Duch Německa/Cesta k hamrům

Duch Německa Friedrich Schiller
Prsten Polykratův	Cesta k hamrům	Boj s drakem

Údaje o textu
Titulek:	Cesta k hamrům
Autor:	Friedrich Schiller
Původní titulek:	Der Gang nach dem Eisenhammer
Zdroj:	Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 39-47. Dostupné online.
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Básně lyrické/Chůze do slévárny

Cesta k hamrům.

Friedrich Schiller r. 1797.

Fridolin zbožný sluha byl,
vzdán Bohu důvěrně,
své paní ve všem posloužil,
hraběnce Saverně.
Tak vlídná byla dobrotou,
leč rozmarům též s ochotou
by s radostí byl jejím sloužil,
neb zalíbit se Bohu toužil.

Jen co se ráno šeřil den
až k době klekání,
jí ve všem chtěl být poslušen
a neznal meškání.
Leč, řekla dáma: „Odpočiň,“
hned oči vlhly, šťastny míň,
a měl-li klopot někdy málo,
že nedbalcem je, se mu zdálo.

A proto ze všech sluhů svých
jej paní vybrala,
a s jejích retů spanilých
jen chvála splývala.
Ne sluhou jí, leč děckem byl,
jak srdcem svým si zasloužil;
zrak její s něhou ustavičnou
sledoval tvář a postať sličnou,

A proto Robert, myslivec,
vzplál jedem zlovolným;
už dávno v černé duši přec
vřel zlobou proti nim;
když s honu kráčel s hrabětem,
jenž snadno věřil řečem všem
a unášet se dával zlostí —
vsel do srdce mu žárlivosti.

Ó, pane hrabě — lstivě dí —
ó jak jste přešťasten!
Had pochyb, ten vás nebudí,
vás blaží zlatý sen.
Vy máte paní — živou ctnost
spanilost, zbožnost, stydlivost,
nikdy se svůdci nepoštěstí,
svést věrnost takou na rozcestí.

Zrak schmuřil hrabě zaražen:
Co pak to znamená?
Snad budu stavět na ctnost žen,
jež jako voda hrá?
Tu lehce zvábí pochlebník;
já stálejší jsem stavebník,
mám víru pevnou, nejsem šálen:
Savernské paní svůdce vzdálen!

A Robert zas: Toť svatá věc.
Jen smíchu zaslouží
ten bloud, jenž rodem sluha přec,
po lásce zatouží

a k velitelce vznešené
své choutky vznáší šílené. —
Co? vpadá hrabě, an se chvěje,
ty mluvíš o někom, kdo zde je?

Nu ovšem! Co má v ústech lid,
to pánu skrývat mám?
Leč chcete-li to zatajit,
rád potlačím to sám.
Jsi synem smrti! Sketo, rci! —
pán hněvu dá se přemoci. —
Kdo zdvihá oči po Kunhutě? —
Ten rusáček — dí Robert dutě.

Postavu nemá šerednou,
a mlád je, prosím vás —
a hraběte tu pojednou
přebíhá žár i mráz.
Já myslil, že vás zajímá,
jak jenom pro ni oči má,
jak u stolu vás nevšímá si,
jen u ní čeká, k ní se hlásí?

A tuhle verše, co jí psal,
v nich touhu vyznává — —
Že vyznává?! — A lásky pal
z ní, smělec, vyčkává!
To paní vaše spanilá
vám shovívavě tajila,
mně líto též, že uklouzlo mi —
kdož věrnost její, pane, zlomí?!

Tu hrabě vzrušen do lesa
odbočil zavilý,
kde v pecích, čnících v nebesa,
se rudy tavily.
Tu robotníci v noc i den
tříšť nakládali na plamen,
tu měchy fučí, jiskry pálí,
jak by se rozlít měly skály.

Tu síla vod a plamene
se slévá v jeden spád,
a mlýnské kolo plavené
se točí napořád.
A dílny hučí noc i den,
do taktu bije kladiv sten
a pod hamrem, jenž mocně buší,
i železo se tvárně kruší.

Pán sobě na dva sluhy kýv’
a vážně ukládá:
Prvního, koho pošlu dřív
a jenž vás požádá:
„Už stalo se, co velel pán?“ —
tam v pekelný ten hoďte chřtán,
ať na popel mi shoří celý,
by oči mé ho neviděly.

Dvojice katů z úkrytu
s chechtáním vylézá,
neb jejich srdce bez citu
jest kusem železa,
a v ještě větším pospěchu

dál divěj dují do měchů,
by rozpálili výheň k žáru
a uchvátili syna zmaru.

