpary jejich; což záleželo mi na tom, je-li vůně jejich otravující? Jen když opojovaly! Přehlušení každodenních dojmů — to bylo vše, po čem jsem práhl!

A tak stalo se, že jsem čím dále tím častěji kout ten vyhledával, že jsem čím dále tím hloub do nebezpečného rozjímání se ponořoval a proudem mystického horování unášeti se dával. Dostavila-li se občas reakce, doba, kdy jsem vystřízlivěl z pološíleného snění a polekaně vlastní duševní chorobu pozoroval, uvaloval jsem rozhorleně veškerou vinu na ni, na ni a opět na ni, na tu ženu, která mi zkalovala život a která hrozila, že se konečně stane kletbou mého života. Kde byl můj dřívější klid, kde jasnosť a zdravosť mého úsudku? Mír můj prchl ode mne v tom okamžení, kdy jméno její poprvé po dlouhých letech k mému sluchu dorazilo, kdy oko moje v poslední vůli otcově osudné to jméno poprvé zase shledalo a krok, kterýmž překročila můj práh, byl krokem osudným. Hle, a ona směla se beztrestně usmívati ani netušíc agonii mé duše, ona směla chladným okem patřit na mou trýzeň!

Rozhořčen tou myšlenkou počal jsem jí splácet stejnou mincí. Byla-li chladná, cizá, byl jsem mrazivý, nevšímavý, příkrý. Afektoval jsem nejhrubší cynism, poněvadž jsem pozoroval, že ji takto raním nejhlouběji, posmíval jsem se všemu ideálu, ač studium v knihovně otcově mne dávno bylo uneslo v proud někdejším mým náhledům materialistickým přímě opačný. Vždyť jsem se dobrovolně nepodával směru novému, náhledy moje se měnily jaksi mně na vzdor a ulehčoval jsem si takto bojuje proti dvěma nepřátelům: proti Flóře a proti fantastickým lákadlům v knihovně zároveň.

Snášela urážlivé moje chování klidně a tím popouzela mne ještě více; byl bych za to v některém okamžiku život dal, kdybych byl pozoroval zážeh vzplanulé zlosti na ledové tváři. Není divu, že při podobném napnutí mysli často došlo k výstupům, které, ač nebývaly vášnivé, přece zející mezi námi propasť šířily a každé dorozumění téměř nemožným činily.

Vešel jsem jednoho dne do jejího pokoje a nalezl ji pohrouženu v čtení; při mém vchodu zavřela knihu a položila ji na stůl. Obsah té knihy bylo jakési nábožensko-mystické rozjímání a chopil jsem se ihned příležitosti, posmívati se Flóře pro zálibu její v podobném čtení.

„Jaké obmezenosti ducha je k tomu potřebí, aby se člověk něčím podobným zanášel,“ zvolal jsem, „zdá se mi, že pášeš na sobě cosi samovraždě podobného, hltajíc nezáživnou takou stravu duševní!“

Kniha dotknutá pohrdlivým mým posuňkem spadla na zem a Flóra ji tiše zdvihla, dříve než jsem tento nejprimitivnější požadavek zdvořilosti sám vykonati mohl. Položila ji na stůl a pravila klidně:

„A přec je v knihách těch tak mnoho dojemného, čemu vy jen proto nerozumíte, poněvadž hrdosť vaše vám v tom brání.“

Vzala jednu z knih z malé ebenové římsy nad pohovkou pověšené.

„Hleďte ku příkladu zde…“ jala se opět mluvit, „je to životopis paní de Guyon. Jak vřelá to duše, jak něžné to srdce! Celý život její byla jedna jediná oběť. Avšak ni utrpení její, ni nehody její nedotkly se mne tak, jako některé malichernosti, o kterých se jen tak ledabyle v knize této mluví; míním scény z útlého dětství svaté této ženy. Rcete, není-li to dojemné, když čtete, jak co malé děvčátko uskrovnila díl své snídaně a v dětské prostotě ten pokrm do zahrady co oběť zanášela, kde v kapli se na oltáři malé Jezulátko sladce usmívalo — —“

„Flóro!“ volal jsem opravdu rozzloben, „ušetřte mne podobným vypravováním! Což vskutku nevidíte, jak to směšné?“

„Nuž, vždyť jsem vám pravila, že neporozumíte!“ odvětila klidně. „Také jsem vám nikdy obsah svého čtení nesdělila, sám jste mne dnes k tomu přiměl.“

„Kdybych dle výrazu útrpnosti na vaší tváři souditi směl,“ usmál jsem se sarkasticky, „musil bych myslit, že mne litujete pro mou obmezenosť ducha.“

„Lituji vás skutečně,“ odpověděla, „ne pro obmezenosť ducha, kterou mi vyčítáte, ale pro obmezenosť srdce — a věřte, to je horší. Hrdosť vaše olupuje vás o mnohou krásnou chvíli, o mnohý blahý pocit… Odpusťte mi mou upřímnosť, ale donutil jste mne, nemohu snésti, aby hrdosť platila za převahu duševní, když je přece pravým jejím opakem. Nevěřím, že velký duch by mohl hrdým býti, neboť rcete přece, nebyla-li by to absurdnosť, představovat si ducha největšího, boha, s podobnou vlastností? Jaká to nesmyslná myšlenka!“

Celá ta dlouhá řeč nebyla pro mne obzvláště pochlebná, ale horlivosť její dodala Flóře takového půvabu, že mne na okamžik okouzlila. Nevyrušil jsem ji tedy z jejího sermonu.

