Moderní básníci angličtí/Elegie psána na hřbitově vesnickém

Moderní básníci angličtí
Duch admirála Hosiera	Elegie psána na hřbitově vesnickém	Slzy Skotska

Údaje o textu
Titulek:	Elegie psána na hřbitově vesnickém
Autor:	Thomas Gray
Původní titulek:	Elegy Written in a Country Churchyard
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 10–14. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Zvon večerní uspává mroucí den,
a stádo bučíc v chlív se cestou dává,
ku vísce rolník potácí se zmdlen
a temnotám a mně svět přenechává.

Do matných obrysů kol splývá zem,
kraj slavnostní se halí ve mlčení,
brouk bzučí sem tam v letu těkavém,
zvon ospalý stáj skolébává v snění.

Jen s věže v břečtan zdi své halící
kvil sovy zní ku měsíci v té tíši,
když náhle chodce noha bloudící
se jejího tkne hnízda v pusté říši.

Ve stínu drsných jilmů, v osykách
kde v suchých pahrbcích se vlní země,
svých úzkých cel tu těsných ve stěnách
spí vísky prostí otci sen svůj jemně.

Je z rána luk a polí vonný dech,
roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,
ni vlaštovky zpěv od doškových střech
víc nevzbudí z jich přehlubokých loží.

Krb planoucí víc neuvítá jich,
ni ku večeři žena účinlivá,
ni otce návrat dětí veselých
druž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.

Jich kosou sežat kolem mnohý lán,
co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,
do pole jimi vesele skot hnán,
co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!

V jich prosté veselí, v los, trud a tíž
mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,
i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,
co krátká chudých kronika ti praví.

Zde erbů chlouba, moci nádhera
a všecko, s krásou blahobyt co dává,
má chvíli jisté zhouby, veškerá
v hrob ústí zvolna ale jistě sláva.

Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,
že památka jich rovů bez trofejí,
kde dómu klenby skrz kadidla dým
se chvalozpěvy hromovými chvějí.

Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,
dech, který prchl, tělu vrátit znovu?
můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,
smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?

Spí v zanedbané této prsti snad
hruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,
i ruka, mocně vést jež mohla stát
neb v nadšení by do strun lyry hřměla.

Jim nedopřála ani věda číst
z té knihy, bohata jež lupem času,
a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,
zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.

Vždyť mnohý nejčistější drahokam
spí, v nezbádaných tůních moře zticha,
květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,
a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.

Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,
před nímž se musil místní tyran třásti,
zde mnohý Milton neslavný a něm
i Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.

Jim nepřáno si potlesk vynutit
na sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,
v zem šťastnou plný hojnosti roh lít
a číst své děje v očích svého lidu.

Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,
tak omezen kruh zločinů a zrady,
bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,
ni mřížemi třást bez soucitu tady.

Hlod svědomí si nehalili v smích,
stud hanby též ne líčidlem v své líci,
a nekupili nádheru a pych
kadidlem, Mus jež vzato obětnicí.

Měst vřavě, davu zpitých vzdálená
jich z cesty prostá nezbloudila přání,
jen stezkou, která stínem halena
šli zatím neuznáni v odříkání.

Jich kostem proti urážkám je štít
kříž vratký vztyčen k upomínce bolem,
a prostým rýmem, hrubou řezbou ryt
daň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.

Jim neumělá Musa jmeno, rok
na místo pochvaly a nářku vryla,
neb ze svatého písma málo slok,
by umírat je klidně naučila.

Neb komu hrozí zapomnění plen,
zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?
Svit opouští, jímž chabý smál se den
zda v loučení zrak neobrací zase?

Za srdcem duše mroucí touží cit,
daň slzí žádá si zrak v umírání,
hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,
ba v popeli zříš tiché její plání.

Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětliv
v těch řádcích slavíš jejich prosté žití,
zda v zbožné tuše rosou lásky živ
se na tvém losu kdo též v soucit vznítí?

Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:
Jej vídal jsem, jak za úsvitu rána
spěl chvatným krokem rosy niče sled
by zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.

Kde sukovatý onen shrblý buk
spleť kořenů svých fantastických vine,
spočíval v poledne, vln žvavý zvuk
poslouchal zdroje, který dole plyne.

Jej na kraji jsem lesa večer stih,
jak v tváři s pohrdem cos šepotaje
spěl bledý, schýlen v dumách neznámých
ve srdci trud neb marné lásky taje.

Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,
svah milý prázdný, buk byl osiřelý,
a druhý zaplál den, kam znikl on?
Mýť bez něho i mlází po den celý.

Dne třetího s pohřebním zpěvem spěl
tam cestou od kostela průvod malý,
sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,
co bílý hloh zde na kamenu halí:

Nápis

Zde v lůnu země leží mladá skráň,
jež slávy ani štěstí nepoznala,
v kolébce Musa usmála se naň,
však těžkomyslnost jej svojím zvala.

Měl dobré srdce, duši upřímnou,
a hojnou odměnu mu Nebe přálo,
dal chudině vše, co měl, slzu svou,
co přál si, druha, Nebe jemu dalo.

Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,
nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,
je v chvějné naději nech spočívat
na srdci jeho Otče, jeho Boha.