Máj (almanach 1858)/Dvojí probuzení/VI.

Dvojí probuzení Karolina Světlá
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Dvojí probuzení
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 134–137.
Licence:	PD old 70

Sestro!

Poesie! Ty svatá, věčně tušená, věčně hledaná, věčně nepochopitelná! — Spasitelko ty jediná člověčenstva, krvácejícího z nehojitelných ran — ty skvělý paprsku z kouzelných, na věky před smrtelníky ukrytých světů — ohlase ty tajemný jakés sladké, v ráji zazpívané a nyní čarovně o temné skály naší země ozývající se písně, naplňující rozervané srdce novou nadšenou nadějí! —

Kladu hlavu na ňadra tvá a dech tvůj celuje moje palčivé čelo; šeptám ti pohádku o svém srdci, a hle! slzy tvé kanou na mé kadeře — — — jsem šťastná, sestro! — — —

Každá myšlénka, každý pocit, celý můj nynější život je báseň! — V temnu lesů sedávám a roním slzy nejsladší. — Teď mluvě Vaší rozumím, vy sosny k nebi strmící, i lkání větru, jenž šumným křídlem pyšné hlavy vaše k zemi sklání! — — I tvému mohutnému hlasu rozumím, vodopáde ty pěnotoký, hřímající! Neumdlévám v poslouchání nápěvů tvých velebných, vždy se opakujících a přec vždy nových — — A ty studánko lesní, tajemným kapradím stíněna, jakou to bajku šplouchají tvé stříbrné vlnky?! Mne jí neošálíš! Vím dobře, že ti ji vypravoval měsíc! Vždyť ji četl v uslzených mých očích, když jsem k němu zírala v tiché opůlnoční době — — —

Dlouho jsem Ti nepsala. — Dnové uplynuli — uplynuly týdny, co péro mé odpočívalo — nevěděla jsem a nevím posud, co Ti psát; a přec je to srdce moje tak plno! Cosi cizího a přec známého, cosi sladkého a přec tak nevýslovně bolného žije v mých prsou, zmáhajíc se denně mocněji a mocněji, blažíc a znepokojujíc dny a noci mé. — Jsem šťastna a přec tak hořce o samotě pláču a plačíc zas jásám! — Studuji, učím se, chci být pilnou a pozornou a přec se mi zdá, že není nic povšimnutí hodného v celé přírodě, než ta tklivá touha v mém nitru! — Nevím nic, neumím nic, a přec je mi, jakobych byla pila ze zřídla moudrosti. — Pochopuji vše, rozumím všemu — je mi, jakobych znala osu, okolo níž se vesmír otáčí — jakobych věděla slovo, po kterém se udělalo z tmy světlo, ze smrti věčně se obnovující život!…

Tys starší, sestro, a mne zkušenější. Rci, čím to je, že jsem si teď tak nepodobna? Čím to je, že celá má bytnosť je změněna? Ochuralavěla jsem snad? Ach ne, to nemůže být nemoc, co mou krev jařejším proudem žilami pudí; to je nové, svěžejší, jedině pravé žití!…

Ach jitro ty růželícé! Proč tam na východě tak záhy zlatým prstem odhrnuješ hnědý plášť noci? Proč mi zaroseným okem již do okna hledíš? Jdi, vrať se na mlhové lůžko své a prodli ještě tam za šedými horami! Ještě mi neruš můj hovor s přítelkou tajuplnou, temnohledou, s nocí soucitnou! — Vždyť peruť její ještě mé horoucí oči neochladila, ani mírem svým neovanula prsa má! — Slyš slavíka! Z šera libodechého keře vznáší se milostná jeho píseň k tobě, žádajíc, abys zadržela zlaté svoje střely, až dopěje hvězdám o své neukojitelné touze!

Prodli ještě tam za horami, jitro spanilé, a nevěnči již jejich skráně růžemi. — Ach nevyslyšelos mé prosby. Budíš už dřímající přírodu oslňujícími hledy, již prostíráš na obloze nachový svůj závoj! — Jen okamžik ještě prodli a popřej slavíku krátkou jen píseň — srdci mému krátký jen — sen — — — —.

Božena.