| F. L. Věk/I. Alois Jirásek | ||
| IX. Starý Žalman se udobří | X. Mademoiselles Butteau | XI. F. Věk stane se učitelem i žákem |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | X. Mademoiselles Butteau |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois, F. L. Věk Část 1, J. Otto, Praha 1890 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Když v noci ze 16. na 17. den prosince r. 1742 francouzský maršálek Bellile vytrhl s většinou svého vojska z Prahy, aby unikl strašlivému hladu tam řádícímu a přesile císařského vojska před Prahou, vedeného knížetem z Lobkovic, zanechal na Hradčanech kromě menšího oddělení vojenského pod Chevertem také svého nemocného komorníka, jenž slul Jean Butteau.
Maršálek Bellile vykonal za krutých mrazů a velice strádaje znamenitý svůj ústup do Chebu. Také Chevert, pohroziv, že raději vyhodí královský hrad Pražský do povětří a sebe i vojsko své v jeho ssutinách pochová, nedostane-li se mu čestného odchodu, vynutil sobě za čtrnácte dnů po ústupu maršálkově, že jej čestně propustili i jeho šest tisíc vojáků.
Jean Butteau s nimi nebyl. Tenkráte se juž sice pozdravoval, a kdyby byl tak tuze dychtil s krajany odtáhnouti, bylo by možná bývalo. Než on zůstal. Zdrželoť mladého Francouze srdce, které, ano tělo se vůčihledě zotavovalo, všecko ochořelo, a láskou i vděčností planulo k té, která ho po všecku dobu dlouhé jeho nemoci tak obětivě a oddaně opatrovala a ošetřovala. Byla to Marie Vojanová, mladá dívka, dcera Hradčanského měšťana.
Jean Butteau se s ní pak oženil. Měli syna, jenž se nazýval po dědovi ve Francouzích Jacques. Otec Jean do smrti pořádně nemluvil ani česky ani německy. Za to syn jeho naučil se od matky česky, ve škole německy a od otce francouzsky. Dospěv náramně se zamiloval jako jeho otec, a také šťastně. Pojalť svou nejmilejší Bábinku, rodem Macháčkovu, za manželku.
Tohoto času, t. j. r. 1787 bylo Jacquesovi Butteauovi i manželce jeho Babi juž přes čtyřicet. Bydlili ve druhém patře zasmušilého domu v Řeznické ulici na Novém Městě.
Přední pokoj jejich bytu byl menší druhého, ač nikoliv sám o sobě malý. V jednom koutě stála tmavá skříň, ve druhém lože s květovanými nebesy lehké a laciné látky, ve třetím kamna a ve čtvrtém prádelník s mosazným kováním čistého rázu rokokového. Na tom kuse bylo znáti, že patříval do skvělejší domácnosti, jakož i malý, hnědý stolek stojící opodál tmavého klavíru u okna. Stolek ten měl na desce své přilepené malé mědirytiny, živě kolorované, jemně vystřihané a fermeží natřené, tak jak tenkráte bývalo modou před čtyřicíti lety.
Sem tam nějaká židle, a každá plna šatů podivně střižených, kroje namnoze ideálně historického, šerpy, pentle, stuhy, na vrchu kolikeré střevíčky: jedny kdysi bělostné, nyní juž zašpiněné, jedny růžové, jedny žluté, ale všechny drobounké, malinké, roztomilé, ty s přezkou plnou nepravých lesklých křišťálů, ty s vázankou, ony se vkusnými kokardami. A jeden pár, pěkně hnědý, stříbrem vyšívaný, stál na bílé židli na kupě všelikého šatstva pokrytého zeleným pláštěm, jenž plný jsa lesklých cetek na svém okraji, visel až na podlahu.
