Drobnokresby/Blíženci

Drobnokresby Jakub Arbes
Zpuchřelá nitka	Blíženci	Rub a líc

Údaje o textu
Titulek:	Blíženci
Podtitulek:	Povídka paedagogická
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 32–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Už tomu více nežli půl století, co sběhla se na osamělém statečku v Podšumaví zcela všední událosť.

Hospodář byl totiž odejel do Prahy a nežli se vrátil, přinesla mu „vrána“ nebo jak jinde v Čechách zvědavosť dětí se konejšívá — „čáp“ dva zdravé hochy.

„Přinesení“ to lišilo se od obvyklosti jen tím, že bylo potřebí pomoci lékařské.

Jinak nesběhlo se při tom pranic zvláštního, leda že porodní bába, jakmile se narodil hoch první, spěchala s ním k oknu, by se po přání matky podívala, jaké má dítě oči. Lékař ji okřikl a pokáral, že není radno vystavovati novorozeně jasnému světlu slunečnímu — a bylo dobře.

Hned po prvních dnech pozorováno, že jsou si oba hoši téměř k nerozeznání podobni.

Později shledáno, že mají oba hnědé oči, černé vlasy a že jsou tělesně stejně vyvinuti.

Od narození život dvojčátek v nejmenším se nelišil. Žiliť nerozlučně ve stejných poměrech a pod stejnými vlivy.

Spali v jednom loži, jedli jednu krmi. Co slyšel nebo viděl jeden, slyšel i viděl také druhý; a později druh bez druha nikdy ničeho nepodnikl.

Přirozený následek toho byl, že rozvíjeli se oba nejen tělesně ale i duševně nápadně stejnoměrně.

Když začali choditi do školy, byli, ana je matka také stejně šatila, netoliko co do ústrojí tělesného, nýbrž i co do povah téměř k nerozeznání — tudíž blíženci v nejvlastnějším slova toho smyslu.

Ochuravěl-li jeden, ochuravěl stejnou nemocí i druhý, a jenom jednou se stalo, že mladší běžev se starším o závod, upadl a naraziv hlavou do plochého kamene, lišil se po několik dní od bratra boulí na čele poblíž pravého spánku.

Jinak neudálo se v životě jejich až asi do osmého roku pranic, co by bylo mohlo míti na některého z nich zvláštní nějaký vliv v té míře, aby se nápadněji lišil od druhého.

A přece vyvíjely se povahy obou různé a nabývaly, ovšem nenápadné, rázu téměř diametrálně se lišícího.

První příznaky bylo lze pozorovati, ačkoli si jich nikdo z bezprostředního okolí nevšimnul, když slyšeli vypravovati první pohádku — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Vpravme se na chvíli v ovzduší pohádkové!

V pološeru nízké jizby s hambálkovým stropem sedí kolem krbu seskupeno několik osob.

Louč v krbu popráskávajíc dohořívá. Zarudlý plamínek plápolavě vyšlehuje — podivné stíny míhají se po stropě — a přitlumený hlas, znějící jako z hrobu, vypravuje matohlavý výtvor bezuzdné obraznosti.

Všichni přítomní zdají se naslouchati napjatě. Zraky všech jsou obráceny k vypravujícímu, jenž prostý a přece v nejvyšší míře rozčilující příšerný příběh líčí s démonickým klidem neúprosné nutnosti.

Avšak — jak různý jest dojem na každého zvlášť!

Hospodář, zkušený muž s klidným ustáleným názorem o světě, naslouchá, opřen jsa o veřeje dveří, jakoby v duši jeho nevznikal žádný obraz. Slyšel pohádku tu již nesčetněkráte. V drsné, osmahlé tváři jeho nyní již ani sval se nezachvěje, a jenom občas se zdá, jakoby kolem rtů pohrával pohrdlivý úsměv.

Matka hospodářova, přisleplá a přihluchlá stařena, sedící opodál na truhle, slyší jen úryvkovité vety. I ona pohádku zná, a pouvadlé rty sešpulují se každou chvíli k úsměvu, jakoby chtěla i nechtěla říci: „Aj! To už známe — dávno víme a přece posloucháme.“

Hospodářova sestra, kypré boubelaté děvče, sotva dvamecítmaleté, sedící těsně podle vypravujícího pohádkáře, naslouchá pozorně. I ona byla pohádku již slyšela, a vypravování ji nyní baví jen jako vzpomínka na přestálý strach za dob mládí: mírné vzrušujíc.

Za to přihluchlý čeledín, sedící po druhé straně pohádkářově — statný to jonák s bezvýrazným šedým okem — nezdá se míti ani pro hrůzu, tím méně pro radostné momenty skoro ani smyslu.

