Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/4. Moje první mouřeninská lekce

Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda Josef Kajetán Tyl
3. Kterak musím vlast zapřít!	4. Moje první mouřeninská lekce	5. Náš kabinet a v něm český jazykozpytec

Údaje o textu
Titulek:	4. Moje první mouřeninská lekce
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 33–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak jsem přišel do nového proudu, i měl jsem co dělat, abych se vlnami jeho šťastně probrodil. Bylť jsem Mouřenínem a musel jsem se dle toho chovati, nechtěl-li jsem známost s principálovou srnčí nožkou udělat.

Ten můj principál — je-li ještě naživu, dej mu Bůh méně odvážlivých nápadů, nežli byl onen, přelívat poctivé české duše do mouřeninských a indiánských kabátů — ten pověstný majetník slavného „gabinetu“, pan Fabian Makotrus, byl podivný mužíček. Já neviděl od té chvíle podobného… tlučhubu, když se o nějaký prospěch, zvláště o navštěvování našeho kabinetu, jednalo. Tu prášil, tu věšel bulíky, tu nebylo člověka světem sešlejšího, s větším nebezpečím zápasilého, vzácnější pamětihodnosti majícího a pro potěšení obecenstva více podnikajícího — tu nebylo nic nad něho!

Avšak právě pozoruji, že u svém vypravování příliš velké skoky dělám, a to nesmím, aby Pavel nebo Šavel neřekl, že se mi pásmo příběhů mých pomátlo. Beztoho jsem bystrému čtenáři nahoře již něco prozradil, co mělo později jako divadelní překvapení působit. Tedy hezky zvolna, nitku za nitkou.

Nenadálé zjevení-se Turka nás trochu pomátlo, a zvláště pana principála. Bezpochyby myslil v prvním okamžení, že i můj tatík v patách za psem přichází, a to by mu bylo arci koncept trochu zkazilo.

„Ať ta mrcha ani nepiskne, sice ji zabiju!“ prohodil ke mně rychle a polotajeným hlaholem; potom pošeptal něco staré ženě, zakýval na dívčici a začal kvapně koně zapřahat.

Stará se skrčila a vlekla se pak takořka po čtyrech na kraj háje, odkud se mohla po okolí rozhlédnout. Dosti záhy se ale vrátila, a tvář její byla znamením jistoty a pokoje.

„Nikde ani človíčka!“ prohodila krátce k principálovi. „Pes je bezpochyby zvyklý na kluka — zasteskl si po něm a pustil se za ním sám a sám. Bude mít dobrý nos.“

Já dosvědčil slova její, že je Turek můj nejlepší přítel, i žádal jsem principála, aby ho také za to považoval a u sebe podržel. Ten se ale začal jaksi rozmýšlet. Bezpochyby počítal, že je to trochu mnoho, když mu najednou dva krky přibudou; konečně si ale předc odhodlaně vousy zakroutil.

„Co myslíš, Báro?“ ptal se staré. „Náš Fousek doklepal — a hlídač nebude na škodu.“

„Vždyť jsi pán,“ řekla stará; „dělej, co se ti líbí.“

„Umí hlídat?“ obrátil se tedy principál ke mně.

„Oh — a jak!“ doložil jsem ochotně. „Když mu poručím, nehne se ani z místa, a kdyby šipky padaly.“

Principál si dal říci, a přijav Turka pod svou ochranu, učinil nás oba oudy svého „nadurálního gabinetu“. Mně poručil potom, abych celou cestu hubu držel, a vykázal mi na voze koutek pod plachtou, z něhož jsem nesměl ani bradu vystrčit. Do druhého koutku sedla mladá Indiánka, a mezi nás uvelebil se sám principál, roztáhnuv nohy hodně před sebe. Tak nás byla plná budka.

Stará seděla na kozlíku a řídila spřežení. Turek běžel vedle vozu, každé okamžení po mně očima mrskaje.

Jelo se hezkým krokem — ale jelo se stranou všech vesnic, které jsem byl ráno v okolí počítal. Makotrus chtěl co nejdříve a nejdále z krajiny upláchnout, kde byl dva nové oudy své společnosti nalezl.

Na voze mě učil mouřeninsky.