U kamen v koutě stály dvě bělostné, pastýřské hole, jedna s uschlým věnečkem, druhá s fábory nahoře. Na stěně poblíže postele visela kytara, nad klavírem pastellový obraz maršálka Bellila se zuřivou šarvátkou jezdeckou v jeho pozadí. V pravo v levo od maršálka po silhouettě v černém rámečku, spodobující Jeana Butteaua, někdy komorníka maršálkova, a manželku Jeanovu Marianu v důstojném čepci à la Fanfan.
A pod nimi v tomto pokoji, garderobě nějaké ne nepodobném, v němž bylo hodně nepořádku, ač malebného, seděla u zavřeného klavíru Jeana Butteaua vnučka, prostřední ze tří dcer Jakuba Butteaua. V nepudrovaných jejích vlasech tmavé barvy pronikala růžová stuha. Velké, tmavé oči šestnáctileté dívky hleděly do okna, o něž rachotil déšť.
Bylo zasmušilého odpoledne říjnového. Výhled nebyl vábný: na zdi měnící deštěm své barvy a na spoustu cihlových a šindelových střech, po nichž teď voda jen srčela. A přece tam mladá dívka juž chvíli zraky své upírala, volně držíc v pravici brkové péro. Před ní na klavíru, jenž byl patrně i psacím stolem, ležela spousta not a notový papír; nad tím se černal velký, skleněný kalamář. Dívka ustala před chvilkou od psaní a ven se zadívala, zamyslila.
Slušelo jí to i v tom nejasném, nevlídném světle podzimního dne. Nebyla krasavicí, ale měla výraznou, hezkou tvář, krásné oči a nade vše líbezný půvab svého mladistvého věku a jeho svěžesť. Bylo ji viděti na tváři mile okrouhlé i na veškeré postavě pěkně rostlé, oděné domácím, vkusným šatem světlé barvy s rukávy po lokte. Přes mladistvá ňadra měla od bílého hrdla volně křížem uvázaný krajkový šátek.
Byla tak zamyšlena, že nedbala, co se děje ve vedlejším pokoji, do něhož dvéře byly polo otevřeny. Ozvalo se tam nejprve praskání lámaných louček, pak plamenů je zažehnuvších, a v to zvučel příjemný ženský hlas, popěvující sobě patrně při nějaké práci nebo jen tak v myšlénkách úryvek z Figarovy svatby, která zněla veškerou Prahou ustavičně, a to od poslední zimy, kdy ji tu poprvé dávali, v divadle, v pokojích, dílnách, v komůrkách studentských, na ulicích, i k tanci i v krčmách při zvuku harf a houslí.
Pak najednou zpívající hlas ten umlkl a zvolal:
„Ale čokoládu, maminko, mně čokoládu.“
„A mně kávu, maminko, já chci kávu,“ vpadl hned druhý ženský hlas, zvuku více dětského a tónu trochu rozmazleně umíněného.
A na to třetí hlas, maminčin, nač si tak vymýšlejí, aby každé zvláště strojila. Měl zníti přísně, prozrazoval však, že odporu nebude a že maminka uvaří čokoládu i kávu, třeba že to marnost. Nežli však ještě domluvila, ozval se opět popěvek z Figara, a juž také mlýnek drtící kávová zrnka, jejichž příjemná vůně zavanula až do pokoje, kde seděla zamyšlená dívka.
Ale ta se pak pojednou obrátila, jak na ni zavolala matka, ve dveřích se náhle objevivší. Byla tělnatá paní v bílém čepečku, v šatech poněkud značně juž obnošených a ne zrovna nejspořádanějších.
„Pavlo, chceš-li kávu nebo čokoládu? Nebo snad mléko?“ ptala se paní Butteauová. „Mléko?“ ptala se na novo nevyčkavši odpovědi.
Pavla jen přisvědčila, že mléko, a dobromyslná paní juž odcházela, aby učinila také Pavle po přání. To mívala skoro každé vaření; každá z dcer si vymýšlela něco jiného, a ona každé vyhověla. A vyhověla jim vůbec ve všem, nemohouc jim nic odříci, třeba že to někdy způsobilo jí dost práce a starostí, třeba že bylo jí časem a někdy dosti často dluhy dělati. Dělala je s vědomím mužovým, častěji však bez něho.
