Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/V.
| Dvojí probuzení Karolina Světlá | ||
| IV. | V. | VI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dvojí probuzení |
| Autor: | Karolina Světlá |
| Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 127–134. |
| Licence: |  PD old 70 |
Předrahá!
Ponejprv ve svém životě, že jsem celou noc probděla. — Probděla jsem ji v slzách a v bolestném přemítaní. On mnou opovrhuje a já zasluhuji stokrát jeho hněvu! — Při něm jsem promařila tolik neděl, v pošetilých hrách si libujíc! Žila jsem bez účele, bez myšlének, jako to ptáče tam na kvetoucí větvi! Dala jsem si lichotit, dala jsem se milovat, a jak málo jsem byla hodna pokladu Vaší lásky! Přijmula jsem to lehkou myslí, jako bych byla měla k tomu práva, nepomýšlejíc nikdy, zda-li tolik shovívavosti a trpělivosti zasluhuji.
Ach, bloudila jsem v temnosti a nikdo mi nepověděl, kde naleznu světla! Proč, ach proč jste mi tajili stinnou stránku života? Proč jste mi neokázali svět v pravé podobě, řkouce: Jdi, snaž se a trp s ostatními! Proč jsem měla býti výminkou, proč má býti lós můj nad jiné šťastnější? což jsem lepší, ušlechtilejší, než moji bratří? Nejsem člověkem? — Ach, to se změnit musí! Nechci se více sama před sebou stydět, chci býti platným oudem člověčenstva!
A Vy mně musíte býti nápomocni! Nesmíte více ve mně vidět to blouznivé dítě, ježto rozmary svými Vám dlouhé chvíle krátilo, nýbrž podporujte svojí zkušeností děvče, slabé vedením a silou, ale silné dobrou vůlí a snahou upřímnou! — Nesmíte mi bránit, zařídím-li si svůj život jinak, než jste tomu byli až posud zvykli; ale buďte mi laskavě nápomocni, abych si vydobyla, co jsem od včerejška snad na dlouho ztratila. Úctu sama před sebou! — Jak jsem mohla býti tak zaslepena, že vidoucíma očima jsem přec neviděla! Ne, nemohu si nikdy prominout, že jsem tak lehce těkala tím životem, honíc se za motýly zlatokřídlými — a tisíce úpěli pod břemenem osudu svého! — Odhodím daleko od sebe všecken šperk, všecku nádheru! Veškeru marnosť a sobectví vypudím z tohoto lehkomyslného srdce. — Nenávidím sama sebe stokrát více, než mne kdy doktor nenávidět může — opovrhuji sebou z celého srdce. — Chci napravit, co jsem provinila, stonásobnou snahou; chci se učit, chci skoumat, přemýšlet, pomáhat. — A on, jehožto blahodějná, nemilosrdná ruka strhla bělmo s očí mých, on mně musí býti nápomocným! —
Vstoupila jsem do pokoje tetina, kde se obyčejně scházíváme, očekávajíc netrpělivě příchod doktorův. Musela jsem s ním mluvit, abych se mu vyznala, že pravdivosť jeho slov nahlížím. Jako nesmírná tíže leželo jeho opovržení na mých prsou; chtěla jsem mu říci, že je více zasluhovat nechci. — Teta mne uvítala vlídně. Lekla se mé bledosti; znepokojovala se nad mou zasmušilou tváří. Tázala se mne nadarmo, co mi schází; vyhýbala jsem se určité odpovědi. Konečně pravila, chtějíc mne patrně rozveseliti: „Na druhý týden jsme zvány, jak víš, na merendu. Je to originální nápad baronky, že nám na jaře chce způsobiti masopustní zábavu! Chci, abys vynikala mezi všemi oděvem. Sestavila jsem ti potajmu vkusný kostum, který se ti jistě líbit bude. Abych mráčky z tvého čela zahnala, ukážu ti závoj, jejž mi před chvílí vyšivačka poslala. Bude to koruna tvého oděvu; je to mistrovské dílo. — Jak se těším, až tě v něm uvidím.“ Podala mi černý krepový závoj, nad míru uměle a bohatě hedbávím vyšívaný. S jakým nadšením bych ho byla ještě včera přijmula! — Dnes hledala teta má nadarmo v očích mých příjemného překvapení. Vrátila jsem jí ho skoro urputně. „Nikdy,“ horlila jsem, „teto drahá, nemohu nositi něco, na čem lpí krev hotovitelky! Ach kolik nocí nad tímto závojem probděla, kolik dní protruchlila! Nechtěj od neteře své, aby se zdobila slzami jiných, veselíc se, když tolik jiných bídě a zármutku podléhá!“ — Teta stála jako zkamenělá nad neočekávaným výbuchem mého lidumilství. Znala mne tak hravou, tak nevšímavou; nemohla náhlý obrat mého smýšlení pochopiti.
