Drobnokresby/Zpuchřelá nitka
| Drobnokresby Jakub Arbes | ||
| Zpuchřelá nitka | Blíženci | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zpuchřelá nitka |
| Podtitulek: | Pražská idylla |
| Autor: | Jakub Arbes |
| Zdroj: | ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 7–31. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Chci vypravovati prostinkou a přece charakteristickou příhodu ze života dvou velkých, ale vetchých dětí: starce a stařenky.
Vstupme především do jejich bytu!
Úzkou, ale světlou kuchyňkou — ve které na první pohled poznáš, že v ní vládne hospodyně, jejímž heslem jest úzkostlivě vzorná čistota — vejdeme do čtverhranného pokojíku o dvou oknech, kterýmiž viděti jest do malého, úzkého a v pozadí nějakými domy ohraničeného dvorečku.
Vyhlednuv kterýmkoli oknem nenalezl bys ničeho, na čem by oko tvé ať již s potěšením, nelibostí nebo docela s odporem spočinulo; dvorek jest úplně prázdný a nevábí praničím.
Za to první rozhlédnutí po pokojíku mile tě překvapí.
Nábytek jest sice prostý a staromodní, ale nikoli chudobný. Přes to že koná služby již přes půl století, zdá se býti zánovní. Nikde nepostřehneš odporného odření nebo jakéhokoli porouchání.
Nábytku není ostatně mnoho: velká dubová postel, dvě almary, skříň na prádlo, větší kulatý stůl o jedné noze a menší stůl čtverhranný, tři dřevěné stolice a některé jiné drobotiny jest vše, čeho si po prvním rozhlédnutí povšimneš.
Avšak rozestavení nábytku toho není náhodné, nýbrž beze všech rozpaků pověděno: přímo vzorné. Trvám, že nepřepínám, dím-li, že není ve světě hospodyně, která by dovedla kdekoli a jakýkoli nábytek s větší úsporou místa a zároveň výhodněji, praktičtěji a vkusněji rozestaviti, nežli jest rozestaven zde.
Ovšem nutno nám věřiti na slovo, neboť kdybychom se chtěli pokusiti o věrné, názorné a podrobné popsání pokojíku toho, nestačilo by několik těsné potištěných archův.
Nám však nejde nežli o charakteristiku povrchní a proto dodáváme, že octnuv se v pokojíku tom prohlásil by jej každý za útulné hnízdečko — tiché, čisté, v němž nelze sice žíti po velkopansku, ale nečiní-li prostoduchý člověk přepjatých nároků na život, přece dosti spokojeně a pohodlně.
Koberců, třásní, záslon a jiných zbytečných a polozbytečných okras zde není.
Podlaha však jest čistě vydrhnuta. V oknech stojí několik hrnků bazalky a myrty. Na stěnách visí několik primitivních obrazů svatých a světic. Na prádelníku stojí pod baňatým sklem soška Panny Marie a u dveří visí staré „schwarzwaldovky“ s dlouhým perpendiklem, jenž táhlým, zádumčivým svým pohybem, provázeným dutým, ale doposud energickým tikotem, pokojík oživuje.
Před mnoha lety visívala v jednom okně také klícka s kanárem, který ohlušujícím svým vřískotem „bavíval“ obyvatele pokojíku přes sedmnáct roků, až mu přerostly drápky, že nemohl se již na bidélku udržeti, a po několikaměsíčním vláčení marastického těla svého po „podlaze“ klícky konečně zahynul. Klícka odnesena na půdu, kde visí u vikýře pro „všecky možné případy“.
Přes všecku prostotu činí však pokojík ten dojem zvláštní. Panujeť v něm skoro až poetický přísvit; slunce do něho doposud ještě nikdy přímo nevniklo — a ze všad zeje na tebe úctyhodná, skoro bychom řekli, posvátná patriarchálnosť.