Dívá se sice na vypravujícího s vypoulenýma očima a pootevřenými ústy, zdá se lapati každé slůvko; nicméně účinek vypravování jest tak nepatrný, jakoby čeledín vůbec ani dostatečně nechápal, co právě slyší.

Nejnepozornější jest hospodyně, obstarožná žena s výrazem starostlivosti v nehrubé sličné tváři.

Sedíť na nízké stoličce těsné pod krbem a přímo proti vypravujícímu. Divá se sice na pohádkáře jako ostatní, ale naslouchá jen „na půl ucha“.

Věnujeť pozornosť také svým hochům, dvojčatům, z nichž starší (ovšem jen asi o hodinu) sedí po její pravém boku, mladší pak po straně levé.

Oba jsou vtělenou pozorností, vlastně napjatostí — a přece jest účinek na každého jiný.

Vypravující pohádkář, starý vysloužilý voják s drsným, odporným výrazem ve tváři, zarostlé prošedivělým plnovousem, nalézá se právě v mihotavém osvětlení dohořívající louče.

Oběma hochům zdá se býti příšerou, s které nemohou spustiti zraků, která je odpuzuje, ale přece vábí, které se bojí a přece by byli neradi, kdyby zmizela nebo třeba jen umlkla.

Mladší hoch sedí vzpřímen bez jakékoli opory s hlavou vztýčenou a pootevřenými ústy. Tvář jeho jeví odhodlanosť, ba skoro smělosť; oči jsou trochu vypouleny, drobné zřítelnice bez pohnutí.

Starší hoch choulí se naproti tomu časem bázlivě k matce.

Před duševním zrakem jeho vyhupuje se obraz zcela určitý, jasný a plastický, jakoby vypravovaný rozčilující děj odehrával se bezprostředně před zrakem jeho.

Tvář hochova mění kaleidoskopicky svůj výraz: nepozornosť, nepokoj, úzkostlivosť, strach a hrůza střídají se s klidem, pozorností, napjetím a blahým uspokojením.

Hoch rozumí, jak se zdá, všemu, každé větě, každému odstínu, každé záhadě — cítí vše, ať potěšení a radosť, ať utrpení, bolesť nebo hrůzu.

Každý záblesk jasu nebo stínu obráží se ve výrazném oku; všechny odstíny blahého uspokojení, hrůzy a příšernosti zračí se v jeho tváři — — krátce: dojem pohádky jest úplný — — —

A když pak posléze pohádkář hrobovým hlasem příšerné vypravováni své ukončil — mladší hoch zaťal pěsť, kdežto starší na celém těle se chvěje, skryl tvář svou v matčině klíne. — —

* * *

Od toho večera bylo nápadno, že povaha obou hochů různě se vyvíjí.

Hoch starší stával se vždy bázlivějším, pravým „strašpytlem“, jak mu později, když si této vlastnosti povšimnuto, říkávali.

Nejmenší šelest jej vzrušil, ba postrašil. V noci nebo jen za večerního šera nebyl by za nic na světě vyšel sám na dvůr nebo do komory, tím méně do chléva nebo na půdu, vůbec kamkoli, kde nebylo světla a lidí.

Hoch mladší naproti tomu nezdál se míti o bázni tohoto druhu téměř ani ponětí.

Noc nenoc, tma netma — vše jedno, šel, kamkoli a kdykoli byl poslán — vyběhl pozdě večer nebo v noci na dvůr, kdykoli ho napadlo.

Různosť povah jevila se však znenáhla i jinak.

Starší začal pomalu žíti více pro sebe, mladší pro své okolí. Onen podnikal vše opatrně, ba jaksi úzkostlivě, tento pak vždy odhodlaně, směle, ba rázně.

Vše, co tuto naznačeno, vyvíjelo a stupňovalo se znenáhla, tudíž skoro nepozorovaně a mělo také, jak přirozeno, své následky.

Úspěch ve škole především jiným byl nápadně nestejný.

Starší býval, jak učitel sám dosvědčoval, vtělenou pozorností.

Sedával jako socha nepohnutě, naslouchal výkladům s napjetím, a přece, když byl vyvolán, zdálo se, jakoby se probouzel ze sna — odpovídal nesměle, bázlivě; zajikal se, vůbec činil dojem hocha nehrubě nadaného.

Mladší naproti tomu, jak se zdálo, napjaté pozornosti ani nepotřeboval.

Nechť byl vyvolán kdykoli, třeba když byl překvapen právě ve chvíli zřejmé nepozornosti, nejevil nikdy nejnepatrnější rozpačitosti. Zrak jeho zakroužil po jizbě — hoch v mžiknutí stav věcí pochopil a odpovídal na vše, nač byl tázán, bez zajikání, začasté třeba nesprávně, chybně, ale vždy s nemalou jistotou, jako žáček nadaný, pozorný a pilný.

