Dva bratří, aneb český jazyk moje škoda/3. Kterak musím vlast zapřít!

Údaje o textu
Titulek: 3. Kterak musím vlast zapřít!
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek pátý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 21–33.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vesele štěbetalo nade mnou ptactvo, sluníčko si na mne skrze třesavé lupení svítilo a mušky okolo mne poletovaly — když jsem oči otevřel. Spalť jsem celou noc, jako bych byl padl do vody.

Bylo mi poněkud zima, když jsem se probudil; ale v první chvíli neměl jsem ani kdy, abych to byl hrubě pozoroval, neboť jsem nevěděl, kde se nacházím. Když se mi ale na mysli rozsvítilo, tu jsem se rychle vzchopil, trochu se otřásl, pak se obul a z háje vyběhl.

Přede mnou ležela rozmanitá krajina v lesknavém oděvu jarního jitra — bujné osení, lesnaté pahorky, pěkné dědiny, sady, luka, zámky a kostely. Ale po městečku ani památky — aniž kde živé duše, kteráž by mi byla o něm zprávu podala. A vesnice ležely ještě daleko, pak od sebe; — ku které jsem měl zaměřit?

I rozjímám nyní stav svůj — a již mi začíná být ouzko. Zpomínám na rodiče a hlava mi jde kolem. I v žaludku začalo se mi něco ozývati, pravíc, že včerejší kus buchty nestačuje — a já se škrabal za ušima.

V tom — ach, bylo to překvapení! — zařehtal na blízce kůň. Přicházelo to stranou od háje. „To zde bude někdo pást,“ řekl jsem k sobě — „anebo je tu na dříví. Ale tak i jinak bude mi moci předce o cestě pověděti.“ Honem se tedy ženu po hlase. Kůň ještě jednou zařehtal, a já vrazil do háje. Tu jím přibíhala cesta, a na ní stál neobyčejný, dlouhý, plachtou krytý vůz, maje místo žebřin jakési veliké truhlíky. Na trávnatém pokraji háje pásli se dva vypřažení koně s vysedlýma kyčlema a s vypouklými žebry, a pod stromy bylo viděti několik osob. Ale to nebyli pasáci, ani lidé na dříví. Spíše podobali se pocestným, kteří byli asi o čtyrech hodinách vyjeli, a nyní pro své hubené herky lacinou snídani nalézajíce, pod libodechou střechou šumivých stromů odpočívali.

Já se byl tak přiblížil, že jsem je mohl dobře rozeznati.

Zrovna proti mně, opřen o silný javor, stál asi padesátiletý, velký, kostnatý muž, jehož osmahlá, skoro jen kůží potažená tvář, černé oko, nakřivený nos a veliké, visuté tmavé kníry jako přímětky dravého ptáka vypadaly. Na hlavě měl jakousi koženou helmu s velikým peřím z pávího ocasu — na těle ošumělý kabát s harasovými šňůrami na prsou — na nohou široké nohavice z režného plátna.

Tak tu stál, a drže v jedné ruce hodný krajíc černého chleba, v druhé notný zavírák, zpovolna pojídal, hledě přitom na malé děvče, které před ním na trávníku nevím jak poskakovalo — to jest: nemohu říci, bylo-li toto poskakování výraz nějaké radosti a přirozené veselé mysli, nebo pouhá exercírka. Alespoň jsem takový tanec ještě nikdy při slavnostech a veselostech v království českém neviděl. Děvče skákalo brzy o jedné, brzy o dvou, brzy se celé vypínalo, brzy skrčovalo a přitom veslovalo pořád ručičkama v povětří.

Mně napadli arci hned oni strakatí, věčně kočující, pro kus denního chleba své oudy až hrůza překrucující umělci, které jsem na svých cestách „okolo světa“ poznal. Musím ale také hned vyznati, že jsem ani u těch nic tak outlého a líbezného — řekl bych skoro větrného a květinového neviděl, jako bylo toto děvče. To se pohybovalo jako motýlek. Krátká černá suknička jí okolo tílka jenjen hrála, a po týle jejím houpaly se v papíru stočené dlouhé kadeře jako ze zlatého hedvábí.

Třetí osoba jí dělala k tanci muziku. Byla to stará žena s jiskrnýma očima, kteráž sedíc pod blízkým stromem, hubenými prsty na bubínek s rolničkami tloukla. Když jsem se na ni bystřeji podíval — na ty hnědé lesknavé tváře, padli mi na mysl Cikáni. Ale z toho jsem si nic nedělal. Způsobem svého vychování byl jsem dosti ohrožen. Šel jsem ještě blíže.