Proto nezřídka upadla v nesnáze, a ne malé, ana nemohla vždy v čas, jak by ráda zaplatiti; v takových chvílích sama sobě domlouvala, že nesmí děvčatům ve všem býti po vůli. Ale byla zas a opět a opět. Nejméně si Pavlina navymýšlela, jsouc ze všech nejskromnější. Nyní, matkou z myšlének vytržena, namočila péro a jala se dále opisovati. Nepsala však dlouho. Někdo na dvéře zaťukal.
Dívka znala to zaťukání. Lehounký nach přeletěl jí pěkným, bílým čelem, a zvláštní svit mihl se jí v očích, když do světnice vstoupil mladý, hezký muž asi třiadvacetiletý. Vlasy měl pudrované a cop. Mokrý plášť nechal v předsíňce. Měl na sobě tmavomodrý kabát se žlutou podšívkou, růžově a modře pruhovanou vestu, od níž sněžnou bělostí svou na prsou se odrážel jabot plný varhánek.
Mladý muž vesele, s jakousi důvěrností pozdraviv podal dívce ruku, kterou ona patrně ráda přijala a stiskla.
„Pořád pilna!“ pravil mladík srdečným tónem. „Aby vám jen neublížilo, panno. A ke všemu já vám také zas něco nesu. To však nekvapí.“
Sáhnuv do kapsy vyňal balíček. Za chvilku tu, an mluvil, an balíček rozdělával a na klavír kladl, dívka očí s něho nespustila. Jak vyslovil prve starostnou svou obavu o ni, usmála se blaženě, a nyní, an balíček rozbaliv před ní položil (byl to rukopis), nahnula se k němu, aby si přečetla nadpis. A on se také sklonil a dotekl se při tom tváří svou jejích vlasů. Četl nahlas: „Wlasta a Šárka neb Díwčí boj u Prahy. Wlastenská hra w 5 jednáních se zpěwy a baletmi —“
„Složil Václav Tham,“ ozvalo se vesele pojednou za mladými lidmi u klavíru stojícími.
Pavla pozardělá vzpřímila se ihned jako proutek, a mladý muž rychle se obrátil po dveřích, kde stála nejmladší dcera Butteauova Betty. Bylo jí teprve jedenácte let; dle řeči však a všeho jistého, smělého jednání jako by byla věku dospělejšího. K tomu zajisté nejvíce divadlo přispělo. Vyrostlať při něm a sama také nebyla na něm neznámou. Dobylať sobě v „Boudě“, nazvané od září minulého roku, kdy ji císař Josef s generály Laudonem, Lascym, Hadikem a jinými navštívil, „c. k. vlasteneckým divadlem“, veliké pochvaly, sehrávši znamenitě dětské úlohy, jmenovitě v Thamově kuse Břetislav a Jitka a v Stunově Sedlském buřičství.
Nyní vyrušivši sestru a hosta usmívala se a dodala: „Je-li pravda, pane doktore, že to je nový kus od vás?“
„Ano, panenko, nový kus, a je tam také něco pro ni. Ale ona, zdá se mi, že juž má nějakou novou úlohu,“ dodal směje se a upíraje zrak na veliký šátek, který měla volně přes ramena hozený a na rozpuštěné vlasy dělaným věncem zdobené. Bettina se také zasmála.
„A to je pěkné!“ zvolala. „Což pak mořskou pannu není na mně ani dost málo viděti? To jsem to pěkně vyzkoušela!“
„Tak přece, doktore, pokročte!“ ozval se v tom ve druhém pokoji hlas, jenž si prve prozpěvoval úryvky z Figarovy svatby.
