| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| X. Mademoiselles Butteau | XI. F. Věk stane se učitelem i žákem | XII. Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. F. Věk stane se učitelem i žákem |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Zjev mladé dívky ho překvapil.
Uklonil se a pozdravil ne bez rozpaků a počínal se omlouvati, že přichází touto dobou, že však — — Tu se bezděky zarazil, hledě na dívku, jež zlehka pokrčivši rameny, smutně se usmála, položila na rty pravý ukazováček a pohledla ke druhému pokoji.
Proto Věk jal se pokračovati tlumenějším hlasem domnívaje se, že mluví příliš nahlas. V tom zjevila se mezi dveřmi paní Butteauová, jež neznámého jí studenta uvítala s přirozenou svou vlídností. A stala se ještě vlídnější, ano srdečnou, když se dověděla, že pan filosof přichází na poslání pana Praupnera, regenta chori u Panny Marie Sněžné, znamenitého tehdy hudebníka a komponisty, jehož mše, offertoria, nešpory, symfonie, requiem všude byly známy, jakož i opera „Circe“, že mladý pán na doporučení jeho přichází se nabídnout za učitele hry na housle.
„Ah, ah, to je hodný pan regens chori, že pamatoval, že na to nezapomněl. A jak brzy to obstaral! Můj mu říkal předevčírem, déle to nebude, a juž tu jste. Toť se rozumí, že vás přijímáme — když pan Praupner, toť se ví — a tu prosím — však jí tu zrovna máte — to je vaše žačka.“ A ukázala na Paulu. Věk byl nemálo překvapen. Paní Butteauová juž opět pokračovala, nyní však hlasem tlumenějším a poněkud volněji —
„Ale, pane —“
„Věk, prosím —“
„Ano, pane Věku, s Paulou budete míti trochu nesnáz. Ona chudinka totiž nemůže mluviti, pozbyla řeči, když jí bylo deset let.“
Filosofem trhlo překvapení. Bezděky upřel oči na mladistvou němou, jež v ten okamžik pohledla do rukopisu. Lehynký nach kmitl se jí po skráních. Věk pocítil upřímnou soustrast s tou urostlou, hezkou dívkou. Štěstí bylo, že paní Butteauová hovorně dále mluvila. Jinak by byl sotva měl vhodného slova pro ten okamžik.
„Je naše chudinka — tak ráda by hrála a zpívala, má tolik lásky k divadlu a nadání, věru, velké nadání.“
Pavla mávla rukou na znamení odporu.
„Proč bych to neřekla, ano — a výborný sluch. Učiti se bude dobře. Hraje na klavír, a juž dávno si přeje, aby uměla také na housle. A tak jsem vymohla na muži, aby na její přání — Ah tu je naše nejmladší, Betty“ — a ukázala na Bettinu, stojící s věncem na hlavě ve dveřích. Ale juž také zvala paní Butteauová Věka dále, do druhého pokoje. Jednala s ním laskavě, zrovna přátelsky, jako dávná známá. Bylať dobrého srdce, nad to se jí mladý filosof zalíbil, a což nejhlavnějšího, bude učitelem dceřiným, a to juž jako by patřil do rodiny.
Věk byl jako u vidění. Všecko, co spatřil juž v prvním pokoji, ten umělecký nepořádek, jakého ještě nikdy neviděl, němá žačka, jíž se nikterak nenadál, tu ta žabka s rozpuštěnými vlasy, a pak Lotty tak jistě a směle si ho prohlížející, a ke všemu — Tham! Znal ho z Boudy, kdež byl několikráte na českých představeních, znal ho i jako herce a také jako spisovatele, alespoň dle jména.
Nebylo tedy divu, že mladý filosof, jenž dosud nikdy nezacházíval s damami, upadl v rozpaky, a to v nemalé. Tolik ženských najednou a nad to ještě takové od divadla! Těch se bál, cítě vůči nim svou nedostatečnost a neobratnost.
Tak si ho prohlížely i ta žabka, i panna Lotty! Štěstí také, že paní Butteauová juž tu byla s čerstvým koflíčkem a konvičkou kávy. Nastávající učitel musil píti a měl alespoň čím své ruce zaměstnati a po případě kam své oči obrátiti, nežli se poněkud sebral. Bylo by mu asi bývalo nejprve podrobiti se četným otázkám paní Butteauové, týkajícím se jeho samého i jeho umění hudebního (nebo paní byla dosti zvědava), ale tomu ušel na tu chvíli tím, že panna Lotty byla by ráda ještě něco zaslechla o loži Pražských frajmaurek. A tak o nich, když se všichni zase usadili, navázala řeč několika otázkami. Paula stála teď u dveří, lehko opřena o lenoch židle, zrovna proti Lottce a mladému doktorovi.
