Duch Německa/Hrabě z Habsburku

Duch Německa Friedrich Schiller
Norec	Hrabě z Habsburku	Prsten Polykratův

Údaje o textu
Titulek:	Hrabě z Habsburku
Autor:	Friedrich Schiller
Původní titulek:	Der Graf von Habsburg
Zdroj:	Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 30-34. Dostupné online.
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad:	PD old 70

Hrabě z Habsburku.

Romance Bedřicha Schillera.

Pln v Cáchách byl staroslavný sál;
Tam v nádheře, v císařském jasu
dlel s posvátnou mocí Rudolf král
při korunovačním kvasu.
Stůl pokrýval falckrabě krajů, kde Rýn,
Čech naléval v poháry perlivých vín,
a voličů sedmice skvělá,
jak hvězdy kol slunce staví se v kruh,
kol vladaře světa rozvila ruch
svých čestných úřadů bdělá.

Kol dokola balkony, stožáry,
tam v plesu zřít na hlavě hlavu,
a v pozounů slavnostní fanfáry
se mísí jásání davů.
Vždyť ukončen po dlouhých rozbrojích zas
čas bezvládí, krutosti, strašlivý čas,
a soudce zas na zemi vládne.
Hrot železný nebude slepě už vlást,
už pokojný občan se nebude třást,
že mocnému za kořist padne.

Tu císař pozvedá poháru jas
a s vlídným úsměvem praví:
„Aj, slavnost je skvělá, a vzácný je kvas,
jenž královské srdce mi baví.
Leč pěvec mi schází, jenž přináší ples,

jenž hlaholem sladkým by duši nám vznes
a božsky vznešeným pěním.
Tak od mlada vždycky býval můj zvyk,
a čeho vždy rytíř byl milovník,
i jako císař si cením.“

A ejhle! tu v knížat, dvořanů kruh
kmet v říze jde vážných kroků;
jak stříbro jest jeho kadeří pruh
už pobílen plností roků:
„Zvuk lahodný zlatých spí ve strunách,
vždy pěvec o lásce do nich sáh’.
on Dobra a Krásna dar věstí,
jak srdce si přeje, co mysl ždá;
rci, co se ti císaře hodným zdá,
dnes na výši moci a štěstí? —

„Já nevelím pěvci v slavný ten den“,
dí císař, směje se mile,
„on většímu pánu je podroben,
on poslouchá rozkazu chvíle.
Jak vichor když zahučí povětřím,
kam, odkud přichází, což já vím,
zdroj z hlubin jak skrytých se valí:
tak z nitra vře pěvcova píseň v noc
a probouzí ztemnělých citů moc,
jež zaklety v ňadrech spaly“.

A pěvec do strun dlaň zabořil hned
a mohutnou píseň z nich zvonil:

„Rek čacký k lovu na koně sed,
by kamzíka plachého honil.
S ním panoš jel, nesoucí zásobu střel,
když na statném komoni ku předu spěl
a na nivu odbočil z lesa:
Tu zacinkal zvoneček v povzdálí kdes,
to kostelník zvoní, a za ním kněz
jde, tělo Kristovo nesa.

Tu hrabě se k zemi uklonil
a pokorně klobouk sňal s hlavy,
by upřímně křesťanskou vírou ctil,
co spasilo lidstva davy.
Leč potok tu řítil se lučinou
a, rozvodněn divokou bystřinou,
se poutníkům do cesty hodil;
kněz na bok svátost odsunul,
by hbitě si s nohou obuv zul
a na druhý břeh se brodil.

„Co hodláš?“ hrabě se vytasí,
an v údivu zírá na ně.
„Jdu k muži, jenž se smrtí zápasí
a po rajské touží manně;
zde přišel jsem k lávce, a lávka ta tam,
tu bystřina odnesla, Pán Bůh ví, kam,
vír vln ji v bezedno shodil.
Bych donesl spásu žíznivým rtům,
je třeba, bych na vzdory přívalům
bos potokem bystrým se brodil.“

Tu na kůň jej vsadil habsburský rek
a podal mu sám uzdu zlatou,
by chorému přinesl svátostný lék
a vykonal povinnost svatou.
Sám pak si na koně panoše sed
a dále stíhal kamzíků sled
a vesele po horách honil . .
Kněz druhého jitra, v očích jas,
ved hraběti koně za uzdu zas
a se skromným díkem se klonil.

„Chraň Bůh!“ zvolal hrabě v pokoře,
„bych užíval k honům déle,
bych k bojům zasedal na oře,
jenž nosil mi Stvořitele!
A nechceš-li přijat jej pro sebe,
buď věnován službě pro nebe!
Vždyť já jsem jej daroval tomu,
jenž svěřil mi pozemský statek a čest,
mu patří má duše, má krev i má pěsť,
jsem manem jen jeho domu.“ —

„Tak žehnej Vás Bůh, naše všemocná hráz,
jenž k prosbám chudých se sklání,
nech oslaví zde i nahoře Vás,
jak Vy jste ho uctil v tom dání.
Jste mocný hrabě a známý všem,
váš rytířský mrav zná švýcarská zem;
šest milostných dcer Vám zkvétá.
Jen štěstí dej píti Bůh jejich rtům,

šest korun nech přinesou v mocný Váš dům,
lesk rodů na věčná léta!“

Skráň v dumách císař ukláněl,
jak v zašlých dobách když tápe,
a nyní, kdy zpěváku do očí zřel,
slov smysl hluboce chápe:
A náhle poznává knězovu tvář
a ukrývá slzí proudících zář
v nach pláště, jenž v záhybech splývá.
A celý sál dívá se na něho
a poznává hraběte čackého
a o Boží dobrotě zpívá.