A doktor poslechl okamžitě. Vstoupil do pokoje, v němž podobně vypadalo jako v prvním. Na rozdíl měl na stěně zrcadlo ve skleněném, mdle broušeném, květovaném rámci a v jednom koutě bledě zelenou španělskou stěnu, polepenou barevnými i černými obrázky. Nábytek byl různý, ne valný a jen pohovka květovanou látkou potažená svědčila svým vyřezáváním, že pamatovala lepší časy.
A na té pohovce seděla, vlastně víc volně ležela, majíc nožky opřeny o stoličku osmnáctiletá mlle. Lotty Butteau, člen Bondiniovy společnosti v Nosticovském divadle.[1] Napudrovanou hlavu měla opřenu o lenoch pohovky, kulatou bradičkou hezky vzhůru, tak že jí bylo pěkně viděti i bílé hrdlo i, jak pruhovaný živůtek byl vystřižen, půvabnou šíji, kterouž fichi volně přes ňadra uvázané spíše odhalovalo nežli ukrývalo. A zase si juž pozvukovala, nedbajíc šití, divných látek a divadelního šatu nějakého, rozložených po pohovce a kolem po židlích.
„Tak už to víte, doktore?“ ptala se vstupujícího nehnuvši se. Jen se pousmála. Ale hned jako rybka se vyšvihla, když doktor přisvědčil, a juž shodivši s pohovky barevnou látku, zvolala: „Tak pojďte, sedněte si. Semhle — a povídejte. Je tak ošklivě venku, brr — jak ten déšť šlehá do oken! To se bude poslouchati! Tak tedy, prosím vás, je-li pravda, že jsou také frajmaurky?“
„Jsou, panno, to jsem už minule řekl,“ usmívaje se odvětil Tham a sedl si.
„Ano, ale já myslím, tu v Praze? Jak jsem o tom zaslechla —“
„Ah, pěkně vítám, pane Thame,“ ozvalo se ve dveřích, vedoucích z kuchyňky. Paní Butteauová přicházela, vítajíc ráda dobrého známého.
„Ale maminko, nechte nás, doktor bude povídati o loži frajmaurek!“
„Nechám, nechám, milé děti, jen co se zeptám pana doktora, co by rád, zdali kávu nebo čokoládu, nebo —“
„Čokoládu, maminko,“ zvolala rychle za něj mlle. Lotty. „Budeme ji píti spolu, doktore, a teď vypravujte, prosím vás.“
„Není žádné pochybnosti, že tu v Praze je také adoptační lože, t. j. taková, v níž jsou také frajmaurky,“ začal mladý filosofie doktor Václav Tham.
„A mají-li také takové obřady jako páni, když je přijímají?“ ptala se dychtivě mlle. Lotty.
Malá Betty zapomenuvši věnec na hlavě, schoulena do pruhovaného, velkého šátku jako do pláště, seděla na židlici poblíže pohovky a upřela po této otázce ještě dychtivěji velké své tmavé oči na vypravujícího. Ten se usmál a pravil:
„Ovšem, že mají. A je to dost těžká zkouška, když poprvé ‚sestru‘, jak se říká, uvádějí.“
„Ah, něco strašného!“ zvolala Lotty. Bylo však znáti, že ji to velmi příjemně rozčiluje. A Betty, jako by o nějakou strašidelnou pohádku běželo, žadonila: „Povídejte!“
Dychtivá zvědavost děvčat Thama patrně bavila.