První otázka mlle. Lotty, jak ji na německé ceduli divadelní psali, byla:
„A s tím políbením bratrským a sesterským to skončí, doktore?“
„Ó nikoliv, panno —“
V to paní Butteauová několika slovy mladému filosofovi vysvětlila, oč tu běží.
„Po tom líbání,“ vypravoval Tham, „počne se katechismus —“
„Oh, toho bys se nejvíce bála!“ zvolala škádlivě Bettina hledíc na nejstarší sestru.
„Však to je také těžký katechismus,“ pravil doktor. „Na př.: Oč má každý mistr a každá mistrová lože nejvíce dbáti?“
„Nuže?“
„Oč?“ ptaly se sestry najednou.
„Aby byla lože dobře zavřena. Druhá otázka té kandidátce: Jak jste přišla do lože?“
„Dveřmi!“ vzkřikla prostořece Betty.
„Špatně by panenka odpovídala. Se zavázanýma očima a branou z ocele a železa, zní odpověď. To jsou ty kordy.“
Všichni se dali Bettině do smíchu. Jen mladý filosof se mírnil.
„Víte-li ještě nějakou otázku, doktore?“ ptala se Lotty.
„Co znamená ta ocelová brána? jest jiná otázka, a na tuto nová sestra odpoví: Sílu a vytrvalost frajmaurskou.“
„A prosím vás, když už všechno víte, doktore, také prý mají tajná znamení, po kterých se poznají?“
„Ano — to vím. Ručky sem, panno,“ a juž se chopil Lottiných rukou. „Tu na pravici tři prsty od palce se stisknou do dlaně, tak že zůstanou dva poslední. Takhle. Ty položíte do levé dlaně, tak. To je znamení učednické. Tovaryšky a mistrové mají jiná. A pak ještě něco. Viděla-li jste překrásný šperk hraběnky Canalové?“
„Oh, ten zlatý košíček s růžemi,“ zvolala Lotty všechna nadšená, „ten překrásný košíček s růžemi a nad nimi s ozdobou z rubínů?“
„Ano, ten, právě. Ty rubíny, to je ohníček nad růžemi. Košíček s růžemi a s plamínkem nad nimi, to je jejich emblem. Ten plamínek je jako připomínkou na ohně Svatojanské, na slavnost Svatojanskou; ta bývá u frajmaurů nejslavnější a jsou při ní také sestry —“
„Ta slavnost je také v Bredovském paláci?“ ptala se Lotty.
„Tam jsou schůze. Svatojanská slavnost bývá v Canalské zahradě,“ odvětil Tham, jehož oči nyní častěji utkvěly za hovoru na němé Paule. Ta s něho očí skoro ani nespustila. Paní Butteauová, jež začala pomalu sklízeti se stolu pilně naslouchajíc, pojednou se ozvala:
„Ale prosím vás, pane doktore, nejste-li vy také frajmaurem, že to všechno víte?“
„Ó, nikoliv. Nebo kdybych byl, nic byste se nedověděli. Každý frajmaur se zaváže a zapřisáhne, že bude mlčeti.“
„A jak tedy to vyšlo na jevo?“
„Proto že také frajmaurky se zavázaly a zapřisáhly,“ odvětil vesele doktor.
Paní Butteauová dala se do smíchu, dcery byly nějak popuzeny a zastávaly se ženské mlčelivosti.
„Ostatně,“ konejšil je doktor, „nyní za císaře Josefa není potřeba takových tajností. Frajmauři mají všechnu volnost, a vyšla juž nejedna knížka o nich.“
„A z té máte svou učenost?“
„Alespoň mluvila jako kniha —“
„Kdo?“
„Ta má frajmaurka —“
Lotty se pohoršena odvrátila od doktora.
„Mozart je prý také u nich, u těch“ — František Věk váhavě podotkl.
„Ano, chodí do schůzí do Bredovské ulice, i nápěvy k jejich písním prý jim složil. Znáte-li Mozarta?“ obrátil se pojednou Tham na Věka, chtěje patrně zavésti jinou řeč a mladíka také trochu zaměstnati.
