Eklogy a písně/Ritornelly II.

Eklogy a písně Jaroslav Vrchlický
Ekloga VII.	Ritornelly II.	Jen vzpomínku

Údaje o textu
Titulek:	Ritornelly II.
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav, Eklogy a písně, básně Jaroslava Vrchlického, J. Otto, Praha 1889 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Snět střemchy k mému sklonila se čelu,
i zavru oči a naslouchám v dálku…
zda včel to ruch, či zvonky ritornellů?

„Zas ritornelly?“ — divíš se, mé dítě!
Mně milé jsou, což nevíš, jejich hudbou
že poprv řek’ jsem, kterak miluji tě?

Mé čelo v trávě chladí vláha rosná
a praví mi: „Je stejná síla touhy,
ať kolébá ji moře šum neb sosna.“

Květ jahody bych s úbělem tvých lící,
pomněnku s okem, růži s ústy srovnal,
však leknín s čím — ach, ne, to nelze říci!

Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá
se vážná stráň… Ký div, že v jaru lásky
snů bílých též jest plna duše celá.

Květ jabloně se rdí a růže plane,
mák vlčí hoří… Lásky celé plání
zde v stupnici viz luzných květů vtkané.

Co starosti a trudy? — Přijdou samy!
Dny lásky naší květiny jsou v žití.
Nuž trhej! Vůně jich vždy bude s námi.

Ve trávě v chladu prosníti den parný
a večer lapit v ritornellů sítě
tvůj úsměv — ne, věř, nebyl to den marný!

Než zraje plod, dřív spadnout musí květy.
Nuž, líbáním třes lásky mojí stromem,
vždyť sprchnou zase na tvé jenom rety!

Buk s břízou v objetí se k vodě klene…
Zde v mechu se jak na tvém srdci leží,
tak bezděčně — ať svět mne zapomene!

Ty dlouhé zimní večery! Vždy sami
jsme četli dlouho — snad sny, mezi řádky
jež tanuly nám, jsou teď květinami.

Ten, „Dítě mé“, jest konvalinkou v trávě,
„Jak miluji tě!“ hoří planou růží,
„Jsi mou!“ se kloní jasmínem k tvé hlavě.

A každá chvíle bez tebe jest celý
den lásky s tebou, slzy teď jsou rosou,
a všecky vzdechy jsou teď ritornelly.

A kdo ten zázrak učinil, zda nebe,
zda osud, ty, neb já? — Či všickni spolu? —
Ne, ve při této nechám vinnou tebe.