Fantastické povídky (Zeyer)/Na pomezí cizích světů/IX.

Fantastické povídky — Na pomezí cizích světů Julius Zeyer
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	Na pomezí cizích světů IX.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Fantastické povídky. Kolín: V. Bořivoj Čech, 1882. s. 167–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nezdrželi jsme se k vůli Frýdeckému dlouho v Drážďanech, kteréž, mimochodem řečeno, Flóru jen málo zajímaly. Zdála se příliš pohroužena do myšlenek dotýkajících se změny jejího stavu, než aby byl ostatní svět na ni živě působiti mohl; toliko před obrazem Titianova Krista jevil se obdiv na tváři její a před Sixtinskou madonnou zatřásla se ruka její na mém rameně spočívající, a nevýslovná jakási lahoda zahrála jí kolem úst a oko zazářilo tiše v hlubokém dojmu. Ale ani tenkráte neprojevila ni jediným slovem svých citu, zůstala němá, a když za chvilku kolem nás jakási cestující karavana hlučné své chvalozpěvy v pruském dialektu na „božského Rafaela“ zanotovala, zavřela Flóra oči a táhla mne za sebou ven. Spěchala z galerie jako v útěku. Smál jsem se tomu.

„Proč zavírala’s oči?“ tázal jsem se.

„Poněvadž nebylo po ruce opony, abych madonnu před útokem esthetického chvastu zachránila, pomohla jsem si jako dítě, kteréž se domnívá, že je věc ukryta, nevidí-li ji samo.“

„Dobře tak,“ odtušil jsem, „půjdeme zítra opět do galerie.“

„Nemám sice vůle vlastní a poslechnu ve všem,“ odpověděla, „ale přála bych si již dnes na večer odjet nazpět do Čech.“

„A proč to?“

„Vy víte, k vůli otci. Ráda bych ho před odjezdem viděla a nutno si tedy pospíšit, neboť to vím dobře a i vy zajisté tak soudíte, že se k vůli mně ani o půl hodiny déle v Čechách nezdrží, než si určil.“

„Dobrá, odjedeme. Avšak proč užíváš dosud neustále cizího „vy“, když se mnou mluvíš, Flóro?“

„Ah, myslím, že to jedno. Starý zvyk! Ostatně nesrovnává se ta vážnosť k hlavě domácnosti, ta vyznačená úcta k pánu domu s vašimi náhledy o manželství?“

„Jak se ti líbí, Flóro,“ odpověděl jsem suše.

„Toť malá výčitka,“ rozmlouval jsem uvnitř, „chce svým chováním vynutiti větší něžnosť a ta okázalá poslušnosť je též dílem dobře promyšlené taktiky. Ale nejsem dosti prostomyslný, abych na vějičku sedl a nějaké nedůslednosti se dopustil. Každá slabosť se tresce porobou a nemám chuti sklonit šíji.

Flóra nejevila žádného sklamání nad mou chladností, štěbetala dosti vesele na procházce po brühlské terasse, a smála se mým poznámkám o nevkusnosti Němek a o neobratných jejich pohybech. Na večer jsme odjeli.

Flóře se líbil starý náš dům nad míru. Pravil jsem jí, že jsem jej prozatím jen zřídil a spořádal dle starého spůsobu a se starým nábytkem, proto že jsem chtěl, aby sama o nových, nevyhnutelně potřebných věcech rozhodla, ale Flóra nechtěla o žádné změně ani slyšet; přiznala se, že jí starobylé ty formy nářadí a věkem jaksi posvěcené ty čalouny a koberce imponují. Lehký, půvabný její krok zněl jako krok vil po dlouhých chodbách, vnadné její tvary obrazily se v staromódních zrcadlech jako kvítko na vlnách řek a přítomnosť její byla věru jako sluneční paprsek pod stinnou střechou mých otců. Dala se ihned do pořádání komnaty, kterou pro příjezd Frýdeckého chystala, nanesla tam květin, co jen vázy stačily, a zanechala tam takto pestrou stopu své poetické bytosti.