„Ó znám, viděl jsem ho častěji a včera jsem si zašel schválně do kavárny ke Šturmům. Slyšel jsem, že tam je,“ odpověděl Věk.
„Bývá-li tam?“ ptala se Lotty.
„Teď méně,“ odvětil za Věka Tham. „Teď je skoro pořád u Dušků na Bertramce. Koulí tam kuželky a skládá —“
„Jakže?“ divila se paní Butteauová.
„I ano, koulí, a pilně; ale pojednou ho něco napadne, nechá koulení, jde, sedne si pod strom a píše —“
„A když na něj dojde řada?“
„Odkoulí a jde zase komponovat a nic ho neruší, že se kolem smějí a hlučně hovoří.“
„Zdá se, že při hře ho zvláště napadají pěkné myšlénky,“ podotkl Věk, a na doklad pravil: „Pozoroval jsem ho včera u Šturmů. Hrál na billiardu a tiše si při tom pohvizdoval a pak si také bzučel nějakou melodii. Najednou vytáhl z kapsy psanou knížku, podíval se do ní, pak ji zase schoval a hrál dále.“
„To měl jistě da Ponteův text k nové opeře. Budou ji dávati ještě tento měsíc,“ dodal Tham.
„Ó, já se těším!“ zvolala Lotty tleskajíc rukama; pak najednou spustila plným, zvučným hlasem z Figarovy svatby: „Non più andrai —“ a juž byla u klavíru.
U toho zasedla Paula. Tham ji tam zavedl, vzav ji za ruku a poprosiv ji, nejvíce a nejmocněji pohledem, aby zahrála. A juž měli improvisovaný koncert. Paní Butteauová nechavši sklízení, vstoupila mezi dvéře a záříc mateřskou radostí hleděla na své dcery. Betty tichounko přizvukujíc stála vedle ní, Tham bez okolku sednuv na jednu z židlí plnou pestrého oděvu naslouchal, více však Paulu pozoroval. Mladý filosof stojící vedle něho naslouchal ze všech nejvíce pro hudbu samu i sám zpěv, ač oči jeho také více němou Paulu pozorovaly nežli zpívající Lotty. A pak se také ocitl vedle klavíru, ani nevěděl sám, jak. Jen to bylo jisto, že se nějak přiznal, že je zpěvák, a že se tuze nebránil, když ho žádali, jmenovitě paní Butteauová, aby něco zazpíval. Přešlať ho, jak první akkord na klavíru zazvučel, všechna ostýchavost a dostal se pak záhy do muzikantského ohně. Lotty mu podala nějakou arii z Paisiellova „La gare generose,“ tázajíc se ho, zná-li ji. Neznal, ale oznámil, že se přece pokusí, a zpíval z listu pryč, a pěkně, že až Paula překvapeně od svých partesů po něm se nejednou obrátila, a Lotty i Tham a všichni svého obdivu neutajili i nad dovedností zpěvákovou, i nad jeho pěkným a zvučným hlasem.
To mladému Věkovi pomohlo rozhodně. Zvítězil u rodiny Butteauovy. Když dozpíval, všichni tleskali, i Paula, paní Butteauová pak chválila nad míru, vrchovatě, a řekla Paule:
„To budeš míti učitele! Jak je hodný ten pan Praupner!“
Zatím už déšť ustal. Mladý filosof se chtěl poroučeti, ale nepustili ho; nejvíce ho Lotty zdržovala. Nemohl se ubrániti, poslechl a zpíval, střídavě sám a také s Lottinkou.
Bezděčný koncert ukončil se teprve pak, když časné stíny podzimního dne počaly se v pokoji ukládáti a nebylo dobře viděti na noty.
Ana teď paní Butteauová umlouvala s novým učitelem hodinu, v kterou by přicházel, přistoupil Tham ke klavíru, kde Paula seděla.
„Četla-li jste juž něco?“ ptal se tlumenějším hlasem.
Paula přisvědčila a sáhnuvši po rukopise, vyňala z něho lístek, patrně juž připravený, na němž bylo napsáno: „Bude to krásné! Těším se tuze! Dnes budu čísti celý večer.“
Bylo zřejmo, že slova ta způsobila autorovi radost. V očích mu zasvitlo bezděky. V tom němá dívka chopila se náhle péra a připsala: „Ó, že nemohu v tom hráti!“ Bolesť těch slov zjevila se v ten okamžik také v její tváři. Mihla se jí jako smutný stín; ale juž zmizela, jak jí Tham stiskl ruku a ohlednuv se vzal si také cedulku, již na kvap strčil do kapsy u vesty.