Jediný krok přes práh a jediné rozhlédnutí se kolem — a člověku zdá se, jakoby jej byl ovanul vzduch z první čtvrti našeho století…
A v tomto pokojíku, jejž právě již na šedesátý a první rok obývají dva lidé — domácí pán a paní nehrubě výnosného jednopatrového domku na Pohořelci — udál se před nedávnem případ, jenž snad zasluhuje, aby byl vypravován…
Po dlouhé zimě, po kterou byla letos, jak známo, i obloha nad Prahou ve dne v noci skoro neustále zakaboněna, nadešel před nedávnem také večer, kdy svěží větřík jarní rozvál jednotvárný mrak a na obloze prokmitly hvězdy…
Pro staré lidi nebývá to sice nic zvláštního, a poetové, kteří rádi líčívají vetchosť stáří jako svrchovanou poesii konečnéhosmíru s protivenstvími života, dopouštívají se buď vědomě nebo nevědomě poklesku proti životní pravdě.
Leč tentokráte zdá se, že naskytl se pro poety případ nad míru vhodný: pan domácí stál totiž již přes čtvrť hodiny u jednoho z obou oken a díval se upřeně do prázdna…
V pokojíku byla čirá tma. Nebylo tudíž možno rozeznati, jakým směrem se dívá; ale poněkud vztyčená hlava zdála se nasvědčovati, že dívá se na oblohu.
Myslil-li nebo cítil-li něco při tom, nelze udati; ale stál nepohnutě a neslyšel ani, jak paní domácí v kuchyňce, kde upravovala právě večeři, šuká a kutí.
Náhle sebou pohnul. Poněkud vztyčená hlava sklesla v normální polohu a otočila se líně ke dveřím do kuchyňky.
Chvíli se zdálo, jakoby naslouchal, jak v kuchyňce talíře cinkají.
„Kačenko, Kačenko!“ zvolal z nenadání přitlumeným hlasem, v němž zachvívala se laskavá prosba.
Cinkání talířů v kuchyňce umlklo a ozvala se odpověď hlasem dosti energickým, ale přece měkkým, skoro dětinsky laskavým:
„Voláš mne, Martínku?“
„Volám,“ odtušil Martínek nezměniv posice.
Hned na to bylo za dveřmi slyšeti šoupavé krůčky, dvéře se zlehka otevřely, a na prahu objevila se paní domácí.
„Pojď a podívej se, Kačenko!“ vyzývá pan domácí poslušnou svou „polovici“ a otáčí se pomalu zase k oknu.
„Co pak — prosím tě?!“ míní Kačenka a přistupujíc k manželu dívá se oknem ven.
„Nevidíš?“ ptá se on.
„Co pak?“ opakuje ona.
„Tamhle!“ dokládá on, při čemž nadzvedá ruku a prstem ukazuje na oblohu.
„Hvězdy?“ táže se tónem udivení ona.
„Ne, — jen tu jednu — vidíš?… Tamhle nad protějším domem!… Zrovna nad komínem.“
„Tu zarudlou?“
„Ano — tu zarudlou.“
Paní domácí zarudlou hvězdu sice vidí, ale nechápe, proč ji manžel ukazuje. Neodpovídá…
„Nemyslíš, milá Kačenko,“ ujímá se slova manžel hlasem skoro elegickým, „že je to zrovna ta hvězda, na kterou jsme se před šedesáti a několika lety dívali, když jsem tě poprvé doprovázel od muziky domů?“
Udivení paní domácí se vzmáhá. Po šedesát a několik roků, co Martínka zná, nikdy ho nenapadlo mluviti o hvězdách, neřku-li o hvězdě jediné.
Mlčí…
„Nemyslíš?“ opakuje pan domácí netrpělivě.
Tón hlasu jeho přiměl paní domácí k odpovědi.
„Ty hloupej!“ pravila rázně. „Kdo pak si takové hlouposti pamatuje?!“
A nečekajíc odpovědi obrátila se a šoupavými krůčky zmizela za dveřmi kuchyňky, jež za sebou prudce přirazila.
Pan domácí zůstal — řekněme to vulgárně — „jako opařen“. Neboť „takto“ nebyla mu manželská polovice doposud ještě nikdy odpověděla — — —
Leč pardon!
Laskavý čtenář odpustí, že odchýlivše se od obvyklého spůsobu vypravování neseznámili jsme ho předem s osobnostmi. Napravíme chybu tu okamžitě!
Pan Martínek a jeho Kačenka byli vzorní, ba směle možno říci nejvzornější manželé na Pohořelci.