„Nejprve zavedou tu,“ pokračoval a naschvál hodně vážně, „která chce státi se sestrou, do jizby úplně tmavé, do čiré tmy. V té hoří jenom jedno světélko, a to v umrlčí hlavě —“
„Hu!“ otřásla se Lotty, ale hned zvolala: „Dále, doktore, dále!“
Betty ani nedutala; oči tkvící na vypravujícím se jí šířily. Ten mrknuv úkosem do polootevřených dveřích do druhého pokoje, pokračoval:
„Když tak nastávající ‚sestra‘ ve tmě dobrou chvíli vydržela, přistoupila pojednou jedna ze ‚sester‘ lože a ptá se jí, dobře-li všecko rozvážila, trvá-li na svém úmyslu a chce-li podstoupiti těžkou zkoušku, aby mohla býti přijata. Když přisvědčí, odváže jí ‚sestra‘ levý podvazek.“
Lotty pohledla pátravě na doktora, nežertuje-li, a usmívala se pochybujíc. On pak porozuměv pravil:
„Ano, levý podvazek, opravdu, a místo něho uváže jí sestra modrou, rozumíte-li, modrou pentli tak, aby jeden koneček té pentle čouhal. Pak jí svlékne pravou rukavičku, zaváže jí oči a ta kandidátka, abych ji tak pojmenoval, musí odpřisáhnouti, že skutečně nic, ale nic nevidí. Pak ji teprve zavede ke dveřím lože a pětkrát zaklepá —“
„Ah —“ povzdechla Lotty z hluboka. „A co pak?“
„Teď začne to pravé,“ odvětil Tham a vztáhl před se ruku s roztaženými prsty.
„Eh, nehrejte,“ durdila se mladá herečka. „Do pravdy —“
„Tedy do pravdy. Sestra na dvéře pětkrát zaklepá. Za dveřmi, v komnatě, sedí ‚ctihodný‘ t. j. mistr lože, v zástěře s modrou páskou; na té mu visí zednická lžíce. Klobouk má na hlavě. V levé drží nahý kord, a přítomní ‚bratři‘ mají také v rukou obnažené kordy —“
„A sestry?“ ptala se Lotty chvatně.
Tham usmívaje se odpověděl:
„Ty nemají nic, totiž v rukách. Ale sedí do kola, každá v bílém čepci, s bílou zástěrou a na pentli —“
„Modré —“ Lotty neopominula podotknouti i tázati se zároveň.
„Ano, na modré pentli zednickou ne juž lžíci, ale lžičku. — Jak vidíte, jsou frajmauři galantní —“
„Jen dále, dále!“
Proud dešťový větrem hnaný mocněji zarachotil na oknech.
„Jak sestra venku vedoucí novicku na dvéře pětkrát zaklepala,“ vypravoval Tham, „ctihodný dá se jí třikrát optati, co chce, a dobře-li si všecko rozmyslila. Ta když přisvědčí, otevrou jí dvéře, a ona vstoupí do brány utvořené z obnažených kordů, jež bratří drží jí nad hlavou.“
„Ale ona má zavázané oči —“
„Ano, má —“
„Čokoláda juž bude,“ ozvala se paní Butteauová ve dveřích. Obě dcery, Lotty i Betty, se po ní prudce obrátily, a starší zvolala:
„Nechte nás, maminko! Ještě ne, počkejte trochu —“
Matka poslechla a zmizela zase v kuchyni. Mladý doktor pak pokračoval:
„Nežli nastávající sestra do té brány z kordů vstoupí, mistr lože se jí ještě jednou zeptá, dobře-li vše uvážila. Ona, toť se ví, že ano. A tu se jí mistr ještě zeptá, zdaliž se kdy dopustila něčeho nečestného, nepoctivého, a ona řekne, rozumí se, že ne. Pak ji vedou pod ty kordy, jako ocelovou branou dále do sálu, a sice od půlnoci k západu, a to třikrát po sobě, a pak dvakrát kolem stolu, u kterého stojí mistr lože. Na tom stole jsou dvě hořící misky, a nad ty misky pozvednou kandidátce ruce —“
„Nad oheň?“ divila se Lotty.
„Ovšem že, ale asi hezky vysoko. A tu pak ten její průvodce zvolá: ‚Putovala!‘ V tom přistoupí k ní dva bratři s hořícími pochodněmi, kteří ji dovedou k výklenku v sále, zastřenému oponou. A mistr lože vážně promluví: ‚Nechť uzří, čím byla, čím je a čím bude.‘ A jak to řekne, sdělají kandidátce obvazek s očí, záslona ve výklenku se rozhrne, a juž vidí — kostlivce.“
„To je hrůza! A nesmí vykřiknouti?“ zvolala Lotty.