„Halohoj!“ zkřikl najednou muž, kterýž mě byl zpozoroval, a bubnování utichlo. Děvče přestalo tancovat. — „Počkejte, tu běží cizopanský sysel.“

Já se zastavil. Za jedno mě zarazila podivná titulatura, za druhé silný, pronikavý hlas. Něco takového jsem neslyšel, leda v kostele, když varhaník na nejhlubší pedál šlápnul. To bylo mladé hromobití; otcův křik byl proti tomu kokrhání mladého kohouta.

Chvíli jsem stál jako omráčen. Muž mezi tím přistoupil a od hlavy až k patě si mě prohlížel. Já otvíral hubu.

„Zdejší?“ zeptal se pak krátce — a já myslil, že uhodili někde na veliký zvon.

„Odtud z lesa? — ne!“ řekl jsem na to, nemoha oči s divného člověka spustit. — „Jsem cizí — zabloudil jsem a rád bych teď zase na dobrou cestu přišel.“

„Cizí?“ opakoval muž, a po celé tváři jeho rozlil se jakýsi paprsek radosti. Oči jeho opřely se na mne ještě pronikavěji a sklouzly potom na starou ženu. Já honem za nimi — a shledal jsem, že stará mrkla.

„A zdaleka?“ ptal se vousáč dále

„Prozatím snad zblízka.“ — I jmenoval jsem městečko, kde pro mne trh tak špatně vypadl, ačkoli jsem toho dost utržil.

„Tak? — A čí pak jsi?“

„Kramáře Kolínka.“

„Kramáře?… Matko, dej sem něco k snědku. To house bezpochyby dnes ještě nic v hubě nemělo.“

Ten člověk byl nové vydání Vševědy, a řeč jeho byla pro mne líbezná turecká muzika; neboť zbytek včerejší buchty byl se ve mně již tak slehl, že jsem v žaludku zas hodnou mezeru cítiti začínal.

„Sedni, krtku — sedni!“ mluvil muž dále — „a pověz, odkud jsi tak časně vylezl?“

Přicházím tuhle z roští!“ odpovídal jsem, bez velkých průtahů do trávy se ukládaje. — „Musel jsem tu zůstat přes noc, protože jsem nemohl do městečka dorazit.“

Přitom jsem se teprva jak náleží na mladou tanečnici podíval. Byla asi v mém stáří — modré a hravé oči její upíraly se na mne velmi laskavě. Zdáloť se mi, jakoby šeptaly: I vítám tě — vítám tě! — ale tváře její — ne snad žeby nebyly hezké bývaly! o nikoli — byly to hezounké, outlounké tvářinky: ale já se jich předce trochu lekl. Byly jaksi divně zažloutlé — i krček byl takový i ručinky; jáť nemyslil v prvním okamžení jinak, nežli že má ubožátko žloutenku, a co jsem o tom hořkém hostu slýchal, nemohlo mě nyní radostí naplnit. Lítostně jsem tedy na ni pohlížel; ona pak, zdálo se, porozuměla mému pohledu, neboť oči její se ještě více rozlaskavěly.

To všecko ale trvalo mnohem kratčeji, nežli jsem to mohl popsati, a mezi tím jsem musel i muži v šněrovaném kabátě odpovídati.

„A kde jsi byl, dudku, žes nemohl do svého hnízda zalézt?“ ptal se mě dále.

„Já se opozdil v šírém poli — a zmátl si pak cestu.“

„A co jsi dělal v šírém poli, králíku?“

„Já…“ tu mi vázlo slovo na jazyku. Nevěděl jsem, jakou zazpívat. Na štěstí přinesla stará žena z vozu kus chleba a tvarohu.

„Tuhle jez, chocholouši!“ řekl muž — „a povídej.“

Já se chápal snídaně; ale povídat jsem neměl chuti. S pravdou jsem nechtěl na světlo, a něco si hned smyslit — to jsem neuměl. Matka hrozívala: Kdo lže, ten krade! — já jí věřil a bál se šibenice. I chtěl jsem tedy prozatím řeč zamluvit a obrátil se k zažloutlé holčici.

„Ty nebudeš snídat?“ ptal jsem se jí.