Neméně než osmdesát roků bylo již „přeletělo přes jejich hlavy“, neméně nežli šedesát roků a několik měsíců žijí už spolu svorně v míru, aniž jen mráček nevole zakalil závidění hodnou shodu dvou duší a srdcí, které — řekněme to jedinou větou — neměly téměř pro nic jiného smyslu nežli — pro sebe…
K neuvěření a přece pravda: nevystihlý osud byl na těchto dvou lidech spáchal zločin přímo nepochopitelný.
Byliť dobří, skoro možno říci ideálně dobrodušní. Po celý dlouhý život svůj nikomu neublížili, ba ani stébla na příč nepoložili — ale na popraží hrobu byli doposud ještě tak prostí a naivní jako za dob mládí. Dovedliť se přímo rekovně ubrániti všem útokům kultury, která na ně se všech stran dorážela, a zůstali patriarchálně neúhonni, ale zároveň nevědomi.
Světem bylo jim bezprostřední okolí. Mohliť pamatovati mnohé, přemnohé, co bylo se událo na světě; ale nepamatují téměř praničeho. I nejvelkolepější události světové přešly přes ně nebo mimo ně jako jarní pršky. Mysli jejich nebyly nikdy ničím vzrušeny kromě událostmi, vlastně nejprostšími, nejvšednějšími příhodami, které se týkaly jich samých.
Nyní již sami ani nevědí, jak se stalo, že nepoznali školy, že nenaučili se psáti, ani čísti a že jen stěží spočítají peníze, které dostávají nebo vydávají.
I tak zvané životní zkušenosti, které se vtírají člověku proti jeho vůli, nenalezly u nich dostatečně kypré půdy. Dovedliť se jim ubrániti s přímo rekovnou statečností.
Přes to vše nebo správněji řečeno: právě proto nebyl životní zápas jejich nikterak snadný.
Naopak — byl to krutý boj o uhájení pouhé existence, a jenom neuvěřitelné téměř vytrvalosti děkuji, že domohli se po nadlidském napínání a přepínání sil konečné útulku, v němž mohou bezstarostně vyčkati, až na ně neodvratná smrť zakývá.
Když Napoleon I. na ostrově sv. Heleny umíral, byl náš pan domácí řeznickým učněm ve svém rodišti ve Střešovicích, a kamarádi mu jinak neříkali nežli „pitomý Martin“.
Kačenka byla v tu dobu sirotek a sloužila na Pohořelci jako chůva u „nějakých pánů“, o kterých podnes neví, „jací páni“ to vlastně byli. Pamatuje se jen, že paní říkala pánovi „Franc“ a pán paní „Madlenko“, že měli rozpustilé děti, s kterými byl pravý křiž, a že se Kačenka v rodině té vždycky do syta najedla.
Po několika letech stal se z Martina chasník, z Kačenky švarná holčina, a když se jednou náhodou potkali, stalo se atd. atd. — — —
Když roku 1836. císař Ferdinand korunován za krále českého, byl Martin již mistrem, měl na Pohořelci malý krámek a „řezničil“ za vytrvalé výpomoci své Kačenky — jak doposud někdy, ovšem nepřípadně říkává — „jen to prášilo…“
Jinak v životě obou v podstatě pranic se nezměnilo. Pracovali jako jindy od nejčasnějšího rána do pozdní noci začasté do úpadu. Bylo-li možno, „popřáli si“, to jest pojedli, co jim chutnalo; po případě si také poodpočinuli a nestarali se o nic kromě o sebe.
Když jim počalo štěstí aspoň tak přáti, že mohli týdně nějaký groš uložiti, ukládali si. Roku 1848., když vypukla v Praze revoluce, měli již skoro tři sta zlatých v samých stříbrných dvacetníkách uspořeno. Ze strachu, aby o ně nepřišli, zakopali je v noci, když hořely staroměstské mlýny, v krámě hluboko pod dlaždice; ale nemohli pak po několik nocí spáti, až peníze zase z úkrytu vyzvedli a doma „bezpečně“ do skříně uložili.
Po roce 1848. ovšem začala osvěta na oba mocněji dorážeti. Slýchávaliť tak ledacos, o čem se jim doposud ani nesnilo. Ale co slyšeli, šlo z pravidla „jedním uchem tam a druhým ven“. Vše, co snad přece vyzískali, bylo utvrzení prostinké jejich mravouky:
„Pracuj a žij poctivě! Nikomu neubližuj! Nikoho nezarmucuj! Nikomu v ničem nepřekážej! A pamatuj na „stará kolena“!