Betty naslouchající nehnutě s dechem utajeným, povzdechla teď z hluboka.
Tham zlehýnka se usmál a mrknuv opět po dveřích do druhého pokoje odpověděl:
„To nesmí. Musí státi chvíli proti kostlivci tiše, ani se nehnouti, a uvažovati, až se ozve mistrův hlas. A ten zvolá: ‚Odveďtež ji tedy ze smrti k životu! Ať jí vysvitne dennice!‘“
V tom zarachotily konvičky a koflíčky, jež paní Butteauová nesla na velikém podnosu.
„Teď se juž nedám,“ pravila rozhodně, ale vesele, „k čemu pak by to bylo. Posvačte a pak si zas vypravujte.“
Odporu nebylo, zvláště když doktor Tham přidal se na stranu paní mateře. Jen v tom povolil, že alespoň dopoví, co je s tou dennicí.
„Za mistrem lože je veliká, červená opona. K té nastávající sestru zavedou, oponu odtrhnou, a za ní ve výšce svítí veliká hvězda, plná světel. Tu novicka poklekne a skládá slib.“ Tham pomichoval lžičkou čokoládu. „Pak obdrží pásku, mistr ji obejme, nazve ji sestrou, vede ji ke všem bratřím a sestrám, kteří jí dávají bratrské a sesterské políbení, a ona —“ zamlčel se, lámaje si pečivo.
„A ona?“ ptala se chvatně Lotty zastavivši s malovaným koflíčkem u samých rtů, ke kterým ho chtěla přichýliti.
„Ona jim všecky hubičky vrátí!“ zvolala pojednou malá Betty.
Matka patrně potěšena dala se do smíchu a Tham i Lotty také. A ta se pak otázala:
„A jsou tam také mladí bratří? A hezcí?“
„Hrabě Canal —“ odpovídal Tham, pije čokoládu.
„Oh!“ děsila se Lotty. „A kdo ještě?“
„Hrabě Lažanský, bibliothekář Ungar —“
„Hahaha!“ smály se panenky veselým, rozpustilým smíchem.
„Professor Cornova, professor Meissner, rada Riegger, hrabě Kolovrat —“
Děvčata chechtala se dále a Lotka za smíchu volala:
„To jsou mladíci — haha — to jsou bratří k hubičkování — haha!“
Až ji paní Butteauová musila napomenouti sama dokládajíc, že ty sestry také nejsou z nejmladších, jako hraběnka Canalová a radová Rieggrová, a zrovna k líbání. A juž také volala na Paulu a divila se, co že nejde.
„Ó, ta čte!“ zvolala Betty. „Pan doktor přinesl novou hru, a jistě že vlasteneckou, a to ona Pauly dala se hned do ní, to jí je milejší nežli o těch frajmaurkách.“
„Ale mléko jí vystydne,“ mínila paní Butteauová. „Pijte, pane doktore. Já teď budu také poslouchati. Ale dříve ještě koflíček! Tak, ono se vám v krků zavlaží.“
Paula skutečně dala se do čtení. S počátku jen listy přemítala, zvědavě do nich nahlížejíc, ale pak ji jeden z výstupů nějak zabavil. Četla ho, četla druhý a ten za ním, a juž nedbala vypravování autorova ve druhém pokoji. Jeho dílo bylo ji všecku upoutalo. Četla patrně s velikou dychtivostí, upřímně.
Maminka ji volala na mléko. Hned nešla. Chtěla ještě výstup dočísti. Proto pospíchala. Než nepřečetla, neboť někdo zaklepal na dvéře. Rychle se vztyčila. Dvéře se otevřely, a vstoupil svěží panáček, útlý a štíhlý, příjemného líce, dle všeho student. Byl to mladý filosof František Věk.
- ↑ Nynější král. zemské německé divadlo.