Zatím už Věk dojednav s paní Butteauovou o čase a o houslích (o platu nebylo prozatím žádné řeči) poroučel se dámám; nyní juž jistěji. Paní Butteauová se s ním loučila velmi srdečně, jako s dávným přítelem. Také Lotty i ta žabka důvěrně a vesele mu s Bohem dávaly. Jen Paula byla nějak roztržita. Matka ji musila upomenouti. Tu vstala a uklonivši se zlehka, podala svému mladému učiteli ruku. Tham se měl také k odchodu oznámiv, že přinesl k rozepsání novou svou hru, na kterou se v Boudě chystají, a zanechal panu Butteauovi, jenž dnes z divadelní kanceláře Nosticova divadla tak dlouho nešel, nějaké vzkázání, týkající se ekonomických věcí divadelních.
Filosof Věk odcházel ve tváři zardělý, očí zářících. Byl nějak povznesen a potěšen. Měl radost, že to tak dobře dopadlo, neboť se bál, když sem šel. Těšilo ho, že mohl ukázati, co umí, a že se to líbilo, těšila ho neobyčejná ženská společnost i zvláště to, že se seznámil s panem Thamem.
Stmívalo se, když spolu vyšli na ulici. Na kus měli společnou cestu. Tham se mladého filosofa vyptával, kde bydlí, jaký je krajan. Když mu řekl, odkud je, tu zvolal vesele Tham:
„Aj, toť jste z Hradeckého kraje! To máte štěstí! To budete míti šťastné examen u profesora Vydry.“
„Nejsem z Hradce; on přeje jenom Hradeckým —“
„To je pravda. Ale to juž je dobře, je-li kdo z Hradecka. Posloucháte-li ho?“
„Ó ano,“ pravil Věk.
„A tu anekdotu vám už vypravoval, jak kdesi v Němcích panský synáček, u jehož otce Vydra nocoval, pořád na něm, na Vydrovi, hledal rohy a kopyta, mysle, že každý jezovita je má?“
„To jsem ještě neslyšel.“
„Tak uslyšíte. To Vydra rád vypravuje a na požádání posluchačů třeba dvakráte za rok. Ale je to výborný muž a vlastenec. Pravý Staročech.“ Tu se Tham zastavil a pohlednuv studentovi do očí, pravil: „A což vy, pane Věku, četl-li jste kdy nějakou českou knihu?“
„Ó ano, pane doktore, a ne jednu —“
„Jakže?“ divil se Tham a dodal: „A jaké, prosím vás?“
„Hájkovu kroniku, Komenského Hlubinu a Praxis pietatis, Historii o protivenství církve české, bibli českou, také Harantovu Cestu —“
„Aj, a kde jste to četl? Kde jste pořídil ty knihy?“
„V klášteře, u benediktinův, u sv. Mikuláše. Dostal jsem se do zapověděného oddělení v bibliothéce —“
„Tak, totě pěkné. A co nyní čtete?“
Věk se zarazil na tu otázku, pak odpověděl: „Klassiky, a také německé spisy. V klášteře jsem neměl ani Lessinga, ani Wielanda, nic, a tak to doháním —“
„Dobře, dobře, ale na české spisy nemáte zapomínati. Teď asi nemáte nic ke čtení?“
Věk se přiznal, že nemá.
„Tedy vám něco českého opatřím, chcete-li totiž —“
„Ó, ano, ano!“ zvolal chvatně a rád mladý filosof. „Budu vám tuze povděčen!“
„Nesejdeme-li se jinak záhy, nechám vám nějaký spis u Butteauových. Jsem rád, že je vám české čtení milo. Ó, jak je takových poskrovnu!“ a z povzdechu toho bylo znáti upřímné, hluboké zkormoucení.
„Ale zdržuji vás, jsme na rozcestí,“ pravil Tham, podávaje Věkovi ruku. „Jsem opravdu rád. A pannu Paulu učte hezky,“ dodal pojednou.
„Raději bych ji naučil mluviti,“ odpověděl student.
„Ba to —“ a Tham tiše si povzdechnuv, potřásl jeho rukou a dav mu „dobrou noc“, zabočil do sousední ulice. František Věk chvilku za ním hleděl. Pak zamířil rychlým krokem k svému bytu. Stmívalo se a chladný vítr pohvizdoval neosvětlenými ulicemi.