Jediné poslednímu heslu děkovali, že po dalších dvaceti letech mohli si koupiti chatrný domek, v němž živnosť svou provozovali, a že po dalších desíti letech mohli i živnosti zanechati a žíti na dále „z hotového“.
Dům po splacení všech výloh ovšem vynáší necelých tisíc zlatých, hotovosť ve spořitelně uložená pak něco přes sto zlatých úroků. Není to tedy mnoho; leč pro bezdětné skromné manžely stačí…
Vše, co jsme byli právě uvedli, není však přece tak pamětihodné jako vzájemný poměr obou manželův.
Byliť a zůstali, jak běžná fráse dí, „jednou duší ve dvou tělech“.
Paní Kačenka stala se nejen vzornou hospodyní, nýbrž — abychom tak řekli, „strážným andělem“ svého manžela. Znáť ho, jak tvrdívá, „od kosti“ a „vidí prý mu i do žaludku“. Zná všechny jeho zvyky i některé, ovšem nečetné zlozvyky a od šedesáti roků mu ve všem s nejvzornějším sebezapřením vyhovuje.
Nikdy se naň nezamračila, a tím méně aby se byla ušklíbla. Každé jeho mimořádné přání uhodla „od jakživa“, nežli je vůbec pronesl — krátce byla a jest muži svému opatrovnicí v nejvlastnějším slova toho smyslu.
A on — k jeho cti budiž to připomenuto — ačkoli muž, jehož zaměstnání nesrovnává se zrovna s mravy jemnými, byl a zůstal v domácnosti berouškem nebo, jak Kačenka tvrdívá, „pařezem, na němž by mohla dubové suky štípat“.
Mezi oběma stařičkými manžely panovala tudíž vzorná harmonie.
Přirozenoť, že jest i domácnosť těchto dvou lidí ve všem všudy téměř nedostižitelná.
Všechno má své odvěké místo, o všechno jest postaráno, na všechno pamatováno. Nikdy nic se nehledá. Manžel i manželka o všem vědí. Nikdy ničeho se nepohřešuje. Všechno, nač vůbec jen může býti pomyšleno, jest po ruce.
A tak tomu bylo i tentokráte, když pan Martin zavolal svou Kačenku, nepoznává-li hvězdičku, na kterou se právě díval — —
V tu chvíli panu Martinovi pranic nescházelo. Nic nechtěl, po ničem netoužil, ba snad pranic nemyslil — —
A jediná vzpomínka — —
Eh! Proto mu Kačenka snad přece nemusila říci: „Ty hloupej!“
Napadlo ho to však jen jaksi přeletmo; v bezprostředně následujícím okamžiku na to pozapomněl.
Po památné hvězdě se již neotočil, nýbrž popošel ve tmě ke kulatému stolu a usednuv podepřel hlavu o obě dlaně…
Minulo asi deset minut.
Paní Kačenka kutila zatím v kuchyňce, pan Martin seděl v pokoji.
Konečně otevřely se dvéře. Paní Kačenka přinesla světlo, postavila je na velký stůl — prostřela malý stolek a přinesla večeři: trochu polévky, dva kousky řízků a dva skroječky chleba.
Vše stalo se mlčky.
Pan Martin pomalu vstal od stolu kulatého a usedl ke stolku čtverhrannému na své místo. Paní Kačenka učinila po jeho příkladu a usedla jako vždy jindy manželu svému naproti.
Teprve nyní možno nám zadívati se také oběma do tváře.
Bezvousá, mírnými vráskami rozbrázděná tvář páně Martinova jeví klidnou, vlastně flegmatickou dobrodušnosť. Na první pohled poznáš, že to člověk, „který si nikdy nelámal hlavy“, kterému byly všecky záhady světa úplně lhostejny, který jaktěživ o nic jiného se nestaral než o věci nejnutnější, nejbližší, a to vždy jen se stanoviska nejobmezenějšího.