„To víš, komáre, beztoho,“ začal svým zvonovým tónem — „že stojí svět na samém forteli. Kdybysi nebyl z dobré školy, musel bych o tom jinak s tebou rozprávět; ale kramářův kluk ví, jaká je svět skořepina, a jak pracně z ní člověk jádro dobývati musí — ať pomáhají zuby, nehty nebo kladivo. Když může, prodá ku příkladu tvůj tatík dozajista za rýnský, co za pět grošů nestojí.“

„To není pravda!“ ozval jsem se nato, a krev mi začala v srdci skoky vyvádět. I měla k tomu také příčinu.

Můj otec měl rozličné chyby — ty nesmí ani ten nejzaslepenější povahopisec z kroniky života jeho vymáznout — ale poctivost v prodaji, to byla jeho veliká ctnost, to byla jeho pověst a sloup celého obchodu. V tom ho znali, kamkoli přišel. Na slovo Kolínkovo mohlo se v prodeji přisahat. Je to trochu podivné — skoro k neuvěření; ale proč by nemohl mít kramář také něco zvláštního?

Toto všecko zakmitlo se mi na mysli jako blesk, a já musel na to odpověděti: „To není pravda! Můj otec nešidí žádného.“

Ale sotva byla slova venku, již jsem si přál, aby byla zase ve mně — tak jsem se ulekl; neboť principál se na mne podíval, jakoby mě byl chtěl probodnout, a z úst jeho to zaznělo tím nejzvučnějším zvonem: „Co jsem ti, paviáne, prve povídal?“

Já v skutku nevěděl, co myslí.

„Abysi hubu držel, salamandře!“ zahučel on zase na to — „hubu držel — hubu! na celé cestě — to jsem ti poroučel, kolčavo — a teď to povídám naposledy. Mám k tomu své příčiny — a od nynčka padne na každé tvé slovo mých pět prstů. Tvůj otec šidí kupce, já to vím; proto je kramář a rozumí svému forteli.“

Já sklopil oči, sevřel pysky a zatajil dech.

„Jak povídám,“ pokračoval principál — „svět by ani neobstál, kdyby nebylo fortele; to jsou jeho nohy, to je jeho hlava. Takéť by se ani světu na světě nelíbilo, kdyby na něm šidby a podvodu nebylo. Avšak pozoruji, že jsi mladé jehně, a že máš ještě slabé zuby; nebudu ti tedy moudrost do koryta sypat. Ta je tuze tvrdé zrní. Ale kus mozečku můžeš proto předce do ruky vzít, berane! Jen pozoruj. — Ku příkladu — ty jsi nynčko Mouřenín; já řeknu, že jsem tě za tolik a tolik dukátů, skrz takovou a takovou přímluvu, pátýma rukama zrovna z paláce tureckého sultána dostal, kterému jsi dýmky cpal, kafe vařil a vousy česal. Lidé budou otvírat hubu — budou vyvalovat oči, budou se zaklínat, že viděli Mouřenína z nejčistější krve — a budou mít radost — oni radost a my zisk. — Nynčko seber smysly, komáre! — Co myslíš, kulíšku — měli by větší potěšení a my lepší užitek, kdybych řekl, že jsi Kolínkův Tonda?“

Já pozvedl mezi tím zase oči a zavěsiv je na principálova ústa, řekl jsem: „To nevím.“

Ale v tom okamžení mlasklo mi něco na tváři, a já myslil, že se mi hlava rozsype. Principál měl prsty jako z ocele a ohně.

I dal jsem se do křiku — a od té chvíle počítalo se moje snažení, udělati podle rady jeho a vyvesti na něm samém svou první zkoušku v podvodu. Nepocítěná posud, nepovědomá horkost rozlívala se mi po těle. Byla to dětská zlost. Cítil jsem, že se mi děje bezpráví — a to poprvé za mého života. Otcův karabáč považoval jsem za věc, kteráž patří ku každé rodině; jinak se mě ale nesměla živá duše dotknouti.

Já bědoval, a slze mi tekly potokem po tvářích.

„Budeš hubu držet, velbloude?“ osopil se na mne můj nový tyran.

Já zaťal zuby a zavřel oči. Nutil jsem se, abych neplakal. Činil jsem to ze samého hněvu.