Přirozenoť, že různosť ta, ze které plynuly nesčetné rozdíly jiné, činila rodičům nemalé starosti.

Školní neúspěch, vlastně jak se zdálo, přirozená nenadanosť staršího hocha zavdávala často podnět k starostlivým rozjímáním.

Každého dne nabádán hošík k větší pozornosti a pilnosti a vyhrožováno mu i trestem.

Ale nic naplat. Nechť pilnosť třeba strojnásobnil, úspěch byl vždycky stejně neutěšený: nepřítomnosť ducha, roztržitosť, nejapnosť vyjadřování se, krátce — kdykoli měl dáti na jevo, co umí, zná a ví, vždy jevil nejistotu a rozpačitosť.

Mladšího naproti tomu nebylo nikdy třeba k čemukoli nabádati.

Nebylť ani zpola tak pozorný a pilný jako starší; nikdy se nenamáhal, tím méně aby byl síly své přepínal — a přece vždy všechno věděl, všechno znal a o všem dovedl promluviti.

Nikdy nepřišel do rozpaků, nikdy se nezajikl, nikdy se zkoušky neb čehokoli jiného nebál.

Neobyčejná bystrosť ducha jeho lišila se tak nápadně od duševní malomocnosti bratrovy, že nadání přiznáváno vlastně jen jemu, kdežto staršímu všeobecně odpíráno.

Původně měli rodičové v úmyslu dáti oba hochy na studie a věnovati na jejich vychování ze skrovného jmění svého, co vůbec bylo možno.

Nicméně když ve dvanáctém roce věku svého hoši měli býti posláni do Plzně na gymnasium, bylo věru nesnadno rozhodnouti, mají-li býti dáni na studie oba nebo jen mladší, nepoměrně nadanější.

Ze staršího byl se totiž stal nesmělý, úzkostlivě opatrný váhavec, který nemohl býti nikdy s ničím hotov. Vyhýbaje se kamarádům sedával nejraději kdesi o samotě ve snivém zadumání, jakoby svět kolem něho neměl proň nižádných vnad a půvabův.

Bázlivosť ho doposud neopustila. Ve tmě chvěl se na celém těle… Při hrůzném nebo příšerném vypravování naskakovala mu husí kůže. Vyhýbal se všemu, co by mu mohlo spůsobiti nepříjemnosť — nejvíce pak hluku, ať již jakéhokoli druhu.

Bývaloť zřejmo, že vrzání, skřípání a podobné neladné zvuky působí naň nepříjemně. Bouchnutí dveřmi jej lekalo. V čas bouře, když se hrom rozburácel, zalézal do nejzazšího kouta jizby a nevylezl, až bouře minula.

Mladší hoch byl naproti tomu již v tomto věku „každý coul hrdina“.

Bujný, veselý, ba rozpustilý kamarád, dívající se na svět směle a skoro vyzývavě, jakoby byl sám středem jeho. Hoch bez bázně, smělý, odhodlaný, rázný, všechno rychle chápající, bystře pozorující a bez dlouhých rozpaků vše možné podnikající.

Hluk a vřava, byť sebe větší, nebyly mu nikdy na závadu, naopak začasté se zdálo, že jsou vlastně jeho živlem, že cítí se v hluku a ve vřavě, byť pro jiné, zejména pro bratra, sebe nepříjemnější, nejvolnějším.

Za takových okolností není divu, že rodičové, najmě opatrný a povahy svých hochů znající otec, dlouho váhal, nežli se rozhodnul dáti oba hochy na studie: mladšího definitivně, staršího pak jen jaksi na zkoušku…

* * *

Minul rok — parva absolvována; hoši vrátili se na prázdniny.

Změna v povahách a úspěchu školním nebyla však pražádná. Mladší absolvoval s vyznamenáním, starší jen „proklouznul“.

Nicméně i druhý, třetí, ba i čtvrtý rok studií ukončeny podobné jako první, leda že povahy obou hochů se ustálily a rozlišující vlastnosti jejich ještě více se přiostřily.

Z mladšího stal se bujný světák, ze staršího skoro až chorobný samotář a snílek; — z onoho mladík se všemi vlastnostmi muže, z tohoto, abychom tak řekli, snivomřivý, zženštilý jinoch, jenž vznětlivou úzkostlivostí, nesmělostí a bázlivostí vyrovnal se nejhysteričtější ženštině.

Nápadně podobni byli si doposud; ale starší nosil již od parvy brejle, kdežto mladší měl doposud bystrý zrak jako sokol.

Různosť ta připisována, jak se zdálo, zcela přirozeně okolnosti, že méně nadaný starší hoch skoro neustále byl nucen „vězeti v knihách“ a studovati nepoměrně pilněji, kdežto mladší, nadanější, začasté po celé neděle a měsíce o knihu nezavadil.