Tvář ta mluví k tobě zcela srozumitelně: „Chceš-li býti tak šťasten jako pan Martin, jednej ve všem všudy jako on!“
V podrobnostech ovšem jest tvář ta skoro až všední: oblá, skoro možno říci vypasená a nesvěží pleti. Čelo jest úzké, nos tupý, brada úměrná; za to ústa jsou široká, uši nápadně odchlípeny, krátce přistřížený, skoro úplně šedivý vlas ježatý, a šedé oči tak malé, že jich pod sádelnatými víčky hrubě ani nepozoruješ.
Za to v obličeji paní Kačenky přede vším jiným pozoruješ hnědé oči: bystré jiskrné, číhavě neklidné, skoro možno říci baziliščí. Podlouhlá tvář s tučnými, skoro karmínovými lícemi jeví doposud někdejší živosť, ba ohnivosť temperamentu. Jeť samá vráska; pěkně vyklenuté čelo jako varhánky, okolí koutků úst jako části pavučinových sítí. Plavý, nad skráněmi prořídlý vlas jest jen nepatrně prošedivělý.
Postavy jest paní Kačenka prostřední; sedí a chodí doposud vzpřímeně jako mladice; pan Martin naproti tomu jest postavy hřmotné, ale nápadné již přihrben, jako se sraženým krkem…
Večeře zahájena obvyklým u těchto dvou lidí spůsobem.
Pan Martin poznamenal se ledabyle křížem, vzal lžíci, projel jí několikrát polévkou, načež nabral, profoukl a zvedal lžíci k ústům.
Paní Kačenka naproti tomu sepjala ruce a pomodlila se tiše krátkou modlitbičku, nežli vzala lžíci do ruky.
Sotva však pozřela první lok, nadzvedla hlavu a optala se (jako činívala již déle půl století vždy, kdykoli společně něco pojídali), úsečně, ale významně:
„Dobrá?“
Pan Martin odpovídal obyčejně hned; tentokráte si dal na čas.
„Nu — dobrá?“ opakovala ona.
„Dobrá,“ zamumlal pan Martin mezi sedm neb osm svých zubů, které mu byly zbyly ze závidění hodného druhdy hryzu, kdežto paní Kačenka se doposud těšila zubům skoro všem.
„Nu, tak vidíš!“ bylo vše, čím dala paní Kačenka na jevo úplné uspokojení, že umí doposud ještě vařiti po libosti svého muže.
Polévka snědena jak obyčejně mlčky. Teprve když přišel na řadu řízek, rozpoutal se jazyk paní Kačenky.
„Rozkrájej si! Rozkrájej, Martínku!“ vybízela, když už měl pan Martin rozkrájeno.
„Přisol si! Přisol, dušinko!“ upozornila, když sahal po slánce.
„A dej pozor, abys se nezakuckal!“ napomínala, když mu byl první kousek zaskočil.
Pan Martin obyčejně na každou poznámku své „drahé polovice“ odpovídal; tentokráte — buď že náhodou nebo z jiné nějaké příčiny ani nehlesl.
S počátku si toho paní Kačenka nevšímala; ale asi po desíti minutách se ozvala:
„A což pak ty? — He?“
Pan Martin něco zamručel.
„Nemluvíš!“ doložila paní Kačenka přízvukem dobrodušné výčitky.
Pan Martin neodpověděl, nýbrž položil vidličku vedle talíře a upřel zrak na paní Kačenku.
„Co na mne tak koukáš?“ ozvala se tato po krátké chvíli a doložila: „Jez, hloupej!“
Pan Martin vypoulil na ženu oči.
Osudné poslední slovo, kterým ho byla dnes večer již po druhé poctila, učinilo naň tentokráte nepoměrně hlubší dojem nežli poprvé. Zakabonil čelo, ušklíbl se, ale nehlesnuv sáhl po vidličce a jedl dále.
„Nu — vidíš!“ ozvala se po několika vteřinách paní Kačenka. „Proč pak bys nejed’, když máš co a když ti ještě chutná?“
Tentokráte chtěl pan Martin odpovědít; ale zaskočilo mu — zakuckal se.
„Proč pak nedáš pozor!“ kárala paní Kačenka a osudnou náhodou dodala po třetí: „Ty hloupej!“
Pan Martin kuckaje prudce vstal; zrudlá jeho tvář jevila hněv.
„Co je ti?“ ptá se úzkostlivě paní Kačenka.
Pan Martin chtěl vzdorovitě říci: „Nic!“ ale rozkuckal se.