Pak Robert, přetvařuje líc,
dí Fridolinu: Hej!
Pan hrabě chce ti něco říc.
Už leť a nemeškej!
A pán dí Fridolinu zas:
Jdi rychle k hamrům, už je čas,
a dělníků se ptej v tu chvíli,
zda rozkaz můj už vyplnili?

A sluha dí: Hned, pane, hned!
Už chvatem pospíchá,
však rozmýšlí se naposled:
Zda ona přání má?
A před hraběnčin přišel dům:
Mám honem běžet ku hamrům,
moh bych Vám něco vypraviti?
Vždyť Vám jen patří moje žití.

A na to paní Savernská
dí tonem laskavým:
Ráda bych na mši svatou šla,
leč chorý syn můj zdřím.
Tak jdi, synáčku, neprodli,
za mne se zbožně pomodli.
A budeš-li se z hříchů káti,
kéž také mně se milost vrátí.

Ten rozkaz vítán velice,
a už se dává v let
a ještě není z vesnice,
když zvonek slyší znět:
To zvučným hlasem v údolí
zvon s lana píseň hlaholí
a všechny duše, hříchem spiaté,
zve slavně k oběti tam svaté.

Milému Bohu nevyhni,
když přichází ti vstříc! —
to dí a chvátá k svatyni,
tam nehýbá se nic.
Žně byly venku, samý pal,
žnec každý k poli pospíchal,
a nikde není sakristána,
by přisluhoval při mši Pána

Hned rozhodl se Fridolin,
že kostelničit má.
To přece není špatný čin,
co k nebi pomáhá!
A do cingula, do štoly
hned strojí kněze v úpoly,
náčiní svaté chutě chystá,
v němž má se sloužit oběť čistá.

A když to všechno utváří,
co kněz mu poručí,
jde před ním pěkně k oltáři
s missálem v náruči,

a kleká v pravo, na levo,
jak dává mu kněz na jevo,
a k slovům „Sanctus“ když se kloní,
on třikrát k tomu zvonkem zvoní,

A kněz když potom pokleká,
k oltáři zvedá tvář
a k výši v rukou pozvedá
bílého Boha zář:
tu jasným zvonkem sakristán,
to hlásí v tichý svatostan,
a vše se křížem poznamená,
vstříc Kristu klesnouc na kolena.

Tak všechno koná vesele,
je hlava důvtipná,
co zvykem bývá v kostele,
v tom výborně se zná
a pozor dává v jeden kus,
až při Vobiscum Dominus
kněz obrací se k lidu vůkol,
žehnáním konče svatý úkol.

Pak Fridolin vše náčiní
zas pěkně umístí
a potom ještě svatyni
pořádně učistí
a chvátá s myslí pokojnou
a vesel tam, kde hamry jdou,
a cestou z růžencových hrášků
doříká dvanáct otčenášků.

A kouř kdy spatří z komína
a sluhů vidí stan,
vzkaz pánův sobě vzpomíná:
„Je rozkaz vykonán?“
Ti chechtají se divoce
a ukazují do pece:
Je zaopatřen v tomto žlabě.
Své sluhy pochválí pan hrabě.

S tou zprávou chvátá Fridolin,
by pána potěšil.
Ten, vida jít ho z údolin,
svým očím nevěřil.
Nešťastný hochu! odkud jdeš?
Jdu z hamrů, pane. — To je lež!
Jaks v běhu tolik opozdil se?
Jen, pane, co jsem pomodlil se.

Když opouštěl jsem, pane, vás, —
promiňte vinu mou —
já stavil jsem se pro rozkaz
té, jež mou královnou.
A ona, pane, řekla jen,
bych svaté mši byl přítomen,
já poslechl jsem svojí paní,
růženec říkal za vás, za ní.

Žas na hraběte přivalí,
a praví, hrůzou jat:
A co ti v hamrech říkali,
když přišel ses tam ptát? —

To záhadná mi věru věc:
Se smíchem ukázali pec,
je zaopatřen prý v tom žlabě,
že prý je pochválí pan hrabě.

A Robert? hrabě propuká,
mráz jde mu po zádech,
neviděl’s jít ho na luka
neb někde ve spádech?
Byl vyslán ven. — Ne, ani zbla,
nikde se duše nemihla.
Nuž — hrabě zdrcen klesá v sebe:
Tu rozsoudil sám Pán Bůh s nebe!

A dobrotiv, jak nikdy dřív,
vzal sluhu, vede jej
za ruku k paní, něžně tkliv —
jí záhadou ten děj.
„Ten hoch má duši andělskou,
jej doporoučím v lásku tvou.
My byli marnou bázní jati:
S tím zde je Bůh a jeho svatí!“