Ona hodila očima kvapně po muži, jakoby odpověď teprva u něho hledala, a pak řekla líbezným hláskem: „Hala bala kinky.“

Já vyvalil oči, i chtěl jsem se ptát poznovu, ale nežli jsem k tomu slova sestavil, ozval se muž hromozvučným hlasem: „Nech ji, chrouste! to je mladá Indiánka. Ta ti nerozumí. Raději povídej.“

Ale já nemohl ještě povídat. — „Indiánka?“ opakuji pln podivení, a ústa mi zůstala do kořan otevřena. Moje tehdejší zeměpisné známosti neobsahovaly totiž ještě všech pět dílů světa, a Balbiho český kabát nebyl také ještě došitý, abych se byl v něm ku všem národům podíval: já znal indiána jen co — krocana, a tu si tedy můžete pomyslit mé ustrnutí, když jsem měl míti to hezounké děvče za indiánku.

Ale muž doložil na mou otázku ještě jednou: „Indiánka je to — z indiánské země,“ vypravoval jednozvučně a tak plynně dále, jakoby to četl — „kteráž leží na rohu šestého dílu světa, v levo když se z Červeného moře vyjíždí. V té zemi rostou samé piškoty a cukrované mandle, proto jsou tam lidé tak přižloutlí; neboť mnoho sladkého kazí červenost krve člověčí. Však o tom ještě uslyšíš, jen až se ti jazyk na indiánskou řeč podřízne. Teď mi ale, strakapoune, zatím pověz hezky po česku: co jsi dělal v poli? Ptám se tě už po třetí — a mám toho dost. Snad tě tatík někam poslal?“

„Neposlal,“ řekl jsem polohlasitě; hlava mi šla jeho křikem do kola a sousto se mi v krku příčilo.

„Tedy jsi vyšel sám — z vlastní vůle za městečko?“

„Z vlastní vůle — ano.“

„Aha, teď se máme! To je ta melodie — ano! oh, však já o ní slyšel!“

„Co jste slyšel?“ ptám se celý malomyslný, a ruka s tvarohem přimrzla mi u huby.

Muž mrknul na děvče — a toto odešlo k vozu. Sám si potom ztuha ke mně přisednuv, upnul na mne své jiskrné oči, jakoby mě chtěl až na dno srdce proskoumat a bral mě na skřipec.

„Ale kam pak jsi dal hlavu, tetřívku, že jsi se tak zatoulal?“

„Já měl hrozný strach — a ten se mi vrazil tak silně do nohou, že jsem je pak musel na ramena vzít.“

„Ano, ano — hvízdali to tam po ulici. Uteklo prej jsi, vyžle! a tatík se po tobě sháněl!“

„Sháněl?“

„S karabáčem v ruce… Přitom blýskal očima jako afrikánský drak.“

Já sklopil hlavu a nemohl se na snídani už ani podívat. Po zádech mě to šimralo, jako bych se byl do mravenčího hnízda položil.

Nechceš-li, aby ti hnáty přetřískal, tedy mu nesmíš hned na oči — počkej, až se mu krev ochladí. Zůstaň zatím u nás, kůzle! poslouchej a dobře se ti povede.“

„U vás?“

„No — co vyvaluješ oči, chramostejle? Padni raděj na kolena a děkuj všem Svatým, že tě k nám přivedli. Zde se nekramaří — nevleče trakař — hahá! Zde jsme páni nevídaných produktů a vzácností — zde máme ze všech sedmi dílů světa nejprvnější nadurální gabinet. Pojď a podívej se!“

S těmi slovy vstal a vedl mě k vozu. Já šel za ním jako zmoklá slepice. Na voze otevřel jedna skříni a okázal mi její vnitřek. Tam bylo více přihrádek a v každé něco nevídaného. Tu stála vycpaná kachna, tam seděli dva stehlíci, tu hryzla veverka oříšek, tam bylo zas několik brouků… v prvním okamžení jsem ani nemohl všechno přehlídnout. Mysl moje nebyla tak spořádána, abych se byl mohl přírodozpytnému pozorování oddati. Já myslil jen na otcův karabáč a přeslechl jsem všechny výklady, které mi patron nejprvnějšího „nadurálního gabinetu“ o svých pokladech učinil, až mě konečně jeho zvučné: „Chceš?“ k pomyšlení na věci nejbližší přivedlo

„Chceš tedy u nás zůstat? chceš jíst a pít a veselé živobytí mít — a nebo chceš raději výprask, až z tebe olej poteče? — Mluv, bulíku!“

„Výprask nechci…“ začnu se škrabat za ušima.

