Eklogy a písně/Náhrada

Eklogy a písně Jaroslav Vrchlický
Ekloga IX.	Náhrada	Ekloga X.

Údaje o textu
Titulek:	Náhrada
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav, Eklogy a písně, básně Jaroslava Vrchlického, J. Otto, Praha 1889 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ty večery jak zapomenout mohu?
S tmou záře v korunách se stromů pojí,
na rtu mém písně, včely v zkvětlém hlohu,
 tvé oko v mém, tvá ruka v ruce mojí,
tak šerem, kde vše splývá a se mění,
jsme chodívali mlčky v zamyšlení.

Tu pravila jsi, kolem krásné hlavy
nach západu, svit štěstí v obličeji,
tím hlasem, který jako vánek hravý
v mém srdci struny zčeří, až se chvějí,
tu pravila jsi — vlas tvůj zlatem svítil —
co dávno jsem již v hloubi duše cítil:

„Ó můž-li jedna chvíle štěstí v žití,
v poušť oasa a míru ostrov v moře,
nám náhradou za boly roků býti,
nám duhu sklenout nad propastí hoře:
ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru
já nejraději z ruky tvé ji beru!

Tvé nebe stejně nad námi se klene,
tvé stíny stejně tmavy jsou a svěží,
ve vráskách hor i v řece stříbropěnné
zář hvězd jak úsměv požehnání leží,
vždy vane vůni, kterou leknín dýchá,
mně anděl noci perutěmi ticha.

Vždy stejný úsměv mají tvoje nivy,
vždy myšlenka spí v šeru tvojich lesů,
pták stejně čilý jest, keř stejně snivý,
zář stejná v jaru, motýl stejný v plesu,
a srdce lidské, co ztratilo v žití,
zde nalezne, jen chce-li šťastné býti.

A proto, můž-li blaha jedna chvíle,
v poušť oasa a ostrov míru v moře,
svát něco lístků růží ku mohyle
a duhu sklenout nad propastí hoře:
Ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru
já nejraději z ruky tvé ji beru!“

Tak pravila. Kol hlavy čarokrásné
nach západu, svit štěstí v obličeji,
však v srdce strunách v bouři mnohohlasné
to burácí, a již se písní chvějí:
„Ó prosím, nechť ať v slzách, v štěstí, v bolu
tu chvíli blaha zažijeme spolu!

Z tvé ruky ona chvíle zapomnění
mně bude věčně milá, věčně drahá,
nach, zář a vůni vetká v naše snění,
a její ambra, lahoda i vláha,
když z tvojí ruky v moji duši skane,
z ní tobě písní nesmrtelnou vstane.

V tvém oku budou zelenější luhy,
v tvém oku budou usmívat se skály,
nach červánků na zlaté dělen pruhy
ustoupí hvězdám, které zrovna vzplály
jak z moře z tvého vstávajíce oka,
že nepojme jim mojí písně sloka.

Pak řeknem spolu: Noci, dnové, léta,
ó valte se, vy osudy a časy!
Nám v srdci blaho jedné chvíle zkvétá,
nám jedné hvězdy v duši planou jasy,
nám příroda, co ztratili jsme v žití,
vždy nahradí — my chcem v ní šťastni býti!“

Noc prchla již z mé duše, v které v sporu
se pojí žár a stín, jak v šeru stromů,
z níž píseň tryskne září meteoru,
a shasne hned, když nemá pláti komu,
má láska jako anděl bílý vstala
a krokům tvojim v mechu naslouchala.

A laně vyšly z obory — v jich čele
viz první, kterak v dálků noční slouchá,
a hvězdy z mlh se plíží stříbroskvělé,
snů andílkové z řas božího roucha…
Za leta muk, za klamu dlouhé boje
mně náhradu dal pohled v oko tvoje.