Makotrus rozkládal na to své moudrosti ještě dál a šíř; ale já ho poslouchal jen polovičním uchem; myšlénky moje točily se okolo nápadu, abych mu zas — utekl. Jenom jak? — Ve své nynější liberaji a v té černé slupce bál jsem se dát na útěk; tajný jakýsi hlas mi pravil, že musím dříve opět svou přirozenou barvu a vlastní kazajku dostati.

V tomto svém rozjímání otevřel jsem zase oči — a tu mi padla do nich mladá Indiánka. V jemné tváři její pohrávala útlá bolest — jakási lítost s stavem mým. Oči její spočívaly na mně s nevýslovným soucitem a teď — ano teď mi kynuly lehýnkým mrknutím: „Příteli, nepopouzej principála!“

Jak jsem to v nich viděl a přečetl, ježto jsem — jak se laskavý čtenář bezpochyby pamatuje — za onoho času ještě veliké zběhlosti v literách neměl: to si nemohu teď jinak vysvětliti, nežli že to byl prvopočátek onoho kouzelného umění, jehož pomocí v jistých letech každý mladý člověk v ženských očích čísti dovede. Čte-li vždycky dobře? — to je arci jiná otázka, a takž jsem se mohl i já tenkráte v očích mladé Indiánky mýliti; ale já byl věřící duše i vzal jsem domněnku za pravdu, a hned mi bylo okolo srdce volněji. Vidělť jsem, že mám předce duši na blízku, která se mnou dobře smýšlí.

„Dej pozor, krtku!“ zahučel na mne zas principál — „a pomysli si, že stojí před námi kopa šosáků. Ty sedíš po mouřeninsku na stole — — víš, jak to uděláš?“

Oči jeho spočívaly na mně při tom, jakoby byly chtěly i sebe menší hnutí mých úst vyslídit; ale já hleděl na něho jako dřevěný panák u trafikanta. Ani jsem nemrknul, ústy ani neškubnul.

„Aha! — vidíš králíku — to je pravá odpověď!“ ušklebil se Makotrus. „Jenom nic českého, dokud jsi Mouřenín — to si pamatuj; a kdyby ti to měli kleštěmi z těla trhati — nic českého. Dej pozor! Ty sedíš tedy jako Mouřenín, a kmotr konšel, nebo sám strýc kantor, se přiblíží, zakroutí hlavou, zachechtá se — a prohodí snad: Odkud, krajane? — Co mu odpovíš?“

Já ani necekal.

„Dobrá, můj roháči — dobrá!“ zvolal principál potěšeně — „to je pravá odpověď! Co je ti do toho, co se tě lidé po česku ptají? Tys Mouřenín; a kdo od tebe něco chce, musí to chtít po mouřeninsku. Ty při tom ani nemrkneš. Ale já začnu potom: Kila bara dukinek? — a ty odpovíš… no, co vyvedeš, jestřábe?“

Ale já nehnul ani pyskem. Přitom sklouzlo oko moje za principála na Indiánku — a ta začala rychle hlavou pokyvovati a rtoma hýbati. Ale já nevěděl, co to znamená.

„Já řku: Kila bara dukinek?“ zahučel zas principál, a ruka jeho vjela mi při tom do vlasů a třepala mi hlavou, až mi týlo praskalo.

Já se dal do hrozného křiku, a vedle vozu začal Turek štěkati. Makotrus mě pustil.

„Budeš mlčet, havrane? rozkřikl se přitom, až mi uši zalehly. Ale ve mně hořela již zase zlost na nelidské jednání, pak jsem zesrdnatěl hlasem Turkovým, a přitom mě popichoval stud před mladou dívčicí. I vyskočil jsem ve svém koutě zaťal pěstí a osopil se na svého tyrana.

„A nebudu mlčet!“ zvolal jsem v bolesti a hněvu — „nebudu! Vy nejste můj otec, abyste mě u sebe podržel. Dejte mi moje šaty a mou bílou barvu — a já půjdu s Turkem raději žebrotou. Turku — alou, sem!“

Turek, jemuž to bezpochyby už tuze dlouho trvalo, že jsem na něj nepromluvil, ačkoliv on sám skoro pořád po mně krk natahoval, stál na mé zkřiknutí skokem na vojnici, potom na kozlíku, a v okamžení na to v budce pod plachtou, nic nedbaje, že byl starou Báru málem porazil a principálovi zrovna do klína upadl.