„Tedy jsi náš — basta!“ zazvučel muž a klepnul mi na rameno. „Od té chvíle jsem tvůj principál — tvůj druhý tatík, až se dovíme, že se první udobřil. — Stará!“ obrátil se k ženě, která s nás ani oka nespustila — „podej sem láhev, ať se kluk oblízne, a pak…“ nato jí doložil něco potají.

Stará zakývala hlavou, vylezla z předu na vůz, kde se hrubá plachta jako malá budka vypínala, a přinesla láhev proutím opletenou. Hned na to seděl jsem opět se svým principálem pod listnatou střechou na trávnatém koberci a měl jsem poznova snídati. Můj nový otec mi nalil skleničku rosolky.

Stará zašla zatím s holčicí hloub do háje, rozdělala tam skrovný oheň a přistavila k němu hrnec, do něhož byla vody z blízkého močálu nabrala a z dvou kornoutů jakési koření vsypala.

„Neschlipuj uši, mopslíku!“ mluvil mezi tím ke mně principál, položiv si na chřtán sordýnek, jakoby mě chtěl chlácholit — „nefňukej, bazilišku! u mne budeš mít každý den posvícení. Já tě nedám — neboj se, a to by mohlo deset tatíků s karabáčem přijít — phá! nevídáno! já jsem já — a nedám tě, dokud se otec na tebe nezasměje. Abychom ale daremných mrzutostí neměli — aby tě vlčí oko nevyslídilo, musíme říkat, že nejsi… jak pak ti říkají, levharte?“

„Tonda,“ řekl jsem poloplačky — přitom se mi ale chtělo také do smíchu, neboť rosolka mi chutnala, a já byl právě poslední kapku vylousknul.

„Musíme říkat, že nejsi Tonda Kolínkův — ale z daleka, z cizího dílu světa… jen počkej! to bude ještě merenda. Já z tebe udělám člověka, že na tebe celý svět hubu otevře.“

I mluvil a mluvil do mne dále — a já se převalil nazad do trávy a hleděl vzhůru do hustého lupení, kteréž nademnou veselou ranní píseň šumělo — i byl jsem rád.

Lesní zápach, bázeň před výpraskem, dětská lítost, zpomínka na matku a na Turka, radost z nového tatíka a rosolka — to všecko ovanulo mé smysly tak podivně, že se počaly ve mně točiti — že bych byl plakal a vejskal — že mi bylo všecko jedno, co ze mne principál udělati zamýšlel.

„Jen když ta mladá Indiánka u nás zůstane!“ zablbotal jsem, jako by v tom celé mé štěstí záleželo — a principál zahučel, že zůstane.

Konečně přistoupila k nám opět stará žena, vzala mě za ruku, odvedla do houští — a tam mě vysvlekla. Já nevěděl, co se to se mnou děje — já byl omámen, a nežli jsem se nadál, stál jsem, jak mě Pánbůh stvořil.

„Počkej, holoubku, však my tě schováme, že tě žádný karabáč nenajde,“ začala tu ke mně ohebným jazykem brebencovat. „My tě budeme chovat jako vlastní kuřátko. Jenom hezky poslouchej a žádného nás nehněvej.“

Přitom omočila tmavý plátěný hadřík do hrnce, jejž byla již dříve od ohně odstavila. Já musel oči zamhouřit a ona mi vjela mokrou plenou do tváře.

Já ucítil v tváři teplou tekutinu a silnou, dosti libou vůni. I držel jsem. Stará mě dřela, jakobych se byl půl léta nemyl, okolo nosu, na čele, za ušima, pod bradou — všude. Já ještě držel. Potom zase plenu smočila a začala mi drhnout krk; mokro mi teklo po prsou, a brzo dostala se ruka její také tam.

Opět mě pustila a namáčela hadřík. Já otevřel oči, na nic nepomysliv, a sklopil je na prsa — ale jak jsem se poděsil! Celá moje žebra vypadala jako černou politurou potřená.

I vykřikl jsem, ale stará se bleskovitě vzchopila a popadla mě za ruku. Oči se jí přitom leskly, jako když jimi večer kočka zajiskří.

„Mlč — ani necekej!“ sípala přitom, že jsem myslil: Nynčko tě každé slovo probodne! — „To je tvůj nový šat — to musí být! Či chceš, aby tě karabáč obarvil? Tys od této chvíle Mouřenín — to si pamatuj! až bude na čase, udělám tě zase bílého — jako budeš ještě dnes tuto mou ruku zas bílou viděti.“

Co se dále se mnou dělo, nebudu ani popisovati. Takéť jsem byl tenkráte napolo zmámen, a nemohu si již na každou maličkost zpomenouti, ale musím jen krátce podotknouti, že jsem v brzce vypadal jako hříšník, jejž ďábel na rub obrátil — celý černý.