„Hleďte, zde legenda o svaté Domenice z Paradise. Je jedna z nejlahodnějších. Vypravuje s útulnou, vděku plnou poesií, jak světice ta co malé děcko boha ve vzduchu se snášejícího viděla, jak v rozmluvě s ním jej prosila, aby jí ukázal duši její, jak bůh nevinnou prosbu tu vyslyšel a jak se Domenice vlastní duše zjevila v podobě malého, krásného, usmívavého děvčátka. Hádám, že se vám tato legenda zdá zrovna tak nejapnou, jako každá jiná?“

„A uhodla jste tenkráte ku podivu trefně moji myšlenku, snad pomocí té světice?“ tázal jsem se posměšně.

„Nuž vidíte, opět ta obmezenosť srdce, která konečně i duchu vašemu meze klade! Mně zdá se, že cosi tak utěšeného, krásného, a v skutku velkého v té myšlence spočívá, že bůh, ten mocný, vševládnoucí, před kterým se světy třesou, se dává do rozmluvy s tou malou, prostou dušinkou zlatohlavého děvčátka, že ten, před kterým velikosť každá mizí, jehož mohutnosť, sílu a moc žádná myšlenka postihnouti nemůže, se stává malým, přístupným, takřka dětským k vůli drobounkému robátku. Jaký to význam! Jak velkolepá to oslava dětskosti, jak prostomilé zobrazení v jádru velké myšlenky, že bůh naším otcem! Věru ta celá hrdosť vaše má nebetyčných předsudků zapotřebí, aby se ubránila s rozumem té legendě. Ostatně nepochybuji, že byste lépe chápal, kdybyste ji byl nalezl v tvaru indického mythu, kdyby se jednalo o nějaké božstvo z véd a o brahmánské dítě. Snad byste sám psal učený k ní kommentář.“

Byl jsem nad míru uražen — neboť cítil jsem se trefena.

„Zanechte, prosím, svých legend a svého kázání,“ rozhorlil jsem se, „a povězte mi raděj bez obalu, co mi svými více méně podařenými alegoriemi říci chcete, že totiž mne považujete za člověka domýšlivého a sebe samu za oběť mé neuznalosti. Jsem rád, že mi podáváte příležitosť, abych vám tolikéž říci mohl, co zase já o vás soudím. Nevyhledám k tomu cíli žádných legend, ani z věd ani z života svatých, aniž mi bude paní de Guyon zástěrou. Bez obalu tedy vám řeknu, že jste povaha chladná, vypočítavá, že ta vaše věčně na odiv stavěná resignace není nic jiného, než afektace, bez které ženské vůbec ani dýchati nedovedou! A konečně vám ještě řeknu, že jsem přesvědčen, že kdybych hledal, že bych na dně vašeho srdce nalezl tolik pýchy, ba snad více, než vy jste s velkým uměním a tak neskonale delikátním spůsobem u nehodné mé osoby vyskoumati ráčila!“

Flóra zbledla a kniha jí vypadla z ruky; tak bezohledně, tak příkře jsem posud nebyl mluvil. Vstala prudce.

„Lazare!“ šeptala a oko její zvlhlo, „pronesl jste slova pravdě mnohem bližší, než sám tušíte!“

„Vidíte, jak umím hádat?“ smál jsem se, „přede mnou není tak snadno skrývati myšlenku, jak jste se domnívala. Vaše přiznání je jako začátek zpovědi. Mluvte, proč jste se mnou tedy prováděla hru, proč zdáte se býti nejnešťastnější ženou pod sluncem?“

„Oh, jsem nešťastná!“ vyrazila jako mimoděk ze sebe, „vy ani netušíte, jak velice trpím — — —“ zamlčela se, zavrávorala a padla zpět na své sedadlo.

„K smíchu!“ zvolal jsem, „proč? Jaká je k tomu příčina?“

Vstala opět, hleděla několik okamžiků na mne, na cynickou moji tvář a sklopila oči.

„Vám ovšem bylo by to směšné,“ pravila posléz s hlasem třesoucím, „a proto pochovám na dále své tajemství v úkrytu vlastních prsou.“

Na to vyšla rychle z pokoje. —