Stará začala z leknutí nohama v povětří veslovat, a když se rukama na sedadle šťastně zachytila, dala se do klení, při čemž i principál svou porci utržil.

„Viď, nedopálený Jidáši — máš jedenkráte zase svou bláznivou hodinu?“ šklebila se na něho. „Nemůžeš dát trochu pokoje? Abych jen pořád napravovala, co svým hučením pokazíš!“

Ale Makotrus neměl veliké laskominy proud její výmluvnosti poslouchat, a hleděl pln podivení na mne, u něhož by se byl do nejdelší smrti takového odporu nenadal. Oči jeho stály mezi mou řečí dopola vypouleny, a hořejší pysk se mu tak vyšklebil, že mu bylo celou řadu velkých, po tabáku zažloutlých zubů viděti. Teprva když Turek do vozu skočil, zdálo se, že by se chtěla žluč jeho — totiž pohoršeného principála — vyvalit. I sáhl po své srnčí nožce a zkřiknuv na mého žlutosrstého přítele, rozpřáhl se, aby ho přetáhl. Ale Turek mi vklouzl mezi nohy a vyceniv tam své tesáky na Makotrusa začal zlostně vrčeti.

„Nebité mého Turka!“ osmělil jsem se ještě přidati — „on vám nic neudělal a bude vaše zboží hlídati.“

Principál se na okamžik zarazil, ruka s nožkou mu sklesla, pak se přehnul na svém sedadle a dal se do hrozného smíchu. Já otevřel ústa i oči… tak se smát jsem ještě jakživ neslyšel.

„Hahohá —! to je — k prasknutí! — člověku puknou všechna žebra!“ jektal mezi svým chechtotem. „Takový komár — to vrabčí pírko — to nedoscíplé kuře — to se mi chce protivit! Hahohá!“

A přitom švihal srnčí nožkou pořád před sebe, až se ze slámy prášilo.

„Ou!“ zkřikla stará na koně, zastavila, a obrátila se pak do budky.

„Já řku,“ začala na Makotrusa. „Přišel jsi o poslední kousek rozumu? Nemůžeš tomu dítěti svou moudrost jinak sdělovat? Já řku — moudrý principále, chceš, abych tě naučila být moudrým tatíkem?“

„Ah — ah — ženo Šalomounova!“ spustil nyní Makotrus, a strhnuv s hlavy svou koženou čepici, začal se před starou klaněti. „Nemysli, že bych nechtěl podle pravidel tvé moudrosti jednati. Jak se ti jen líbí, mocná Megéro — všecko se vykoná — všecko — jako na másle.“

Přitom švihl ještě několikrát do slámy, jakoby si chtěl poslední zbytek hořkosti na ní vyliti, a pak se obrátil ke mně tak přítulně, jako byl učinil v háji, když zaslechl, že jsem kramářův syn a — uběhlec.

I vyučoval mě zase jazyku i způsobu mouřeninskému a já začal pomalu chápati.

Povoz jel dále, my seděli pokojně na svých místech, a Turek běžel vedle koní.

Asi po polední dorazili jsme k první osadě; bylo to hezké městečko. Stará zastavila hned na začátku u první hospody. Makotrus vyskočil z vozu a šel se postarat o žaludek svého spřežení i svých lidí. Stará zůstala sedět na kozlíku, já seděl s mladou Indiánkou v budce.

I hleděli jsme hodnou chvíli na sebe, jako bychom měli jeden druhému mnoho co povídat, a já bych byl s tisícerou chutí ústa otevřel, jen kdybych byl indiánsky uměl. Česky — tomu nerozuměla, a já tak nesměl ani mluviti; to mi byla po dlouhém vysvětlování principálově konečně i stará Bára na srdce vložila. Musilť jsem se cvičit v mlčení, abych se pak před jinými tak snadno neprozradil, že z českého kořene pocházím.