I stál jsem mezi křovím, abych dokonale uschnul, a lítost i hněv, ano i jakási zoufanlivá veselost projížděla prsa moje. Jednou mě projela také myšlénka: Práskni do bot! — ale na neštěstí neměl jsem boty na nohou, šaty ležely opodál — a tak jako topič pekelných pecí netroufal jsem si na jasný boží den, pod šíré nebe vraziti.

Trpěl jsem tedy a trpělivě dal jsem se také do nových šatů obléci — to jest: do nových, co se mé osoby týkalo; jinak byly to režné široké nohavice s červeným pruhem po straně, ta žlutá vesta s množstvím knoflíků a ta modrá, popředu divně do kola střižená kazajka s červeným vyšíváním, i posléz ta kulatá, červená čepička beze všeho stínidla — to všecko bylo již obnošeno, a leželo dlouhý čas mezi jiným strakatým šatstvem v truhle. Takéť mi bylo všecko tuze široké a veliké; stará musela všude zakládat a zatím zběžným stehem pomáhat. Teprva později přišla celá ta liberaj pod nůžky.

„Kapitálně, mámo!“ zvolal principál, jenž byl zatím vůz a koně hlídal, když jsme konečně z houští vylezli, i poklepal babě na rameno. „Tys předce jen má stará liška.“

Mně se vrážela krev do tváří — zvláště když jsem zase mladou Indiánku spatřil; myslím ale, že nebylo na mně uzardění pozorovati. Klopil jsem ale také oči a věšel hlavu.

„Hojehó, mladý krokodile!“ promluvil ke mně principál z vesela. „Neškleb se mi jako bys měl hryzení. U nás budeš mít, co srdce ráčí — zato ale musíš také poslouchat? Já ti to trochu vyložím. Od této chvíle jsi rozený Mouřenín a nesmíš tedy před cizím člověkem česky ani pisknout.“

„Ale —“

„Poslouchej! Kdyby na tebe někdo promluvil, tedy vyšklebíš zuby a odpovíš po mouřeninsku.“

„Ale —“

„Mlč a poslouchej! — však ty to dovedeš — člověk dovede všecko, jen musí chtít; nebudeš-li ale chtít: tedy ti pomohu!“

Přitom sáhl do kapsy a vyndal z ní srnčí nožku, na jejímž konci se asi pět spletených řemínků houpalo. Tímto roztomilým nástrojíčkem švihnul několikráte povětřím, až to zahvizdlo — a já věděl hned, jak mi hodlá pomáhat.

„Tak dovedeš také po mouřeninsku odpověděti — jen když budeš chtít!“ pokračoval dále. „Ku příkladu — zeptá-li se tě někdo: Odkud, černé kůzle? — tedy řekneš: Bura kulu čimara! neb: Dara bida kiks! — a chlapík otevře hubu i bude na to přisáhat, že rozprávěl s Mouřenínem. Zkrátka: já ti budu tatíkem — a ty budeš zato poslouchat — sice…“

Přitom zahvízdal zase svou srnčí nožičkou a já sklopil hlavu. Málem byla by pode mnou kolena sklesla. Jednomu výprasku jsem ušel a na druhý jsem mohl chystat záda.

V tom se ozvalo na blízku psí štěkání — a srdce moje občerstvilo se náramnou radostí. Znalť jsem to štěkání, i obrátím se, začnu hvízdati a z plného hrdla: „Turku! alou — sem!“ volati. A v několika okamženích nežli se kdo nadál, vrazil do háje dlouhými skoky můj žlutosrstý přítel, napořád štěkaje a po zemi stopu mou očichávaje.

„Turku!“ zvolal jsem ještě jednou, a Turek se zastavil. Poznaltě hlas můj — ale nepoznal mne celého a dal se do hrozného vytí. Já ho ale volal napořád i vábil jsem ho — a on schlípil uši, stáhl ohon a začal se ke mně plaziti. I poznal mě konečně, zaštěkal, vyskočil, padl na mne a začal mi tvář lízati — ale bývalá podoba druha jeho nepřicházela předce na jevo.

A já ho vzal okolo krku, převalil se s ním na zem a plakal radostí.