Duch Německa/Legenda velikonočních zvonů
| Duch Německa Marx Möller | ||
| Ať jsi kdo jsi | Legenda velikonočních zvonů | Ondřej Hofer |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Legenda velikonočních zvonů |
| Autor: | Marx Möller |
| Zdroj: | Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 131-134. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Dostál-Lutinov |
| Licence překlad: | PD old 70 |
To mudřec ví s bradou šedivou
i každý hošíček malý,
že k Velkonocím se zvony zvou,
by do Říma putovaly;
tu z každé věže setmělé,
z kąplí i z dómských bání
do Říma nesou je andělé,
by dostaly požehnání!
Kostelík ležel v údolí,
ten choval tři zvučné zvony,
ty po věky míru hlaholy
česť Boží hlásaly v hony.
Anna, Michal a Barbora,
tak zvučné zvony ty sluly.
Když andělé slétli se shora,
by se zvony na pouť pluly:
Ve zvonici sama čekala
jen Anna osamělá,
neb z Barbory a Michala
už ulita byla děla!
Tu Anna zalkala: „Samotná
já z trojky jsem zůstala tady,
ty druhé dva nouze překotná
v boj vyhnala, v smrtící řady!
Tu dřepím, co tikají hodiny.
jak babička v lenošce líně
a svolávám, jako máť rodiny,
mláď na mši a do školní síně!
Leč nebezpečí mne nešlechtí!
A proto jsem bez zásluhy;
až na rok. Bůh dá-li, mi bude ctí
do Říma putovat s druhy!
Ty nemají chvilky pokoje
na krásnou pouť se dáti;
ty musí jen stále do boje
se otřásat, řinčet a řváti!“
Tu pravili andělé — v hlase tom
tak sladké zvučelo pění —;
„Nemůže lom ni kletby hrom
smýt božského posvěcení!
Moc milosti, ta nezná zmar!
Ta nedozní s bolnými stony!
Ti druhové pozbyli zvonů tvar,
leč před Bohem zůstali zvony!
Let tisíc je před Bohem větru hrou,
mžik věčností před Boha zraky,
a Michala s družkou Barborou
už andělé nalezli taky.
A dělostřelci kolem nich,
ti nebudou mít ni tuchy!
Ty uzříš je u sebe v okamih,
když odletíš nyní s duchy.“
Jde bílý měsíc po nebi
nad spícími krajinami.
Tam hvězdy pějí zpěv veleby.
— Ach, kéž by byl chápán námi! —
Jen v dáli jícny duní svou,
to v bitvách se matou střely,
Nad Římem bzučí to noční tmou
jak obrovské rojení včelí,
zní písní sladkou, blouznivou
jak nejhořčí po vlasti ždání!
To zvony jsou, to zvony jdou
si do Říma pro požehnání!
Tisíc a tisíc! To jásá, lká
až od končin zemí a moří.
Báň Svatého Petra vysoká
výš v nadzemském třpytu hoří!
Tu rozkvétá Velkonoc — mystický sen,
tu září všech legend jasy!
Chrám Svatého Petra rozšířen
vzrost nad vše prostory, časy!
Hučení varhan! Dým kadidla!
A moře třpytivých světel!
Sbor zvonů, jichž tvář se neshlídla,
sem přes zem a moře se sletěl!
Hned každý, jak ceremonie kázala,
si na své místečko spíchá!
Tu mezi Barboru a Michala
si Anna usedla tichá, —
Tu cinknou dvéře! A slyšet krok
tak tichounký, jako dětský;
To přichází papež, jak každý rok,
své zvony přivítat všecky!
Divá se s vlídnou velebou,
by věrnosť jich odměnil zcela — —
tu najednou spatří před sebou
u zvonů mnohá ta děla!
Tak umouněna hledí naň,
jak vojáci, písek a hlína!
Tu nad nimi dětsky jemnou dlaň
on k žehnání otcovsky spíná!
Rty chvějí se mu a škubají,
jak chtěl by zaplakat žalem,
a dí pak, jak hvězdy zpívají,
jež po nebi hrnou se valem:
„Miláčci, všem buď pokoj vám!
Já vítám vás z konců světa!
Kdo žadá, ať já mu požehnám,
ten pod rukou mou vždy zkvétá!
Ó blažen ten, kdo dětinně
klid zachová v bouři a vřavě!
Kéž brzo v městech i dědině
zas Bohu zazníte k slávě!
Neb jména, jež vám fundator vryl,
vryl nesmazatelně plamen!
Nuž jděte opět stíhati cíl,
jejž určil vám pán Bůh! — Amen! —“