Jeli jsme Frýdeckému na stanici vstříc. Flóra byla rozechvěna, nesdílela mi sice myšlenky své, ale uhodl jsem, že se kojí nadějí, že otec po delším rozloučení s ní a při opětném shledání nějaký vřelejší cit projeví, než v obyčeji míval, ale sklamala se ve svém očekávání úplně. Frýdecký byl mrzutý a chladný a roztržitý jako vždy. Neodpovídal ani na polovici jejích otázek o jeho zdraví a ubohá Flóra se konečně rozhodla pro mlčení a schoulila se smutně do kouta kočáru. Frýdecký vyptal se na hodiny, kdy všelijaké vlaky odjíždějí a na spojení jejich s jinými dráhami velkých měst se dotýkajícími.

„Vy mluvíte,“ prohodil jsem, jako byste chtěl hned zase dále odcestovat a u nás jen tak maně přes noc se pozdržet?“

„A nebude ani jinak,“ odpověděl; „co bych zde také dělal? Víš, že pospíchám. Věru nebyl bych dokonce až sem do toho světem zapomenutého kouta zajel, kdybych nebyl nucen s tebou o věci velmi důležité promluvit.“

„Kdybych to byl věděl,“ pravil jsem, „byl bych vám věru nepohodlnou cestu uspořil, byl bych zajel k vám.“

„Ale zapomínáš, hochu, že se jedná také o dědictví.“

„O jaké dědictví?“ tázal jsem se udiven.

„Nuž, jen si připomeň, že knihovna tvého otce, jak stojí a leží, náleží mně. Nevezmu ji arci s sebou na cesty — ale něco si tam přece vyhledám. Uvidíš, co.“

Byl jsem napnut, pro co as Frýdecký cestu do hor váží, ale nejevil jsem žádné dychtivosti blíže to seznati. Celou další cestu vykonali jsme téměř mlčky, každý do svých myšlenek ponořen. Šeřilo se již, když jsme dojeli, a světla domu zářila nám vábivě mlhou, kteráž se hustě s hor spouštěla. Frýdecký usedl po našem příjezdu k ohni a po skončené večeři vstal a žádal klíče od knihovny, kteréž jsem ve vlastní komnatě dobře uschované měl. Kýval mi, abych ho tam doprovodil. V té úzké místnosti bylo velmi dusno, otevřel jsem tedy okno a vpustil do knihovny svěží podzimní vzduch, v jehož proudu dlouhé, úzké plameny starodávné železné, se stropu visící lampy nepokojně sešlehovaly a každou chvíli jiné bizarní stíny kolem metaly, což tajuplnosť té podivné komnaty nemálo zvyšovalo. Frýdecký otevíral přihrádky a šuplíky, prohlížel tam spisy a zápisky všelijakého druhu a já sledoval jsem s udivením každý jeho krok. Pojednou, když se byl nedaleko okna zastavil, zazněl komnatou ostrý zvuk jako z ocelového péra, které se rychle vzpružilo, a s nemalým překvapením viděl jsem otevřená, dříve netušená dvířka v starodávném dřevěném lambrisu hlubokého výklenku okna: byla tam asi tři stopy vysoká skříň, naplněná přepodivným nářadím, nikdy nevídaných tvarů; stály tam celé řady dílem skleněných, dílem kovových nádob a množství jako z křišťálu vyrobených fiól, dílem prázdných, dílem všelijakými tekutinami naplněných. Jedna byla obzvláště nápadná, byla úplně bezbarvá, ale třpytila se stříbrným svitem jakéhosi docela zvláštního světla; zdálo se, že se v křišťálu neustále pohybuje a malé bublinky hází. Byla hermeticky uzavřená a velké tajuplné černé jakési znamení bylo do křišťálu vyryto.

„Co je to?“ tázal jsem se posléz.

„Pro tuto fiólu přijel jsem si k tobě,“ odpovídal Frýdecký, hledě na ni s jakousi úctou a pólo vyhaslé jeho oči zaleskly se velmi nápadně. „Vzácná tato tekutina, tak jako ostatní zde v dlouhé řadě, jsou výsledkem namáhavého, po celý život trvavšího studia. Jest to práce velkého, slavného muže, — tvého otce.“

Slabý úsměv rozhostil se mi mimoděk na rtech a jen úcta k zemřelému nutila mne, abych jej potlačil.