V bezprostředně následující chvíli utrhl se mu však následkem naparování se malý knoflíček od košile pod krkem a odletěv na poloprázdný talíř na stole nápadné cinkl.
„Co to?“ vzkřikla paní Kačenka vyskočivši.
„Vidíš přec!“ odpovídá zlostně kuckající pan Martin ukazuje na knoflíček. „To jsi — pěkná — hospodyně… Ani knoflíček — neumíš pořádně“ — —
A bezděky nebo zúmyslně udeřil pěstí na stůl, až talíře a příbory poskočily.
Ustrašená paní Kačenka přiskočila.
„Hned ti knoflíček zase přišiju!“ konejší muže.
I bere knoflíček a zatím, co muž dokuckává, otvírá paní Kačenka zásuvku stolu, kde má ve vzorném pořádku uložené náčiní k šití — bere jehlu; ale — běda! — niti jsou černé; po bílé niti ani památky.
Pan Martin sleduje úzkostlivě šukající paní Kačenku s mračným výrazem ve tváři. Snad poprvé v životě jeho bouří se v něm hněv, aniž vlastně ví proč; leda by si připomínal, že něco podobného — jako utržení knoflíčku — nebylo se mu přihodilo posud ještě nikdy…
Paní Kačenka bílých nití v zásuvce nenalezla. I jala se hledati jinde — ve skříni, v almarách, v kuchyni, vůbec všady, kde se domnívala, že může míti uloženo neb pohozeno, co právě hledá.
Pan Martin se zatím úplně utišil; ale neusedl, nýbrž sledoval ženu svou zrakem nevěštícím nic příjemného. Šukáni její ho vždy více dráždí…
Však víme, co znamená, když člověk uvyklý přes půl století na nejvzornější pořádek, náhle pozoruje, že — — —
Pan Martin znova udeřil zlostně pěstí na stůl.
V tom vrací se paní Kačenka z kuchyně.
„Už mám, už mám!“ volá vítězoslavně, ukazujíc malé klubíčko bílých niti. „Bylo založeno!… Hned, hned ti knoflíček přišiju, milý Martínku.“
Pan Martin chtěl se sice ušklíbnout a říci: „Ne, nechci;“ ale ochota ženina jej odzbrojila.
Stoje doposud s mračným výrazem v tváři díval se, jak žena vytahuje velké kostěné brejle, jak si je nasazuje a namáhá se třesoucí rukou navlíknouti nit do ouška jehly.
V tu chvíli bylo mu ženy skoro až líto…
Po dvou nebo třech minutách podařilo se paní Kačence navlíknouti, načež s nejlaskavější ochotou přistoupila k muži se vším, čeho bylo potřebí, aby na něm vykonala potřebnou hospodářskou operaci.
Když se ho dotkla, aby mu dala na jevo, že má usednouti, on sebou poněkud škubl; ale usedl přece. Žena mu porozepla vestu a švadroníc po svém spůsobu úryvkovitě nejvšednější fráse přišila knoflíček co možná nejrychleji a nejpevněji.
„Tak, tak!“ libovala si, když ustřihovala niť. „Teď je zase všechno v pořádku, milý Martínku, není-liž pravda?“
Ale Martínek mlčí a dívá se zamračeně před sebe.
„Nu, tak dojez přece, dojez!“ vybízí paní Kačenka. „Řízeček zatím vystydl — nechtěl bys, abych jej přihřála? Ohníček ještě nevynáší. — Chceš?“
„Nechci!“ zamručel pan Martin úsečně a chápal se vidličky, aby vystydlý zbytek řízku dojedl.
Paní Kačenka domnívajíc se, že byla svou lichotnou ochotou zaplašila mráček mužovy nevole, usedla na své místo a chvatně dojídala. Pan Martin naproti tomu dojídal pomalu, jako nechtě a s odporem, až posléze dojedl i on a poodstrčil talíř do prostřed stolu.
Možná, že se při tom příliš prudce pohnul nebo — — krátce cítil, že košile u krku znova povolila. Ruče sáhl si pod krk a shledal, že je knoflíček zase ten tam a že mu nejspíše zapadl za ňadra.
„Ale teď toho mám po krk!“ vyrazil prudce ze sebe a udeřil pěstí na stůl po třetí.