Jiná různosť začala se v tu dobu jeviti v náklonnostech jejich.

Mladší miloval veselou společnosť, hluk a vřavu, zábavy a vyražení všeho druhu; starší pak uzavřenosť a především jiným hudbu.

Kdy a kde vznikla v něm náklonnosť poslední, sám nemohl udati: ale zdálo se mu, jakoby se byla vyvíjela znenáhla a nepozorovaně po celý život jeho.

Z náklonosti vyklíčilo za nedlouho zcela přirozené rozhodnutí. Začal se v prázdných chvílích učiti hře na housle a prospíval za nedlouho nepoměrně líp nežli v ostatních studiích — —

Tak míjel rok po roce zdánlivě bez nápadných změn, až ukončeny šťastně i další studie gymnasijní, a oba mladici měli se rozhodnouti pro obor studia universitního.

Avšak ani ten, ani onen neměli k dalšímu studiu valné chuti.

Mladší, rázný a odhodlaný mladík se sokolím zrakem, rozhodně prohlásil, že dále studovati nebude, nýbrž že dá se na vojnu; starší pak, nesmělý a bázlivý, z něhož byl se stal zatím nadšený ctitel hudby, rozhodnul se pro konservatoř.

Otec ničeho nenamítal; stalo se tudíž po vůli obou synův.

* * *

Minulo přes třicet roků.

V době té zajisté starší i mladší prožili každý svůj román života — se všemi radostmi i strastmi, jaké poskytuje životní úkol, jejž si byli po vlastní náklonnosti a z vlastního popudu zvolili.

Po celou tu dobu žili od sebe odloučeni. Mladší ve všech možných městech Rakouska, starší pak ve všech možných městech Evropy; první jako dělostřelecký důstojník, postupující zcela pravidelně v hodnostech, až stal se plukovníkem, druhý jako vynikající houslista, jenž vyzískav uměním svým slávy i jmění, vrátil se před rokem do vlasti a usídlil se trvale v Praze, kde žije i bratr jeho ve výslužbě.

Seznámil jsem se s oběma před nějakým časem, a v brzku stali jsme se důvěrnými přátely.

Není divu, že v rozmluvách našich často se stala zmínka o zvláštním rozvoji jejich povah, o němž byli oba po mnoho let přemýšleli, aby se dopídili prvopočátků příčin, kterýmiž byla nápadná tato různosť znenáhla přivoděna.

Poznal jsem v obou bratřích muže vzdělané a různící se nápadně povahami, jak bylo výše vylíčeno, i nyní v pozdním věku mužnosti.

V podstatě neliší se, jak sami tvrdí, od sebe v ničem, v čem nelišili se před třiceti lety.

Starší však jest povaha nepoměrně hlubší, muž citu a vzácných vědomostí ze všech oborů lidského vědění — hloubavý myslitel, kterýž věnoval bedlivou pozornosť i věcem, jimiž se lidé jeho zaměstnání zřídka kdy zabývají.

Jak dalece srovnávají se výsledky jeho pozorování a přemýšlení s povšechnými nezměnitelnými zákony přírody, nechť rozsoudí čtenář sám z vlastních jeho slov, kterými snažil se kdysi vysvětliti různosť povah dvou, abychom tak řekli skoro shodných bytostí, jež se byly pod stejnými vlivy vyvíjely.

„Přemýšlel jsem,“ pravil prostě, „o záhadě té po léta a dospěl k výsledku tak prostinkému, že obyčejností a všedností svou skoro až zaráží. Jsem totiž pevně přesvědčen, že téměř všechny význačnější vlastnosti, kterými se povaha má nápadněji lišila a liší od povahy bratrovy, vznikly a vyvíjely se zcela přirozeně následkem — různosti zrakových a sluchových nervů. Bratrův sokolí zrak a moje krátkozrakosť, ku které položen nepochybně základ již v prvních vteřinách mého života, když mne bez přechodu vystavili jasnému světlu dennímu, zdá se mi, vysvětluje domnělou záhadu ve směru jednom, kdežto bratrova nedoslýchavosť, patrně následek úrazu z mládí, jenž se jevil zevně po nějaký čas pouhou boulí na čele, vysvětluje aspoň poněkud záhadu ve směru druhém.“

Po té na chvíli se odmlčel, načež — jakoby chtěl zaplašiti i poslední pochybnosť — klidně doložil:

„Nezapomeňte, prosím, že my lidé věnujeme pozornosť všemu možnému, ale nejřídčeji všímáme si sebe samých. Panuje-li vůbec nějaká obdoba mezi ústrojím zvířecím a lidským, stačí upozorniti, že ucho nebo-li sluchový nerv jest orgánem bázně. Zvířata, jež mají nejbystřejší sluch, jsou nejbázlivější, kdežto zvířata s nejbystřejším zrakem nejsmělejší.“