Také mladá Indiánka, zdálo se, měla veliké chuti začíti rozprávku; ale jakž bych jí byl rozuměl?… a pak se bála staré Báry — alespoň po ní úzkostlivě očima házela.

Konečně skočila stará s kozlíku a začala okolo vozu popocházet, jakoby se chtěla po dlouhém sezení narovnat. V tom okamžení nahnula se moje sousedka rychle ke mně, chopila mne za ruku a zašeptala tou nejkrásnější češtinou: „Neboj se — však my si oba pomůžeme!“ Potom se naklonila zase nazpět, a seděla ve svém koutku, jako by se nebylo nic přihodilo.

Já ale hleděl na ni u sladkém vytržení, nemoha se v prvním okamžení ani zpamatovat. Bylť jsem skrz naskrz pohnutý.

„Pst!“ zašeptala dívka, jakoby se hlasitého výbuchu nenadálé mé radosti bála, a do svého koutku se krčíc, aby ji nijak z venčí viděti nebylo, položila prst na ústa. Mlč — až večer!“

Těchto několik nepatrných slov naplnilo mě sladkou útěchou. Mně bylo po nich na mysli tak veselo a u srdce tak lehko, jako by mě už nic postrašiti, nic protivného potkati nemohlo. To pocházelo z vědomí, že mám na blízku duši, která se mnou dobře myslí.

Principál, nechtěje nás bezpochyby nepovolaným očím na odiv postaviti, přinesl nám trochu jídla na vůz a obstarával potom koně. Stará jedla v hospodě — pak jsme jeli dále.

Šlo to dosti zostra, to jest: pokud hubené herky stačily — šlo to ale samými polními cestami. Já nemohl poznati, kde se nacházíme, neboť mi nebylo možno, rozhlédnouti se po okolí.

Když se začínal stín dloužiti, přirazili jsme zase k lesíku.

„Hojahó!“ zkřikl principál na starou. „Zadrž, moudrá kapitolo! — Zde se trochu roztáhneme. Cesta je dobrá; do tmy dolezeme pod střechu.“

Museli jsme tedy slézti, a já byl rád, že jsem se mohl na vonném mechu protáhnout. Pak jsem ale musel mouřeninskou exercírku provádět — mluvit, sedat, vstávat, tancovat.

Šlo to jako na drátkách. Já hleděl přitom na mladou přítelkyni a myslil na večer. Makotrus by mě byl mohl okolo prstu otočit.

Stará zase cosi ohřívala — a nežli jsem se nadál, skákal a štěkal okolo mne žluto- a černoskvrnatý pes — obarvený Turek.

Makotrus byl v dobrém rozmaru a přihýbal si z láhvice, kteráž mě ráno omámiti pomohla. Přitom se chechtal a zpíval, arci vše dle svého způsobu.

„Hojó, stará!“ zvolal v proudu své rozkoše. „Co myslíš, není-li to požehnaný den? Co? Kdo se teď našemu gabinetu vyrovná? Co? Indiánku a Mouřenína — hahá! Ale to vám povídám, opice!“ obrátil se pak ode mne k Indiánce — „ani slova českého, sice…! hahá! v tom neznám žádné žerty, kulíšku!“

Přitom mě zatahal za ucho, až mi oči slzely.

Když jsme lezli opět na vůz, bylo již na nebi několik hvězd.

Pomalu se rozložila kolem taková tma, že jsem ani starou Báru na kozlíku rozeznati nemohl. Principál byl vedle mne zatím umlknul a podřimoval — jak jsem podle zdravého chrapotu soudil; o mladé přítelkyni nebylo pocitu. Tato seděla ve svém koutku jako bez dechu.

Stará Bára hleděla si zkušenou rukou spřežení, a sice tak jistě, jakoby to bylo o polednách.

Konečně jsme zastavili. Bylo to před hodnou hospodou. Principál se protrhl ze své dřímoty.

„Jsme u hnízda?“ ptal se hlasitě zívaje. — „Chovejte se tiše, kůzlata! až se dole trochu ohlédnu.“

Potom lezl dolů. Stará učinila totéž — a oba začali pak mezi sebou o noclehu jednati.