Paní Kačenka nevědouc, co se stalo, vyskočila.
V duši páně Martinově bouří se tentokráte hněv s bezpříkladnou u něho prudkostí.
Chce něco pronésti, ale hlas mu vypovídá službu. Mručí cosi, ale mručení podobá se vrčení podrážděného hafana. Z bezvýrazných očí srší blesky podráždění — krátce, co děje se právě v duši jeho, nedělo se v ní doposud ještě nikdy.
Paní Kačenka snaží se i tentokráte užiti svého nesčetněkráte se osvědčivšího umění chlácholení; ale sotva se k panu Martinovi přiblížila, odstrčil ji — načež vyskočil tak prudce, že buď náhodou nebo zúmyslně — převrhl i stůl.
Výkřik zděšení vydral se z prsou paní Kačenky.
Po několik vteřin zůstala jako ve ztrnutí; na to se obrátila a beze slova odkvapila do kuchyňky.
Pan Martin zůstal v jizbě sám — —
Něco podobného nebylo se ve vzorné rodině té doposud ještě nikdy stalo.
Dobří lidé ti nebyli se pohněvali ani z příčin závažných a důležitých; tentokráte došlo však ke hněvu z důvodů přímo malicherných…
K neuvěření a přece v jisté míře aspoň poněkud vysvětlitelno. Organismus páně Martinův byl patrně rozrušen; nějaká choroba ohlašovala se prvními svými příznaky.
Co následovalo jest sice prostinké, ale svou smutnou pravdou dojemné.
Paní Kačenka přirazivši za sebou dvéře chvěla se strachy na celém těle. Bylo jí nevýslovně úzko. Nevěděla, co počíti, až když jí vstoupily slzy do očí — —
I přiblížila se ke dveřím a naslouchala.
Dlouho neslyšela pranic; po té se jí zdálo, jakoby pan Martin mumlaje přecházel po jizbě; pak jakoby se byl zastavil a po chvíli — jakoby se svlékal a sám si odestýlal postel.
Po chvíli ticha zazněl z pokojíku temný zvuk, jako by se byl pan Martin prudce převalil do peřin — a zase bylo ticho…
Paní Kačenka napjatě naslouchá u dveří, až pak posléze — asi po čtvrť hodině se jí zdálo, že muž usnul — slyšelať mírné chrápání…
I pootevřela pomalu a opatrně dvéře a vplížila se do jizby. Však sotva zrak její zakroužil kolem, vzkřikla zděšením.
Pan Martin ležel na polo vysvlečen vedle lože, z pola na velké peřině, kterou byl patrně pádem stáhl s postele…
Přiskočila a poklekla k němu — byl bez sebe — z ňader dral se chroptivý dech…
Nepozbyla duchapřítomnosti. Vyskočivši pospíšila k sousedce a prosila, by došel někdo pro lékaře. Vrátila se a jala se muže křísiti…
Nepodařilo se jí to, až když asi po půl hodině přišel lékař, jenž zjistil nával mrtvice.
Učiněno vše, co předpisuje věda.
Bezpříkladně houževnaté ústrojí páně Martinovo oddolalo — k ránu se mu ulehčilo a ve třech dnech mohl opustiti zase lože…
Po celou tu dobu nepromluvil srozumitelného slova; blábolil jen…
Teprve třetího dne k večeru, když přecházeje chvíli po jizbě usedl na židli k oknu a zadíval se na hvězdnatou oblohu, kde kmitala se zase zarudlá hvězda, promluvil první srozumitelná slova.
„Vi-vi-díš?“ pravil namáhavé ke své Kačence, která stála podle něho.
„Tu zarudlou hvězdičku? Vidím, vidím,“ odpověděla ochotně a po chvíli smutně dodala: „A všechno, — všechno stalo se pro zpuchřelou nitku…“
On pak namáhavé a bolestně doložil:
„Náš život — také už — visí jen — na zpu — zpuchřelé nitce“…
A v jeho i v jejích očích zaleskly se slzy… Zarudlé hvězdy, na kterou se dívali, neviděli — — — — —
Kdy přetrhne se zpuchřelá již nitka jejich života, ovšem nelze ani nyní předvídati.
Možná, že za několik let; ale možná také, že za několik neděl nebo dní…