Duch Německa/Svatební
| Duch Německa Johann Wolfgang von Goethe | ||
| Rybář | Svatební | Krysař |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Svatební |
| Autor: | Johann Wolfgang von Goethe |
| Zdroj: | Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 68-70. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Dostál-Lutinov |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Ballady Göthovy/Píseň svatební – překlad Ladislava Quise |
O hraběti pěji a povídám rád,
jenž na tomto zámku měl sídlo,
dnes vnuk jeho slaví tu svatební řád,
a nosí se pití a jídlo.
Děd jeho kdys vrátil se z křížových cest,
tam dobyl si vítězství, slávu a čest
a doma, když s koníka chystal se slézt,
tu našel svůj zámeček zase,
leč sluzi a majetek v ďase.
Tak, hrabátko milé, jsi doma zas pán,
leč kde jsi ty, domácký míre!?
Tu oknem si vychází vichoru van
a prochází komnaty šíré.
Co počnem si nyní v tu podzimní noc?
Já takých jsem prožil a horších už moc,
a přišlo zas jitro mi vždy na pomoc —
Nuž rychle, když měsíček svítí,
jen do lůžka, do slámy sníti.
A když si tak v ochotném dřímání leh,
cos cupity pod ložem dělá.
„Ta krysa, nech po koutech šuká si všech,
jen kdyby tam drobínku měla!“
Leč ajhle, tu drobounký povstane šot,
toť trpaslík, z kahánku hoří mu knot,
jak řečník se staví, jak mluvil by z not,
dlí hraběti v nohách, věc jistá:
ten nespí-li, k spaní se chystá.
My slavnostní jsme si zde chystali ples,
pust zámek je od tvojích časů,
my mysleli, že jsi tam v cizině kdes,
a právě se dočkali kvasu.
A dáš-li nám svolení, nemáš-li strach,
tož skřítkové budou tu hostit se v hrách,
by spanilé nevěsty život byl bláh.
A hrabě si uleví ze sna:
„Jest volna vám síň tato plesná!“
Tu vyjíždí trojice, jezdců to sbor,
co pod lůžkem schováni stáli,
pak s jásáním, zpíváním hrne se chor,
moc figurek pitvorných z dáli,
vůz za vozem s nářadím kolotá v před,
že člověku přechází sluch jako hled,
jen na zámcích královských vidí to svět,
a na konec v kočáře zlatém
proud hostí a nevěsta chvatem.
Pak úprkem všechno, hopky a hou,
si na místo vybrané sedá
a na třasák, na strašák, na sousedskou,
si panic svou panenku hledá.
To píská a výská a hlučí a hrá,
to šouká a brouká a šumí a vlá,
to šustí a chrustí a zvučí a zrá,
a hrabátko dívá se stěží,
mu zdá se, že v horečce leží.
Pak cupotá, šupotá, rupotá sal,
to lávky a stoly se staví,
tu k hostině každý sed rád jako král,
jenž s milenkou jí a se baví.
Už snášejí šunky a uzenek dost,
a pečínky, ryby a drůbeže skvost,
a víno jde dokola, každý je host,
to víří a hýří v té práci —
a ve zpěvu potom se ztrácí.
A mám-li vám zpívat, co stalo se dál,
nech víření, hýření ztichá.
Neb líbezný sen, co se v drobném mu zdál,
zde ku svému splnění spíchá.
Hlas trumpet a zvučící, hlučící dav
tu jezdců a vozů a pod věnci hlav,
ti všichni se honí a kloní: „Buď zdráv!“
ó směsice živá a tklivá!
Tak bylo a podnes tak bývá.