„Ty jsi churava, dceruško,“ pravila opravdu starostlivě, „anebo tě snad někdo pohoršil?“ — „Nikdo mne nepohoršil, teto, ale sama na sebe se hněvám, že jsem až posud tak tupě hleděla na život. Teď vím všecko! Vím, co jiní trpí, pod jak těžkým, nezaslouženým jařmem tisíc nevinných, nebohých duší vzdychá, nemajících jiné vady, než že se v chudobě narodily! Vím, jakých hříchů jsem v nepředloženosti své spáchala, promarňujíc peněz i času v nejapných zábavách! Vím, že nemám jiné zásluhy, než že jsem se narodila v bohaté rodině; vždyť v jiném ohledu nemám té nejmenší ceny! — Ach tetinko,“ pokračovala jsem s rostoucí vášní, „zbav mne, pro boha, všech těch marných věcí, všech těch mých zlatých šperků, hedbávných šatů, mých krajků a klenotů. Pálí mne na svědomí! — Kup mi plátěné šaty a ulož mi ty nejtěžší práce! — Chci také jednou snášet zimu a hlad; chi žíti bez radosti — chci býti jako tisíce jiných, nade mne ušlechtilejších — nuznou, nešťastnou, pronásledovanou — dříve nebudu míti pokoje. — Vezmi ten závoj, teto, nechci ho viděti, a vrať ho, vždyť by zžehl mé čelo, chtěla-li bych se jím ozdobit!“ —
„A ta nebohá pracovnice očekávající ze svého výtěžku chleb pro sebe a pro dítky své — na tu zapomínáte?“ ozval se za mnou vážný — ach, dobře mi povědomý hlas. — Polekaná jsem se ohlédla — on měl pravdu. Co si ta nebohá žena počne, neprodá-li svou práci? Ach on měl vždycky pravdu; a já? já budu věčně bloudit! — Nevěděla jsem, čeho se uchopit. —
„Co si mám já nešťastná počíti?“ volala jsem se zoufalým pláčem. „V jakém to hrozném labyrintu jsem se to octla? Jak mám jednat? Co je dobré? Jaká cesta vede k pravdě?“ — „Dovolíte oddanému příteli, aby ji, jížto celý život a veškeré své síly zasvětil, s Vámi hledal?“ — tázal se pohnutým hlasem doktor. Překvapená jsem k němu pohlédla. — Ponejprv, co oko jeho spočívalo na mně s výrazem klidné upřímnosti, co neodvrátil při mém zpytavém pohledu zraků; ani tenkráte barvy neměnil. — Jako bleskem roznítila se v mém srdci nejneobmezenější k němu důvěra; cítila jsem, že mi chce býti skutečně v životě a smrti rádcem a přítelem oddaným. „Chcete?“ opakoval ještě jednou tónem nejsrdečnějšího přátelství. „Jestli chci?“ volala jsem a proud slzí zalil znovu mé líce. Kýž byste mne měl za hodnu poučení Vašeho! Kýž byste co nejdříve na mé dětinství zapomněl! Věřte, že Vás chci poslouchat, jako Vás ještě nikdo neposlouchal! Chci se snažit ze všech sil, abych odložila a napravila své zakořeněné, dlouholeté chyby! Pomozte mi, zapřisáhám Vás, abych vzdělala svůj rozum, osmělila svého ducha, očistila své srdce! Slovům Vašim budu věřit, jako písmu svatému; budu žačkou Vaší nejskromnější, nejhorlivější! Ach mějte strpení, Vy silný, slavný muži, s dívkou klesající pod nezvyklým břemenem nových ohromujících myšlének a podejte soucitně pomocné ruky, kde síly její nedostačí! Nemám, bohužel! žádných předností, žádných vloh, ni vědomostí, které by mohly učitelovi úlohu příjemně usnadnit; ale cítím, tím buďte jist, v sobě nekonečnou touhu po dokonalosti a lásku nevyvratnou pro celý ten vznešený, tak dlouho ode mne nepoznaný vesmír! Snad že srdce porozumí, kam slabý můj duch nedostihne“ —
„Plejtváš láskou svou, ukrutná,“ volal vášnivě mladík, k nohoum mým se vrhající, „a zapomínáš na nebohého cestovníka, jemužto nemilosrdně zhasínáš jedinou hvězdu spásy, v trapném tom životě libě mu zářící!“ —
„Alfred!“ zavznělo ze všech úst v radostném překvapení.
Byl to skutečně Alfred, jenž přede mnou klečel. „Proč se zpouzíš oblažiti srdce, ježto pro tebe bije?“ Hleděla jsem s pohnutím bolestným na blouznivého jinocha. „Změnila jsem se, Alfrede; nemám více důvěry do sebe; pochybuji, že ti mohu býti tím; co ode mne očekáváš,“ odpověděla jsem nesměle.
Trpký úsměv přeletěl jeho tvář, a rty jeho se chvěly.
„Tedy mne nechceš udělat šťastným?“ vyrazil náruživě ze sebe.
„Chraniž mne bůh tak ukrutné myšlénky,“ odpověděla jsem, dojmuta jeho bolestí. „Jsem jen zmalátnělá a nemohu pochopit, jak tak nedokonalý tvor, jako já, muže někoho oblažit. — Nevíš ani, Alfrede, jak nehodná jsem tvé náklonnosti! Ale chci se poctivě snažiti, abych se polepšila, a potom — — — budeme snad oba šťastni.“ — — „Amen“ pravila se slzami v očích teta, objímajíc nás oba. Alfred se vrhl náruživě do náruče doktorovy, a ten ho dlouho na srdci svém podržel. —
Tento tak smutně počatý den ukončil se příjemně. — Nechala jsem si na doktorovo přání osudný závoj. — Sdělili jsme Alfredovi naši k sobě antipathii, naši hádku a hněv a konečně — naše smíření.
Doktor byl nad míru srdečný k nám. Mluvil o mých studiích, o svých zámyslech. — Navrhl Alfredovi, aby zařídil školu v Jarovicích a hodlá mne v krátkém čase tak vzdělat, že budu moci převzít dozorství nad ní. — Podotknul s humorem, až posud mi u něho neznámým, že vychová Jarovicům statečnou paní — —. Blahý ruměnec obarvil při jeho slovech Alfredovu tvář — ale co se dělo v mém pošetilém srdci? Jaký to tón plný nepochopitelné zádumčivosti zazníval mou celou bytostí? —
Tvá Božena.