„Je to snad životní elixir, neb kámen moudrosti ve formě kapalné?“ tázal jsem se žertovně.

„Bláhový chlapče!“ zvolal rozhorleně Frýdecký a změřil mne pohrdlivým pohledem, „odvažuje se dětská tvoje moudrosť žertovat se snahou duchů obrovských, smělých a vznešených, jichž mozek tvůj ani pochopiti nedovede? Kapka této tekutiny v žilách tvých a před divoucím okem tvým se otevře svět nový, svět plný divu, plný úžasu pro slabou tvoji duši! Krůpěj toho nápoje a drzý smích tvých rtů se změní v drkotání zubů. Křišťál ten objímá zázraky, objímá tajemství nepochopitelná pro nevědomce tvého druhu, ty smělý posmívači! Hleď, slunojasné tyto kapky mají sílu tvůrčí — neboť mají sílu probouzeti ony tajemné smysly, kteréž dřímají v nejtemnějším šeru tvé duše a kteréž se obyčejně jen tentokráte probouzejí, když duch ku braně onoho velkého tajemství dospívá, kteréž se nazývá smrtí. Pij a uslyšíš, uvidíš — ale nikoliv uchem, nikoliv okem — věci netušené! Pij a tisíc myšlenek zrodí se v tobě — ale nikoliv mozkem.“

„Toť věru jakoby tekutina tato byla s to z nás bohy učinit, jako v staré bajce o stromu uprostřed zahrady Eden,“ prohodil jsem, když byl Frýdecký po dlouhé své apostrofě umlkl.

„Nech všeho porovnávání,“ odvětil za chvilku Frýdecký, „nech všeho připomínání starých bajek, v kterýchž ostatně více pravdy vězí, než tušíš. Tekutina v dutině tohoto křišťálu obsažená je toliko mostem do neviditelného světa, toť vše.“

„Jaký to svět, ten neviditelný?“ tázal jsem se, „míníte onen, který bez vaší tekutiny jen mikroskopem lze skoumati?“

„Slovo, jehož jsem užil, je vlastně bezvýznamné,“ pokračoval hlavou potřásaje, „není světa neviditelného, jest pouze několik stupňů dokonalosti v orgánech. Duši lidské lze dosáhnouti i bez prostřednictví tělesných ústrojí vidění všech zjevů všehomíra; stává se to prostředkem obraznosti, té velké tajemné síly, nepochopitelné, kterouž v magických knihách nazývají „průhledností“. Ale síly té nutno užívati moudře, znáti zákony její a nedávati se jí unášet slepě, a v tom právě spočívá rozdíl mezi bláznem a mudrcem. Jsouť organismy zvláštní, ale tak řídké jako geniové, organismy, kteréž jsou lépe spůsobilé než ostatní k styku se světem tajným, neznámým, skrytým — avšak obyčejná cesta k užívání sil magických vede trnitou dráhou odříkání se, dráhou těžké práce a skálopevné vytrvalosti. Ale vedle toho lze užívati prostředků, jež mají ten účinek, že vzbuzují v nás nadšení, že zostřují obrazotvornosť, že nás jaksi skokem do víru cizího světa zanášejí — avšak prostředků takových užívati lze jen s největší opatrností a v případech docela obzvláštních. Nyní víš, co fióla tato obsahuje.“

Po těchto slovech ustal a umístil lahvičku opět do skříně.

„A jaký byl by následek neopatrného užívání?“ tázal jsem se, ana mne věc zajímati počala.