V tom mě vzalo něco jemného za ruku. Já věděl v prvním okamžení, že je to naše Indiánka. Ona se totiž rychle ze svého koutka vzchopila a rychle až ke mně samému si přisedla.

„Já nejsem žádná Indiánka,“ šeptala mi do ucha, jež byla šťastně svými ústy nalezla, a vřelý dech její ovanul tváře moje — „a ti lidé nejsou moji rodiče. Neměj žádné starosti, Toníčku; však my si pomůžeme.“

„Ach, kdyby to Pánbůh dal!“ vzdychnul jsem bezděky. „Mně se zde tuze nelíbí — a kdyby nebylo — tebe, má milá… jak pak ti říkají?“

„Petronka.“

„Kdyby tebe nebylo, milá Petronko — já bych skočil v okamžení z vozu a běžel bych, kam by mě oči zanesly.“

„To nejde — nyní ne — to by udělalo daremného křiku; ale počkej, až tě stará zas omeje — pak se dá spíše něco vyvest, nebude-li se ti zde do té doby líbit. Jenom neokazuj, že se ti zde nelíbí — principál je divný a stará časem ještě divnější. Já bych jim byla už sama ráda utekla, ale nevěděla jsem kam. Na své rodiče se nepamatuji a jiného na světě neznám. Ale teď mám tebe — teď mi bude veseleji. Principál mluvil už nějaký čas o tom, že by rád ještě někoho měl, kým by lehkověrný lid šidil; to mě také zdržovalo, myslilať jsem, že budu moci někomu přispět.“

„Ale co pak mě nehodlá principál otci navrátit?“

„Sotva, neboť nám musíš pomáhat; a kdo ví, zdali se ti to celé živobytí konečně nezalíbí, že nebudeš chtít ani odejít.“

V tom přišel podomek s lucernou, a Petronka se pošoupla zase do svého koutečku. Pak jsme vjeli na dvůr pod kolnu, a když byli koně vypřaženi, vlezla stará zase na kozlík a pomohla nám dolů. Pak nás odvedla do malé komůrky, kterouž byl principál objednal, aby nás co možná před očima ukryl, ježto za podívání nic neplatí.

Sem nám přinesla hospodská džbán piva, domácí holka chléb s máslem a děvečka mísku polívky. Hospoda byla pln povídaček, a kdo jen mohl, přišel se na nás podívat.

„I ty boží umučení!“ zvolala první, jak mile mě zahlídla, a samým podivením byla by málem džbánek vedle stolu postavila. „Totě jsem jakživa neviděla, a byla jsem předce v Praze! A jak pak ta ubohá duše jí? co pije?“

Druhá se divila ještě více, a třetí utíkala ze dveří, když jsem se k ní náhodou přiblížil.

Mně se začínala ta historie líbiti, a když byla děvečka ze dveří, dal jsem se do smíchu.

„Dobře tak, hochu!“ řekla stará. „Veselá mysl je na světě ta nejlepší medicina. Jenom se nevesel po česku. Když vás nikdo neslyší“ — doložila přitajeným hlasem, dřív se pozorně ohlídnuvši — „tak mezi čtyrma očima, stranou: to si můžete spolu česky zarepetit; ale před principálem, to držte jazyk pevně za zuby. Makotrus má čerstvou ruku. A před jinými lidmi nesmíte se už dokonce prozradit, že jste z českého plemena; to byste daleko nepřišli — a my s vámi.“

Když jsme se začali chystat ku spaní, přišel Makotrus. Seděl mezi tím časem v šenkovně — líčil na hejly a vyhazoval udice. Teď byl pln rozkošného rozmaru. Tváře jeho se jenjen třpytily.

„Housata! cvrčkové!“ začal k nám — „nyní jděte na kutě — ale zítra dejte pozor. Zde bude dobrý lov. Já těm zdejším medvědům namazal tolik medu okolo huby, že musejí přijít, aby ho také do huby dostali. Jen rozum do ruky — ty mouřeníne!“ doložil ke mně, a tahal mě samou laskavostí za ucho, že jsem slyšel andělíčky zpívat. „Ty budeš mít bezpochyby největšího odbytu. Budeš-li se dobře držet, krtku — udělám ti radost: naučím té indiánsky, že budeš moci tuhle s tou veverkou rozprávět.“