Epigramy (Borovský)/Úvodem
| Epigramy Karel Havlíček Borovský | ||
| Úvodem | Jehly, špičky, sochory, a kůly | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvodem |
| Autor: | Jiří Zborský |
| Zdroj: | Karel Havlíček Borovský. Epigramy. Praha: Literární kroužek, Chicago, 1911. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD origin |
Úvodem.
“Poesie musí býti pravda”, jsou vlastní slova Havlíčkova a k tomuto směru tendenční poesie obzvláště vhodný jest satirický duch poesie epigramatické. Mezi nejlepší plody činnosti básnické u Havlíčka patří většina jeho epigramů, které úsečnou formou měly předváděti pravdu, beze všech idealisujících příkras. Ke skládání epigramů Havlíček přistoupil teprve po pilném studiu epigramů Logauových, Lessingových, Puškinových, jak svědčí řada příkladů z těchto spisovatelů. Kromě toho studoval básnickou formu národních písní a zachovaný sešitek poznámek z roku 1842 s nápisem: “Sbírka epigramatických básní ze Slovanských národních písní” plně dokazuje, že chystal se skládati epigramy v národním duchu českém. Úmysl tento plnou měrou se Havlíčkovi podařil a mnohé z epigramů po stránce formové zůstaly posud nedostiženy.
Postup tvoření Havlíček sám ve svých dopisech objasňuje a epigramy byly mu: “malinké nádobky, do kterých vztek svůj nalévám, když se nesmím oustně vyslovit, aby mi srdce nežral” (v dopise ze 22. května 1844). “To je již můj obyčej, že v nesnázích nemohu jinak mluviti než žertem, poněvadž jest nejlépe v smíchu s nimi zápasit,” praví v jiném dopise. “Já každou myšlenku tak dlouho hobluju, až je z ní epigram, při čem si ani na žádné pravidlo nevzpomenu; teprv když je hotov, vidím, do jakého druhu patří. Tak to bylo odjakživa a bude in infinitum.” Těmito jeho slovy vysvětlujeme si řadu korrektur v jeho rukopisech a řadu variantů, často stejně cenných, jako definitivní vyjádření.
Obsahově velká část epigramů jest namířena proti poměrům církevním a náboženským. Po definitivní roztržce názorů Havlíčkových, které nejprve vedly k jeho vystoupení ze semináře, celá mysl jeho obrátila se k tepání klerikalismu a katolické pověry. Vedle náboženských poměrů jsou to poměry politické a sociální, které nejvíce zavdávaly příčiny k ostrým epigramatickým výpadům. K názorům v epigramech politických přispěla hlavně změna a rozvoj smýšlení Havlíčkova, které získal za svého pobytu na Rusi, kdež viděl, jak plané jsou posavadní jeho vlastní ideály rusofilské. Zejména na Rusi vzniká jeho příkrý odpor proti absolutismu. Též česká literatura se svou slaboduchou kritikou let padesátých vyvolala několik vtipných nápadů pro tvorbu epigramatickou.
Ve všech epigramech i pozdějších básních zřejmě jest viděti vynikající Havlíčkův vtip a možno jej považovati za typ českého vtipu. Chtěl sám ještě vtipné nápady nejen slovem, ale i obrázkem zdůrazňovati: “Epigram je satirická malá básnička, a tedy s obrázky tím více spůsobuje satiry, tím více jde do živého. Hodlám tedy ku každému obrázky přivtělit tak, aby byl vytištěn v prostředku a okolo něj obrázky.” (Z dopisu). Bohužel k této dobré myšlence shodou tragických osudů Havlíčkových nedošlo, jakož nedošlo ani k soubornému vydání jeho epigramů, ač sám Havlíček se chystal k jich vydání.
Havlíček sám některé epigramy otiskl v Šotku, jehož byl redaktorem, a v České Včele. Souborně byly sebrány L. Quisem a otisknuty v Sebraných básnických spisech Havlíčkových (poprve r. 1898.), ovšem bohužel nedostalo se jim úpravy a úplnosti, jak památka Havlíčkova, význam a literární cena těchto epigramů vyžaduje. Přítomná tato naše sbírka epigramů obsahuje v nezkráceném vydání vše, co po Havlíčkovi zbylo z jeho činnosti epigramatické. Epigramů dle zápisek jeho vlastních bylo daleko více, ale zachovaly se nám pouze zde otištěné. Je-li v našem vydání přece několik málo míst vytečkováno, jsou tyto tečky již v původních rukopisech Havlíčkových a nevznikly redakci vydavatelskou. Naše sbírka od vydání dosavadních liší se tím, že za podklad vzat původní rukopis Havlíčkův chovaný v bibliothece Musea král. Českého,[1] oproti pozdějším změnám a variantům, užitých samým Havlíčkem při otiskování v časopisech, z důvodů tehdejších poměrů tiskových. Některé ovšem epigramy, které se nezachovaly v literární pozůstalosti Havlíčkově, doplněny ze starších věrohodných opisů sbirek soukromých.
Pořádek a rozdělení epigramů vzato ze sešitku vlastní rukou Havlíčkovou r. 1845 pořízeného, pouze ke konci každého oddílu připojeny obsahově příbuzné epigramy, ale po roce 1845 vzniklé. Tím zachován i postup vydání, jak si sám Havlíček původně určil.
Nyní teprve, když máme nezkrácené vydání epigramů, můžeme správně pochopiti Havlíčkův význam v dějinách satyrické české literatury. Ze všech českých satyriků jest Havlíček nám nejbližší, jeho vtip jest lidový, formou nápodobí národní písně a volba nespisovných výrazů zřejmě ukazuje, že Havlíček chtěl mluviti k českému lidu. Chtěl s drahým mu českým lidem i formou básnickou sdíleti své trampoty a a názory o chybách veřejného života.
Nechť toto nezkrácené vydání umožní co největšího rozšíření nám tak vzácného básnického odkazu!
Jiří Zborský.
- ↑ Vzdávám vřelé díky sl. správě bibliotheky i sl. praesidiu Musea král. Českého v Praze, že zvláštní ochotou mi vydání umožnily.