„Že by’s upadl do poroby démona, který třeba již nyní jako divoká zvěř kolem tebe obchází a tě schvátit může, jakmile by se hustý závoj, pokrývající nyní tvůj zrak duševní a tělesný, užíváním čarovného nápoje protrhl. Neníť žádný tvor v širém vesmíru úplně osamotnělý, vše trvá ve vzájemnosti a ve spolku s tvory jinými a jen sesílení toho svazku jest potřebí, jako v našem případě napití se oné tekutiny, nahrazující magnetický spánek, a styk se světem démonů stane se tak snadným, jako rozmluva člověka s člověkem. Jsi-li srdce čistého, je-li duch tvůj silný, smělý a jasný dlouhým namáháním duševním, můžeš si podrobiti tajemné bytosti a užíti jich k službě své — ale běda všetečníkovi, který se dobrodružně vrhá v svět ten cizí. Říši démonů lze v tom případě přirovnati k elektrické atmosféře, jako hrom udeří zhoubně ony bytosti do duše bezbranného člověka. Proto chraň se této tekutiny, jako jedu nejhoršího.“

„Přiznávám se, že mi jde hlava kolem,“ vpadl jsem mu do řeči, „znám vás přece co člověka ne jen učeného, nýbrž i rozumného a nedovedu bezsmyslné vaše pověry sloučit s jasností vašich úsudků v životě obecném.“

Frýdecký usadil se klidně do křesla, složil ruce na kolena a jal se ke mně takto mluviti:

„Řekl jsi plnou pravdu přisuzuje mi chladný, jasný rozum. Ano, jsem takřka zosobnělá moudrosť skeptická, která je nyní panující módou — avšak jsem jí toliko do jisté míry a liším se od svých učených druhů jen tím, že mám zmužilosť nebáti se žádné nové pravdy, že se nesměju, objeví-li se pravda ta ve tvaru neobyčejném, že ji prosté zkoumám a že ji neodsuzuju již napřed. Proto ctil mne vždy otec tvůj, kterýž byl duchem velkým, kteréhož fantasie jeho donášela na výši, na kterou následovat jsem mu nestačil. Jsemť jako člověk, který zná dopodrobna nástroj nějaký, ale hráti na něm nedovede, nejsa umělcem. Pro tuto znalosť výskumů a náhledů a pravd tajného učení položil mi otec tvůj úkol, vydati se na cestu do Libána, kde posud v pustině žije mudřec, spojující všechnu tradici východní moudrosti v jasné duši. Muži tomu odevzdám výskumy tvého otce do věrných rukou, má znalosť arabštiny činí mne k úkolu tomu spůsobilým, ale poněvadž je možno, že na dlouhé cestě zahynu, opsal jsem vlastní rukou manuskript tvého otce a vkládám jej sem do této skříně. A nyní mi slib, zahynu-li, že se postaráš, aby jiný s moderní vědou obeznalý, střízlivý člověk beze všech učených předsudků spis ten prohledl a obsahy křišťálových láhví proskoumal. Otec tvůj arci vždy zdráhal se vydati do veřejnosti, do rukou nepovolaných svá tajemství, ale konečně dal mi moc rozhodnouti o té věci dle vlastního náhledu.“

Na to vstal Frýdecký a vytáhl z kapsy řečený opis manuskriptu, který do tajné skříně uložil. Pak vzal několik prázdných lahviček a vlil do nich vždy asi polovičku zmíněných již tekutin a srovnal svoji polovičku do malé krabičky, kdežto ostatní opět na stará místa postavil. Zavřel opět skříň a uschovav krabici usedl zase do starého křesla.

Byl jsem vším, co jsem viděl a slyšel, tak udiven, že jsem dlouho nevěděl, bdím-li či spím-li. Což bylo možno, že Frýdecký všemu věřil, co mi vyprávěl? Marně snažil jsem se jej opět rozhovořit, zůstal dlouho pohroužen do svých myšlenek, a když byl konečně povstal, ohledl se mlčky ještě jednou po celé knihovně jako na rozloučenou a vyšel z komnaty. Na prahu se ještě jednou zastavil a ukázal prstem na skříň.

„Chraň se!“ volal varujícím hlasem a za chvilku přidal: „Pomni na svůj slib!“

Ráno se s námi rozloučil, opakoval mi ještě jednou, jaké ustanovení byl se svým bankéřem v Praze ujednal stran peněz, kteréž jsem mu měl pravidelně z úroků jeho jmění na určené místo zasílat, a odjel, zůstaviv Flóru chladně ve slzách. —